Poskládaná Hubička

Hubička pro mě představuje návrat do dětství. Spolu s Prodanou nevěstou mi pomáhala vytvořit si hluboký vztah k divadlu. Jakkoliv mě později zaujaly, či dokonce osudově zasáhly i jiné operní tituly, k Hubičce se neustále vracím s láskou a pokorou.

Dne 11. října 2007 jsem se rozhodla pro návštěvu Národního divadla. Na nové nastudování Smetanovy prostonárodní opery jsem byla více než zvědavá. Pochopit a uchopit příběh o odmítaném polibku, není vůbec jednoduché, jak by se mohlo na první pohled mylně zdát.

Pokud bychom měli zcela povrchně shrnout, oč v Hubičce jde, pak bychom asi konstatovali, že Lukáš touží dostat políbení od Vendulky, která však jeho požadavek tvrdohlavě odmítá a v závěru se, k údivu všech zúčastněných, role prohodí. Bylo by to jednoduché, nebýt toho, že nesmíme opomenout dobové zvyklosti.

Děj Hubičky je zasazen do vesnického prostředí kdesi v krkonošských horách, kde jsou místní obyčeje tak neochvějně dané, že je takřka nemyslitelné, jakkoliv se jim vzpouzet. Vendulka tudíž není jen paličatá holka škádlící svého nastávajícího, ale především se jeví jako hodný a obětavý člověk, který se snaží dopřát klidu Lukášově nedávno zemřelé manželce. Pokud si přečteme původní předlohu Karolíny Světlé, jistě nám dojde řada podstatných souvislostí, které ovlivňují a zdůvodňují vztah Vendulky a Lukáše.

"Co má rozumný člověk na to říci? Co si o Vendulce pomyslit? Takové bránění, vzpouzení, celou ves raději pozdvihne, než by povolila ženichovi, s nímž má před oddavkami, jedinou hubičku, uteče od něho mezi pašíře a najednou z největšího hněvu a naříkání si na něj, když se jí o ni neprosí, dá mu ji sama! Inu ženská, ženská, kteréž pak se nestalo, že pustila srdce z hrsti, když se toho sama nejméně nadála? Bůh suď, čím to je, dost jsem si již hlavu kvůli tomu nasužovala, ale dosud jsem na to nepřišla, a přec by bylo dobře, kdyby to konečně přišlo k vyzkoumání." (K. Světlá - úryvek z povídky "Hubička".)

Libretistka Eliška Krásnohorská, která spolupracovala na opeře již s hluchým skladatelem Bedřichem Smetanou, stvořila řadu nádherně poetických míst. Zářným příkladem budiž: Vendulčiny ukolébavky (Hajej můj andílku a Letěla bělounká holubička), Lukášova upřímná zpověď v lese (Kdybych věděl, jak svou vinu smýt), či rozjásaný výstup Barče (Hlásej ptáčku, hlásej, dobrý den). Spojení lyrického textu s naprosto nezaměnitelnou líbeznou hudbou bezesporu povznáší Hubičku na vrchol českého operního umění.

Národní divadlo otevřelo letos v září tímto dílem svou 125. sezónu. Poprvé však mohli nové nastudování vidět diváci již v červnu, a to jako součást festivalu Smetanova Litomyšl. Sama sebe se ptám, jak nejlépe charakterizovat tento počin?

Osobně bych neodsuzovala to, že inscenátoři použili princip skládačky. Puzzle sice nemají se Smetanovým dílem jako takovým nic společného, ale řekněme, že každý příběh je složen ze střípků, které by do sebe měly logicky zapadat. Podobně by mi nevadil ani motiv starých pohlednic promítaných při předehře na oponu, ačkoliv se mi zdá, že ona předehra je dostatečně výmluvná sama o sobě. U všech těchto nápadu však bohužel postrádám hlubší souvislost, propojenost a hlavně zdůvodnění.

Vztahy v opeře jsou jasně dané a srozumitelné. Dílo stojí na kontrastech: muž X žena a jejich od pradávna rozdílné nazírání na svět, den X noc, světlo X tma, přehledná vesnice X nepřehledný les, oddanost X vzdor, touha X odříkání a takhle bychom mohli pokračovat dál.

Režisér Marián Chudovský se jistě snažil tyto protiklady postihnout, avšak ne vždy se to bohužel zdařilo. Největší problém bych viděla ve scéně pašeráků, kteří se při své strastiplné cestě lesem náhle ocitnou ve světnici! Inscenační tým dotvořil dirigent Zbyněk Müller, scénograf Jozef Ciller a barevně nevýrazné kostýmy jsou dílem Petera Čaneckého.

Z pěveckého obsazení šesté reprízy, kterou jsem v historické budově shlédla, bych vyzdvihla pěvecký výkon mladé Marie Fajtové v roli Barče. Vřelostí naplnila oblíbené ukolébavky sopranistka Maria Haan coby Vendulka. Lukáše ztvárnil tenorista Tomáš Černý. Jako Tomeš se představil Roman Janál a Martince vdechla duši Yvona Škvárová. Úlohy otce Palouckého se zhostil Luděk Vele. Matouše zpíval Aleš Hendrych. Maličkou rolí Strážníka doplnil sólistický ansámbl Jan Markvart. Zásadní úlohu má v opeře pochopitelně také vesnický lid v podání Sboru opery Národního divadla.

Pokud jsem něco v Hubičce skutečně postrádala, pak to byla především ona již tolikrát zmiňovaná vřelost, která z tohoto díla musí tryskat. Obávám se, že zoufalý nedostatek vřelosti není jen prohřeškem nové inscenace v Národním divadle, ale je především neúprosným odrazem našeho současného světa. Však tomu tak bylo odnepaměti, že divadlo nastavovalo zrcadlo společnosti a společnost ovlivňovala tvář divadla…


Hubička – Bedřich Smetana

Hudební nastudování a dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Marián Chudovský
Scéna: Jozef Ciller
Kostýmy: Peter Čanecký
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Dramaturgie: Ondřej Hučín / Daniel Jäger

Otec Paloucký: Jiří Kalendovský / Miloslav Podskalský / Luděk Vele
Vendulka: Dana Burešová / Maria Haan
Lukáš: Tomáš Černý / Valentin Prolat
Tomeš: Roman Janál / Vratislav Kříž / Ivan Kusnjer
Martinka: Yvona Škvárová / Lenka Šmídová
Matouš: Aleš Hendrych / František Zahradníček
Barče: Marie Fajtová / Kateřina Kněžíková / Petra Nôtová
Strážník: Václav Lemberk / Jan Markvart

Premiéry: 22. a 23. června v rámci Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl 2007

Nejbližší repríza: 19. října 2007 v 19:00 hodin v pražském Národním divadle