Svatyně v Sáňčí

Nezmiňují se o nich ani staré spisy, ani cestovatelské záznamy čínských poutníků, které jinak nevynechávají jedinou buddhistickou památku v zemi. Středověk je nechal zmizet v husté džungli. Přesto nebo právě proto nejstarší z těchto monumentů přežily v Sáňčí bez úhony více než dva tisíce let. Osudným se jim málem stalo až jejich znovuobjevení v devatenáctém století.

Ašóka a následovníci
Dnešní poutní místo nesouvisí nijak se životem Buddhy. Vzniknout mu dal ve třetím století př. n. l. nejslavnější indický panovník, císař Ašóka, zřejmě na počest svého sňatku se ženou z nedalekého města Besnagáru (dnešní Vidiša). Byl to také císař Ašóka, který vyhlásil buddhizmus za státní  náboženství. Na pahorku nechal vystavět první stúpy a dal vztyčit leštěný pískovcový sloup.

V následujících dvou stoletích přibylo množství dalších stúp, ale i klášterů a chrámů, které postavili mniši za přispění štědré podpory obchodníků z Vidiše. Přestože v tomto období vzniklo nejvíce monumentů, stavební úsilí provázelo Sáňčí až do dvacátého století, ze kterého pocházejí poslední nalezené památky.

Po dvanáctém století bylo místo bez zjevného důvodu náhle opuštěno a památky potkal stejný osud jako mnoho jiných. Beze stopy zmizely v husté džungli. Na znovuobjevení čekaly až do roku 1818. Jejich objev, učiněný generálem Taylorem z bengálské kavalerie, vzbudil velkou senzaci. Do Sáňčí přitáhl nejen pozornost vědeckého světa, ale v mnohem větší míře i zájem amatérských archeologů a lovců pokladů. Ti během několika let památky vykradli a ve velké míře i poničili. S restaurátorskými pracemi se začalo až o sto let později, v době, kdy už řada cenných artefaktů nenávratně zmizela nebo se stala součástí obydlí místních vesničanů.

Velká stúpa
Dominantou kopce a nejvýznamnější památkou Sáňčí je Velká stúpa, neboli stúpa číslo 1, která je považována za nejstarší sakrální stavbu v Indii. Měří v průměru téměř sedmatřicet metrů a její plášť bez stříšky a hrotu se zvedá do výšky skoro sedmnáct metrů. Vznikla asi ve druhém století př. n. l. zvětšením původní cihlové Ašókovy stúpy. K prosté kupoli přibyl ochoz s balustrádou a v prvním století př. n. l. i čtyři mistrovsky vyřezávané brány (tórany), které patří k nejcennějším klenotům buddhistického umění. Jsou vysoké asi deset metrů a směřují do čtyř světových stran. Na jejich vzniku se podílel výjimečně zručný řezbář slonoviny. Trojité podélné trámy i svislé sloupy doslova překypují množstvím lidských i zvířecích postav vytesaných do pískovce a udivují jemností detailů. Zobrazují především scény z Buddhova života, případně vyprávění  o Buddhových předchozích inkarnacích, ale i démony, duchy a výjevy z každodenního života, například rolník za pluhem, hospodyně při vaření či bitevní scény.

Buddha není ani na jedné bráně zobrazen. Zastupuje ho symbol stromu, lotosu, kola, otisk bosých nohou nebo prázdný trůn. Se zobrazováním Buddhovy lidské podoby se začalo až později. Nejoceňovanějšími skulpturami Velké stúpy jsou nahé stromové víly Salabhandžiky. Jejich mladá těla podle odborníků vyjadřují nadšení a přirozenou radost ze života.

Tajemství stúpy číslo 3
Nedaleko Velké stúpy se tyčí její menší sestra nazývaná stúpa číslo 3. Má dokonalejší polokulovitý tvar, ale je vysoká jen něco málo přes osm metrů a má pouze jednu bránu. Uvnitř stúpy číslo 3 čekalo archeology překvapení – kosterní pozůstatky zasypané santalovým dřevem a polodrahokamy, které podle všeho patřily dvěma Buddhovým žákům. Byly převezeny do Londýna stejně jako další vzácné předměty a sochy nalezené při archeologických vykopávkách.

Ašókův sloup
Po celém pahorku nad Sáňčí jsou rozesety desítky dalších malých stúp, ruiny klášterů, chrámů a pilířů. Za zmínku stojí například chrám a klášter číslo 45 ze sedmého až osmého století n. l. nebo chrám číslo 17, který už vykazuje prvky klasického hinduistického stavebního stylu. Největší pozornost si právem zasluhuje rozbitý sloup, který nechal vztyčit ve třetím století př. n. l. císař Ašóka.

Podobných sloupů z čunarského pískovce nechal císař po své konverzi k buddhizmu postavit po celé Indii několik desítek. Nápisy na nich – tzv. Ašókovy edikty šířily mírumilovné myšlenky, ale poničený text sloupu v Sáňčí má spíše výhružný charakter. Mnichy a mnišky varuje pod trestem vyhoštění z klášterů před pokusem vytvářet rozkol v mnišské obci. Znalci považují tento sloup za jeden z dobře zachovaných a to i přes to, že ani tomuto artefaktu z dob nejslavnějšího indického panovníka se barbarské ničení v devatenáctém století nevyhnulo. Jeden z vesničanů si prý z jeho části udělal válec do lisu na cukrovou třtinu.

Dnes jsou památky v Sáňčí před nájezdy amatérských archeologů i hledačů pokladů spolehlivě chráněny a poklidné Sáňčí se stalo jedním z nejoblíbenějších buddhistických poutních míst v Indii.


*************
Ašókovy edikty
Císař Ašóka z dynastie Maurjú (asi 268 – 232 př. n. l.) byl nejznámějším z buddhistických vládců Indie. Do skal a na dříky vztyčených pískovcových sloupů nechal tesat nápisy s různými morálními poselstvími. Některé nabádají bytosti k životu v souladu s dharmou (řádem), jiné vyzývají k laskavému zacházení s vězni či zvířaty. Tyto nápisy jsou nejstaršími bezpečně datovatelnými doklady indického písma. Leštěné sloupy obvykle zakončovala hlavice se čtyřmi lvy obrácenými zády k sobě. Nejznámější je hlavice Ašókova sloupu nalezená v Sarnáthu, která se spolu se sanskrtským heslem Jen pravda vítězí stala státním znakem Indie.

Stúpy
Vyvinuly se z pohřebních mohyl a jsou považovány za nejcharakterističtější monumentální památky buddhizmu. Stúpa symbolizuje vesmír. Kamenná polokoule znázorňuje zeměkouli, špička, která z ní ční, představuje zemskou osu a hranatý podstavec stúpy sídlo bohů. Třípatrový slunečník, střecha nazývaná též čhattra, symbolizuje tři klenoty buddhizmu: Buddhu, dharmu (zákon) a sanghu (mnišskou obec). Původně stúpy obsahovaly ostatky Buddhy nebo jeho žáků, ale postupně začaly označovat i posvátná místa. Tvar stúpy je prý odvozen od  překlopené misky žebravých mnichů. Rituální obcházení stúpy se provádí po směru hodinových ručiček a věřící tak prý načerpávají pozitivní energii.


Text a foto Jana Martínková
Zdroj: 100+1