Zbytky hlavního města říše Chetitů Chattušaš dnes leží nedaleko tureckého městečka Bogazkale. Podrobný archeologický výzkum tu pokračuje už celé století a mnoho nalezených předmětů i kamenných soch je v Muzeu anatolských civilizací v Ankaře. V roce 1986 bylo Chattušaš zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
PRVNÍ ZPRÁVY
Když se v roce 1880 oxfordský profesor Henry Sauce na své přednášce zmínil o Chetitech, vyvolal senzaci. Přitom netvrdil nic jiného, než že na území dnešního Turecka a severní Sýrie existoval před třiceti až čtyřiceti stoletími velký a mocný národ, na který historikové nějak pozapomněli. Ani ti nejodvážnější vědci před 120 lety ale nedocenili skutečný rozsah a význam chetitské říše, jejíž hlavní město Chattušaš se v té době znovu rodilo ze zasypaných ruin.
V roce 1834 francouzský archeolog a cestovatel Charles Felix Texier vystoupil na návrší nad vsí Bogazkale a nevěřil svým očím. Leželo před ním moře rozvalin. Kamenné linie tvořily půdorys mrtvého města s rovnými ulicemi a rozlehlými budovami. Kolem města se táhlo několik pásů hradeb. Brány střežili kamenní lvi v nadživotní velikosti. Texier se do konce života nedozvěděl, co vlastně objevil. Dnes víme, že to bylo Chattušaš – hlavní město zaniklé říše Chetitů.
KDO BYLI CHETITÉ?
Na sklonku třetího tisíciletí př. n. l. přitáhli do Malé Asie a podmanili si původní obyvatele Chattijce. Během půl tisíciletí vytvořili vlastní velký a mocný stát, který dobyl Babylon a byl rovnocenným soupeřem Egypta v čase jeho největší slávy. Odkud přišli, není jisté. Je dokázáno, že patřili mezi indoevropské národy, a jejich jazyk se vzdáleně podobal jazykům, kterými se dnes mluví v Evropě. Badatel, který nejvíce přispěl k odhalení minulosti dlouho zapomenutého národa a rozluštil jeho jazyk, byl český vědec Bedřich Hrozný (1916).
KLÍNOPISNÉ TABULKY
Klínopisných tabulek našli archeologové na pětatřicet tisíc. Mimo jiné obsahovaly sbírku právnických případů typu: co se stane, když otrok svrhne krávu do potoka či je-li nějaký rozdíl, je-li vražda spáchána ve městě nebo mimo něj, pravidla chování, texty státních smluv, například smlouvu o přátelství s Egyptem a další texty, které dávají nahlédnout do života tehdejší chetitské společnosti. Klínové písmo, které Chetité přejali od sousedů v Mezopotámii, nebylo ale jediné, které používali. Vytvořili i hieroglyfické písmo.
Vlastní objevy spolu s tvůrčím přejímáním cizích poznatků umožnily Chetitům udržet mocnou říši po dlouhá staletí. Vynález železa, který zásadně změnil další chod dějin, patřil sice horským kmenům na severu Malé Asie, ale právě Chetité se postarali o jeho rozšíření.
MOCNÁ ŘÍŠE
Chrám boha bouře v Bogazkale. Když přišli Chetité do Anatolie, bylo Chattušaš jen bezvýznamnou chattijskou osadou. Za historicky krátkou dobu se chetitská říše stala jednou z největších mocností starověku. Její jádro tvořila oblast dnešního tureckého vnitrozemí, na jihu zasahovala hluboko na území dnešního Libanonu a Sýrie. Ve 13. stol. př. n. l. bojovali Chetité o nadvládu nad Sýrií s Egypťany. Faraon Ramesse II. po nerozhodném výsledku uzavřel s Chetity mír a přijal chetitskou princeznu za manželku.
Chetité prosluli jako výborní válečníci a podnikali dlouhé bojové výpady. Pomáhal jim v tom vlastní technický objev – bojové vozy. Byly zhotoveny z jilmu a z jasanu, byly mimořádně lehké a bylo v nich místo pro tři válečníky.
STAROVĚKÁ MEGAPOLE
Král Tutchalija IV Za středisko státu si Chetité vybrali náhorní rovinu. Těžko přístupná poloha chránila město před nepřítelem, vysoká nadmořská výška před malárií a masivní skalní podklad téměř vylučoval zemětřesení. Chattušaš budí respekt i dnes a ve své době byla zřejmě jedním z největších měst starověku. Ve 14. až 13. století př. n. l., kdy chetitské impérium dosáhlo největšího rozmachu, tam údajně žilo asi deset tisíc lidí.
Město obklopují šest kilometrů dlouhé hradby zesílené věžemi. Jednu ze tří hlavních bran střeží dodnes dvojice lvů, kteří symbolicky ochraňovali město Chattušaš od nepřátel a zlých duchů. Magické zvíře mělo pro Chetity stejný kultovní význam jako sfingy pro Egypťany nebo okřídlení býci s lidskou hlavou pro Babyloňany.
Jiná brána se sochami sfing dokládá vliv egyptské kultury. Od vstupní brány s vytesanými obrazy bohů se táhly až k hlavní bráně chrámové a palácové akropole řady mohutných kvádrů a desek s nápisy a reliéfy.
Mezi sedmdesáti chrámy, které se našly v rozlehlém areálu, vyniká Velký chrám. Kultovní stavba ze třináctého století př. n. l. je zasvěcena bohu bouří. Nejvyšší místo za hradbami zaujímá hrad, rezidence chetitských králů. Kamenné základy nesly kdysi stavbu z hrázděného zdiva z vepřovic. Podobné se v anatolském vnitrozemí staví dodnes. Rozměry 135 x 160 metrů je to největší chetitská stavba. Tři terasovitě uspořádaná nádvoří mohla být v případě nebezpečí bráněna každé samostatně.
PROCESÍ BOHŮ
Yazilikaya, v turečtině doslova popsaná skála, patří k nejzachovalejším chetitským svatyním. Vytesaný reliéf na ostrohu naproti Chattušaš zobrazuje dávné bohy. Chetitské náboženství jich uctívalo na tisíc, tady na kamenné stěně skalního chrámu je zachycena zhruba stovka lidských postav uspořádaných jako procesí. Muži v řadách s vysokými špičatými čepicemi jsou bohové. Bojovníci, kteří se snaží zabít hada, jsou bohové. Žena se zrcadlem je bohyně, muž v postoji zápasníka, který střežil hlavní bránu, je rovněž bůh. Celý chetitský panteon dosud neznáme. Nad všemi vyniká dvojice boha bouře s manželkou, bohyní slunce. Existoval bůh mužné síly, bůh ohně, své bohy mělo moře, nebe, mraky, hory, studně, řeky či větry, ale také brány v Chattušaš. Ze zvířat Chetité uctívali zejména lva a býka. Pohoří Taurus, které lemuje z jihu maloasijský poloostrov, se dodnes jmenuje po tomto zvířeti. Své bohy zpodobňovali Chetité jako panovníky, což zmátlo nejen objevitele Chattušaš, ale i další generace archeologů. Tzv. Královská brána pojmenovaná podle vznešené postavy v klobouku ve skutečnosti nezobrazuje žádného příslušníka královského rodu, ale ústředního boha Tešuba se vztyčenou pěstí, v níž třímá neviditelný meč.
ZÁNIK ŘÍŠE
Chetitská říše se stala velmocí, která hrála významnou roli v dějinách Předního východu půl tisíciletí. Kolem roku 1190 ji smetla vlna divokých kmenů. Válečníci vyzbrojení železnými zbraněmi vtrhli do Řecka a Itálie a jako smršť se po souši i po moři hnaly Malou Asií. Do Chattušaš se Chetité pak už nikdy nevrátili.
Zdroj: Jiří Sladký 100+1
