Rogalo a létání s orlem

FiftyFifty, společenský magazín.
Rogalo a létání s orlem na FiftyFifty.cz. Články, recenze, povídky, stále nové soutěže, hry, horoskopy na týden atd.
Magazín pro ženy i muže > Rogalo a létání s orlem

FiftyFifty
Share

Rogalo a létání s orlem

Už od nepaměti člověk závidí ptákům křídla a možnost se vlastními silami podívat na různá místa. A tak vymyslel balóny, letadla a třeba rogalo, které si oblíbil i zkušený rogalista Petr Čejka.

Kdy vás napadlo, že zkusíte rogalo?

Myslím, že se nedá říct, že mě to „napadlo“, bylo to spíš takové vyústění z okolností své doby. Líbí se mi neznámé. Baví mě objevovat nové věci a zkoušet netradiční postupy. Někdy okolo hranice dospělosti se moje nevýrazná životní pěšinka roztáhla do osmiproudové dálnice a začala divoká jízda za poznáním toho, co svět nabízí. Poznáváním „jiných“ lidí, exotického cestování, citů, životních filosofií, mámení i omámení, objevováním hranic a nových možností, a v neposlední řadě i sama sebe. Byl to přelom tisíciletí a všechno frčelo na plný plyn. A pak přišla, můžeme tomu říct třeba „krize nezralého věku?“, kdy to opojení ze všeho nového a nekonečných možností začalo vyprchávat. Věci se začaly opakovat, stávat se běžnými a tak nějak ztrácet cenu. Logicky jsem začal hledat něco, co mě zase vrátí do hry a létání, coby pohyb v dalším rozměru mě uchvátilo, hned jak mě brnklo přes nos. Jako kluk jsem vídával létat rogala na Ještědu a když se naskytla ta šance, pro mě kdysi něco tak nedosažitelného vyzkoušet a třeba se to i naučit, neváhal jsem ani vteřinu.

Označil byste to v současnosti jako silnou závislost nebo pohodovou zálibu? Jak často lítáte s rogalem?

Je to pohodová záliba, na kterou mám silnou závislost.
Nalétám ročně okolo 100 hodin. Pro lepší představu, to vychází tak na 2 hodiny týdně ve vzduchu. Ale samozřejmě, že v tom není žádná kalendářní pravidelnost. Bezmotorové létání a plachtění je záležitost stoprocentně závislá na počasí. Nejvíc se toho nalétá v sezóně od dubna do srpna, kdy pro nás pracuje slunce. To ohřívá vzduch, který nás pak vynáší pod mraky a my pak strávíme třeba i šest hodin klouzáním z výšek okolo 2500 m.

Taťka mé kamarádky také lítá s rogalem a většinou dopadne někam na strom a tak podobně. Kam přistáváte vy? Daří se vám zaměřit cíl a  němu se přiblížit?


Začátky nebyly snadné, nebudu nikomu nic nalhávat.
Člověk se s křídly nenarodil a tak pro něj odhad a manévrování ve vzduchu, jen s pomocí vlastního těžiště, není zpočátku nic jednoduchého. V současnosti je už ale taková situace spíš kuriozitou a následně velmi veselou historkou pro pobavení okolí. Jednoduše si to ani nemůžeme dovolit. Každé takové nechtěné přistání je nebezpečné, ať už pro mě nebo pro křídlo a já si vždy secsakra dobře rozmyslím, jestli tam kam letím je místo, kde mohu bezpečně přistát. Co se týče zaměření a přiblížení, je to všechno o dobrém odhadu a zkušenostech. V přesnosti přistání se pořádají soutěže, kde se piloti snaží ukončit let a současně zastavit oběma nohama v kruhu o průměru jeden metr. Když se to ale někomu opakovaně podaří, lze ho opravdu považovat za mistra.

Podařil se vám nějaký kuriozní dopad? Musel jste volat o pomoc?

Já osobně asi žádným takovým nedisponuji. V začátcích jsem jednou skončil v lese, naštěstí v křoví metr nad zemí, takže jsem se z něho mohl dostat. Mám ale kamaráda, kterého podobné zážitky provázejí celou jeho leteckou kariéru. Jako, že skoro shodí rybáře z loďky a pak ho prosí v řece o pomoc, snaží se vyhnout kupce hnoje, což se mu ne zcela daří a tak podobně, jenže to nesmím vyprávět, aby se nenaštval. Nazdar, Marceli!

A kdy jste se naopak mohl umlátit smíchy, z toho, kde jste se ocitl?

Když přistanu po fantastickém letu, kde vidím něco co bych jinak vidět nemohl, Alpy z výšky, stín sama sebe na mracích doprovázený duhou, orla v letu na dosah ode mne, nebo po návratu z víc jak stokilometrového výletu nad naší zemí-zahrádkou se všemi městy, horami, hrady, jezery, řekami a tak podobně, zmocňuje se mě ohromná euforie. Směju se na všechny a na všechno, vyprávím zážitky z letu, nadšeně se předháním s ostatními v popisu toho, co jsme viděli. Že bych měl ale někdy nutkání umlátit se smíchy z toho, že jsem přistál, toho si nejsem vědom. Veselých historek o přistání kamaráda, který se trefil tam kam zrovna nechtěl je spousta, ale aktérovi to zrovna v tu chvíli moc vtipné nepříjde.

Kam nejčastěji vyrážíte na start? Vyzkoušel jste některá místa i za hranicemi? Jaká? Kde?

Jsem z Prahy, kde se díky omezením pro dopravní letectví moc létat nedá. Přesto jsou i tady v okolí startovačky, kde se létá především mimo sezónu a když nechceme létat nijak vysoko a daleko. Radotínská Staňkova, Koněprusy, Cukrák, Říp. Jinak vyrážíme nejčastěji do Krkonoš nebo Krušných a Jizerských hor. Za hranicemi to jsou především rakouské Alpy, kde se dá létat okolo majestátních skalních štítů ve 3000 m. Dolomity s jejich vápencovými jehlami tyčícími se kolmo k nebi a obsypané horolezci, Nízké Tatry a Fatra s nádhernou krajinou, jarní a podzimní Italské přímořské startovačky, kam si jezdíme nabrat trochu tepla a slunce, když u nás začíná nebo končí zima, Francouzká Provence se stoupáky vonícími levandulí. Prostě všude, kam si křídlo můžeme dovést.

Jakou vzdálenost vůbec rogalo může urazit?


Myslím, že současný vzdálenostní rekord je z roku 2001 a je to uletěná vzdálenost 700 km někde v Texasu. Co se rekordů týče, tak z Čech je i mistr světa Tomáš Suchánek, který jich drží několik. Jsou to rychlostní rekordy na trojúhelníkových a návratových tratích okolo 300 km. Ty průměrné rychlosti byly okolo 40 a 70 km/h. Pro zajímavost, maximální rychlost sériově vyráběných křídel současnosti se pohybuje okolo 120km/h.

Co se vám nejvíc z pohledu z výšky líbí? Nebo se dolů nedíváte?

Jasně, že se člověk po většinu času kochá. Když se mi poprvé podařilo nastoupat do větších výšek a letět někam dál okolo měst, jezer, silnic, děsně se mi líbilo, jak mám všechno na dlani. Pidilidi co sedají do mrňavejch autíček a pak se hemží na křižovatkách a pomalinku se plouží po dálnicích. Lodě s uhlím ve velikosti krabičky od sirek stojící na stříbrné stužce co se kroutí krajinou a nebo mozaika barev složená z kousků polí, lesů, luk… Rozměry a rychlosti všeho jsou ze vzduchu takové menší a přehlednější. Když jedete ze Špindlu do Pece, tak je to po silnici na hodinu, vzduchem 5 minut přes kopec. Sněžka je třeba ze 3000 m úplně placatá a Krkonoše jsou rovinka.


Zažil jste nějakou nevšední společnost ve vzduchu? Sojku, vránu, orla, vlaštovku, hejno labutí, nebo snad letadlo?


Často kroužíme s dravými ptáky ve stoupavých proudech a vzájemně od sebe opisujeme. Letíme vždycky tam kde vidíme, že ten druhý víc stoupá. Na jaře jsem měl krásný zážitek, když jsem se v předhůří Julských Alp přimotal do hejna orlů skalních, kteří učili mladé létat v termice. Jeden takovej mrňous s dvoumetrovým rozpětím si mě vybral za učitele a létali jsme spolu do večera na výdechách z nahřátého suťoviska křídlo na křídlo, takže jsem si na něj mohl skoro sáhnout. To byl moc krásnej zážitek…..

Děkuji za rozhovor a přeji další šťastné lety!

Stránky o létání na rogalu najdete: http://www.rogallbyziral.cz/






© 2005 – 2019 FiftyFifty.cz