A v prach se obracejí

V červenci 2009 zahalily Irák tak husté mraky prachu, že policisté v Bagdádu museli nosit masky. V září 2009 postihla Austrálii nejhorší písečná bouře za posledních sedmdesát let a oblohu nad Sydney pokrylo pět milionů tun prachových částic. Letecké spoje musely být odkloněny a případy lidí s těžkými dýchacími problémy dosáhly rekordního počtu. Podle vědců taková situace může nastat na celé zeměkouli.

Satelity hlásí přesun písečných mračen ze severní Afriky až do údolí brazilské Amazonky. Jen ze Sahary odvane vítr každoročně 300 milionů tun písku nad Atlantský oceán. Zhruba padesát milionů tun se dostane až na americký kontinent a poskytuje tam důležité minerální živiny některým rostlinám jihoamerických deštných pralesů.

Písek ze Sahary dnes dopadá i na zasněžené vrcholky Alp, což vede k dřívějšímu tání sněhu. Prach z vyschlého Aralského jezera ve Střední Asii působí zdravotní potíže lidem v širokém okolí a prach ze severních částí Číny výrazně přispívá ke znečištění ovzduší v Pekingu. Drobné částice z pouští severní Číny dolétly až na Havaj a do Kalifornie. V roce 2002 oblaka prachu a písku z pouště Gobi postupovala na východ, přelétla území USA a skončila v Atlantiku. Zasypávají i rozsáhlé oblasti Číny, Koreje a Japonska.

Pozitiva
Prach z pouští může být i užitečný. Nánosy jemného saharského písku přinesly do údolí brazilské Amazonky důležitý fosfor, také ze severní Číny se s pískem dostal fosfor a další prvky na Havaj, což zúrodnilo tamní půdu. Pokud taková prachová či písečná mračna spadnou na hladinu oceánu, podpoří tvorbu fytoplanktonu a dalších rostlin, které slouží jako potrava mořským živočichům, a zároveň z ovzduší absorbují oxid uhličitý. Podobně je tomu s drobnými částečkami půdy, které vítr odnáší z jižní Afriky, jihoamerického kontinentu a Austrálie do jižních oceánů, kde pomáhají udržet biodiverzitu moří.

Příčiny
Nejde jen o změny klimatu. Svou roli hrají války, těžba zemního plynu a ropy, rozrůstání zemědělské půdy, nadměrné vypásání oblastí a odvádění říčních vod do zavlažovacích kanálů i další faktory. Intenzivní využívání přírodních zdrojů rostoucí světovou populací se sčítá s klimatickými změnami a výsledkem jsou pustnoucí zemědělské oblasti v Číně, v Indii, na severovýchodě Brazílie a v Severní Americe. Problém prudce narostl v posledních deseti až patnácti letech.

Jedním z příkladů negativního zásahu lidí je jezero Owens na východním úpatí pohoří Sierra Nevada v Kalifornii. V roce 1920 v důsledku odvádění vod do Los Angeles zcela vyschlo. Ve třicátých letech minulého století bylo jeho vyschlé dno hlavním zdrojem částic PM 10, tedy částic s rozměry deset mikrometrů nebo méně. Velmi snadno pronikaly do dýchacího ústrojí a působily zdravotní potíže. Navíc částečky z vyschlého jezera obsahovaly i množství nebezpečného arzenu, olova, lithia a antimonu. V srpnu 2005 kalifornský soud přikázal městu Los Angeles, aby vypracovalo plány na návrat vody do jezera Owens. Byla to jediná cesta, jak kritickou situaci vyřešit.

Pouště postupují
Od roku 1960 zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy. V Súdánu postoupila poušť o sto kilometrů na jih. Indická poušť Thár se každoročně zakusuje o další kilometr do okolních úrodných oblastí a poušť Atacama na tichomořském pobřeží Peru a Chile se šíří rychlostí tří kilometrů ročně. Třicet milionů čtverečních kilometrů je ve světě akutně ohroženo šířením pouští. V oblasti Sahelu se od velkého sucha v letech 1972/73 mění ročně 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy na suchou step. Bolívii hrozí, že tam poušť pokryje polovinu země.

Jedním z velkých problémů je například čtvrté největší africké jezero Čad. Nachází se v sahelské zóně ve středozápadní Africe. Rozkládá se mezi čtyřmi státy: Čad, Kamerun, Nigérie a Niger. Geologická deprese, v níž jezero Čad leží, je v současné době nejaktivnějším zdrojem písečného prachu na světě. Jak k tomu došlo?

Množství vody, které do jezera přivádějí řeky Šárí a Logone, se za posledních čtyřicet let snížilo o 73 procent. Jezero se neustále zmenšuje také vlivem rostoucího počtu obyvatel, kteří osidlují jeho břehy a s nárůstem spotřeby vody. V místech na okrajích jezera, kde kdysi bývala voda, jsou dnes mikročástice sedimentu. Časté a silné větry, které tu vanou, je roznášejí do širokého okolí, kde působí lidem vážné zdravotní potíže. Vysychání jezera vedlo také k úbytku rostlin i ryb v jezeře, které bývalo významným zdroje obživy pro místní obyvatelstvo.

Také americký jihozápad je typickým příkladem problémů s vysycháním oblastí. Jejich kořeny sahají až do poloviny devatenáctého století. Do té doby tam byly rozsáhlé zelené pastviny. Vybudování železnic v šedesátých letech devatenáctého století umožnilo farmářům zvýšit produkci skotu, který mohli po železnici snadno dopravovat na jatka do Chicaga nebo do Omahy. Výsledkem prudkého nárůstu počtu hovězího dobytka byla zcela vypasená zem, která se pak vlivem vertikálních sil, jako byly údery kopyt velkých stád i stopy automobilů, drobila, měnila v prach a podléhala větrné erozi. Podle odborníků takovým oblastem trvá celá desetiletí, než se vzpamatují, pokud ovšem existuje nějaký plán na jejich záchranu.

Zdaleka nejde jen o Afriku, Asii či Ameriku. K podobnému vývoji dochází i ve Středomoří, například ve Španělsku. Centrální Španělsko je dezertifikací přímo ohroženo. V posledních době zažívá nejen velmi horká a suchá léta, kdy vysychají i řeky, ale i suchý podzim a zimu.

Programy proti dezertifikaci
Řada států má vlastní nápady a někdy i programy směřující k zastavení postupu pouští. Senegal přišel s návrhem postavit zelené hráze napříč Afrikou. Řada stromů o celkové délce 7000 kilometrů od Dakaru na západě až po Džibuti na východním pobřeží by měla zabránit šíření Sahary směrem na jih.

Čína buduje od roku 1978 podobný lesní val v délce 4500 kilometrů a v šíři několika set kilometrů jako hráz proti písku z pouště Gobi. Realizace projektu má trvat sedmdesát let. Indové experimentují s houbou, která usnadňuje růst rostlin v suchém prostředí. Egypťané investují miliardy do zavlažovacích projektů.

Řešením by údajně mohly být i nové druhy skotu, které nepůsobí takové škody prostředí. Konkrétně jde o druh adaptovaný na pouštní podmínky, potřebuje méně potravy, je zvyklý pohybovat se na velké vzdálenosti a navíc se neshlukuje ve stádě, a tak nezatěžuje svou váhou malou část pastviny. Má také podstatně nižší hmotnost než jiné druhy skotu, zhruba 400 kilogramů. Spolu s dalšími opatřeními by to alespoň v pasteveckých oblastech mohlo vést k určitým výsledkům. V globálním měřítku ale zatím nikdo neví, jak postup pouští zastavit nebo alespoň zabrzdit.


Zdroj: 100+1