„Dědu jsem viděla jen jednou v životě. Bylo léto roku 1979 a mně bylo třináct let. Setkali jsme se na chalupě v Beskydech. Postavil ji krátce před válkou na samotě v lesích pod Pustevnami. Pro sebe, svou ženu a malou dcerku, mojí mamku. Vodu do chalupy přivedl neuvěřitelným systémem z horského potoka. Elektřinu vyrábělo větrné dynamo. Maminka tam prožila celé své dětství. Vodní systém už většinou nefunguje. Z dřevěné vrtule zbyla na půdě jen jedna veliká lopatka.
Přesto se sem mamka dodnes na celé léto vrací… omládnout. Scházeli jsme tenkrát prudkou kamenitou cestou. Děda seděl na terase v pohodlném lehátku. Když nás uviděl, pomalu se zvedl. Mluvil tiše. Byl po operaci hrtanu. Důsledek jeho kuřácké vášně… a zanedlouho pak i smrti. Líbil se mi, ale styděla jsem se ho. Vykala jsem mu. Byl především krajinář. Příroda ho inspirovala. Na svých cestách s mojí babičkou ale maloval i města, moře a lidi. Když kreslím, mívám pocit, že stojí někde za mnou a dívá se. Ahoj, dědo.“
Monika KOČENDOVÁ (*19. 2. 1966 Praha)
V roce 1984 absolvovala SUPŠ v Praze, obor užitá malba. Poté pracovala v kresleném filmu Československé televize. Po roce 1989 se začala živit na volné noze. Vyráběla celoplošně glazovanou keramiku, šperky a drobnou plastiku.
Roční pobyt v USA (2013-2014) jí přinesl intenzivní a plodné výtvarné období. V roce 2014 měla samostatnou výstavu v Galerii umění a designu při Edgerton Center for Performing Arts na Sacred Heart University. Jako členka Connecticut Pastel Society vystavovala v Meridenu na výroční výstavě tohoto sdružení (2014) a za obraz „Zmrzlé ticho“ získala cenu „Jerry‘s Artarama of West Hartford Award“.
Hladiny, odrazy okolní krajiny na vodní ploše a ryby žijící pod hladinou... to jsou její světy. Během nedávného tříměsíčního pobytu v Japonsku (2016) vytvořila sérii pastelů tématicky zaměřených především na moře a pobřeží Okinawy.
V pražských Dejvicích má soukromý výtvarný ateliér, kde se věnuje vlastní tvorbě. Pracuje s hlínou, dřevem i s jinými materiály. Inspiruje se především přírodou. Věnuje se malbě, koláži, frotáži, především ale kresbě suchým pastelem. Opakovaným vrstvením často dosahuje dojmu, že její kresby působí spíše jako malba. Vyznačují se jemným chvěním, jakoby žily svým vlastním životem. V Dejvickém atelieru také vede výtvarné kurzy pro děti i dospělé. Snaží se tak předat dál co nejvíce ze svých uměleckých pokusů a zkušeností.
Pavel RASZKA
(*23. 4. 1907 Frýdek-Místek, †12. 8. 1979 Brno)
Pavel Raszka pocházel ze starého polského rodu.
Od dětství pracoval v ateliéru svého strýce, slezského malíře Josefa Raszky, absolventa Akademie výtvarných umění ve Vídni. Více než dva roky pak vedl ateliéry profesora Sokiranského v Petřvaldě. Později žil v Ostravě, kde měl vlastní ateliér.
Před druhou světovou válkou se svou ženou hodně cestoval, především po jihu Evropy. Všude tou dobou pilně tvořil. V roce 1937 žili nějaký čas v Paříži na Montmartru v bytě s výhledem na Sacré Coeur. Majitel jedné tamní galerie mu uspořádal prodejní výstavu. Ta byla natolik úspěšná, že po návratu na Moravu, v roce 1938 mohl malíř začít s plánovanou stavbou vysněné horské chaty. Ta dodnes stojí na krásném místě pod Pustevnami, které Pavel Raszka už dříve objevil na svých malířských toulkách v Beskydech. O dva roky později sem přivezl svou ženu s půlroční dceruškou. Spolu tam pak prožili mnohá šťastná, i divoká válečná léta.
Kolem roku 1949 odešel z Ostravy do Brna, kde založil novou rodinu. Beskydům a chalupě ale zůstal věrný až do své smrti.
Podrobnosti
Zdroj: tz, redakčně upraveno
