Ale, „Šéfe“

Hned první díl odhalil jeden základní nedostatek, jimž je ztráta tradice a rodinného bohatství v českém kulinářství. I přesto, že uplynulo mnoho let od dob, kdy jsme si o vlastním restauračním zařízení mohli nechat jen zdát, česká gastronomie zamrzla v čase postrevolučního „Klondajku“, a krom světlých výjimek jsme se ani o píď nepřiblížili např. rakouskému stylu rodinnému pohostinství.

Mezi tím se o největší revoluci v našem veřejném stravování postarali, a nutno podotknout ne úplně pozitivně, tři strany. Hygiena, která nás svými přecitlivělými zkumavkami obratně zbavila tradice hotových jídel a kuchařů, kteří umí uvařit knedlíky. Druhou ránu zasadil mistr Knorr a slečna Vitana se svými chemickými pomocníky, kteří do kuchyní přinesli jednoduchost, ale chuť vehnali do univerzálních parametrů skupiny „E“. Nakonec přišel pan „Podnikatel“ a nasadil všemu korunu. Mnoho restaurací si pořídili právě tito „podnikavci“ stejně jako např. pan Vinař z Litoměřic. Drtivá většina z nich ví o provozu restauračního zařízení tak akorát, že pivo teče, řízek se smaží a že v „hospodě jsou peníze“.

Bohužel si většinou do skladby jídelního lístku nechají zasáhnout jen velice jemně, jestli vůbec, protože oni přece sami nejlépe vědí, co je lidem třeba. Pod jejich rádoby manažerským velením pak vznikají nesmyslné kompilace jídel v lístku, které nabízejí mnohdy několik desítek stejných pokrmů. Takový výpotek peněz lačného obchodníka s jídlem má většinou dva efekty: jedním je zmatený host, který si nemá z čeho vybrat a druhým pak nervózní kuchař, se zamotanýma rukama.

Samozřejmě křivka nepřímé úměrnosti mezi kvantitou a kvalitou je pak nevyhnutelná. Ano, i zde platí, že méně někdy znamená více. Někteří páni „restauratéři“ si neuvědomují, že restaurace je opravdu trochu jiný business než prodej šroubováků, prezervativů, či žvýkaček. Mělo by zde jít především o kulturu pohostinství.!

Souhlasím s tím, že mnoho restaurací zaslouží otcovskou radu k pozvednutí stravovací kultury, ale mediálně-bulvární směr jakým vykročila TV Prima se mi zdá poněkud nešťastný... Pan šéfkuchař z Imperiál Café z Prahy přijede do Litoměřic a začne být přehnaně chytrý, vytáhne z pověstného rukávu pár jídel v ceně 150kč, jež na polední menu je přehnané i pro Pražskou klientelu, poukáže na několik nepravostí, světácky zaběhne na nákup ve stylu Jamiho Olivera a rozdá pár „upřímně a dobře“ míněných rad. Každého, a hlavně diváka labužníka, obšťastní nějakým moudrem a nakonec „chlapácky“ promluví s majitelem…
Trochu mi  připadá jako trenér špičkového prvoligového týmu (jimž Imperiál Café bezesporu je), který zavítá do Přední Zadní Lhoty do sokolovny, zdejším sportovcům ukáže pár technických fines, několik dní hráče honí, hecuje, driluje, stresuje a hrotí, aby je po krátké době, úplně zmatené, zanechal svému osudu.

Po dvou měsících se ansábl tak tak dá psychicky dohromady, aby se náš velký šéf znenadání objevil a všem oznámil, že se vlastně nic nenaučili. Trochu laciné machrování prvoligového hráče na krajském přeboru… Co takhle zkusit odpovídající hřiště? Třeba v Pravdě, Ambiente, Four seasonu nebo v Klokočné u pana Šéfkuchaře Sasíka… Zde budou za podobnou taškařici určitě vděčni.

Souhlasím, že personál by měl splňovat jistá profesní a profesionální kritéria. Na druhou stranu, co můžete reálně očekávat od kuchaře, který měsíčně odpracuje zhruba 200 hodin a k tomu si většinou musí stihnout opláchnout alespoň černé nádobí. Za to bývá zpravidla oceněn částkou mezi 15ti až 20ti tisíci (v lepším případě), přičemž na výplatní pásce nalezne minimální mzdu, která dělá asi 7000Kč.

Věřte, nevěřte, za těchto podmínek pozitivní přístup a kreativní myšlení po několika letech opouští i skalní optimisty. A co dál dodat? Snad jen to, že bych rád popřál tomuto pořadu šťastnější výběr kandidátů a českému pohostinství pak více osvícených majitelů restaurací, kteří se nebudou bát redukovat „rozplizlé“ jídelní lístky, z nichž si lze dobře a chutně vybrat. Snad si pak uvědomí, že dobrá restaurace se má dělat jednoduše, chutně a srdcem, nikoliv kvantitou, pragmaticky a levně.