Neznám celé USA, navštívila jsem jen několikrát New York a s každou mojí další návštěvou jsem čím dál víc nechápala, co vlastně na té Americe tolik obdivujeme. Už jen když si vezmu tak zdánlivě obyčenou věc jako je jídlo. Nejsem vyznavačem fastfoodů a nejím smažená jídla, a tak jsem těžko hledala normální restauraci. Svoje stravování jsem řešila tedy tak, že jsem nakupovala základní potraviny. Ani tím jsem ovšem neměla vyhráno, jelikož chutě jaksi postrádaly fantazii - chléb nasladko, rohlík nasladko, šunka nasladko, sýr nasladko. Dobře, mám ráda ovoce, tak jsem si koupila alespoň to - vypadalo krásně, což o to, ale hruška nechutnala jako hruška, ať jsem si koupila cokoliv, chuť byla hodně podobná. Že by výplody genetického inženýrství? A co takhle sendvič? Když pominu tedy ten nasládlý chléb, tak jsem nesehnala ani jeden bez majonézy, jen tak obyčejně se sýrem, šunkou a zeleninou… no není se co divit, že Američani vypadají tak, jak vypadají. Už se tomu přizpůsobilo i číslování oblečení - jejich L je naše XL, a velikosti XXXXL už dosahují neuvěřitelných rozměrů… Až jsem si říkala, že jim musí dávat hodně práce najít ty štíhlé krásky, co pobíhají ve všech těch jejich nekonečných seriálech. Když jsme u té štíhlosti - přišla mi směšná jejich snaha o pohyb s pomocí joggingu, kdy klusající jedinec kličkoval mezi chodci. Navíc, silnice plné aut a co každých pět minut semafor, kde se sportovec zastavil a bežel na místě.
Vlezla jsem v New Yorku do podzemky a nostalgicky vzpomínala na čistotu pražského metra, na příjemný chládek, o kterém tady v letních měsících nemůže být řeč. Vlhko a dusno na padnutí, špína kam se člověk podívá. Na hotelu s několika hvězdičkami v centru byla situace podobná - špinavé koberce a v noci neradno nechávat na stole potraviny, protože jinak jste tam měli jistou noční návštěvu v podobě nevítaného hlodavce. Překvapena jsem byla i s „ochotou“ prodavaček ve většině obchodů. Jejich otrávené „next“ a při sebemenším problému znuděný výraz, doprovázený otočením očí v sloup mě přiváděl k šílenství. Pokládám si otázku: „tak tohle je ta Amerika, ke které vzhlížíme?“
Když se nad tím zamýšlím víc a víc, proč jsme si vlastně vybrali dalšího „velkého bratra“, máme to zapotřebí? Historie Ameriky začala s prvním osídlováním v 16.století, vlastně až první kolonie, založené anglickými sektáři po roce 1620, začaly tvořit dějiny Ameriky. A kde byl už náš národ v té době? Pohřbili jsme už několik českých králů a bojovali za národní identitu, už jsme měli několik století své dějiny...Nebylo by tedy lepší se inspirovat ve vlastní historii? Aby to nebylo špatně pochopeno, nevracím se ani k padesátým letům ani sedmdesátým, ale třeba se inspirovat v době první republiky, vzít si alespoň něco - třeba ze způsobu někdejšího vedení obchodu a služeb, kdy mamon nebyl to jediné, o co se obchodník snažil, kdy spokojenost zákazníka měla také svou váhu…to mi teď často chybí.
Třeba dostaneme někdy rozum a přestaneme se otáčet na východ či na západ a budeme sami sebou. Nebo taky ne, třeba náš národ najde jinou ikonu, až Amerika nebude in. Jen se bojím, která to bude tentokrát, když máme tendenci se upínat na velké státy…
