Bylo to takové nesourodé roubování.
Novinkové album však posunulo tuto nesourodou směsici směrem k dokonalému a lehce rozpoznatelnému kapelovému zvuku. Nečekejte žádnou progresivní muziku, jde o dokonale šlapající hardrockovou partu. Cornell dokazuje, že je zpěvákem výjimečných kvalit, který ví co je to tradice a dokonale navazuje na tak famózní hlasové ekvilibristy, jakými jsou Robert Plant či Glenn Hughes. Ten prvně jmenovaný se člověku asi vybaví okamžitě. Dokonce i sound skupiny tak trochu upomíná na Led Zeppelin, nebýt kytaristy a druhého tahouna kapely Toma Morella.
Jeho kytara zní neobyčejně novátorsky a často připomíná úplně jiný hudební nástroj, sloní řev či sirénu. V tomto směru se může přiřadit k takovým kytarovým experimentátorům jakými jsou Brian May (jeho kytara u Queen připomínala zvuk syntezátoru a kapela proto na obalu svých starších desek upozorňovala, že alba jsou nahrána bez použití syntezátorů), Robert Fripp či Adrian Belew (oba King Crimson).
Do tvorby Audioslave se nenápadně vetřela i politika, ovšem v mnohem uměřenější formě nežli to bývalo za dob RATM. Skladby mají tah na branku a je patrně jen několik kapel na tak vysoké hráčské úrovni. Pomalejší a baladičtější skladby se rozjíždějí a gradují v mohutný závěr. Pokud se ptáte na nejlepší píseň, pak to u mě vyhrála NOTHING LEFT TO SAY BUT GOODBYE. Špatnou ale na albu nenajdete. Chcete-li být klasiky, pořiďte si nové AUDIOSLAVE. Není to deska pouze na jeden poslech.
Skupina – AUDIOSLAVE
Album – REVELATIONS
Vydavatel – SonyBmg
Čas – 48:24
Ausioslave jsou už konečně kapelou
28.11.2006
Kapela AUDIOSLAVE je tu s třetím a zatím určitě nejlepším albem „Revelations“. Předchozí desky byly dobré, ale stále jakoby na na nich ležel stín předchozích uskupení, z kterých se tato superskupina rekrutovala. Chris Cornell zpíval jak za dob Soundgarden a pohrobci Zacka de la Rochy v sobě nemohli potlačit sound Rage Against The Machine.
Autor: Milan Princ
