Bahenní sopky

Bahenní sopky mají na rozdíl od skutečných vulkánů svůj původ v přetlaku zemního plynu a jsou vázány obvykle na ropná pole. Při uvolnění tlaku bere stoupající plyn s sebou vodu a jemné částečky hlíny, které se na povrchu vylévají jako bahenní vývěr. Poněkud jiného původu jsou takzvané mofety, vývěry horkých pramenů nasycených oxidem uhličitým, které mohou na povrch vynášet také bahnité složky. Sem patří třeba západočeská rezervace Soos.
Na světě je zhruba 1100 bahenních sopek o průměru od několika decimetrů do několika kilometrů. Téměř polovina z nich je v ropných oblastech Ázerbájdžánu, na pevnině i pod hladinou mělkých vod Kaspického moře. Sopečné kužele se tu vypínají místy až do výše dvou set metrů. Dalšími oblastmi jejich výskytu jsou především japonské ostrovy a Střední Amerika, Rusko, Ukrajina a Čína. Jednou z nejznámějších bahenních sopek je Håkon Mosby nedaleko norského pobřeží. V hloubce 1300 metrů se zvedá dvanáct metrů vysoký kužel s kráterem o průměru 950 metrů. Každoročně vyvrhne několik tisíc tun bahna.

Zemní plyn unikající z vývěrů se může vznítit a bahenní sopka má potom vzhled skutečného soptícího vulkánu. Tajuplné věčné ohýnky provázely výskyt metanu a bahenních sopek také v oblasti střední Itálie u města Pietramala nedaleko Florencie. Četné zprávy o nich najdete v denících cestovatelů z šest­náctého až devatenáctého století. V roce 1780 je zkoumal slavný vynálezce Alessandro Volta a správně určil jako jejich zdroj výron metanu. Dnes již většinou zanikly zřejmě v souvislosti s poklesem tlaku při těžbě zemního plynu.  

Surabaja
Bahenní vývěry mohou být zajímavou turistickou atrakcí a lze je využít i k praktickým účelům. Příkladem je bahno z pobřežních bahenních sopek v Kolumbii, které lidé využívají k přírodním bahenním koupelím. Mnohem horší zkušenosti s bahenní sopkou mají ovšem obyvatelé indonéské vesnice jižně od jávského města Surabaja.

V roce 1994 tam byla objevena ložiska zemního plynu a později byly zahájeny průzkumné práce. Když v roce 2006 jeden z vrtů dosáhl hloubky 2834 metrů, otevřela se dvě stě metrů od něj náhle zem a na povrch vytryskla fontána horké páry, zemního plynu a bahna. Erupce trvá od té doby dodnes a denně přináší na povrch až sedm tisíc kubických metrů horkého bahna. Pod jeho nánosy zmizela rýžová políčka a lidé museli opustit již pět tisíc domů. Horké bahno zalilo plynovod, který následně explodoval.  

Pozdější šetření prokázalo, že příčinou výronu byl ropný vrt. Společnost sice dodržela běžná bezpečnostní opatření a jistila horních 1100 metrů vrtu ocelovými trubkami a těsněním proti náhlému výronu plynů. Nikdo však nepočítal s tím, že povolí spodní vápencová hornina a tlak si najde cestu do okolí. Puklinami pak pronikl horký plyn na povrch a s sebou vzal i vrstvy hlíny smíšené s podzemními vodami.  

Pokusy o zastavení proudu bahna zatím selhaly a není jasné, zda se nějaký vhodný prostředek vůbec najde. V podobné situaci se pokusila ropná společnost na Bruneji nedávno snížit tlak v hlavním vrtu postranními vrty. Tento postup však v sobě skrývá nebezpečí, že probudíme k životu další bahenní sopky. Nakonec většinou nezbývá než počkat, až tlak klesne přirozenou cestou.  

Obyvatelé obce Piparo na ostrově Trinidad měli v tomhle ohledu štěstí. Jejich bahenní sopka, která je spojena s ropnými nalezišti orinocké pánve ve Venezuele, začala dštít bahno v únoru 1997. Nejprve pohltila deset domů, několik aut a přelámala sloupy elektrického vedení, avšak již po třech dnech se vyčerpala. Dnes již celou událost připomíná jen dvouhektarová zpola zarostlá plocha bahna pod několikametrovým kuželem.    

Zdroj: 100+1