Básník sněhové vločky a smutné krajiny

Syn malíře pokojů přišel na svět v Kolíně. V Praze se vyučil knihařem a krátce toto povolání vykonával. Pak přišla italská fronta 1.světové války, kde ho výbuch granátu připravil o ruku. Přesto se dál věnoval své lásce – fotografování.

R.1920 vstupuje do žižkovského Klubu fotografů-amatérů a stává se členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Sní o studiu na grafické škole, kde chce zdokonalit své umění. Až v roce 1922 je přijat do třídy profesora Nováka. O 2 roky později končí studia. V té době už pracuje na prvním uceleném cyklu – fotografuje válečné veterány a invalidy v karlínské Invalidovně, kde sám žije. Vzniknou snímky, které jsou obžalobou války a utrpení, které způsobuje.

R.1927 se stěhuje do svého malého ateliéru na pražském Újezdě. Stráví tu celý svůj život. Následujícím roce dokončuje reportáž dostavby katedrály svatého Víta, sbírka pod názvem Svatý Vít je první, která je vydána knižně. Následuje Praha – Praha barokní, Pražské paláce, Pražské zahrady, Karlův most, Praha hudební, Praha panoramatická… Zároveň dělá reklamní, portrétní a reportážní fotografii.

Od 40.let se věnuje výlučně velkoformátové tvorbě, ze které čerpá bohatství okamžiku, který na negativu zachytil. Celé dny sedí za oknem ateliéru a čeká. Na příhodný okamžik, kdy na sklo dopadne vločka sněhu, kdy se po okně skoulí kapka deště, kdy sluneční paprsek dopadne na to správné místo malinké zahrádky a vytvoří hru světla a stínu, kterou zachytí ve svém zátiší. Ve svých lyrických fotografiích ukazuje harmonickou krásu světa. Z jeho krajinných fotografií čiší nostalgie a smutek. Obrysy nejsou někdy ostré, mají mnoho odstínů šedé. Nejlépe je to vidět v cyklu Severní nebo také Smutná krajina. Fotograf dokumentoval krajinu severozápadních Čech. V jeho snímcích můžeme vidět zničenou, průmyslem vyrabovanou krajinu. On to ale tak nevnímal. Jak sám říkal, měl rád smutnou krajinu, veselá ho nebavila. I v té smutné našel zvláštní krásu a melancholii. V zdánlivě nezajímavých věcech objevil poetičnost a lyriku.

Můj známý se s ním kdysi setkal. Na vrcholu Milešovky. On sám byl fotoreportér, ale starého pána, co seděl na rozkládací židličce, neznal. Tiše si stoupl opodál. „Nedáte si čaj, mladej pane?“ „A co vy tu děláte, taky fotíte?“ Pán měl na stativu dřevěnou krabici a v ní ukrytý starý fotoaparát. V tašce skleněné desky. Stále pozoroval okolí, nic mu neuniklo. Asi po půl hodině pronesl další slova:“ Víte, já tu sedím už třetí den. Čekám na správný mraky.“ Jenže pán neseděl na jednom místě, každou chvíli si přenášel židličku a stativ. Toužil po dokonalosti. Toužil zachytit tu pomíjivou chvilku, kdy se světlo a stín spojí do obrazu, který potřeboval.

Stal se jedním z nejslavnějších světových fotografů. 17.března by se dožil 110 let.
Josef Sudek

Hlavní cykly: Okno mého ateliéru, Procházka kouzelnou zahrádkou, Skleněné labyrinty, Labyrinty, Vzpomínky. Autor fotografických knih Pražský hrad, Praha, Praha panoramatická, Janáček – Hukvaldy a dalších.

fotografie :www.sudek-atelier.cz