Byla jsem tak ulítaná, že jsem se už docela těšila, až všichni dopijou a já doma padnu do vany. Karel mi jí napustí. Karel je trochu pruďas, ale miluje mě a já jeho.
Jsem hodná holka.
U stolu u okna seděl chlápek, nějakej inženýrek. Řekla bych, že mně naprosto přehlížel. Měl u sebe nějakou malou elektronickou věcičku, ve který si celou dobu četl. Brejle měl spadlý přes nos. Když objednával další pivo, tak si je prstem trochu posunul a ukázal prstem na prázdnej půllitr. Když jsem mu nesla čtvrtej, tak jsem se naklonila trochu víc nad jeho stůl. Nezbejvalo mu, než se mi podívat do výstřihu. Poděkoval mi za hezký výhled a vrátil se ke čtení. No proto, řekla jsem si a vrátila se ke svý práci.
Jsem hodná holka
Hospoda se pomalu vyprazdňovala a on byl mezi posledníma. Pomalu jsem uklízela, umývala sklo, zvedala židle. Ten týpek tam pořád seděl. Všichni pochopili, že mají vypadnout, ale koukám, že pan inženýr ne, řekla jsem si pro sebe. Tak jsem k němu došla, vysvětlila mu, že je konečná, finito, přes desátou hodinu prostě vlak nejede.
Podíval se na mě přes ty brejle a vypadal, že snad nechápe, nebo co. Tak jsem mu ještě pro jistotu ukázala na dveře, kde to měl jasně napsaný. Měla jsem už v zámku klíče, protože jsem se chystala zamknout hned, jak se uráčí zvednout k odchodu. Hezky jsem se na něj usmála.
Jsem přece hodná holka.
Došel k těm dveřím a udělal cvak. A pro jistotu ještě jednou cvak.
Hele brouku, řekla jsem mu, já fakt nemám náladu na srandičky.
Došel ke mně, jednou rukou si mě k sobě přitáhl. Vypadal za stolem takovej neduživej, ale měl docela sílu. Přejel mi rukou přes sukni a řekl: No jo, myslel jsem si to.
Kdo by to do něj řekl, napadlo mě. Vypadal, že kromě tý věcičky, co držel celej večer v ruce, mu byl celej svět ukradenej, a ten zmetek mi zíral na zadek. Posadil mě na stůl, rozepnul mi knoflíčky u halenky, pořád se na mě díval tak vědecky a já jsem úplně zapoměla na Karla, na toho živočicha, co se tu každou chvíli objeví, aby si mě odvezl domů, k sobě do doupěte.
Voněl něčím zvláštním. Byl takovej čistej, vymydlenej.. pak mi tu sukni trošinku nadzvedl, já jsem se podívala, jestli jsou ty jeho džíny na knoflíčky, nebo na zip.. potom hospoda tak nějak změnila barvu.. na pak jsem někam letěla .......a......a......pak jsem nějak nemohla popadnout dech.. a pak jsem slyšela jak přijíždí nějaký auto, a pak jsem zjistila, že.......že.....že pan inženýr má takový pěkný velký dlaně, do kterých ten můj zadek přesně pasuje.
Karel bouchal na dveře jak pominutej. Uvědomila jsem si, že pořád držím v ruce ten půllitr, kerej jsem sebrala ze stolu.
Úplně v klidu mi zase zapnul knoflíčky a ještě mi urovnal vlasy. Nezmohla jsem se na víc, než na děkuju.
Jsem přece hodná holka.
Šla jsem odemknout. Když jsem otevřela dveře, pronesl před Karlem: Tak slečno, na tu pokladnu se budu muset podívat ještě jednou. Zdá se, že byla někde zanedbaná údržba a nejsem schopen to dát do pořádku za jeden večer.
Ano, řekla jsem. Ano.
Co to bylo za kašpara?.. zabručel Karel.
Pojď, jedeme domů. Dneska to tady bylo fakt děsný. Samej votrava. Musím si najít něco klidnějšího.
Po cestě domů mě napadlo, že vlastně žádnou pokladnu nemáme.
Ale to nevadí. Opravit potřebuje každopádně.
