Propagace pro jednou zase zabrala a mě v metru upozornilo neskutečné množství upoutávek na známou Čechovovu divadelní hru Višňový sad, kterou roku 1904 definitivně potvrdil své nezvratitelné místo u dramatického stolu slávy.
Představení se konalo 18. 1. v Divadle pod Palmovkou a všechna místa byla zaplněna. Doufám jen, že to nebylo pouze kvůli tomu, že sedadla stála poloviční částku. Troufám si totiž tvrdit, že Čechovovy hry jsou nesmrtelné a schopné oslovit i dnešního diváka.
Předpokládám, že každému je povědomý alespoň název hry, kterou mu zajisté vštěpovali už učitelé češtiny na střední škole. Pro ty, kteří si pod lavicí zrovna luštili křížovky nebo házeli po spolužácích vlaštovky, se pokusím příběh alespoň trochu nastínit.
Celý děj je přirozeně o obrovském višňovém sadu, který zdědili po matce dva sourozenci – Gajev a Raněvská. Kvůli dluhům se ale blíží prodej jejich sadu i s domem, proto přijíždí Raněvská z Paříže a vše se začne točit kolem toho, jak předejít dražbě. Do této základní zápletky, která hýbe celým příběhem jako vítr stromy, se před našima očima odehrávají malé hádky, románky nebo opilecké scény, které dodávají kostře konečný nátěr a mění tak příběh v zajímavý kolotoč lidských životů.
Pro ty, kteří si snad ještě nevzpomněli, vyzdvihnu (pro tuto hru charakteristickou) lásku mezi Lopachinem, tupým buranem, který ale nakonec celý pozemek skoupí, aby ho rozparceloval a pronajímal následně chatařům, a Varjou, nevlastní dcerou Raněvské, dřívější paní domu. Jejich vzájemné city na diváka působí už od první chvíle, kdy vstoupí postavy na pódium, ale chodí, cupitají a našlapují kolem sebe tak jemně a ostražitě, že ani jeden z nich nedokáže své city projevit.
Obě poloviny výstupu, rozdělené přestávkou, kdy se skoro každý s oblibou vrhne do foyer a začne s ostatními při cigaretce klábosit o důležitých věcech (takže většinou o politice), se od sebe neuvěřitelně lišily. První část představení byla roztomilé divadlo plné drobných vtipů a vtípků, kdy se člověk bavil tak dobře, jako by koukal na kousek z komedie de l´arte. Oproti tomu druhá část byla plná ponuré atmosféry, velkých dramatických gest, hádek, pádů a divákovi tak nepřestávala brát dech.
Radek Holub, skvěle hrající komicky roztěkanou postavu Lopachina, se v scéně, kdy přijde do domu úplně namol, pěkně rozparádil, uklouzl na parketech a málem skolil jedny dveře přichycené ke stěně několika tenkými lanky, které utrhl. V tu chvíli bylo zajímavé sledovat všechny herce na scéně. Každý má totiž nějaký ten trik na to, aby se nezačal smát. Všichni jsme ale nevydrželi a vybuchli smíchy, když Radek dohrál svůj dlouhý, energický part, zašel do zákulisí, načež zaburácelo jeho hluboké „jaůůůůůůů“.
Jestli jsem napsal, že druhá část byla živější, myslel jsem to naprosto vážně. Postavy po sobě házely boty, z nichž jedna uvízla mezi diváky, pořád někomu padaly kufry a v jednu chvíli Aleš Procházka v roli Gajeva udeřil do nádoby s vodou, dodal tím své replice na opravdu mrazivé vážnosti a skropil celou první řadu diváků
Díky tomu mě hra vtáhla neuvěřitelně do sebe. Cítil jsem, jako bych byl jeden ze sedláků, kteří se potulují kolem višňového sadu a pozorují, co se to v tom domě děje za šaškárny. Každou chvíli jsem se bál, jestli někomu něco nespadne, jestli se třeba nerozbije talíř nebo sklenice, kterou nese poněkud vratce starý a senilní sluha Firs.
Scéna tohoto představení byla velice zajímavá, a přesto si zachovávala svojí decentnost a jakousi náznakovost. Po levé straně, mimo forbínu, byl zbudován strom, který jako by prorůstal balkónem a přibližoval tak divákům onen višňový sad. Dům měl dvě patra, pročež jsem velice ocenil, že i když se hlavní výstupy odehrávaly vždy jen na určitém místě, herci, kteří byly v jiné místnosti, pořád hráli. A tak se třeba stalo, že když se v přízemí dělal moc velký randál a někdo hlasitě dupnul nebo sluhovi spadl talíř, spící postavy v prvním patře sebou v posteli trhly a na chvíli se probudily. Divák zaujatý do příběhu tyto maličkosti zpozoruje těžko, ale rejdivé oko to docela potěší.
Každopádně to byla skvělé představení, které velice předčilo má očekávání a já s údivem zjistil, že nemám nic, co by stálo za vytknutí. A tak doporučuji i vám, až budete mít čas, abyste zavítali do tohoto krásného komorního divadla a na chvíli se stali součástí Višňového sadu. (Nakonec už jsem pro vás jen na internetu zjistil, že další představení se budou v Divadle pod Palmovkou hrát 2. února a 15. března.)
Překlad: Leoš Suchařípa
Úprava: Petr Vydra, Ondřej Sokol
Režie: Ondřej Sokol
Asistentka režie: Margareta Hrůza
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Nina A. Stillmark
Dramaturgie: Petr Vydra
Hudební spolupráce: Ladislav Greiner
Hrají: Hana Seidlová (Raněvská), Ida Sovová (Aňa), Miroslava Pleštilová (Varja), Aleš Procházka (Gajev), Kateřina Macháčková (Charlotta), Radek Holub (Lopachin), Karel Vlček (Trofimov), Ivo Kubečka (Simeonov-Piščik), Otto Rosettský (Jepichodov), Tereza Kostková (Suňaša), Jan Skopeček (Firs), Jan Teplý ml. (Jaša), Michael Kubečka (zpěvák)
Čechovova hra zničila svým temperamentem pár kulis !
25.01.2006
Obě poloviny výstupu, rozdělené přestávkou, kdy se skoro každý s oblibou vrhne do foyer a začne s ostatními při cigaretce klábosit o důležitých věcech (takže většinou o politice), se od sebe neuvěřitelně lišily. První část představení byla roztomilé divadlo plné drobných vtipů a vtípků, kdy se člověk bavil tak dobře, jako by koukal na kousek z komedie de l´arte. Oproti tomu druhá část byla plná ponuré atmosféry, velkých, dramatických gest, hádek, pádů a divákovi tak nepřestávala brát dech.
Autor: Láďa Konečný
