Podnikl jsi nefalšovanou cestu kolem světa. Jak dlouho trvala, na kolik peněz tě to vyšlo? Jak ses na ni dlouho připravoval? Přivydělával sis na cestách nebo použil pouze našetřené peníze?
Myšlenka na cestu kolem světa mě napadla nejen proto, že je to téměř standardní sen většiny lidí, ale taky z důvodů ryze praktických. Letět jeden rok do Jižní Ameriky a druhý rok do Austrálie znamená utratit dvakrát velké peníze za letenky. Tak proč vše nespojit do jedné šňůry a ušetřit tak za několik letů tam a zpět? Přípravy – hlavně šetření peněz – mi trvaly tři roky, cesta nakonec stála 250 000,- Kč. Nikde jsem si nepřivydělával – většinou jsem projížděl zeměmi „třetího“ světa, kde se dají vydělat mizivé částky, a také jsem si nechtěl pocit svobody rušit staráním se o shánění dalších peněz. Co jsem měl, to jsem měl a cesta skončila s posledním dolarem.
Kolik zemí tvá cesta zahrnovala? Jaké?
Projel jsem šestnáct zemí, což je při zpětném pohledu příliš mnoho na tak krátkou dobu (necelých 11 měsíců). Trasa vedla po zemi přes Rusko, Kazachstán, Čínu a Pákistán do Indie, Nepálu a Bangladéše. Pokračovala do Thajska, Malajsie, Singapuru, Indonésie a Austrálie. Z Austrálie jsem přes Tahiti a Velikonoční ostrov přeletěl do Jižní Ameriky – z Chile se vydal na sever do Bolívie a Peru.
Procestovat takový obrovský kus světa za poměrně krátký čas a ujíždět z jedné kultury do druhé musí být pro jednoho člověka trochu chaotické. Jak sis vůbec dokázal všechny ty různé kultury srovnat v hlavě?
Přesně tak – po návratu, a vlastně už během cesty – jsem začal mít v hlavě guláš. Proto mi dnes 11 měsíců na takovou cestu přijde neskutečně krátká doba. Na druhou stranu jsem zjistil, že ne vždy je důležité, jak dlouho v cizí zemi pobývám, ale spíš jak jsem schopen se nové kultuře otevřít. Tam, kde jsem se dostal blíž lidem (např. Indonésie, Pákistán) šlo proniknout pod povrch poměrně snadno. Jinde (Austrálie, Singapur, Chile – vesměs v „bohatých“ zemích, kde jsou lidé uzavřenější, je potřeba dlouhá doba. Moc jsem si užíval Indonésii, kde jsou lidé nezvykle pohostinní a vstřícní – o něčem takovém si turista v Německu, nebo i v Čechách může nechat jen zdát.
Použil jsi nějaký u nás neobvyklý dopravní prostředek?
Třeba sloní hřbet, střechu autobusu, všemožné rikši. Ale i běžné dopravní prostředky jako autobus byly svým způsobem neobvyklé – různě se odlamující dveře, neexistující okna, brzdy fungující na heslo, které ani řidič někdy neznal, to je pro mě taky neobvyklé.
Stalo se ti něco nepříjemného, až došlo na uvažování o návratu?
Hm, asi nejnepříjemnější věc byla vydržet občas sám se sebou. Kvůli tomu bych se možná i byl schopen vrátit. Vždy to ale byl důsledek reakce na neobvyklý zážitek nebo zkušenost, kterou jsem nebyl schopen hned strávit – například neskutečná dotěrnost Indů na každém kroku (teď už se na ni dívám jinak a Indové mi svým způsobem chybí :), psychicky i finančně vyčerpávající byrokracie při získávání indonéského víza (tehdy jsem si říkal, jestli mi to stojí za to, ale jsem rád, že stálo – Indonésie teď patří mezi moje nejoblíbenější země) apod. Naštěstí jsem si podobné stavy odžil na předchozích cestách, takže už nepřicházely tak často. Ale stále jsem s překvapením zjišťoval, kdo vlastně jsem a co všechno – příjemného i nepříjemného – se ve mně skrývá. Kvůli tomuto poznávání sebe sama i cestuju.
A co to líbivé, milé? Určitě máš stovky fotek, ale který obraz se ti vryje okamžitě po přečtení této otázky do paměti?
Mám jeden hodně silný zážitek – pocit neomezené volnosti a svobody uprostřed rudé australské pouště. Na Austrálii je zajímavé, že ač je poměrně bohatou a rozvinutou zemí, drtivá většina území je stále lidmi neovládnutá a nejspíš i neovládnutelná – pouště, deštné pralesy. Tahle kombinace svobody na jedné straně a hmotného dostatku na straně druhé mě fascinuje a inspiruje.
Spal jsi v ubytovnách, hotelích, pod stanem či snad pod širým nebem?
Většinou jsem se pohyboval po zemích „třetího“ světa, kde je ubytování pod střechou levné – 2-5 dolarů, takže po ubytovnách a hotelích (spíše „hotelích“), v divočině pod širým nebem. Teprve tam si člověk uvědomí, že my Evropané žijeme na nejdražším kontinentu světa a podle toho také hodnotíme, kolik nás bude stát výlet za exotikou.
Pracuješ jako novinář, fotograf a cestuješ. Myslíš, že je lepší cestovat bez novinařiny a fotografování nebo by naopak člověk o něco přišel, kdyby ty zážitky nezvěčnil i pro druhé?
To je hodně dobrá otázka, kterou si ale lidi ke své škodě téměř vůbec nekladou. Mít fotografie a zápisky je výborné na zpětné vzpomínání a možná i na vydělání pár korun za články. Na druhou stranu to znamená část času na cestě věnovat focení a psaní. Někdy je to otrava, ale vždy je to svým způsobem vytrhnutí z kontaktu s druhou kulturou. Když fotím, soustředím se na to, co jsem si vybral a může mi uniknout něco důležitějšího. A pohled přes hledáček je úplně jiný – zužující – než přímý pohled očima. Nemusí se to zdát tak dramatické, ale po letech na cestách už cítím rozdíl přímo hmatatelně. Se psaním je to podobné. Když píšu hodinu dvě denně, mohl bych místo toho třeba zapříst rozhovor někde na trhu, nebo být pozván na oběd místní rodinou. Proto už teď volím Buddhovu střední cestu – fotím tak akorát, píšu tak akorát a vše ostatní dělám taky tak akorát :).
Nakupoval sis suvenýry? Co sis nejraději pořizoval na památku?
Nejsem moc sběratel věcí. Pár suvenýrů jsem přivezl, ale většinu jsem hned rozdal. Největší bohatství zůstalo uvnitř mě, o stupínek níže jsou záznamy (fotky, deníky) a nakonec pár hmotných vzpomínek (bankovky, několik suvenýrů, které jsem proměnil v praktické věci – nože, oblečení apod.).
Osobní stránky Davida Kučery s daleko více zajímavostmi ze světa najdete na: http://ecesty.cz/
Myšlenka na cestu kolem světa mě napadla nejen proto, že je to téměř standardní sen většiny lidí, ale taky z důvodů ryze praktických. Letět jeden rok do Jižní Ameriky a druhý rok do Austrálie znamená utratit dvakrát velké peníze za letenky. Tak proč vše nespojit do jedné šňůry a ušetřit tak za několik letů tam a zpět? Přípravy – hlavně šetření peněz – mi trvaly tři roky, cesta nakonec stála 250 000,- Kč. Nikde jsem si nepřivydělával – většinou jsem projížděl zeměmi „třetího“ světa, kde se dají vydělat mizivé částky, a také jsem si nechtěl pocit svobody rušit staráním se o shánění dalších peněz. Co jsem měl, to jsem měl a cesta skončila s posledním dolarem.
Kolik zemí tvá cesta zahrnovala? Jaké?
Projel jsem šestnáct zemí, což je při zpětném pohledu příliš mnoho na tak krátkou dobu (necelých 11 měsíců). Trasa vedla po zemi přes Rusko, Kazachstán, Čínu a Pákistán do Indie, Nepálu a Bangladéše. Pokračovala do Thajska, Malajsie, Singapuru, Indonésie a Austrálie. Z Austrálie jsem přes Tahiti a Velikonoční ostrov přeletěl do Jižní Ameriky – z Chile se vydal na sever do Bolívie a Peru.
Procestovat takový obrovský kus světa za poměrně krátký čas a ujíždět z jedné kultury do druhé musí být pro jednoho člověka trochu chaotické. Jak sis vůbec dokázal všechny ty různé kultury srovnat v hlavě?
Přesně tak – po návratu, a vlastně už během cesty – jsem začal mít v hlavě guláš. Proto mi dnes 11 měsíců na takovou cestu přijde neskutečně krátká doba. Na druhou stranu jsem zjistil, že ne vždy je důležité, jak dlouho v cizí zemi pobývám, ale spíš jak jsem schopen se nové kultuře otevřít. Tam, kde jsem se dostal blíž lidem (např. Indonésie, Pákistán) šlo proniknout pod povrch poměrně snadno. Jinde (Austrálie, Singapur, Chile – vesměs v „bohatých“ zemích, kde jsou lidé uzavřenější, je potřeba dlouhá doba. Moc jsem si užíval Indonésii, kde jsou lidé nezvykle pohostinní a vstřícní – o něčem takovém si turista v Německu, nebo i v Čechách může nechat jen zdát.
Použil jsi nějaký u nás neobvyklý dopravní prostředek?
Třeba sloní hřbet, střechu autobusu, všemožné rikši. Ale i běžné dopravní prostředky jako autobus byly svým způsobem neobvyklé – různě se odlamující dveře, neexistující okna, brzdy fungující na heslo, které ani řidič někdy neznal, to je pro mě taky neobvyklé.
Stalo se ti něco nepříjemného, až došlo na uvažování o návratu?
Hm, asi nejnepříjemnější věc byla vydržet občas sám se sebou. Kvůli tomu bych se možná i byl schopen vrátit. Vždy to ale byl důsledek reakce na neobvyklý zážitek nebo zkušenost, kterou jsem nebyl schopen hned strávit – například neskutečná dotěrnost Indů na každém kroku (teď už se na ni dívám jinak a Indové mi svým způsobem chybí :), psychicky i finančně vyčerpávající byrokracie při získávání indonéského víza (tehdy jsem si říkal, jestli mi to stojí za to, ale jsem rád, že stálo – Indonésie teď patří mezi moje nejoblíbenější země) apod. Naštěstí jsem si podobné stavy odžil na předchozích cestách, takže už nepřicházely tak často. Ale stále jsem s překvapením zjišťoval, kdo vlastně jsem a co všechno – příjemného i nepříjemného – se ve mně skrývá. Kvůli tomuto poznávání sebe sama i cestuju.
A co to líbivé, milé? Určitě máš stovky fotek, ale který obraz se ti vryje okamžitě po přečtení této otázky do paměti?
Mám jeden hodně silný zážitek – pocit neomezené volnosti a svobody uprostřed rudé australské pouště. Na Austrálii je zajímavé, že ač je poměrně bohatou a rozvinutou zemí, drtivá většina území je stále lidmi neovládnutá a nejspíš i neovládnutelná – pouště, deštné pralesy. Tahle kombinace svobody na jedné straně a hmotného dostatku na straně druhé mě fascinuje a inspiruje.
Spal jsi v ubytovnách, hotelích, pod stanem či snad pod širým nebem?
Většinou jsem se pohyboval po zemích „třetího“ světa, kde je ubytování pod střechou levné – 2-5 dolarů, takže po ubytovnách a hotelích (spíše „hotelích“), v divočině pod širým nebem. Teprve tam si člověk uvědomí, že my Evropané žijeme na nejdražším kontinentu světa a podle toho také hodnotíme, kolik nás bude stát výlet za exotikou.
Pracuješ jako novinář, fotograf a cestuješ. Myslíš, že je lepší cestovat bez novinařiny a fotografování nebo by naopak člověk o něco přišel, kdyby ty zážitky nezvěčnil i pro druhé?
To je hodně dobrá otázka, kterou si ale lidi ke své škodě téměř vůbec nekladou. Mít fotografie a zápisky je výborné na zpětné vzpomínání a možná i na vydělání pár korun za články. Na druhou stranu to znamená část času na cestě věnovat focení a psaní. Někdy je to otrava, ale vždy je to svým způsobem vytrhnutí z kontaktu s druhou kulturou. Když fotím, soustředím se na to, co jsem si vybral a může mi uniknout něco důležitějšího. A pohled přes hledáček je úplně jiný – zužující – než přímý pohled očima. Nemusí se to zdát tak dramatické, ale po letech na cestách už cítím rozdíl přímo hmatatelně. Se psaním je to podobné. Když píšu hodinu dvě denně, mohl bych místo toho třeba zapříst rozhovor někde na trhu, nebo být pozván na oběd místní rodinou. Proto už teď volím Buddhovu střední cestu – fotím tak akorát, píšu tak akorát a vše ostatní dělám taky tak akorát :).
Nakupoval sis suvenýry? Co sis nejraději pořizoval na památku?
Nejsem moc sběratel věcí. Pár suvenýrů jsem přivezl, ale většinu jsem hned rozdal. Největší bohatství zůstalo uvnitř mě, o stupínek níže jsou záznamy (fotky, deníky) a nakonec pár hmotných vzpomínek (bankovky, několik suvenýrů, které jsem proměnil v praktické věci – nože, oblečení apod.).
Osobní stránky Davida Kučery s daleko více zajímavostmi ze světa najdete na: http://ecesty.cz/
