Do Johannesburgu jsem odlétal vždy koncem listopadu ze dvou důvodů - letěl jsem do tamního léta, navíc každoročně doplněného golfovým turnajem Nedbank Milion Dollar Golf Challenger v Sun City. Tohoto supergolfu v umělém zábavním centru uprostřed buše, které nechal v roce 1978 za rekordních osmnáct měsíců postavit necudně bohatý obchodník Sol Kerzner za dvě miliardy randů, se vždy zúčastnila dvanáctka momentálně nejlepších golfistů světa a jedním z marshalů, tedy pořadatelů, kteří s dřevěnou pálkou s nápisem Quiet, please! Nerušit, prosím! hlídali naprostý klid před každým úderem pana velehráče, byl kamarád Zdeněk, jenž v JAR pracoval už třicet let jako šéf jednoho z oddělení rustenburské rafinérie na platinu.
Turnaj trval čtyři dny, vstupenka stála tři sta randů, včetně vstupu k pětihvězdičkovým hotelovým komplexům, casínům a hernám i k pralesu se stromy až z Brazílie, Afriky a dalších tropických krajin. V ceně byla rovněž možnost koupání ve dvě stě metrů dlouhém umělém moři se speciálními hydraulickými písty, jež vytvářely příboj a hnaly ho též na stometrový vodní tobogán, když voda sem byla dopravována asi stokilometrovým potrubím až z Johannesburgu.
Vítěz dostal milion dolarů, posledních šest pak každý sumu rovných sto tisíc. Stačilo, když se hráč v každém ze čtyř hracích dnů dokázal vždy trefit do osmnácti jamek minimálně předepsaným počtem dvaasedmdesáti úderů. A tak jsem slyšel jen slova: paty, hole, greeny či handicapy a zvláštní cinkání holí o míčky, které znělo jako by někdo o sebe ťukl dvěma prázdnými láhvemi od coca-coly.
Po celém areálu se tak pohybovaly elektromobilní vozíčky se jmény jednotlivých hráčů a dvojice - hráč a jeho caddy s mohutným vakem, v němž bylo bratru třicet nejrůznějších holí, zvaných též železa. Jejich ceny se pohybovaly kolem dvou tisíc dolarů, což byla suma ročního poplatku za členství v johannesburském golfovém klubu a zhruba desetina měsíčního platu pomocného černošského dělníka v platinových dolech, jimiž se to po celém území JAR jen hemží.
Sun City je také místem konání soutěží krásy o Miss World, mimo jiné i s českou účastí v podobě sličné první vicemiss Kateřiny Kasalové, kterou jsem několikrát v jejím suncitském hotelu navštívil. Jedna z Miss World - Jaquelina Marcanová z Venezuely - získala s korunkou královny krásy i 80 tisíc dolarů a šperky z platiny, kterou možná vyrafinoval můj průvodce Zdeněk. Kdyby si kráska sečetla všechny tyto své ceny, byla by pořád jen velmi chudinká příbuzná špičkových hráčů golfu.
A fotografové byli na turnaji v Sun City přísně akreditováni, každý musel zaplatit tisíc pět set randů. Pět šest randů se rovnalo jednomu USD. Zkrátka, chceš si vyfotit golfovou celebritu - vyndej z portmonky patřičný obolus. A to pro mě byl problém. Mé denní diety činily cca sto randů, takže bych se asi musel notně zadlužit, abych dal dohromady požadovanou sumu. Naštěstí byl poblíž Zdeněk, který měl volný vstup na golfové hříště i s možností pozvat si někoho z přátel.
Tak jsem se dostal na golf, ovšem se zákazem vstupu s fotoaparátem, pokud jsem neměl visačku s akreditací. Tu jsem ale neměl a bez fotografií Nicků Price a Falda, Bernharda Langera, domácího Ernieho Elsta, Colina Mongomeryho či fidžijského Singha se mi nechtělo odejít. A tak jsem to riskl a udělal jsem si několik záběrů, než mě zahlédl sporý bodyguard a vydal se za mnou, aby si překontroloval moje oprávnění fotit hvězdy hvězd, tedy hráče, kteří si za sezónu vydělávali i s podílem na reklamách přes 30 milionů dolarů.
"Upaluj!" zasyčel Zdeněk, jelikož nechtěl kvůli mně přijít do maléru a o svoji těžce vydobytou marshalskou pozici. A já upaloval. Zmizet v davu nebyl velký problém, ale při pomyšlení, že by mi pan hlídač pořádku vzal fotoaparát i s naexponovaným filmem mi nechalo narůst křídla...
"Co to jsou za pořádky, že se tady musí platit za to, když si chci někoho vyfotit?" rozčiloval jsem se. "Když jsem dělal manekýnkám foto-book, čekal jsem s nataženou dlaní já..."
"Tady se počítá, že za každý snímek golfové hvězdy dostaneš po jeho zveřejnění minimálně dvě tři stovky dolarů," smál se Zdeněk, šťastný, že jsem uprchl a neudělal mu ostudu.
Golfově-fotografické výpalné jsem ale nezaplatil ani při svých dalších návštěvách tohoto turnaje, kdy jsem si už pečlivě hlídal ty festovné chlapíky, co svým ostřížím zrakem kontrolovali, jestli jim někdo nekrade image jimi hlídaných celebrit od golfových holí...
Autor: Břetislav Olšer
