Stoprocentní pokrytí evropské spotřeby ekologicky vyráběnou elektřinou se může stát během několika desítek let realitou. Stačí k tomu současné technologie a výrobní ceny, jedinou podmínkou jsou nové dálkové rozvody s nižšími ztrátami.
V Evropě a jejím blízkém okolí je dostatek alternativních zdrojů energie, aby dokázaly zásobovat všechny země elektřinou bez využití fosilních paliv a bez uranu. Vyplývá to ze studie Institutu elektroenergetické techniky při univerzitě v německém Kasselu. Autor studie Gregor Czisch vzal v úvahu energetické zdroje od Uralu k Portugalsku a od Nordkappu po Sahel a při svých výpočtech vycházel ze současných technických možností a cen.
PROBLÉM S TRANSPORTEM
V současné době jsou dálkové rozvody elektřiny založeny na vedení se střídavým proudem. Energie se obvykle nepřenáší dál než několik set kilometrů, na delších trasách by byl transport kvůli rostoucím ztrátám neekonomický. Kapacita přenosových cest je zpravidla omezena maximální hodnotou 1400 MW, což je zhruba výkon jedné atomové elektrárny. K úspornému přenášení větších kvant energie by bylo zapotřebí vybudovat stejnoproudé sítě s kapacitou až 13 000 MW. V takovém případě by ztráty na vzdálenost 1000 kilometrů činily asi čtyři procenta, při poloviční kapacitě pouhá dvě procenta. Dokonce i proud přiváděný z větrných elektráren v Maroku by po čtyřech tisících kilometrů dorazil do střední Evropy se ztrátou přijatelných deseti procent. Při použití současných sítí by ztráty byly třikrát vyšší. Ve světě již existuje několik tisíc kilometrů velkokapacitních sítí nového typu, například v USA. Podle amerických odborníků je jejich budování levnější a zaberou méně plochy než sítě s rozvodem střídavého proudu. Výpočty rentability ukazují, že elektřina z Maroka by mohla být v Evropě konkurenceschopná i po započtení nákladů na výstavbu elektráren a rozvodů.
SLUNEČNÍ ELEKTRÁRNY
Slunce dodává na zemský povrch desettisíckrát více energie, než kolik spotřebujeme. Důležité ovšem je, jak a kde budeme tuto energii využívat. V pouštních oblastech Austrálie a severní Afriky nebo na jihozápadě USA odpovídá roční objem sluneční energie vyzařované na metr čtvereční množství obsaženému v 1,5 barelu ropy. V Evropě je perspektivní oblastí především jih Španělska. V letošním roce se tam realizoval první projekt velké sluneční elektrárny – Andasol-1 s výkonem padesáti megawattů. Další dvě zařízení o stejném výkonu budou následovat v ročním odstupu. Sluneční energie tam pomocí parabolických zrcadel ohřívá olejovou směs na 400 °C a ta potom pohání turbíny. Nová technologie vzbudila takový zájem, že by si elektrárna mohla podle slov technického vedoucího na sebe vydělávat jen placenými prohlídkami zařízení.V USA se na příští léta plánují nové solární elektrárny s celkovým výkonem 4000 megawattů a podobné plány má i Austrálie. Firma Solar Millenium AG se sídlem v německém Erlangenu, která realizuje projekt Andasol, má zakázky i v jiných oblastech světa. Jejím nejnovějším projektem je solární zařízení v čínské poušti Gobi. Egypt staví s francouzskou pomocí elektrárnu jižně od Káhiry, zatím s výkonem 30 megawattů. Podporu solární energii vyhlásily také Portugalsko, Itálie a Řecko a nové komplexy vyrůstají jako houby po dešti. Po vybudování výkonných přenosových systémů by se v budoucnu ze severní Sahary mohla stát zásobárna elektrické energie nejen pro Středomoří, ale pro celou Evropu. Teoreticky by k pokrytí celosvětové spotřeby elektřiny stačilo v poušti vybudovat solární zařízení na ploše rovné velikosti Rakouska.
VĚTRNÁ ENERGIE
Síla větru je rovněž velkým a dosud jen málo využívaným zdrojem energie. Zatímco ve střední a severní Evropě je dnes již velká část potenciálu vyčerpána a stavby nových turbín hledají jen s obtížemi nekontroverzní umístění, nabízí oblast Středomoří mnohem více možností. Na severu Maroka vznikl v roce 2000 s německou pomocí ukázkový větrný park, který nyní zásobuje elektřinou dvacet tisíc lidí. U pobřeží Tangeru vane vítr průměrnou rychlostí jedenáct metrů za sekundu (stupeň 5). Mezitím již vznikly další turbíny s francouzskou účastí a naposledy tu instalovala dánská firma Vestas Systems 84 turbín, které zásobují ekologickou energií půl milionu lidí a pokrývají celé jedno procento spotřeby elektrické energie v Maroku. Další perspektivní oblastí je Egypt. Větrný park Zafarana, vybudovaný v německo-dánské spolupráci již na konci letošního roku, bude dodávat 160 megawattů do 340 000 domácností. Připravuje se další stavba s výkonem 440 megawattů. Celkový potenciál této oblasti se odhaduje na 3000 megawattů. Síla větru tu dosahuje deseti metrů za sekundu, což je sice méně než v Tangeru, ale pořád dvakrát více než na březích Severního a Baltského moře. Zafarana je zajímavá ještě z jednoho důvodu. V této pouštní oblasti nežijí téměř žádní obyvatelé, takže na rozdíl od evropských břehů nejsou problémy s umístěním nových turbín. Podobně výhodné podmínky jsou v sibiřských stepích a v Kazachstánu. Tam větrné poměry umožňují provoz na plný výkon po 1500 hodin ročně.
PERSPEKTIVY
V širokém prostoru od asijských stepí přes Evropu až po severoafrické pouště je bezesporu dostatek přírodní energie. Limitujícím faktorem jsou především přenosové sítě. Bez nich si lze komplexní využití energetických zdrojů jen těžko představit. Příkladem promarněné šance je islandská iniciativa z konce devadesátých let. Tehdy nabízeli ostrované Evropě dodávky levné ekologické energie pomocí podmořského kabelu. Když evropské státy neprojevily zájem, rozhodli se Islanďané využít ohromného přebytku vodní energie jiným způsobem. Nabídli své kapacity závodům na energeticky náročnou výrobu hliníku. Ekonomové i politici si pomalu uvědomují, že nové sítě s vysokou přenosovou kapacitou jsou pro Evropu nutné. Jejich vybudování ale nepůjde tak rychle, jak by zainteresovaní odborníci chtěli a jak by bylo potřeba.
Zdroj: 100+1
