Co dokáží paličky bicích

V průběhu večera zazněly všechny možné styly, druhy i techniky bubnování, jež byly uplatněny ve skladbách nejrůznějších autorů nevyjímaje ani tak slavná jména jako například legendy světové jazzové scény Chicka Coreu či Davea Weckla. Přehlídka bubenického umu ale nebyla omezena jen na bicí soupravu, prach rozvířily i pozitivní melodie vyluzované na nejrůznějších marimbách (větší xylofon - pozn. autora), které přenesly celé Semilasso o několik století nazpět a o tisícovky kilometrů na východ do starověké Číny. Po tomto pohlazení duše přišla probudit diváky ze snu trojice „bicáků“ v čele s talentovaným studentem čtvrtého ročníku Lukášem Pavlíkem. Jejich skladba „Chladné dny“ zrovna nedostála svému názvu. Měla obrovskou gradaci, ruce tří „mlátičů“ se komíhaly stále rychleji až se zdálo, že snad z té neuvěřitelné rychlosti vzlétnou. Pak byl sólista Pavlík ponechán sám své soupravě a jal se své končetiny rozkmitat do takové rychlosti, že se paličky slily do jednoho neměnícího se obrazce. Pro hudebníky i pro osoby jednoduše milující umění bylo toto skvěle technicky i výrazově provedené sólo vrcholem představení. Odměnili ho ohlušujícím potleskem, jenž ještě několikrát přivolal interprety s děkovnými gesty na scénu.
Poslední kus si vzali na starost všichni doposud účinkující muzikanti a veselým groovy rytmem se rozloučili s tleskajícím Semilassem.
Mladí nadějní bubeníci nám předvedli, že bicí už dávno nejsou jen doprovodným nástrojem, ale že mohou být i samy o sobě předmětem samostatného koncertu.
Snad se jim podaří spojit své síly s jinými mladými a odvážně uvažujícími muzikanty a nebudou hledat svá angažmá v doprovodných kapelách přestárlých představitelů českého středního proudu. Protože, to přesně česká hudba potřebuje. Kapely se světovým zvukem, nikoli další Heleny, Leony a Ilony.