Co můžeš odložit na zítřek

Pro řadu lidí je odkládání důležitých schůzek, pracovních úkolů nebo řešení problémů základním povahovým rysem, možná i životním stylem. Podle psychologů tento rys má v povaze každý, ale ne u každého se projevuje navenek a ještě méně lidí mu plně podléhá. Podle průzkumů těchto lidí přibývá. Zatímco v roce 1978 přiznalo pouhých pět procent dotázaných, že odkládají, co mohou, loni to bylo už pětadvacet procent.

Nejde o lenost
Psychologové definují snahu vše odkládat jako propast mezi úmyslem a akcí. Tyto lidi na rozdíl od líných lidí v konečném důsledku trápí, že úkoly neplní, že se s nimi opožďují. Člověk, který úkoly odkládá, se cítí vnitřně vinen. Ani tento špatný pocit ho však nepřiměje ke změně jednání. Naopak líný člověk nemá přání úkol splnit, nemá výčitky, když ho odloží nebo nesplní, necítí se vinen. Prostě se mu nechce pracovat.
V případě odkládání úkolu jde podle psychologů o vítězství impulzivního jednání, které preferuje dočasné pohodlí nad lákavou vidinou budoucích zisků či úspěchů. Moderní doba, kdy je většinou třeba řešit současně a okamžitě spoustu drobných méně důležitých úkolů, tomuto přístupu nahrává.

Současné názory
Podle kanadského psychologa Timothyho Pychyla jde o záležitost volby. Člověku je k životu vyměřen určitý čas a je na něm, jak ho využije. I nerozhodnost, odkládání věcí a nečinnost jsou životním přístupem, způsobem, jak člověk může prožít celý život. Pokud se ovšem násilně a cílevědomě nerozhodne žít jinak, vlastně proti své povaze a přesvědčení. To ale vyžaduje obrovskou vůli a hlavně důvod a podnět ke změně.

Pohled do historie
Nerozhodnost a snaha odkládat věci nejsou ničím novým. Hovoří o nich i bible a dokonce ještě mnohem starší indická Bhagavadgíta. Před čtyřmi miliony let, když začaly fungovat lidské mozky, byl svět úplně jiný a požadavky na přežití také. Člověk doby kamenné nemohl myslet příliš dopředu. V zájmu přežití musel okamžitě reagovat i na drobná nebezpečí. Dlouhodobé úkoly vůbec neřešil kromě nahromadění zásob potravy. Dá se tedy říci, že přístup odlož, co můžeš, spadá tak trochu do doby kamenné.

Od té doby vývoj kolem nás podstatně předběhl naši vnitřní schopnost zpracovávat podněty a údaje a patřičně na ně reagovat. Člověk si vybírá, co ještě zvládne a co ne, a podvědomě hledá únikové cesty, kterými může být i gamblerství, pornografie či různé závislosti. Všechno má přednost před reálnými úkoly, které se hromadí a na které člověk nechce raději ani pomyslet. Takový přístup ohrožuje týmovou práci a ničí pracovní výsledky jednotlivce i týmu. Vznikají i problémy ve vztahu s rodinou a přáteli. Většinou těžko chápou, jak se člověk může tak nezodpovědně chovat. Velmi často to vede k rozpadu vztahů i rodin.

Těžko definovat
Podobně jako u jiných problémů, které vznikají ze životních přístupů lidí, je i snaha vše odkládat těžko definovatelná. Psychologové se o to marně snaží už téměř čtyřicet let. I když se to zdá podivné, mnozí z nich vidí jádro problému v perfekcionalizmu, v přílišné snaze o dokonalost a preciznost, kterou člověk nemůže naplnit, a tak raději problémy odkládá. Záminkou k odkladu, zdánlivě dobře odůvodnitelnou, se pak stává třeba údajná nutnost získat víc podkladů, víc informací, než se člověk do plnění úkolů pustí.

Jiní psychologové vidí důvod v úzkosti a strachu. Člověk se podle nich bojí, že na určitý úkol nestačí, a raději jeho plnění odkládá. A jak s odkladem narůstají problémy, roste spirálovitě i jeho úzkost, a to vede k dalším odkladům.
Někteří hledají kořeny tohoto jednání v pubertě, kdy na dospívající kladou rodiče mnohdy příliš vysoké nároky a obrannou reakcí je pak neplnění nebo odklad povinností.

Další vidí problém v nedostatečném sebevědomí a podceňování vlastních schopností. Teorií je mnoho a shoda, která by vedla k definici problému, neexistuje, i když na toto téma bylo už napsáno mnoho desítek učených pojednání.

Role sebevědomí
Je prokázáno, že sebevědomí lidé se obvykle úkoly oddálit nesnaží a vrhají se na ně bez zaváhání. Splnění úkolů jim obvykle působí naopak potěšení. Na druhou stranu velmi vhodné výmluvy pro lidi, kteří se snaží úkoly na čas odsunout, poskytuje moderní technika. Prohlížení e-mailů, surfování po internetu, hledání informací. To vše vypadá jako závažná činnost, ale je to jen dobrá záminka k odkladu.

Zbavit se zvyku oddalovat úkoly je velmi nesnadné, téměř nemožné. Psychologové vypracovali na pomoc několik tipů, ale sami přiznávají, že příliš účinné nejsou.

Člověk by měl dokázat přesvědčit sám sebe, že úkol je třeba udělat hned, a zcela vymazat ze slovníku i z vědomí větu: zítra je také čas.

Je třeba smířit se i s tím, že splnění úkolů, které chceme odkládat, nám potěšení nepřinese, ale navzdory tomu se do úkolu pustit. Potěšení by měl přinést fakt, že jsme zvládli sami sebe.

Člověk nejméně rád plní úkoly, které nejsou jasně a přesně definované a s kterými si proto neví rady. V takovém případě je třeba se maximálně soustředit. Odstranit vše, co člověka ruší. Vypnout mobil i e-mail a zaměřit se na ten jeden jediný, navíc nejasný úkol. Dobrý pocit z jeho splnění by měl být v tomto případě velmi výrazný.

A nakonec si člověk musí uvědomit, že silná vůle, kterou ke splnění úkolu posbírá, je jako sval. Vyčerpá se velmi brzy. Obvykle dřív, než úkol splní. Co pak dál?

Někteří psychologové hovoří o tom, že by si člověk měl uvědomit svou cenu a hodnoty a pokračovat, jiní radí k tiché meditaci. Ve skutečnosti schopně poradit nikdo nedovede. Navíc i lidé, kteří vše odkládají a druhým hrají na nervy, dokážou třeba velmi kvalitně pracovat ve stresu a na poslední chvíli. Dopřejí si tak nejen splnit svůj přístup - zítra je čas, ale navíc si naordinují notnou dávku adrenalinu.   

Zdroj: 100+1