Copán, kde Mayové předpověděli konec světa

Honduras dnešních dnů není jen země po vojenském puči bez prezidenta. Na jeho území se nachází řada památek na mayské osídlení, které jsou přístupné turistům nehledě na politickou situaci.

Webové stránky archeologického areálu ruin mayského města Copán ujišťují potenciální návštěvníky, že expozice vykopávek je stále otevřená a cesta do Copánu z okolních zemí bezpečná. Vstup do areálu Copán ruinas hlídá několik papoušků Ara arakanga. Místo aby třeba turistům štípali vstupenky, žebrají o pamlsky. Někdy si vykřičí sušenku, o kterou, jak jsem zjistil, moc nestojí. Jindy si pochutnají na papáje, kterou jim někdo přinese z nedalekého bufetu. Kousek za stromy, na kterých sedí, se otevírá pohled na stavby, které vyrážejí dech. Pyramidy, akropole s náměstím a hieroglyfové schodiště s nejdelším zachovaným mayským textem.

„V době největšího rozkvětu žilo v Copánu nejméně pětadvacet tisíc obyvatel. Rozloha města byla asi 40 čtverečních kilometrů,“ ukazoval kolem sebe průvodce naší skupiny Jesus Martinez. Procházeli jsme rezidenční čtvrtí, kde kdysi bydleli šlechtici a kde na náměstí mohl panovník jménem Králík 18. přijímat poklony svých poddaných. Tento panovník vládl Copánu na přelomu sedmého a osmého století. Poslední známky osídlení této oblasti pocházejí přibližně z roku 1100. Potom odtud Mayové nadobro odešli.

„Lidé se mne často ptají, co způsobilo úpadek mayského království v Copánu, řeknu vám to,“ kýve hlavou Jesus. „Bylo to odlesnění, znečištění vody, přelidnění města, rozepře mezi bohatými a chudými a také nedostatek potravin.“ Jako kdyby se historie opakovala, říkám si. Kácíme deštné pralesy, znečišťujeme vodu, počet lidí na planetě se zvyšuje a propast mezi bohatými zeměmi a těmi chudými se stále prohlubuje.

Zmocněnec španělského krále Diego García de Palacios našel v roce 1576 město Copán v rozvalinách ve stínu bujného pralesa. Až v devatenáctém století se tu začalo s archeologickým průzkumem a dnes je Copán zapsaný na Seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. To nebrání tomu, aby se na některé stavby šplhalo.

Z vrcholu jedné z pyramid jsou ale vidět jen nejmladší stavby. Skoro každý panovník chtěl postavit něco ještě velkolepějšího než jeho předchůdce. Nové chrámy zakrývaly ty staré, pokud se je nový král rovnou nerozhodl rozebrat a postavit z nich pomník svého panování. Tak zmizela pod ústřední budovou zdejší akropole červenobílá pyramida zvaná Rosalia. Chrám zasvěcený králi Měsíčnímu Jaguárovi. Musel to být velký vůdce, protože chrám jeho nástupci nezbořili, ale obestavěli novým svatostánkem.

K Rosalii vede tunel, do kterého se platí zvláštní vstupné osm dolarů. Říkáme hlídači, že když nás tam pustí každého za dva dolary, bude mít rázem 60 dolarů. Když ale bude trvat na těch osmi, neuvidí ani jeden. Kupecké počty mu moc nešly, tak zůstal bez výdělku a naše skupina šla dál.

Impozantní je také hřiště na míčovou hru zvanou pocatoc. Byla vždy rituální záležitostí. Hrála se, když byla špatná úroda a bylo třeba naklonit si bohy nebo když město navštívil král z jiného mayského sídliště. Hráli ji proti sobě družstva pěti hráčů s asi dva kilogramy těžkým kaučukovým míčem. Nesměli se ho dotknout rukama, nohama ani hlavou, ale odrážet ho jen rameny, boky nebo stehny. Cílem bylo zasáhnout některou z kamenných papouščích hlav kolem hřiště odrazem míče od šikmých stěn bojiště. Nejlepší hráč měl po zápase zvláštní privilegium. Byl obětován.

„Tady se položila hlava, sem záda a pod kámen se zkroutily nohy. Když hrdinovi přeťali žíly, stékala krev spirálovitými kanálky dolů do země a jeho duše odcházela k bohům,“ vykládal u kulovitého obětního oltáře Jesus Martinez. Někdy to prý ale také bylo tak, že za nejlepšího hráče král prohlásil toho nejschopnějšího šlechtice, který mohl jeho postavení ohrozit. A tak se mu dostalo té cti setkat se s bohem dřív než král.

Kromě tohoto zarážejícího exponátu je v Copánu ještě jedna památka, ze které mrazí v zádech. Mayský kalendář. To, s jakou přesností Mayové určovali načasování fází Měsíce a Slunce, je obdivuhodné. Jejich kalendář ale není věčný. Spočítali, že Slunce jednou doběhne na konec své cesty. A má to být už brzy. 25. prosince 2012.
Doufám, že mayští astronomové přece jen nebyli neomylní.


Text a foto Pavel Novák, zpravodaj ČRo 1 – Radiožurnál
Zdroj: 100+1