Celé město, když je po dešti...
Není v tom stesk ani nostalgie. Jen trvající pocit. Jeden večer v restauraci. Jeden dlouhý rozhovor.
Vína bylo tak akorát, aby se moje odvaha ještě držela v ústraní.
Večer utekl a my stáli před mými dveřmi. Jeden krátký pohled, ve kterém buď padne pusa a ahoj, zítra, nebo cvakne klíč ve dveřích a za nimi jsme dva. Možná to chtělo ještě jednu skleničku vína, možná bych neměla číst historické romány, nebo bych nikdy neměla vidět romantický film. Tak ahoj… zavoláme si…. Zavolali. Za dva dny. Pokračovali jsme v rozhovoru a přidali doteky. Seděli na terase zahradní restaurace úplně v rohu a vedle sebe.
Při tom, jak jsme si povídali, mi chvílemi položil ruku na stehno, pod sukni a pokaždé zajel trochu výš. Rozhovor už mi připadal trochu dlouhý, cesta domů nekonečná a večer příliš krátký. Obligátní pozvání na kafe. Kafe nahrazuje sbírku motýlů. Dává si někdo před milováním kafe? Kdo by to vydržel? To nekonečné čekání, než se voda uvaří? Nekonečné vteřiny. Ne, nebyla to tak silná vášeň, po které by zůstalo rozházené oblečení na chodbě. Hrál si se mnou. Takovou hru jsem potřebovala. Aby to byla touha. Abych nemyslela na to, jestli chci, jestli se to má, jestli je ideální, jestli ještě zavolá, jestli jestli jestli…. Jestli to nebude trapas, jestli nezůstane jen nepříjemný pocit. Pořád něco vyprávěl, chtěl snad vypít ještě tu bezednou láhev červeného vína! Tričko mi sundal přesně ve chvíli, kdy jsem na to myslela, probíhalo to jako pomalý příběh, jako když čtu knihu, se kterou je dobře a nechci aby skončila. Udělala bych cokoliv. Ten večer jsem v sobě měla touhy, jako nikdy. Jako už nikdy. Ty se usmíváš, lásko… ty se usmíváš. Usmívala a neskrývala vzdechy, ta naprostá uvolněnost dala tělu ty nejkrásnější pocity.
