Diskuze Diskusia o hlbších pravdách

Odhalení pravdy! Francouzská revoluce žlutých vest z duchovního hlediska

Hned na začátku si je třeba uvědomit, že existují dva druhy revolucí. Prvním z nich jsou revoluce, které dokonale vyhovují nadnárodnímu kapitálu a úzkému, elitnímu klubu nejbohatších našeho světa.

Skutečná pravda je však taková, že tyto kruhy, nacházející se většinou na západě, nenechávají nic náhodě, ale ony samy velmi aktivně tento druh takzvaných oranžových revolucí organizují a štědře finančně i mediálně podporují. Dělají tak prostřednictvím různých nevládních organizací, nacházejících se v daných zemích, kde potřebují udělat politické a společenské změny, dokonale vyhovující jejich zištným, mocenským a ekonomickým zájmům.

A jak již bylo naznačeno, významným spolupůsobícím činitelem v tomto procesu jsou samozřejmě různá média, nacházející se ve vlastnictví těchto světových mocenských kruhů.

A tak je prostřednictvím médií a prostřednictvím štědře ze západu dotovaných nevládních organizací postupně formováno společenské povědomí požadovaným směrem. A nic netušící masy naivně, a pod pláštíkem těch nejvzletnějších ideálů, podléhají této manipulaci. Vycházejí do ulic a zapojují se do různých protestů a revolucí v marné iluzi, že tím dosáhnou zlepšení stavu společnosti.

Netuší ale, že jsou pouze zmanipulovaným nástrojem v rukou někoho jiného, kdo se prostřednictvím slepého nadšení mas v jejich iluzorním boji za dobro, snaží dosáhnout své vlastní politické a následně ekonomické, zištné a sobecké cíle. A pokud se to podaří a těchto politických změn bude dosaženo, brzy pak bude oklamán a okraden celý národ. A to samozřejmě také včetně naivních mas, bojujících za iluzorní dobro na náměstích na objednávku mocných.

Základním znakem tohoto typu revolucí je neutuchající pozornost médií. A to ať již domácích, nebo zahraničních podobně, jako tomu bylo při protestech "za slušné Slovensko" po vraždě novináře Jana Kuciaka.

Pokud se ale nějakým revolucím dostává minimální mediální pozornosti, i přes jejich dlouhé trvání a velké množství účastníků, pokud se v tomto směru jen sem tam objeví nějaká sporadická a drobná zpráva, pak si můžeme být jisti, že jde o revoluci druhého typu. Že jde o revoluci pravou a skutečnou. O revoluci lidovou, povstávající skutečně zdola, nikoli organizovanou na objednávku mocných. No a revolucí takového typu je také revoluce žlutých vest ve Francii.

Je samozřejmě správné, že se lid začíná bouřit vůči aroganci nejmocnějších, kteří parazitují na národech a snaží se stále více oklešťovat jejich sociální jistoty a práva. Jde o spravedlivý boj, protože lidé jsou povinni postavit proti zlu, které se kolem nich rozmáhá. Neboť každý, kdo se proti němu nepostaví, se proviňuje tím, že mu svou apatií a nezájmem o věci veřejné poskytuje prostor k tomu, aby mohlo působit a stále více se rozmáhat.

Takovýto vnější boj je však jen jednou stranou mince! Druhou a dosud nepoznanou stranou mince je skutečnost, že má-li být revoluce lidu úspěšná, musí být komplexní. To znamená, že vedle nezbytného vnějšího boje ji musí doprovázet také vnitřní, revoluční změna hodnot. Jinak se totiž vnější revolucí vůbec nic nezmění. Bez vnitřní, revoluční změny hodnot se změní jen vládnoucí figurky.

A kdyby se snad změnil byť celý systém, i tak to všechno časem nakonec dospěje k nové formě útlaku mas, protože masy se vnitřně hodnotově vůbec nezměnily a neobrodily. Neboť vedle své snahy o vnější revoluci zároveň spolu s ní souběžně neprováděly také revoluční změnu vnitřních hodnot.

Je totiž potřebné vědět, že neúnosný stav společnosti, vůči kterému ve Francii povstal odpor žlutých vest, byl ve skutečnosti vyvolán právě hodnotami, které dnešní Francie, ale také široké světové společenství obecně uznává. A jsou to hodnoty zisku, peněz a osobního prospěchu. Hodnoty majetků, moci a slávy. Hodnoty konzumu, užívání si a bezduché zábavy. Hodnoty materialismu, bez snahy poznávat, chápat a svým životem se přibližovat k pravým hodnotám ducha.

Toto je tím, o co lidé obecně usilují a co světové společenství doslova fascinuje. Avšak právě všeobecné uctívání těchto hodnot přivodilo stav, ve kterém se v současnosti francouzská společnost nachází. A neudržitelnost tohoto stavu, s jeho systémem moci, utlačujícím masy, vyhnal žluté vesty do ulic, aby to změnily.

Změnit však třeba nejen charakter vlády, ale především hodnoty, které mají tento neúnosný stav na svědomí. To znamená, že všechny hodnoty, zmíněné výše, které mají svou cenu, musí být z hodnotové hierarchie společnosti odsunuty z jejich prvního místa na místo druhé. A na první místo musí být dosazeny skutečné a pravé hodnoty! Hodnoty cti, spravedlnosti, lidskosti, ušlechtilosti, dobra a skromnosti, které musí být jednotlivci i celou společností preferovány a podporovány v každodenním jednání. Ba dokonce také v myšlení a v nastavení celkového společenského povědomí. Až za nimi má následovat všechno to, co je dnes považováno za prvořadé. Toto je revoluce hodnot, která musí probíhat souběžně s vnější revolucí žlutých vest ve Francii, protože jinak se téměř nic nezmění.

Celé si to ukažme na příkladu nemoci. Každá nemoc má své duchovní, vnitřní příčiny, a když se chceme skutečně vyléčit, naším úkolem je poznat je a snažit se odpovídajícím způsobem vnitřně změnit.

Například při anémii, čili chudokrevnosti, jsou duchovní příčinou tohoto problému nerozhodné a polovičaté postoje, málo radosti, strach ze života, nebo pocit, že nemám žádnou hodnotu. Tyto duchovní příčiny anémie by měl člověk odstranit tím, že se začne naplno těšit ze života a že se začne snažit mít život rád takový, jaký je.

No a vedle podobného odstraňování vnitřních, duchovních příčin při jakékoliv jiné nemoci můžeme samozřejmě využívat také všechny vnější způsoby léčení, které nám poskytují nejmodernější výdobytky současné medicíny. Nebo můžeme využívat také různé alternativní metody, pokud jim věříme víc než oficiální medicíně. Nejdůležitější však je, že jedině tehdy, když se léčíme takto komplexně, čili zevnitř i zvenčí, může být naše vyléčení skutečné a trvalé.

Žel, současný materialismus má na svědomí to, že moderní medicína se omezuje pouze na potlačování vnějších důsledků a ignoruje duchovní příčiny vzniku chorob, které by měl začít pacient sám osobně měnit, aby mohla být léčba komplexní a tím také efektivní. Výsledkem současné materialistické omezenosti vnímání reality je proto jednostrannost, která nemůže přinést člověku trvalé vyléčení. Dělá z něj jen doživotního konzumenta léků, a tím doživotního zákazníka farmaceutických společností.

A přesně takto je tomu také s revolucí žlutých vest ve Francii. I zde musí vedle vnějšího revolučního snažení probíhat zároveň vnitřní, revoluční změna nesprávného žebříčku hodnot. To znamená, že na vrchol hodnotové hierarchie se v lidech musí dostat hodnoty prvořadé. A naopak, hodnoty druhořadé, které jsou na vrcholu dnes, musí v životech lidí zaujmout své správné místo. Jedině tímto způsobem je možné společnost skutečně ozdravit. Pokud však k tomu nedojde a vše se soustředí pouze na vnější změnu, každá revoluce se stane kontraproduktivní a zbytečnou, což nakonec ukáže čas.

Milan Rastislav Štefánik, který byl spojen s francouzským národem, protože byl francouzským generálem řekl: "Ať je každý z vás lepší, než byl včera a vlast vaše bude velká a slavná."

Tyto nadčasové slova je možné adresovat všem národům a všem současným i budoucím revolucionářům. Ve vztahu k revolučním masám všech dob znamenají totiž asi toto:

V první řadě se vy samotní musíte usilovat být každý den čestnější a spravedlivější, protože jedině pak může ve vaší vlasti zavládnout čestnost a spravedlnost. Neboť pokud se nestanete čestnější a spravedlivější, nikdy žádnou vnější revolucí spravedlivější a čestnější společnosti nedosáhnete.

V první řadě se vy samotní musíte usilovat být každý den poctivější a lidštější, protože jedině pak může ve vaší vlasti zavládnout poctivost a lidskost. Neboť pokud se nestanete poctivější a lidštější, nikdy žádnou vnější revolucí poctivější a lidštější společnosti nedosáhnete.

V první řadě se vy samotní musíte usilovat být každý den morálnější a mravnější, protože jedině pak může ve vaší vlasti zavládnout mravnost a morálka. Neboť pokud se nestanete morálnější a mravnější, nikdy žádnou vnější revolucí mravnější a morálnější společnosti nedosáhnete.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Člověk a Země! Účastníci nesmiřitelného zápasu dobra se zlem

Představme si velký obraz, daleko přesahující rozměr čistě pozemské reality. Představme si síly Světla, nacházející se ve výšinách a síly temnoty, nacházející se v hlubinách. Síly Světla jsou silami dobra, silami bílé, silami míru, silami života, silami harmonie, silami porozumění, silami spolupráce, silami čistoty a silami krásy.

Síly temnoty jsou silami zla, silami černé, silami války, silami vraždění, silami destrukce, silami sváru, silami smrti, silami konfrontace, silami vytváření napětí, silami nečistoty a silami ošklivosti.

No a uprostřed, mezi těmito dvěma protichůdnými póly sil se nachází naše Země. Země, jako prostor vlivu Světla a jeho hodnot, a zároveň jako prostor vlivu temnoty a jejích hodnot.

Lidé, žijící na Zemi vnitřně a podvědomě zachycují oba tyto vlivy a na základě své svobodné vůle orientují vlastní život jedním, nebo druhým směrem. Buď směrem ke Světlu, nebo směrem k temnotám.

Tím se stávají buď služebníky Světla, snažícími se na Zemi prosazovat světlé hodnoty, nebo služebníky temna, snažícími se prosazovat temné hodnoty.

Je samozřejmě snadno pochopitelné, že tak, jak je Světlo nepřítelem temnoty, tak je také temnota nepřítelem Světla. Je to nesmiřitelný boj, přičemž každá strana v něm bojuje sobě vlastními prostředky. Světlo prostředky Světla a temno zákeřnými prostředky temna.

Světlo, věrné své podstatě září. Vyzařuje do prostoru Země své světlé hodnoty a na svobodné vůli lidí ponechává, zda světlo, dobro a vznešenost těchto hodnot poznají a budou je následovat.

Temno, věrné své temné podstatě vyzařuje také do prostoru Země své temné, falešné a pomýlené hodnoty, které lidé zachycují a následují je. Vedle toho se ale také snaží zákeřně křivit všechny hodnoty světla asi tak, jako když někdo obrátí směrovací tabuli schválně nesprávným směrem.

Ve střetu zájmů, čili na Zemi jsme tedy jako na jakémsi bojišti mezi Světlem a temnotou, přičemž temnota se snaží zničit, pokřivit a pokroutit vše, co je světlé. Porozumění se snaží zničit vyvoláváním konfliktů. Mír se snaží zničit úsilím o vyvolání války a vraždění. Spolupráci se snaží nahradit bezohledným ovládáním a parazitováním na jiných. Morálku se snaží zničit nemorálností. Čistou se snaží zničit nečistotou. Krásu se snaží zničit vyzdvihováním ošklivosti. Ohleduplnost se snaží nahradit bezohledností. Duchovní učení, vedoucí ke Světlu, se snaží překroutit tak, aby se staly jen slepou uličkou, nebo aby místo Světla vedly k temnotě.

Temnota se tedy snaží zničit, poskvrnit a obrátit v pravý opak vše, co je světlé. A často to dělá tak rafinovaně, že navenek ponechá věcem vzhled světlosti, avšak vnitřně je zkreslí takovým způsobem, že směřují k temnotě. No a lidé, kteří jsou povrchní a nedají si pozor, mají klamný dojem, že kráčejí ke Světlu. Že dělají něco dobrého a pozitivního, ale všechno je naopak.

A proto se kolem nás v současnosti nachází velmi mnoho věci, které mají vnější vzhled světlosti a pozitivity, avšak za líbivým a na efekt vypočítaným zevnějškem se skrývá ta nejzlověstnější temnota. Je tomu tak proto, aby to povrchní lidé prvoplánově přijali jako návnadu, a ta je pak stáhla do temných hlubin.

A v tomto velkém boji mezi silami Světla a silami temna na Zemi má každá strana své oddané služebníky. Na jedné straně stojí lidé, vědomě usilující o světlé hodnoty, kteří se snaží nasměrovat ostatní k jejich následování. Na druhé straně stojí zase lidé, kteří zcela propadli temnu a snaží se, aby jedině temnota zcela ovládla vědomí většiny obyvatelstva.

A uprostřed, mezi těmito dvěma tábory se nacházejí masy obyčejných lidí, které žijí svůj každodenní život. Tyto masy nelze označit za vysloveně špatné, ale ani za vysloveně dobré. Lze je označit za průměrné.

Žel, tyto masy samy a dobrovolně kráčejí do náruče temna, protože pro pohodlné lidi dnešní doby je mnohem snazší pasivně se podvolit vlastním slabostem, nedostatkům, nectnosti a malosti vlastní duše, než aktivně usilovat o Světlo a zachovávání světlých hodnot ve svém životě. A právě proto masy přepadávají temnotám a bez odporu se jimi nechávají strhávat dolů. To je totiž nestojí žádnou námahu. Tomu se stačí jen bezmyšlenkovitě podvolit.

Tomu však, kdo se vědomě nebo nevědomě, jako většina obyvatelstva podvoluje destruktivním silám temna a dostává se do jejich područí, tomu to musí nakonec přivodit destrukci jeho osobnosti. Neboť temnota se může všem svým věrným odměnit jen hrůzami temnoty, i když jich je dočasně na Zemi schopná vynést na výsluní.

Je to totiž přesně jako ve starých pohádkách, v nichž temno nabídne svým potencionálním služebníkům všechny poklady světa, jen ať mu upíší svou duši. A když jeho službě a jeho zájmům zaprodají svou duši, dá jim majetky, kariéru, peníze, moc, slávu, postavení, bohatství a vše ostatní, co si je jen možné na světě přát. Avšak nakonec temno uchvátí duši dotyčného a zničí ji. Zničí ji, protože v konečném důsledku není schopno ničeho jiného, než destrukce a ničení.

Na každém z nás záleží, kam budeme směřovat loď našeho současného bytí, jakož také bytí našeho národa, ale i celé naší civilizace. Příklonem ke světlým hodnotám se my osobně, ale i celá naše planeta bude stávat světlejší, lehčí a bude stoupat jako balón, nadlehčena ušlechtilostí ctností a dobra směrem k výšinám Světla, štěstí a míru.

Nebo potom, příklonem k temnotě a jejím hodnotám se budeme my osobně, ale i naše planeta stávat stále temnějšími a těžšími, abychom nakonec, jako pytel naplněný zátěží našich nectností klesli hluboko dolů, do náruče temnoty, která nás s definitivní platností obejme, sevře a udusí, protože právě toto plně odpovídá její povaze.

Na každém z nás záleží, zda se rozhodneme pro hodnoty Světla, prostřednictvím kterých budeme svou osobností kotvit dobro a ušlechtilost na Zemi, a tím sebe sama i naši Zemi povznášet směrem ke Světlu.

Nebo se naopak rozhodneme pro hodnoty temnoty, prostřednictvím kterých budeme svou osobností kotvit na Zemi síly úskoku, podvodu, nespravedlnosti, zla, nemorálnosti a destrukce, a tímto způsobem sebe sama i naši Zemi strhávat do spárů temnoty se všemi nezbytnými katastrofálními důsledky pro naši vlastní osobnost, i pro celou naši civilizaci.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Uvěřte v zázrak a stane se vám!

Tisíciletá lidská zkušenost, podepřená racionalitou rozumu říká, že po vodě se chodit nedá. Že je to absolutní nesmysl. V evangeliích se však píše, že když budeme mít silnou víru, můžeme po ní kráčet tak, jako kdysi Petr.

Člověk má tedy na výběr dvě možnosti, a je jen na něm, které uvěří. Zda uvěří realitě Ducha, nebo realitě racionality a hmoty. A v co uvěří, za co se vnitřně postaví, to se pro něj opravdu stane realitou.

Proč o tom mluvíme? Ne proto, abychom se naučili chodit po vodě, ale proto, že tyto skutečnosti mají mnohem širší význam. Mají zásadní význam pro celé naše bytí a jeho základní hodnotovou orientaci.

Onen zásadní význam spočívá v naší volbě mezi realitou Ducha a její hodnotami, nebo mezi realitou materie a její hodnotami. A každý z nás, stojíc mezi těmito dvěma realitami a jejich hodnotovými systémy, se svou vírou a svým přesvědčením přiklání k jedné z nich.

Ale pozor! Jedna z nich je vysloveně omezující, a proto formující z člověka bytost omezenou. Pokud se totiž přikloníme k realitě hmoty a jejím hodnotám, pokud se přikloníme k rozumové racionalitě, která vychází z materiální reality, toto všechno vytěsňuje na okraj a potlačuje realitu Ducha.

Pokud se ale přikloníme k realitě Ducha, tato nevylučuje realitu hmoty, avšak stojíc nad ní, ji dokáže vládnout a dokáže ji ovládat.

Hodnotami reality hmoty jsou peníze, majetky, moc, sláva, kariéra, konzum a užívání si. Hodnotami reality Ducha jsou spravedlnost, čestnost, dobro, ušlechtilost, ohleduplnost a čistota. A jedině na tobě člověče záleží, kterou z nich si vybereš, za kterou se postavíš a jejíž hodnoty budeš uznávat a naplňovat. A to, co sis vybral, se stane nakonec tvým osudem! Osudem dočasného blaha v realitě hmoty, po kterém přijde fyzická, a nakonec také duchovní smrt. Nebo osudem nehynoucího bytí v realitě Ducha, jejíž hodnoty dobra, lásky a spravedlnosti nikdy nezahynou a zůstávají věčné i tehdy, když se zhroutí celý hmotný vesmír.

Co si tedy člověče vybereš, to se stane tvým osudem. A aby ti byl tento výběr co nejvíce usnadněn věz, že si ve skutečnosti vybíráš mezi životem a smrtí. Mezi životem ve věčnosti Ducha a mezi smrtí v dočasnosti hmoty. Vše tedy zvaž a vyber si dobře!

PS. Když někdy navštívíte nějaký vodní tok nebo jezero, zkuste přijít až k samému okraji vody. A zkuste pokračovat v chůzi po vodní hladině.

Uvidíte, jak se v tom momentě ve vašem nitru vzbouří všechno to rozumově racionální a bude se vás snažit všemožně přesvědčit, že se to nedá a že jste blázen, když o tom vůbec uvažujete. Že jste blázen, pokud vůbec připouštíte tuto možnost.

Tato možnost je však reálná přesně tak, jak je uvedeno v evangeliích. Ale ta bouře, která začne zuřit uvnitř vás před prvním krokem po vodní hladině, bude pro vás jasným svědectvím toho, jak moc a jakým zásadním způsobem si to rozumově racionální v nás zotročilo naši osobnost. Jak nás připoutalo ke hmotě a k tomu, co se fyzicky dá, nebo nedá.

Bude to svědectvím, jak to rozumově materialisticky racionální v nás nechce za žádnou cenu dopustit, abychom se osvobodili z jeho područí a v neochvějném přesvědčení a pevné víře v moc Ducha se nestali skutečnými pány nad hmotným světem.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Věnováno spisovatelům a národu

Každý člověk bez výjimky má v sobě dvě stránky. Tu lepší, pozitivnější a ušlechtilejší, a tu horší, negativnější a zkaženější. V každém z nás se skrývá něco dobré, ale zároveň také něco špatné. V každém z nás se nachází něco světlé, ale zároveň také něco temné.

No a spisovatel je člověk, který prostřednictvím slova dokáže zahrát na jednu z těchto dvou základních strun lidské osobnosti. A to buď na strunu dobra, pozitivity, světla a ušlechtilosti, nebo na strunu temnoty, negativity a nízkosti. Tímto způsobem může potom podle svého osobního rozhodnutí stimulovat v lidech, čili ve svých čtenářích buď to světlejší, nebo to temnější.

A spisovatelé to samozřejmě také dělají, ale je smutné, že ve většině případů se snaží rozechvívat právě temnou a nízkou stránku lidské osobnosti. A dělají tak z čistě zištných důvodů, aby jejich díla byly více čteny a více prodávány. Proto jsou jejich výtvory plné násilí, vulgarismů, navázané sexuality a popisů mnoha jiných dekadentních zvráceností.

Takovou nízkostí navazují okamžitě kontakt s nízkou stránkou osobnosti čtenáře, stimulují ji a pohrávají se s ní. Jde o vědomou manipulaci s osobností člověka, prostřednictvím jeho temné stránky tím, že se mu jako potrava, pobavení a příjemné vzrušení předhazuje nejrozličnější nízkost.

A temná stránka osobnosti nevědomého čtenáře na tyto temné stimuly reaguje, sahá a živí se jimi. Sytí se jimi a ukájí se jimi. Tím se však člověk stává postupně horším, protože v sobě vyživuje temnou stránku své osobnosti, která je vědomě podněcována a stimulována mnohými tvůrci současné moderní úpadkové literatury. No a takovýmto způsobem jednosměrně vykolejený člověk pak stále častěji sahá po podobném druhu literatury a jeho osobnost je jí stále více deformovaná směrem k nízkosti.

Toto však nejsou spisovatelé, ale zločinci, kteří účelově manipulují temnou stránkou lidské osobnosti, a kvůli svému vlastnímu prospěchu a pochybné slávě strhávají čtenáře do stále větší nízkosti, čímž je osobnostně degradují. Takovéto zločinné literatury jsou dnes plná knihkupectví a na základě ní vznikají mnohé filmové scénáře a mnohé divadelní hry.

Skutečný a pravý spisovatel je však někdo úplně jiný! Je to člověk, který velmi dobře ví o dvou stránkách naší přirozenosti, avšak on, na rozdíl od toho, co se kvůli penězům a kvůli slávě dělá dnes, se rozhodl v lidech vědomě stimulovat to světlejší, lepší, pozitivnější a ušlechtilejší. Rozhodl se literárně tvořit tak, aby byla ve čtenářích aktivována a povzbuzována lepší stránka jejich osobnosti. Tím se pak lidé stávají vnitřně lepšími, protože pomaličku roste, mohutní a sílí jejich lepší stránka a naopak, stále více se zmenšuje, ubývá a ztrácí to temné, co se nachází v každém z nás.

Takovou moc má pravý spisovatel, pravá literatura, pravý film a pravé divadlo. Mají moc dělat lidi lepšími, ušlechtilejšími a světlejšími. Jedině toto je účelem každého skutečného a pravého umění.

Darwin přišel na to, že život na naší planetě se postupně vyvíjel od nižších forem života k vyšším, až dospěl k člověku.

Ale pozor! Přesně takovýmto jistým způsobem probíhá v našem univerzu také evoluce ducha! Také ona probíhá postupně od nejnižších forem dobra, morálky a mravnosti k stále vyšším formám pozitivity a ušlechtilosti. Začíná od mravně a nízko stojícího živočicha a končí zralou, mravní a duchovně vysoko stojící osobností, bohatou na ty nejvznešenější ctnosti a kvality.

No a každý, kdo se svou vlastní mírou, svým vlastním způsobem a na základě svých vlastních schopností usiluje o to, aby velký, duchovno evoluční vývoj správně pokračoval, každý takovýto člověk, ať již je spisovatelem, nebo ne, je požehnáním pro své okolí i pro celou společnost.

Nicméně každý, kdo jakýmkoliv způsobem pracuje proti přirozenému proudu duchovní evoluce, každý, kdo sází na nízké v člověku, podporuje a stimuluje to, každý takovýto jedinec, ať již je spisovatel, nebo ne, je zločinným škůdcem. Je škůdcem, který se snaží brzdit přirozený vývoj! Je škůdcům, který se z různých osobních a zištných důvodů snaží oddalovat, nebo dokonce zcela znemožnit to, aby lidé zráli do plné velikosti vlastního lidství. Aby jednou dospěli k plnému rozvinutí všeho toho světlého, dobrého a vznešeného, co se v nich skrývá. Snaží oddalovat, nebo zcela znemožnit to, aby společenství takovýchto ušlechtilých lidských jedinců nakonec společně vybudovalo říši dobra, míru, spravedlnosti a porozumění na naší planetě.

A přestože svět je plný podobných zločinců, obyčejní lidé, nebo v našem případě čtenáři, by měli vědět, že tomuto všemu nejsou vydání jen tak na milost. Měli by vědět, že oni sami mohou na základě své svobodné vůle rozhodovat, kterou ze dvou stránek své osobnosti nechají rozechvívat vnějšími podněty. Zda to bude jejich temná, nebo naopak, jejich světlá stránka. Zda budou přijímat zvenčí do svého nitra, do svého vědomí a do své osobnosti pouze světlé pobídky, nebo naopak, své nitro, své vědomí a svou osobnost dobrovolně vystaví všem stimulům nízkého druhu.

Každý lidský jedinec, na základě vlastní svobodné vůle tedy sám rozhoduje o tom, zda bude kráčet pravou cestou evoluce ducha směrem k maximálnímu rozvinutí všeho toho nejlepšího a nejušlechtilejšího v sobě, nebo v určitém bodě zvrtne kormidlo směrem dolů, právě prostřednictvím aktivace a stimulace toho nízkého v sobě. Jedna cesta je cestou do pekel a druhá cesta je cestou do nebes! Jedna cesta je cestou směrem k výšinám ducha a druhá cesta je cestou temnoty, destrukce a zničení!

V dnešním světě se nachází tisíce pokušení, která nás budou navádět ke špatnému a vytrvale brnkat na temnou strunu naší osobnosti. My však můžeme tomuto všemu říci ne! My to můžeme vnitřně odvrhnout a zapudit! My to nemusíme nechat na sebe působit! My nemusíme poslouchat hlasy nejrozličnějších pokušitelů, vybízející nás ke špatnému, nízkému a neušlechtilému! My se můžeme vědomě orientovat jen na dobré! My můžeme nechat stimulovat a rozvíjet jen světlou stránku své osobnosti!

A tuto světlou stránku má absolutně každý z nás bez výjimky! Na každém z nás však záleží, do jaké míry na ni přesune svůj důraz. Do jaké míry se na ni zaměří. Přesně tak, jak o tom hovoří známé indiánské úsloví: "Uvnitř každého člověka se nacházejí dva vlci. Jeden dobrý a jeden špatný. A vyhraje ten, jehož živíš!“ A já jenom dodám, že když v nás vyhraje ten špatný, nakonec nás roztrhá a sežere!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Intenzivně prožívejte každý okamžik! Neodcházejte ze země chudí!

Nejdůležitějším v našem životě je intenzivní prožívání všeho, čemu jsme v každé jednotlivé chvíli vystaveni. Jinými slovy řečeno, máme být vždy vnitřně naplno v každém okamžiku přítomné chvíle. Neboť jedině to, co se do našeho nitra a do naší osobnosti zapisuje každým takovým autenticky prožitým okamžikem nám přináší to nejcennější, kvůli čemuž jsme na zemi. A to je skutečné prožívání života!

Jedině tímto způsobem můžeme mít ze života takový užitek, jaký máme mít. Proto nám také kdysi Kristus doporučil, abychom se snažili být jako děti. To znamená, abychom absolutně všechno bezprostředně prožívali tak, jako ony.

Žel, tuto nejjednodušší a nejprostší věc však už lidé nedokáží. Jsou totiž přesvědčeni, že ze života budou mít mnohem víc, když to, co jich potkalo, dokážou podrobně zanalyzovat. A to ať již ve vztahu k minulosti a k tomu co bylo, nebo ve vztahu k budoucnosti a k tomu, co bude. Touto analýzou, kterou mnozí považují za nejdůležitější esenci života, se však stavíme mimo autentické prožívání.

Žádné analýzy minulosti, ani prognózy budoucnosti nejsou totiž tak důležité a rozhodující, jako bezprostřední, intenzivní a dětským způsobem spontánní prožívání každého okamžiku. Do této pozice a do tohoto stavu se je proto potřebné usilovat vědomě dostat, abychom měli z vlastního života užitek. Abychom svůj život skutečně žili a nestali jsme se jenom jeho pozorovateli, kterým skutečný život uniká mezi prsty.

A když z něj nakonec jednou odejdeme a odložíme své fyzické tělo, spolu s jeho zánikem zaniknou také všechny naše rozumové kalkulace o životě, protože všechny myšlenky a analýzy jsou produktem materiálního rozumu a spolu se smrtí materiálního těla zanikají.

Zbývá pouze to, co bylo bezprostředně prožito a svým intenzivním prožitím se zapsalo do našeho ducha. Jedině toto nám zůstane, a to si náš duch odnese se sebou, jako zásadní esenci naší pozemské existence.

Snažme se být tedy jako děti a prožívat všechny okamžiky života tak intenzivně a bezprostředně, jako ony. Třeba si totiž velmi hluboko uvědomit, že mnohem hodnotnější život prožívá ten, kdo se dokáže upřímně radovat z louky květin, jako ten, kdo dokáže všechny tyto květiny druhově zařadit a zná také jejich latinské názvy.

PS. Samozřejmě, že se můžeme poučit z toho, co jsme prožili v minulosti a také můžeme myslet na budoucnost a plánovat si ji. Ale přítomný okamžik by se pro nás měl stát dominantní. A to kvůli tomu, abychom ze svého života opravdu něco měli. Aby z něj něco měl náš duch, který si může všechno přivlastňovat pouze prostřednictvím autentického a bezprostředního prožívání.

Proto mu to dopřejme! Aby jednou nakonec nemusel odjet na druhý břeh chudý na prožití, a nemusel se kvůli tomu pak ještě jednou vrátit na zemi a dohánět zameškané.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Jak se zázračně uzdravit? Návod

Kdo chce sám na sobě prožít zázračné uzdravení, musí splnit tři podmínky. První podmínka je znát, proč onemocněl. Přesněji řečeno poznat, jaká je duchovní příčina nemoci, která ho potkala.

Neboť lidská bytost je lidskou bytostí ne jen proto, že tak vypadá, ale hlavně proto, že se tak chová. Že tak myslí a jedná.

Pokud však člověk dlouhodobě nejedná a neuvažuje správně, nebo pokud vnitřně propadá různým depresím, strachům, úzkostem a jiným negativním stavům, staví se proti zákonům univerza. A protichůdnost jeho postavení se časem nevyhnutelně promítne do zcela konkrétního onemocnění. Do nemoci, která mu na fyzické úrovni ukazuje míru a charakter jeho odklonu od požadavků zákonů univerza na bytost, zvanou člověk.

Kdo se proto chce opravdu uzdravit, musí v první řadě znát vnitřní, psychosomatické příčiny vlastní nemoci a musí se je snažit odstranit.

V dnešní době internetu je to velmi snadné, protože stačí pouze zadat do vyhledávače "duchovní příčiny nemocí" a okamžitě se dá získat základní přehled, který si může člověk podle potřeby ještě rozšířit. No a pak, s tímto poznáním, může vnitřně zapracovat na své osobní změně k lepšímu. V tomto spočívá první a nezbytný krok k našemu uzdravení.

Druhou podmínkou je vroucí prosba směrem nahoru, k Nejvyššímu. To samozřejmě předpokládá víru v dobrotivého a milujícího Stvořitele, na kterého se lze v důvěře obrátit se svou prosbou o pomoc.

A když to bude skutečně prosba pokorná a ne nějaké požadování bez pokory, shora, ze Světla se nám může dostat pomoci v podobě léčivé, hojivé, budující a vítězné síly Páně. Ta začne proudit do naší, ve vroucí prosbě otevřené duše, až ke konkrétnímu nemocnému místu na našem fyzickém těle.

Celé si je to možné připodobnit k principu nálevky. Představme si široký otvor nálevky, nacházející se nad úrovní hlavy a jeho úzký otvor, směřující k místu na fyzickém těle, kde nás trápí nemoc.

Naše pokorná prosba směrem nahoru a naše víra v tuto pomoc aktivuje léčivou sílu Světla, která k nám začne proudit. Na základě tohoto našeho postoje se pak otevře horní, široká část nálevky, začne do sebe nasávat proud léčivé síly a směřovat ji ke konkrétní chorobě.

Co je však velmi důležité vědět, je zohlednění časového faktoru. To znamená, že člověk musí setrvat v důvěře v zázračné uzdravení prostřednictvím léčivé síly Světla určité časové období. Určitý čas, potřebný k tomu, aby se léčivá síla v nás mohla plně rozvinout a naše fyzické uzdravení dotáhnout do úspěšného konce.

Je to podobné, jako když kdysi kráčel Peter po moři vstříc Ježíši. Pokud by byl měl pevnou víru po celou dobu, byl by k němu došel. On však prošel jen krátký úsek, pak se ho zmocnila malověrnost a začal se topit.

A stejně také prosící člověk musí vydržet ve své hluboké důvěře ve vyléčení prostřednictvím síly Světla určitý čas. To znamená, že tak, jakoby Peter ve své pevné víře došel po moři od loďky až k Ježíši, tak má dojít člověk, ve své pevné a neochvějné víře bez malomyslnosti, od nemoci až k uzdravení.

Pokud ale začne po nějaké době upadat do pochybností, on sám brání svou malověrností tomu, aby se v něm léčivé účinky Světla plně rozvinuly a vítězně projevily.

Léčivá síla Světla je skutečně schopna člověka zázračně uzdravit. Na základě naší prosby bude k nám proudit. Ale pak zbývá už jen na nás, abychom nenarušovali, a nakonec i docela neznemožnili její působení naší nedůvěrou, malomyslností a pochybnostmi.

Každý, kdo se rozhodne jít touto cestou totiž rychle zjistí, jak moc se v něm začne bouřit rozum a nejrůznějšími pochybnostmi se bude snažit zákeřně otřást důvěru člověka v konečné vyléčení prostřednictvím síly Světla. Tento boj s vlastními pochybnostmi však musíme vybojovat a ustát.

Třetí podmínka spočívá ve vytváření živých citových forem radostného očekávání uzdravení prostřednictvím léčivé síly Světla.

I když totiž člověk má důvěru i víru ve Světlo a jeho pomoc, často bývá pod tlakem choroby vnitřně úzkostný. Vnitřně spoutaný obavami a strachem. A tyto, člověkem vytvářené a živené citové formy strachu a úzkosti formují kolem něj obal, který znemožňuje pronikání léčivé síly Světla.

Je totiž třeba vědět, že každé naše citové hnutí se spojuje se základní, neutrální, živou silou, proudící univerzem a živá, neutrální síla, pronikající city člověka, dává vznikat živým citovým formám. Tyto živé citové formy se zdržují v naší blízkosti a žijí svým vlastním životem. A jsou přesně takového charakteru, jakého charakteru bylo naše původní citové hnutí.

V základním členění jsou tedy buď pozitivního, nebo negativního druhu. Tím pádem se okolí člověka stává buď pozitivním, nebo negativním. A naše bezprostřední, živé okolí pak samozřejmě odpovídajícím způsobem zpětně ovlivňuje naši osobnost.

Souvislost s naším tématem spočívá v tom, že pokud pod tlakem choroby začneme vytvářet úzkostné, nebo jiné negativní citové formy, ty se prostřednictvím živé, neutrální síly stávají živými a obklopí nás.

Tím se však kolem nás vytváří určitý negativní obal, přes který k nám nemůže pronikat pozitivní léčivá síla Světla, o kterou jsme prosili. A to pak brání našemu uzdravení, ke kterému nemůže dojít, protože negativní obal kolem nás to znemožňuje.

I když to samozřejmě bývá někdy velmi těžké, pod tlakem choroby bychom neměli vytvářet negativní citové formy strachu, úzkosti a obavy. Naopak, měli bychom se vzchopit a dokázat udržovat své cítění pozitivní a radostné, v očekávání pomoci, přicházející v podobě léčivé síly Světla.

A tyto radostné citové formy očekávání blízkého uzdravení, tyto radostné formy očekávání pomoci ze Světla se stanou prostřednictvím živé neutrální síly, proudící univerzem živými, a ve své živé, světlé radostnosti obklopí okolí člověka. A nejen že jeho samého budou potom zpětně ovlivňovat pozitivním způsobem, ale zároveň vytvoří obal, stejnorodý příchozí síle Světla, o kterou jsme prosili. A protože tento obal budou tvořit světlé, radostné a pozitivní citové formy, nebude působit jako překážka, ale naopak, jako nějaký uvítací výbor, očekávající příchod pomoci ze Světla, který bez problémů vpustí léčivou sílu do širokého otvoru nálevky, zmíněné na začátku. Naši moudří předkové podvědomě tušili tyto skutečnosti a vyjádřili je rčením: Veselá mysl, polovina zdraví!

Když píšu tyto řádky, bezděčně se mi vybavuje scéna z dokumentárního filmu o druhé světové válce, jak vojáci dvou ruských armád obkličují dobyvačnou armádu polního maršála Pauluse pod Stalingradem. Vybavuje se mi, jak vojáci běží k sobě, objímají se a uzavírají kruh obklíčení.

Velké německé armádní seskupení ještě nějaký čas kladlo odpor, avšak zima, hlad a bezvýchodná situace ho zlomili a Němci nakonec kapitulovali.

Také našem případě to probíhá velmi podobně. Nemoc je totiž dobyvačnou armádou, která vtrhla do našeho organizmu a chce ho zničit. Avšak na pomoc s tímto nepřítelem k nám, na naši vroucí prosbu, přichází shora léčiva armáda síly Světla.

A oproti ní, zdola, směrem od nás, jí běží vstříc armáda našich vlastních, pozitivních a radostných citových forem očekávání zázračného uzdravení, které jsme zformovali prostřednictvím živé síly svým cítěním.

Tyto dvě armády, jedna shora a druhá zdola, se blíží k sobě, obklopují nemoc, až se nakonec spojí. Nepřátelská, dobyvačnou armáda nemoci se ocitne v kleštích obklíčení. V obležení může ještě určitou dobu klást odpor, ale pokud sevření nepovolí, bude postupně stále více chřadnout a slábnout, až nakonec kapituluje.

A pak nadejde den vítězství! Den velkého vítězství dvou armád dobra nad dobyvačnou armádou nemoci! Ze srdce přeji všem nemocným zažít takové vítězství.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Je možné chodit po vodě? Poznejte mechanismus zázraku!

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné. V převážné míře se jedná o různá zázračná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázračné pomoci v nějakých kritických nebo vypjatých situacích.

Ale i když se v dnešní době stále dějí takovéto věci, málo se o nich mluví a píše, protože jde o něco, co přece jen stojí mimo rámec moderní medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického světonázoru. A tím není dobré otřásat a zbytečně znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto věci bokem a lidi, s nimi nějakým způsobem spojené, považovat za slušně řečeno „jiné“. Čili za méně normální a jistým způsobem vyšinuté.

Každopádně však takovéto věci zde jsou a stále budou. A lidé by měli vědět, že v podstatě nejde o žádné zázraky, ale o zcela zákonité dění. O zákonité dění za spolupůsobení vyšší duchovní reality, schopné ovlivňovat hmotnost až do takové míry, že se to jeví jako zázrak.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na tuto problematiku a zároveň zkusme poodhalit určité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.

My lidé žijeme v univerzu, ve kterém jsou činné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.

Princip materiální představuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co všichni tak důvěrně známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svět a který se snaží jeho fungování logicky vysvětlit a zdůvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání dokáže využít v reálný, materiální prospěch lidstva.

No a rozum samozřejmě dokonale zná, co je ve hmotném světě reálné, co je možné a co je naopak nemožné, neuskutečnitelné a nereálné, protože fyzikální zákony materiálního světa to nedovolují.

Ale jak již bylo řečeno, v našem univerzu je činný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvořitele. O existenci Tvůrce všeho, a tedy také světa hmoty. Svět ducha se nachází blíže ke Stvořiteli, zatímco svět hmoty je od něj více vzdálen. Avšak to, co je Stvořiteli blíž, je nezbytně nadřazeno tomu, co je od něj vzdáleno. Co je Stvořiteli blíže stojí tedy výše a co je od něj vzdáleno stojí celkem logicky níže.

A právě proto, že princip ducha stojí nad principem hmoty, může duch v mnoha věcech hmotu ovládat. A když někdy k takovému činu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázračné vyléčení, nebo jako jev, přesahující určité fyzické zákonitosti.

No a v tomto prostoru, čili mezi principem hmoty a principem ducha žije člověk se svou svobodnou vůlí. A právě na základě své svobodné vůle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principů se ve svém životě přikloní. Na každém jednotlivci záleží, který z nich se rozhodne považovat ve svém životě za dominantní. Na člověku záleží, zda se ve své svobodné vůli bezvýhradně přikloní jenom ke hmotě, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, že to duchovní stojí výše, než hmotné. A proto to má mít také v našem životě vyšší prioritu.

Kdybychom měli vyjádřit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmíněné principy by měla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvážené.

Ale žel, vnitřní obzor většiny lidí naší planety, čili celých sto procent jejich zájmu se zaměřuje pouze na princip hmotný. Existují samozřejmě určité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro ně význam třeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zaměřeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty poměry jsou různé a vznikají na základě svobodné vůle lidí ve výběru toho, kolik důležitosti jsou ve svém životě ochotni přisoudit jedné, nebo druhé straně.

No a po tomto nezbytném úvodním vysvětlení se už konečně dostáváme k objasnění mechanismu fungování zázraku. A ukažme si to na konkrétním příkladu, uvedeném v evangeliích. Na příběhu Petra, kráčejícího po moři.

Když se jednou v noci plavili učedníci v loďce na moři, jdouce po hladině se k ním blížil Kristus. Z dálky na ně zavolal, by se nebáli, že je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstříc. A tak, se souhlasem Páně skutečně vystoupil z loďky a kráčel mu naproti po mořské hladině. A nějakou chvíli se mu to také dařilo, ale pak se lekl a okamžitě začal tonout. Ježíš přišel k němu, podal mu ruku, vytáhl ho do loďky a řekl mu: "Proč jsi zapochyboval, ty ty malověrný?"

Tento příběh nám říká o tom, že člověk je schopen za určitých okolností chodit po vodě. Nebo v širším slova smyslu, že člověk je schopen za určitých okolností dělat zázraky.

Otázka je za jakých okolností? A tady je odpověď:

Hmotná a materiální zkušenost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznačně, že po vodě se chodit nedá. Avšak učedníci byli prostřednictvím osoby Ježíše, kráčejícího po moři, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvořitele.

Peter, vidoucí Ježíše kráčet po moři, celou hloubkou své bytosti uvěřil v realitu ducha a pomyslná ručička jeho svobodná vůle se plně posunula do této polohy. Ve své svobodné vůli si jednoduše dovolil uvěřit, že po vodě se kráčet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skutečně umožnila po vodě také kráčet.

Během tohoto zázraku se však ručička Petrovy svobodné vůle pod tlakem dlouholeté zkušenosti reality hmoty přesouvá do opačné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on začne tonout.

Kristus řekl: "Kdybyste měli tolik víry, jako hořčičné semínko a řekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moře, stane se tak!"

To znamená, že kdybychom dokázali přesunout ručičku barometru své svobodné vůle do reality ducha a naše pevná víra by se nezachvěla pod tlakem argumentů hmotných zkušeností rozumu, mohli bychom činit zázraky. Mohli bychom chodit po vodě, ale co je mnohem podstatnější, mohli bychom si vyléčit mnoho nemocí, nebo alespoň výrazně eliminovat jejich příznaky.

Při čtení Starého Zákona mi utkvělo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému židovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobě zavolat ty nejlepší doktory: "Proč ses spoléhal více na lékaře, jako na Mě?" Čili: "Proč si podlehl tlaku reality hmoty a neměl si dostatek silné víry v moc reality ducha?"

A to, co dokáže realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobě mnoha zázračných uzdravení. Když je Ježíš konal, vždy se ptal dotyčného, zda věří, že to může udělat. A když se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením říkal jim: "Vaše víra vás uzdravila!"

To znamená, že když nemocný uvěřil v nadřazení reality ducha nad realitou hmoty, když uvěřil, že uzdravení, přicházející z ducha může zvítězit nad nemocí těla, jeho víra, čili jeho vnitřní posun barometru svobodné vůle do reality ducha mu přinesl uzdravení.

Proč o těchto věcech mluvíme? Protože ani po staletích se na nich nic nezměnilo! Protože tyto možnosti tu máme stále! Neboť jedině my ve své svobodné vůli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíčová.

Žel, většina lidstva věří jen v realitu hmoty a rozumu. Jedině tímto směrem trvale ukazuje ručička barometru jejich svobodné vůle. Pro co se však rozhodli, to také mají a v tom také žijí. A proto se spoléhají především na lékaře.

Netuší a nevěří, že ve stvoření proudí dobrotivá, léčiva, hojivá a uzdravující síla Páně, a že každý člověk může ve své vroucí prosbě o ni poprosit a přijmout její blahodárné účinky. A míra jeho čistoty, pokory a víry určí, jakou intenzitu této síly bude moci přijmout.

Když bude jeho pokora hluboká, jeho prosba čistá a jeho víra silná a neochvějná, léčivá síla Světla se v něm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.

Když bude jeho pokora méně hluboká, jeho duše i jeho prosba méně čistá, a jeho víra méně silná, může dojít alespoň k částečnému zlepšení jeho problémů.

Pokud ale nebude mít žádné pokory před velikostí a jsoucností Páně, pokud bude vnitřně vzdálený od čistoty a nebude mít žádné víry v sílu vítězství ducha nad nemocí těla, pak se musí spoléhat už jenom na lékaře.

Miliony lidí se ze své svobodné vůle přimkli k realitě materie a rozumu. A to až do takové míry, že nejsou schopni vnímat, ba ani jen připustit existencí reality ducha se všemi jejími možnostmi doslova zázračného vlivu na svět materie. To hmotné a rozumové jich dokonale duševně uvěznilo a argumentací rozumu všemožně brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vyšší reality.

Rozum těchto lidí najde tisíc důvodů, proč se něco nedá a proč je to nesmysl. Rozum totiž nechce ze svých spárů nijaký způsobem pustit takto uvězněnou osobnost člověka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostně nezboural všechny vězeňské zdi, které kolem něj vystavěl rozum. Aby se v žádném případě nestal pánem nad hmotou, prostřednictvím svého plného příklonu k realitě ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.

PS. Mluvili jsme o tom, že člověk má ve svém životě věnovat padesát procent své pozornosti věcem materiálním a padesát procent věcem duchovním. Co ale konkrétně má obsahovat těch padesát procent pozornosti, zaměřených na realitu ducha?

V první řadě to zahrnuje osobní rozvoj všech vysokých a ušlechtilých ctností, jako je například spravedlnost, čestnost, dobro a podobně. Kromě toho to má být také rozvoj poznání Vůle Páně, která se promítla do stvoření ve formě zákonů univerza. A je základní povinností člověka poznávat tyto zákony a naučit se žít s nimi v souladu. Naučit se je zohledňovat ve svém každodenním životě.

Pokud totiž bude člověk takto činit, pak pozná, že zázraky, v nichž duch vítězí nad hmotou nejsou žádnými činy libovůle, ale důsledně logickým děním, probíhajícím v rámci výše zmíněných zákonů stvoření. Neboť absolutně nic, co se děje ve stvoření, proniknutém zákony Nejvyššího, se nemůže dít mimo rámec těchto zákonů. V jejich rámci je duchovně znalý člověk schopen učinit mnoho opravdu neuvěřitelných věcí, které se z hlediska současné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.

Avšak takový znalý člověk si je zároveň dobře vědom, že není v žádném případě proveditelné to, co nějakým způsobem přesahuje rámec těchto zákonů. Co je jen obyčejnou fantazií a neopírá se o jejich účinky. Takové zázraky, totožné se svévoli, bez opory v zákonech stvoření není tedy možné vůbec uskutečnit, a člověk na určité duchovní výšce si je toho dobře vědom. Avšak na takovou duchovní výšku se lze vypracovat jedině vlastní, vážnou snahou o poznání fungování zákonů univerza, které jsou projevem Vůle Nejvyššího.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

O tajemství systému vyzařování univerza

Žijeme ve světě, proniknutém nejrůznějšími druhy záření. Vzpomeňme například ty škodlivá, jako je záření mobilních telefonů, wifi záření, nebo záření v mikrovlnkách. Vzhledem k mnoha jaderným elektrárnám žijeme v permanentním riziku vzniku radioaktivního záření. Dále můžeme zmínit záření rozhlasových a televizních vln a mnohé další.

My však budeme hovořit o nejelementárnějším druhu záření, které ve své přirozenosti proniká celým univerzem a udržuje ho. Je to záření, proudící od Stvořitele ke všemu, co existuje. Proniká absolutně vším, ať je to kámen, rostlina, zvíře, člověk, nebo planeta. Vše stávající do sebe absorbuje tento, pro existenci nezbytný, základní typ záření a předává ho dále, avšak již sebou samým specificky pozměněno.

A proto celé univerzum září nejrůznějšími barvami. Je podobné obrovskému vánočnímu stromečku. Své specifické vyzařování mají horniny, své specifické vyzařování mají rostliny, zvířata, lidé, planety a vše, co existuje, od nejmenšího až po největší.

Pokud se blíže zaměříme na lidi třeba vědět, že celkové vyzařování každého z nás v sobě zahrnuje jednak specifické záření lidského druhu, které máme všichni stejné a jednak specifické vyzařování naší vlastní osobnosti, které nás od sebe individuálně odlišuje.

V nejútlejším věku a v dětství přijímá každý jedinec z obrovské škály vyzařování univerza automaticky pouze ty, které nejvíce prospívají jeho celkovému vývoji. Tak se děje až do ranního mládí, čili do období probuzení pohlavní síly. Její probuzením však dochází k zlomovému momentu, protože člověk začíná být plně zodpovědný sám za sebe.

To znamená, že jeho osobnost se specifickým způsobem individualizuje a tato samostatná, individuální osobnost začíná vyzařovat do stvoření svůj osobitý, výsostně specifický druh záření. No a na základě svého vlastního, osobního typu záření, vysílaného do univerza, které představuje jeho osobité zpracování základní síly Stvořitele, navazuje stejnorodé spojení s podobnými druhy záření, která k němu začnou okamžitě proudit. A začínají k němu proudit proto, aby posílila jeho vlastní, prvotní záření, vysílané jeho konkrétní individualitou do stvoření.

Celé si je to možné připodobnit k internetovému vyhledávání Google. Pokud v něm zadáte jedno slovo, nebo pár slov, okamžitě získáte tisíce informací, které budou nějakým způsobem souviset s vaším prvotním zadáním.

No a nyní se dostáváme k zásadní věci, a sice k poznání toho, co tvoří podstatu vyzařování, vysílaného každým člověkem do univerza. Tuto podstatu tvoří náš způsob myšlení, náš pohled na život a náš žebříček hodnot. To vše vytváří kolem nás určitou specifickou barevnost našeho osobního vyzařování, a na základě ní k sobě přitahuji ze studnice vyzařování univerza přesně stejný druh záření. A ty nás posilují v tom, co jsme vyslali.

Třeba ale vědět, že jde o dvousečný meč. V případě našeho pozitivního způsobu myšlení, pozitivního pohledu na život a pozitivního žebříčku hodnot totiž vysíláme do univerza záření, které je pozitivní, a které se proto spojí se stejně pozitivním druhem záření. Tím vznikne spojení a na základě něj začne k nám samotným proudit z hlubin univerza stejný druh záření.

To prakticky znamená, že našemu pozitivnímu způsobu myšlení, našemu pozitivnímu pohledu na svět a pozitivnímu žebříčku hodnot se se dostane obrovského posílení pozitivních vyzařování, přicházejících k nám z hlubin univerza, čehož důsledkem je prožívání štěstí, radosti a harmonie.

Tento mechanismus však platí také v opačném případě, tedy v případě negativního a povrchního způsobu myšlení, v případě negativního pohledu na svět a v případě negativního žebříčku hodnot, kdy nám takovýto druh našeho vlastního vyzařování přinese zpět vyzařování negativní. A to nás uvrhne do neštěstí a zkázy.

Za této situace je tedy absolutně zásadní otázka, jaký je to vlastně ten pozitivní způsob myšlení? Jaký je pozitivní pohled na svět a jaký je pozitivní žebříček hodnot? A jaký je jejich odvrácený protipól?

Pozitivní způsob myšlení je myšlení čisté, čestné, spravedlivé a ušlechtilé, na jehož ušlechtilost člověk vědomě dbá. Negativní způsobem myšlení je myšlení nečisté, nečestné, nespravedlivé a neušlechtilé, na jehož ušlechtilost člověk vůbec nedbá.

Pozitivní pohled na svět spočívá v respektování principu obecného dobra. V respektování dobra vždy, v každé situaci a pro všechny stejně a bez rozdílu. Negativní pohled na svět spočívá v uznávání principu zla. Zlo je lež, zlo je podvod, zlo je sobectví, zlo je bezohlednost, zlo je chamtivost, zlo je egoistické dobro jen pro mě samého a pro mých nejbližších, a to i na úkor jiných, zlo je šílenství smyslové vášně, zlo je povrchnost a plytkost, a tak dále, a tak dále.

Pozitivní žebříček hodnot je takový, na jehož vrcholu jsou hodnoty ducha. Hodnoty lásky k Bohu a lásky k lidem. Hodnoty vznešených a ušlechtilých ctností. Negativní žebříček hodnot je takový, na jehož vrcholu jsou hodnoty materie a konzumu. Hodnoty peněz, majetků, moci, slávy, kariéry a podobně.

Jakým způsobem tedy člověk myslí, dívá se na svět a jaký má žebříček hodnot, přesně takovým způsobem vyzařuje jeho osobnost do univerza. Tím navazuje spojení se stejnými vyzařováními, které ho zpětně velmi výrazně ovlivňují a posilují. To se člověku při jeho dobrém vyzařování může stát obrovským požehnáním, které ho vysoko povznese. Avšak při jeho špatném vyzařování se mu to může stát neštěstím a zkázou, která ho nakonec zničí. Zničí ho, protože nakonec podlehne obrovské síle negativních vyzařování, s nimiž navázal spojení a přitáhl je k sobě.

Vezměme si třeba takový vznik psychických chorob, kterými v současnosti trpí velké množství populace. Na samém počátku psychické poruchy můžeme najít uvnitř člověka vždy něco negativního, neharmonického a nevypořádaného. Třeba křivdu, úzkost, méněcennost, nebo něco podobného. Tím však, i když jde zpočátku opravdu o něco velmi nepatrného, člověk okamžitě něco vyzařuje do soustavy záření univerza. Jeho záření okamžitě navazuje spojení s příslušnými místy, odkud se mu začne ihned dostávat zesílené míry odpovídajícího druhu záření. To následně znásobí ono původní a nepatrné, co hlodalo uvnitř člověka, až to postupně, pokud dotyčný neustane ve svém vlastním negativním vyzařování, časem překročí určitou únosnou míru a stane se patologickým. To znamená, že člověka nakonec doslova spolkne a zcela ovládne záření, se kterým on sám navázal na začátku zdánlivě nevinné spojení, prostřednictvím svého prvotního vyzařování.

Nebo si třeba vezměme agresivní sobectví v nabývání osobního prospěchu. Takový druh negativního vyzařování, obrovským způsobem posíleného odpovídajícím druhem záření, přicházejícím z hlubin univerza, může nakonec dotlačit jednotlivce až k zločinu a celé národy do vražedných výbojných válek.

Ale tyto zákonitosti se dají využít také pozitivně. Existují totiž mnohé ušlechtilé vlastnosti a ctnosti, které můžeme v sobě pěstovat a jejich vyzařováním do vesmíru můžeme přijímat podobný druh záření, která z nás budou formovat stále ušlechtilejší a ctnostnější osobnosti.

O nejvznešenějším využití principu vyzařování univerza mluvil Kristus, který nás nabádal, abychom se v sobě snažili probudit lásku ke Stvořiteli. Nabádal nás, abychom ho milovali celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou osobností. Takovým způsobem budeme totiž vytvářet tomu odpovídající druh osobního vyzařování, které výše popsaným způsobem naváže spojení s vyzařováním Stvořitele. No a síla nejvznešenějšího vyzařování Páně, která k nám začne proudit, neobyčejným způsobem přetvoří a požehná celé naše bytí. Pozemsky i duchovně. A po naší fyzické smrti nám otevře brány království nebeského, nacházejícího se v blízkosti Boží.

V současnosti stojí lidé v realitě mnoha vyzařování univerza zcela nevědomě. Absolutně nic o tom nevědí a způsobem svého myšlení, svým pohledem na život a svým žebříčkem hodnot k ním proudí pouze nízké druhy záření a ty je srážejí do stále větší nízkosti.

Už dávno je tu však čas, abychom se stali v tomto směru plně vědomými. Abychom vědomě čerpali z pokladny záření našeho univerza takovým způsobem, aby nás to povznášelo po všech stránkách.

PS. Krásným příkladem reálné existence všeho, o čem jsme mluvili, jsou staré obrazy takzvaných světců. Zobrazují viditelné záření kolem hlavy lidí, kteří se intenzivně usilovali o dosažení lidské a duchovní ušlechtilosti, na základě čehož pak přijímali stejný druh záření z výšin univerza, až z nich takto znásobena ušlechtilost jejich osobnosti doslova svítila a vytvářela známou svatozář.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Slováci! Prezident nesmí být zrádce!


Našemu světu vládnou peníze a spolu s nimi ti, co je mají nejvíce! Našemu světu vládnou peníze, kvůli kterým mnozí zapomněli, co je morálka. Peníze, kvůli kterým mnozí zrazují vlastní národy! A zrazují je nejbohatším, kteří mají nesmírně mnoho peněz, ale chtějí mít ještě víc. Tito nejbohatší žijí v nejbohatších a nejvyspělejších zemích světa. Jednoduše řečeno, na západě!

No a ve světě neomezené moci peněz, ve kterém chtějí být nejbohatší stále bohatší, je veřejné mínění obyvatelstva cíleně formováno do takové podoby, aby bylo v souladu s přáními, cíli a záměry této samozvané elity.

Nejbohatší oslavují a chválí jen ty, kteří jim jdou po ruce. Kteří jsou poslušní jejich přáním a záměrům. Jedině takoví lidé jsou vynášení na vrchol. Jedině oni jsou ti dobří, oceňování a chválení. Oni jsou ty pravé osobnosti. A jedině z jejich řad bývají ti nejlepší prezidenti.

Pokud ale v dnešním světě nadvlády všemocných peněz a bohatých vzplane proti někomu nenávist, ve skutečnosti to znamená, že jde o člověka, který se nějakým způsobem staví vůči záměrům nejbohatších. Který jim nejde po ruce tak, jak by si přáli a překáží jim.

A tak v současnosti paradoxně právě podle nenávisti a odmítání poznáte opravdu hodnotné osobnosti. Poznáte skutečně hodnotné lidi, působící jako zrnko písku v dobře fungujícím, a na plné obrátky rozjetém mechanismu honby za stále většími penězi, zisky a mocí. A tato zásada platí také o prezidentech.

Nejvíce nenáviděným je ruský prezident Putin. Proč? Protože stejně, jako Jelcin, nezrazuje svůj národ a nevydává ho napospas drancující ruce západu. Protože ho nechce vydat napospas nenasytnosti nejbohatších, kteří chtějí být stále bohatší. A to i na úkor celých národů! Na úkor jejich zotročení, ožebračení a vydrancování jejich přírodních zdrojů.

Pokud se někdo vůči tomu dováží protivit, okamžitě je vystaven nenávisti. A nenávist vůči jeho osobě je jako jediný správný postoj nadiktován obyvatelstvu celého západního světa.

Proto je nenáviděn Putin, avšak v ruském národě má stále obrovskou podporu, protože rusové podvědomě tuší, že divoká nenávist západu je důkazem toho, že tento prezident skutečně hájí zájmy vlastního lidu.

Proto je nenáviděn také Asad, který by se během dlouhé občanské války nebyl schopen udržet u moci, kdyby stále neměl většinovou podporu vlastního obyvatelstva. A většina obyvatelstva stojí za ním, protože nenávist západu je jen osvědčením toho, že mu tento prezident nechce vydat do rukou vlastní národ a jeho přírodní zdroje.

Podobná situace je také ve Venezuele, kde se opoziční lídr prohlásil za prezidenta a legálně zvolený prezident Maduro byl prohlášen za diktátora.

A protože Maduro nechce vydat vlastní národ a jeho přírodní zdroje drancování nejbohatších, západ okamžitě uznal samozvaného lídra opozice za prezidenta, protože ten by jako prezident byl vůči nejbohatším a jejich záměrům mnohem povolnější.

Ale pravda je taková, že ani tentokrát nejde o žádnou demokracii, ani o žádné lidské práva, a už vůbec ne o nějaký venezuelský lid. Jako vždy jde opět pouze o ropu, zisky a peníze, jejichž chamtivá a bezohledná elita západu nemá nikdy dost. Všechny krásné řečičky kolem těchto pravých záměrů jsou jen účelovou kouřovou clonou pro naivní a nemyslící, kteří mají být ve své naivitě a povrchnosti oklamáni ušlechtile znějícími frázemi.

No a se stejnými kartami se hrálo také na Ukrajině, ale také v souvislosti s Kaddáfím, Husajnem, nebo kdekoliv jinde, kde západ prosazoval demokracii, bojoval proti diktátorům a za lidská práva.

A teď pozor, milí voliči prezidenta Slovenské republiky! Jeden z kandidátů na prezidenta, konkrétně paní Čaputová, byla v roce 2016 oceněna Goldmanovou nadací, a v rámci tohoto ocenění jí přišlo na účet 175 tisíc dolarů. (5 milionů slovenských korun)

Jen si například vzpomeňme, jaký rozruch vyvolalo v Česku ocenění Jaroslava Nohavici ruským prezidentem Putinem. Jen si vzpomeňme, jak se jeho cédéčka veřejně pálila na náměstích jako ve středověku, nebo za fašismu.

Pokud se přeneseme na současné Slovensko, také zde máme ocenění. Nicméně ocenění, přicházející ze západu a doprovázeno štědrou, 175 tisícovou, dolarovou dotací. To však kupodivu nevyvolává žádné rozhořčení. To je považováno za normální.

Kdo však zná myšlení finančních žraloků západu, může si být jistý, že ani cent nedají nikomu jen tak. Že je to nimi vždy vnímáno jako investice, na jejímž základě dříve, nebo později očekávají mnohonásobnou návratnost. A v případě politiky a politiků tehdy, když se dostanou na vrchol.

Konkrétně v případě paní Čaputové, když bude zvolena prezidentkou a bude prosazovat západní agendu. Když půjde proti vlastnímu národu a bude hájit a prosazovat západní zájmy, samozřejmě pod pláštíkem krásných a humánních slov. Když bude hájit zájmy a agendu nejbohatších, kteří jí svými penězi pomohli dostat se na výsluní.

Západem hýbou peníze a přes peníze ti nejbohatší a nejmocnější. Pokud nějaký z prezidentských kandidátů má přízeň západu tak, jak ji má dnes paní Čaputová, nesvědčí to o ničem jiném, než o tom, že její orientace je prozápadní. Že dobro vlastního národa vidí v tom, co si přeje západ. A že zlo vnímá jako to, co se příčí záměrům západu.

A tak tu máme jen dalšího poslušného lokaje západu! Jen dalšího zrádce vlastního národa, podle kterého národ sám neví, co je dobré, a proto musí být řízen západem. Jen takovéto vazalství a zrádcovství bývá vždy tím, co západ uznává. Jen toto jsou podle něj ty správné politické osobnosti, které si národy zaslouží. To jsou ti, kteří jsou západem podporováni a vyzvedáváni tak, jak v současnosti paní Čaputová.

Slováci! To, co má podporu ze západu je v jeho službách! Jen to, co západ nenávidí a nemůže vystát je ve službách národa, protože je překážkou jeho nenasytné chamtivosti!

Slovenský volič, podle tohoto ovoce poznáš, které jablko je uvnitř zkažené a shnilé, i když bude ze všech stran opěvováno těmi nejvzletnějšími a nejdemokratičtějšími frázemi.

Slovenský volič, nevol lokaje a přisluhovače západu! Nevol poskoky nejbohatších a nejmocnějších! Nevol jidáše a zrádce, kteří tě zaprodají za třicet stříbrných!


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Dva důkazy toho, že jsme bytostmi citu

Existují miliony lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se máme řídit především rozumem. Že právě rozum v nás má být to nejdominantnější a nejvíce rozhodující. Jsou toho názoru, že cit je cosi příliš neurčité a nespolehlivé, o co se nelze s jistotou opřít. A navíc ještě existují také city nízké, jako například závist, nenávist a podobně, takže tvrzení, že člověk je bytostí citu a má se jím proto ve všem řídit dostává vážné trhliny.

Jak je to tedy? Více, než složité vysvětlování poslouží příklady. A my se proto nyní podívejme na dva z nich.

Prvním je existence lásky. Lásky, jako čehosi nehmotného a neuchopitelného. Jako čehosi obtížně definovatelného, ale přesto tak silného a zásadního, že to rozhodujícím způsobem ovlivňuje celý náš život. Na základě lásky uzavírají lidé partnerství a na základě lásky přicházejí na svět děti, které milujeme celý život.

Proč je láska tak silná a co je to vlastně láska? Láska je cit a cit je projevem našeho ducha. Je projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty, která se projevuje citem.

Nejdříve si něco řekněme o lásce pravé. Čili o lásce, která skutečně pochází z našeho ducha. Její poznávacím znakem je ušlechtilost a když vznikne, obdarovává člověka těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi a ctnostmi.

Jednou z nich je například nezištnost. Nezištné dávání ve vztahu k tomu, koho milujeme. Jde o ctnost nezištnosti, bez vypočítavého kalkulování co za to a kolik za to, jak jsme dnes zvyklí.

Jinou ctností je ochota ke službě. Ke službě milované, nebo milovanému až do takové míry, že jsme jim ochotni snést byť i modré z nebe. Prostě, že jsme pro ně ochotni udělat cokoliv.

No a snad tou nejzásadnější pozitivní vlastností, kterou v lidech vzbuzuje pravá láska je schopnost popřít vlastní ego tím, že dobro našich milovaných stavíme výš, než své vlastní. Tak člověk překonává své dávné, živočišně egoistické sobectví a stává se konečně lidskou bytostí, zapomínaje na sebe ve službě jiným.

O takové lásce se píše také v evangeliích. A sice, že člověk musí odumřít sám sobě, aby nakonec sám sebe našel. To znamená, že člověk musí odumřít svému vlastnímu, egoisticky živočišnému, sobeckému já, aby našel vznešenou velikost vlastního lidství, spočívající v zapomínání na vlastní já ve službě, v pomoci a podpoře jiných. A tuto velkou duchovní ctnost zcela automaticky, a jen jakoby mimochodem generuje pravá láska.

Ušlechtilá láska je totiž základní kvalitou ducha a probouzí se v nás čistým citem lásky k partnerovi, k partnerce, k dětem, k sourozencům, k rodičům, k přátelům, k vlasti a podobně. A tento silný cit lásky, ačkoli nehmatatelný a neuchopitelný, ale přece tak neuvěřitelně reálný, formuje v lidech ty nejušlechtilejší vlastnosti, zmíněné výše. Taková je tedy láska, kterou se prostřednictvím ušlechtilých citů projevuje naše nejvnitřnější duchovní podstata.

Ale pozor! Láska může být také padlá, nečistá, žárlivá, sobecká, nebo prodejní. Jak je to ale možné a kde se v člověku bere tento zkažený druh lásky?

Vzniká v nás tak, že v našem nitru začne převažovat rozumová složka naší osobnosti a spolu s pudy a špatným chtěním strhne pravou lásku z její původní duchovní ušlechtilosti. Tak je potom perla čisté lásky nahrazena city nečistými.

Jako konkrétní příklad nám může posloužit třeba prostituce, která je parodií na lásku. Je výsměchem lásky. Prostituce je totiž čistě rozumovou kalkulaci s nejnižšími pudy a jejím účelem je finanční zisk. No a symbolem takovéto padlé a nízké lásky bývá červené neonové srdce nad vchodem do nevěstince.

Srdce je však symbolem citu. Je symbolem citově duchovního člověka, jehož pravá láska obdarovává svět těmi nejušlechtilejšími lidskými vlastnostmi.

Jakmile však lidé začnou ve svém nitru stavět do popředí rozum a postaví ho na nejvyšší místo své osobnosti, chladně racionální vládce rozum strhne čisté cítění člověka dolů a s pravé, ušlechtilé lásky vytvoří její rozumově pokřivenou verzi. Tak pak vzniká láska žárlivá, láska zvrhlá, láska sobecká, nebo láska pudů.

A tato nečistá láska, vytvořena špatným chtěním a nadřazením rozumu, sahá pak svýma špinavýma rukama také na symbol duchovnosti člověka, kterým je srdce. A v podobě neónového srdce nad vchodem nevěstince z něj dělá symbol zvrhlosti a nízkosti.

Pravá láska je postavena na principu dávání a láska stržena dolů a zmaterializovaná rozumem chce především brát. Toto je nejjednodušší kritérium pro odlišení pravé lásky od lásky padlé a zkažené.

A mimochodem, když mluvíme o srdci, ať si každý čtenář právě v této chvíli, při vyslovení slov: "to jsem já" dobře všimne, kam bude směřovat jeho ukazováček. Se stoprocentní jistotou právě do oblasti srdce. Do oblasti solar plexus, nazývané také sluneční pleteň, kde skutečně reálně sídlí naše pravé já. Naše duchovní jádro, komunikující s námi a projevující se v nás ušlechtilými city. A tedy také ušlechtilou láskou.

Pokud ale chceme své duchovní jádro vnímat a řídit se jeho impulsy, měli bychom dbát na tři věci.

V první řadě bychom neměli dopustit, aby se rozum stal pánem naší osobnosti, protože postupně zdegraduje vše citové v nás tak, jak jsme si to ukázali na názorném příkladu lásky. To znamená, že z lásky čisté a ušlechtilé udělá lásku sobeckou, nečistou, žárlivou a podobně.

Zadruhé bychom měli dbát, aby naše chtění bylo vždy jen dobré, no a zatřetí, aby naše myšlenky byly vždy jen ušlechtilé.

Pokud splníme tyto tři body a budeme je stále dodržovat, umožní nám to v každé chvíli jasně vnímat impulsy našeho čistého citu, které k nám vysílá naše nejvnitřnější duchovní podstata. Tak se pak staneme lidmi ducha, lidmi citu a lidmi čisté lásky. Tak se pak staneme skutečně lidskými bytostmi, ke kterým se nikdo z nás nemůže počítat, dokud nezačne naslouchat impulsům vlastního ducha a řídit se jimi.

A ukažme si nyní ještě jeden příklad velikosti citu a malosti rozumu. Bude jím umění. Konkrétně hudba. Třeba hudba Vivaldiho, Bacha, nebo Mozarta. Jde o hudbu nadčasovou, v každé době nádhernou, a dá se říci věčnou.

Proč je tomu tak? Protože v umění, a zvláště v hudbě je dominantní cit. Protože hudba je něčím, co oslovuje zejména náš cit. A nádherná a ušlechtilá hudba vzniká tak, že se autoři při jejím komponování zaměřili právě přes své cítění směrem nahoru, a ve své inspiraci zachycovali tóny vyšších sfér. Zachycovali sférickou hudbu ducha, znějící ve výšinách, kterou pak zhmotnili a zmaterializovali do notové partitury.

No a taková hudba, přijatá prostřednictvím citu pak automaticky působí právě na city posluchačů, a tedy na jejich ducha. Rozechvívá v nich cosi krásného, povznášejícího a dává jim procítit a prožít nádheru vysokých úrovní univerza, které nás svou nádherou volají k sobě.

A protože duch je věčný, propůjčuje hudbě také prvek věčnosti. A proto dobrá hudba nezestárne ani o sto, ani o pět set, nebo tisíc let.

Pokud tuto skutečnost srovnáme třeba s čistě racionálně rozumovým výrobkem, jakým je automobil, jeho životnost je podstatně nižší. Zcela nové auto je po deseti letech ojeté a po třiceti letech jde do šrotu. Jde totiž jen o rozumově materiální výrobek, a protože materie nemá v sobě prvek věčnosti ducha, směřuje rychle k úpadku a zániku, který má ve své podstatě zakódován.

A proto racionalistický výrobek z kovu, plechů, skla a plastů, jakým je auto, má mnohem nižší životnost než hudba, napsána prostým perem na papír, která však v sobě nese prvek věčnosti ducha a proto je aktuální a svěží i o tisíc let.

Samozřejmě, může být také hudba padlá, nízká a neušlechtilá. A to tehdy, když je inspirace jejího autora stržena dolů jeho vlastní rozumovostí, jeho inklinováním k nízkým pudům a jeho nízkým chtěním a nízkými hodnotami. Toto vše strhuje osobnost autora hudby dolů a on ve svém citovém zakalení čerpá prostřednictvím své tvůrčí inspirace z nízkých sfér univerza.

Na základě zmíněných dvou příkladů, čili na základě lásky a umění můžeme tedy vidět, jak vysokou hodnotu má všechno to, co je prodchnuto ušlechtilým citem. Ušlechtilým citem, protože jen ušlechtilé city jsou projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty. A když její impulsy vložíme do čehokoliv, ať už do lásky, nebo do hudby, nebo kdekoliv jinde, vždy vznikne něco krásné, ušlechtilé, povznášející a věčné.

Pokud ale dopustíme zakalení svého ušlechtilého cítění tím, že klademe příliš velký důraz na rozumovou složku své osobnosti, nebo tím, že podléháme pudům, nebo tím, že naše chtění není dobré, znečišťujeme své cítění tak, že jeho vnější projevy jsou pak už jen málo ušlechtilé a jsou jen karikaturou toho, jaké by vše mělo a mohlo být.

Usilujme proto, aby byl celý náš vnitřní život ušlechtilý a aby z nás na základě toho mohla proudit směrem zevnitř navenek pouze původní ušlechtilost a vznešenost našeho ducha, projevující se třeba v pravé lásce, nebo v pravém umění, jakož také ve všech ostatních věcech. Neboť absolutně všem věcem je schopen dát náš duch svou ušlechtilostí mnohem vyšší rozměr, než je tomu v dnešní době.

Neboť žel tisíce věcí, vycházejících z lidí a vznikajících lidskýma rukama, nesou smutnou vnější pečeť znečištění citové schopnosti jejich ducha. A to především proto, že lidé nedbají na čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života, že podléhají pudům a že jejich chtění není vždy bezpodmínečně pouze dobré.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Katastrofa, zvaná vnitřní život jednotlivce!

Existují věci nesmírně důležité, jejichž dosah podceňujeme. Věci, kterým nepřikládáme velký význam, avšak ve skutečnosti právě oni zásadním způsobem ovlivňují celý náš život. Nevědět o nich, nepřikládat jim význam a podceňovat je pak musí mít nevyhnutelně katastrofální dopad na celé naše bytí.

No a jednou z takovýchto věcí je také náš vlastní, osobní vnitřní život, zahrnující naše cítění a myšlení. Abychom byli schopni pochopit, o čem konkrétně je řeč, uveďme si názorný příklad:

Představme si člověka, který si koupil byt. Nový byt nejprve celý nanovo vymaluje a pak si do něj velmi uvážlivě a pečlivě vybírá každý kus nábytku, aby ho měl co nejútulnější a aby se v něm co nejlépe cítil.

Představme si ale jiného člověka, který si také pořídí byt, ale dále už jedná úplně jinak, než by bylo normální a správné. Jde totiž na smetiště, kde se probírá a postupně zaplňuje svůj byt starými, poškozenými, špinavými a zapáchajícími věcmi.

Určitě není třeba zdůrazňovat, který z těchto dvou majitelů nového bytu prožívá ve své domácnosti vyšší kvalitu života. To je nám přece okamžitě každému jasné.

Nicméně paradoxně to, co je nám v tomto konkrétním příkladu tak jasné, nám není vůbec jasné ve vztahu k našemu vlastnímu, vnitřnímu životu. V této oblasti totiž jednáme úplně stejně, jako onen člověk, který vnáší do svého bytu nejrůznější odpad.

Neboť také náš vnitřní život je možné považovat za jakýsi osobní, vnitřní "bytový" prostor, do kterého s neuvěřitelnou lehkomyslností a naivitou dovolujeme vstupovat té největší nečistotě a tomu největšímu balastu. Své nitro totiž důvěřivě otevíráme všem, i těm nejnečistějším podnětům, přicházejícím k nám zvenčí. Ať již prostřednictvím knih, filmů, internetu, nebo mnoha jiných věcí. A tento balast, odpad a nečistota se pak stává součástí našeho vnitřního života. Součástí naší vnitřní domácnosti.

Měli bychom tedy už konečně začít vnímat také prostor našeho vnitřního života podobně, jako náš osobní bytový prostor a měli bychom naprosto stejným způsobem rozhodovat, co si do do něj vneseme a co musí navždy zůstat venku za dveřmi.

Naše nitro je totiž místo, kde má svůj počátek vše, co z nás vychází. Ať již v podobě slov, nebo v podobě činů. Všemu tomuto předchází náš citový, nebo myšlenkový impuls.

Pokud ale máme své nitro zavalené různými odpadky a špínou, jaké pak mohou být naše slova, činy a celé naše jednání? Pokud totiž máme naše nitro nečisté, nevyhnutelně to ovlivňuje kvalitu všeho toho, co z nás vychází, protože vycházet z nás může vždy pouze to, co je stejnorodé kvalitě našeho vnitřního života.

Většina lidí dneška, kteří sice žijí v útulných a hezky zařízených domácnostech vůbec netuší, že vnitřně žijí mezi špínou a odpadky, které kvalitativně velmi negativně ovlivňují jejich osobnost, jakož také absolutně všechno, co z nich vychází.

Proč nejednáme ve vztahu k "bytovému" prostoru našeho vnitřního života stejně, jako každý normální člověk ve vztahu k vlastnímu bytu, který si do něj vědomě a důkladně vybírá pouze věci krásné a vkusné, aby se mezi nimi dobře cítil?

Člověk by proto měl do svého nitra vpouštět pouze to, co je hezké, dobré a ušlechtilé. A naopak, měl by bránit vstupu tomu, co je ošklivé, nečisté, nemravné, neušlechtilé, zvrhlé a obscénní. Takovému něčemu by neměl v žádném případě dovolit vstupovat do osobního prostoru svého vnitřního života. Měli bychom si tedy vědomě vybírat! Vědomě vpouštět do svého nitra pouze věci dobré a ušlechtilé, a nekompromisně přibouchnout dveře onoho pomyslného bytu před vším zkaženým a nečistým, co by se chtělo dostat dovnitř.

Neboť vědomým výběrem toho, co prostřednictvím nejrozličnějších vnějších podnětů vpouštíme do svého nitra můžeme ze svého vnitřního života udělat nádherně a vkusně zařízený byt, ve kterém se budeme výborně cítit. Nebo dokonce jsme z něj schopni udělat chrám!

Avšak my z něj ve své naivitě a nevědomosti děláme místo plné nejrozličnější špíny a odpadků. A naivně si myslíme, že takové něco nemá žádný zásadní vliv na kvalitu celého našeho života. Že to nemá žádný zásadní vliv na naši současnost a naši budoucnost. Na celou naši osobnost a celý náš osud.

Existuje mnoho lidí, kteří se aktivně snaží hledat východiska z bídy a problémů našeho světa. Jde o politiky, státníky, vědce, žurnalisty, nebo umělce. Jejich snahy jsou častokrát upřímné, avšak přesto nejsou schopni dát světu jasné vize a najít cestu ke skutečně lepší budoucnosti.

Tito lidé totiž nevědí, že základním předpokladem k tomu, aby jejich úsilí mohlo být úspěšné, je snaha o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. Pokud tak totiž oni sami nečiní a podceňují to, okna bytu jejich vnitřního života jsou nevyhnutelně zanesená nečistotou, přes kterou není vůbec vidět, nebo je vidět jenom velmi matně. A proto jim ani nelze nalézt a spatřit pravou, pozitivní cestu vpřed.

Tuto pravou cestu vzestupu mohou totiž národu a společnosti ukázat pouze lidé, jejichž vnitřek je čistý! Lidé, jejichž okna bytu jejich vnitřního života jsou čisté a proto přes ně vidí jasně a daleka. Až tam, kam má lidstvo směřovat a oni jsou schopni ho tam vést. Nikdo jiný toho schopen není! Žádné jiné schopnosti a předpoklady to nezaručí!

Budoucnost a dobro lidstva jsou tedy přímo závislé od čistoty a ušlechtilosti našeho vnitřního života. Jedině v tomto a v ničem jiném se skrývá naše naše lepší, hezčí a lidsky mnohem hodnotnější budoucnost. Všechny ostatní cesty jsou jenom slepými uličkami, po kterých je sice možné určitou dobu kráčet a na kterých se nám může i nějakou dobu zdánlivě dařit, ale na jejich konci se vždy nachází neprostupná zeď v podobě nejrozličnějších krizí, recesí, konfliktů a agresí.

Náš svět si totiž myslí, že budoucnost je ve vzdělanosti a ve vědě. V učených, vzdělaných a inteligentních lidech. Toto je ale zásadní omyl! Pokud totiž vnitřek lidí nebude čistý, není možné v žádném případě zaručit, že vzdělání, kterého se jim dostalo, bude opravdu použito správně, čili ke prospěchu všech.

Znamená to tedy, že jakékoli vysoké vzdělání, jakékoliv vysoké poznatky a schopnosti budou lidmi vždy používány pouze způsobem, přesně odpovídajícím kvalitě jejich vlastního vnitřního života. Čili v současnosti způsobem ne nejčistším, nejspravedlivějším a nejmorálnějším.

Neboť každý člověk může jednat pouze tak, jak mu dovoluje stav jeho nitra. Nijak jinak! To je logická zákonitost. Skutečná realita je proto dnes žel taková, že nekvalita vnitřního života většiny lidí navzdory všem našim poznatkům, znalostem, vzdělanosti a blahobytu směřuje naši civilizaci do propasti.

Člověče, jestli chceš osobně přispět k tomu, aby se stal svět lepším místem pro život, dbej o ušlechtilost a čistou svého vlastního vnitřního života! Vpouštěj do něj pouze to, co je dobré, pěkné a ušlechtilé, a uzavírej ho před nízkým a nečistým. Vnitřně se nezaobírej žádnou nečistotou a neživ ji! Tím velmi pomůžeš sobě samému, ale i celému našemu světu.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Výjimečnost židovského národa! V čem spočívala a proč ji ztratil?

Mnozí lidé se ptají, proč je právě židovský národ takový výjimečný? Proč je tak vysoko vyzdvižen ze všech národů? Proč si právě jej Stvořitel vyvolil? Vždyť kdybychom vzali jen čistě duchovní oblast, v době, kdy vzniklo židovské náboženství vznikly, nebo už dávno existovaly také jiné, velmi hodnotné náboženské systémy. A to například v Indii. Celkem konkrétně třeba Védy.

Védy v jejich čisté podobě jsou opravdu náboženstvím, velmi úzce spojeným s pravdou bytí. Je to duchovní poznání, které každého, kdo se jím řídí svém životě musí nutně vést k výšinám Světla. No a na Védy navazuje a v mnohém z nich čerpá také pozdější buddhismus. Jde taktéž o velmi propracovaný náboženský systém, schopný vést své stoupence velmi vysoko nahoru. Tak proč právě židé jsou povolaným národem, který si vybral samotný Stvořitel?

Tato otázka je naprosto oprávněná a široká veřejnost by měla skutečně vědět, v čem spočívá židovská výjimečnost. Kdo však chce poznat správnou odpověď, musí mít alespoň určitý základní přehled o stavbě našeho univerza a jeho jednotlivých úrovních, které se v něm nacházejí.

My žijeme teď na zemi, v pozemské úrovni bytí. Nad pozemskou úrovní se nachází takzvaný druhý svět, kam odcházejí lidské duše po odložení svého fyzického těla, čili po své smrti. Pokud žily ctnostně a spravedlivě, odcházejí do vysokých a světlých úrovní druhého světa. Pokud žily nespravedlivě a bez ctností, odcházejí do nízkých úrovní druhého světa. Ty jsou pro svou nízkost a utrpení v nich panující nazývané peklem.

I z vyšších, i z nižších úrovní druhého světa se však lidské duše znovu rodí zpět do pozemské úrovně za účelem dalšího duchovního růstu a duchovního zrání. No a završení celé této velké školy života spočívá v tom, že prostřednictvím rozvoje dobra a ctností dokážeme duchovně dozrát natolik, že se po své fyzické smrti povzneseme až do nejvyšších úrovní druhého světa a odtud, jako již dokonalým duchovním bytostem je nám dovoleno vstoupit do říše Ducha - do věčného království nebeského.

A právě toto povznesení se do ráje je smyslem celého našeho bytí. No a Védy a buddhismus jsou učení, která lidem cestu do ráje ukazují. Jsou to učení, která je prostřednictvím rozvoje dobra a ctností vedou k branám království nebeského.

Ale pozor! Nad úrovní království Ducha, nad úrovní království nebeského existuje ještě další úroveň. Nebo jinak řečeno, další říše. A sice říše božská. No a nad božskou říší se nachází moře plamenů bezprostředního vyzařování Stvořitele. A až za ním existuje Stvořitel samotný ve své, nikým, ani obyvateli božské říše nepoznané, skutečné podstatě.

A tímto vysvětlením se již pomalu dostáváme k pochopení, proč byl židovský národ tak vysoko vyzdvižen. Odpověď spočívá ve výši napojení směrem nahoru. Pokud totiž Védy a buddhismus mají napojení do říše Ducha, otec židovského národa Abraham, se dokázal ve svém vnitřním zření napojit až k samotnému Stvořiteli.

Samozřejmě, že i před Abrahamem měly mnohé dávné národy určité povědomí o existenci jediného Stvořitele všeho, ale u nich to bylo jen povědomí, zatímco u Abrahama došlo k přímému kontaktu se Stvořitelem. A jelikož dosažení takového kontaktu a takovéto vysoké míry napojení směrem vzhůru bylo v té době na zemi absolutně ojedinělé, stal se proto židovský národ národem povolaným.

Nestal se jím tedy proto, že by si ho Stvořitel nějak náhodně vybral ze všech národů světa, ale stal se jím proto, neboť jedině židé se v té době dokázali ve svém vnitřním zření povznést až k Stvořiteli a dostat se s ním do přímého kontaktu. Jejich spojení s Nejvyšším je tedy automaticky postavilo na nejvyšší duchovní příčku ze všech národů.

Kdybychom si měli tyto skutečnosti nějakým způsobem přiblížit na příkladu s pozemského světa, tak snad třeba tím, že je rozdíl, když se někdo osobně zná se zástupcem ředitele nějaké organizace nebo podniku, a když se někdo jiný zná přímo s ředitelem. No a napojení Véd a buddhismu lze přirovnat k známosti se zástupcem ředitele, prostřednictvím spojení s říší ducha a Duchem Božím, který v ní vládne. Nicméně židovstvo se může pochlubit známostí přímo s ředitelem, čili samotným Stvořitelem. Na základě tohoto se staly židé národem, povolaným k velkým věcem.

Žel, jak se však říká, je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených. Jen málo je tedy těch, kteří se stanou vyvolenými na základě reálného naplnění svých předpokladů. V tomto směru židovský národ zklamal. Nestal se národem vyvoleným, protože nenaplnil své povolání k velkým věcem. Tragicky selhal a úhelným kamenem jeho pádu se stala osoba Ježíše Krista, který byl Synem Božím, čili pozemským Vyslancem toho Páně, který byl Pánem židů. Avšak židovský národ se od jeho Vůle časem odklonil až natolik, že nebyl schopen poznat a přijmout Syna svého Páně v osobě Ježíše Nazaretského.

V evangeliích jsou zaznamenány slova, jimiž se židům vytýkají tyto skutečnosti. Píše se v nich: "Ke svým vlastním přišel a jeho vlastní ho nepřijali". No a tragédie odklonu židovského národa od svého Páně a jeho Vůle byla završena zákeřnou vraždou jeho Syna. Tímto činem ztratili židé svou povolanost a jejich povolanost k uskutečnění velkých věcí přešla na křesťanství. Na křesťanství, které v osobě Ježíše Krista poznalo Syna Nejvyššího a tím pádem získalo přímé napojení až k Otci nebeskému, o kterém Ježíš často mluvil. Židovský národ však zklamal a mezi ním a jeho dosavadním spojením se Stvořitelem stojí jako překážka odmítání jeho Syna.

Jak již bylo zmíněno, a jak je zaznamenáno v evangeliích, Ježíš často mluvil o Otci nebeském, což je opravdu názornou ukázkou a potvrzením nejvyšší míry napojení směrem nahoru. No a právě přijetím a akceptováním nejvyššího napojení směrem nahoru, které Ježíš učinil svým učením ještě silnějším a vědomějším, se stalo křesťanství na dlouhá staletí nejvýše duchovně stojícím náboženstvím na zemi. A s nejvyšší mírou duchovnosti křesťanství a jeho hodnot byl spojen také pozemský vzestup evropských křesťanských národů. Proto stála křesťanská Evropa dlouhá staletí na vrcholu duchovním, ale zároveň také na vrcholu světském.

Samozřejmě, že nikdo nechce popírat skutečnost, že křesťanství má na svědomí velké množství zla a neštěstí, které přivodilo mnohým jednotlivcům, nebo celým národům. Zde si je ale třeba uvědomit, že tímto způsobem se chovali pouze ti jedinci, co vůbec nepochopili podstatu učení Ježíše Krista a svým zlovolným jednáním vůči jiným lidem, nebo jiným národům se otevřeně postavili proti jeho učení o nezbytnosti lásky k bližnímu.

Nebo pak šlo o lidi, kteří křesťanské ideály a křesťanství jako takové pouze nehorázně zneužívali, aby pod pláštíkem jeho krásných ideálů usilovali jen o své vlastní zištné, finanční, politické, nebo mocenské cíle. Takové zlovolné jednání jednotlivců, nebo celých skupin lidí, spojených s křesťanstvím však nic nemění na realitě napojení křesťanství prostřednictvím učení Ježíše Krista až k Otci nebeskému. A právě pro toto napojení bylo křesťanství vlajkovou lodí vší duchovnosti na zemi. A kvůli této vysoké míře napojení směrem nahoru ním také nadále zůstává.

Tím však ale nemá být v žádném případě upřena mimořádně vysoká duchovní hodnota Véd, nebo buddhismu. Jejich napojení je však o něco nižší, konkrétně do říše Ducha, kam má směřovat pouť každého člověka.

PS. Pokud bude někdo neustále namítat, že křesťanství nemůže stát tak vysoko, protože jinak by přece nemělo na svědomí tolik zla, třeba si jen vzpomenout na známé úsloví, mluvící, že pod svícnem je vždy největší tma. To znamená, že čím je něco výše stojící, hodnotnější a světlejší, tím více je to napadáno a atakováno ze strany temna, jako nepřátelského protipólu všeho světlého.

Neboť pokud například stojí někdo duchovně relativně nízko, není ho v podstatě ani potřeba nějak zvlášť atakovat, protože na základě mnoha vlastních slabostí, nebo duchovní lhostejnosti i tak postupně směřuje dolů do temnoty. Čím se ale někdo dostává duchovně výš a duchovně výš stojí, tím větší je snaha ze strany temna všemožným způsobem ho strhnout opět dolů, do náruče temnoty a nízkosti. Nebo, pokud se to nedá a lidé jsou pevní v ctnostech a odolávají, tak je jich potřeba alespoň pošpinit a zkompromitovat v očích jiných.

No a žel, smutným faktem zůstává, že mnoho křesťanů a mnoho vysokých církevních hodnostářů neodolalo tomuto silnému nátlaku temnoty. Podlehli jí a častokrát se stali jejími přímými služebníky. A tím vrhli špatné světlo na celé křesťanství. Kdo ale není povrchní a mělký ve svém posuzování, dokáže tyto věci od sebe odlišit. Dokáže pochopit, v čem spočívá velikost křesťanství a jeho výsadní postavení ze všech duchovních učení na zemi, ale zároveň si také uvědomuje, proč mnozí takzvaní křesťané napáchali během dlouhé historie takové množství zla. Je však rozhodně povrchním a mělkým každý, kdo pro toto zlo odmítá celé křesťanství i s jeho mimořádnými hodnotami, které v sobě ještě stále ve svém zdravém jádru nese.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Nebojte se! Je možné zlomit zlý osud i špatné záření hvězd!

V současnosti je dost rozšířeným, neblahým zvykem obracet se na různé věštce. Jde o spornou věc z několika důvodů. Třeba proto, že předpověď špatného osudu ještě vůbec neznamená, že vás zlý osud také postihne. Každý z nás je totiž pánem nad vlastním osudem až do takové míry, že ho dokáže změnit v pravý opak. A to dokonce i tehdy, kdyby mu nějaký věštec předpověděl blízké neštěstí.

A podobné je to také s astrologickými předpověďmi. Člověk je totiž za určitých okolností schopen překonat i objektivně negativní záření hvězd a odvrátit od sebe neštěstí, které bylo pro něj zapsáno ve hvězdách. A takto je to také s jinými věšteckými předpověďmi, protože každý z nás disponuje obrovskou silou, schopnou zlomit je. Žel, o této síle nevíme a nevyužíváme ji.

Podívejme se proto nyní na dva příběhy z různých historických období a poznejme, v čem spočívá výše zmíněná síla a jak ji lze vyžít.

První příběh:

Jistá žena byla u lékaře a ten jí diagnostikoval rakovinu, s prognózou dvou až tří let života. Když vyšla z ordinace byla v šoku a točil se s ní celý svět. Vyšla na ulici a kráčela po ní jako v nějakém špatném snu. A najednou se ocitla před dveřmi kostela. Vešla do něj a strávila v něm dvě hodiny. A když vyšla opět na ulici, s jistotou věděla, že nad nemocí zvítězí a bude žít.

Příběh druhý:

Za dávných časů onemocněl jistý židovský král. Dal si zavolat Hospodinova proroka a zeptal se ho, jestli se uzdraví, nebo zemře. Prorok mu řekl, že mu zbývají poslední tři dny života. Po jeho slovech se král obrátil ke zdi a modlil se:

"Pane, vím že jsem nežil správně. Vím, že jsem provedl mnoho špatného a býval jsem nespravedlivý. Vím, že jsem vždy poctivě nekráčel Tvými cestami a nežil podle Tvé Vůle.

Pane, kdybys mi ale daroval ještě několik let života, změnil bych to. A zároveň si nyní, před tváří smrti hluboko uvědomuji, kolik dobrého bych ještě mohl vykonat pro vlastní národ."

Prorok právě procházel nádvořím hradu a vycházel na ulici, když najednou v sobě jasně zaslechl Pánův hlas: "Obrať se a jdi za králem. Vyslechl jsem jeho modlitbu a dávám mu sedm let života".

Ano, čtete dobře! I kdyby vám samotný prorok Hospodinův předpověděl vaši smrt do tří dnů tak, jak je to zaznamenáno v Bibli, jste schopni to změnit! Je však ale samozřejmě nutné ujasnit si, za jakých okolností a jakým způsobem.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že byly schválně uvedeny dva příběhy. Jeden z dávné minulosti a jeden ze současnosti, aby nám bylo jasné, že tyto věci stále fungují absolutně stejně, bez ohledu na staletí, nebo tisíciletí. A jak asi konkrétně to funguje, naznačuje příběh o židovském králi. No a něco velmi podobné musela po dobu dvou hodin, strávených v chrámu učinit také paní z našeho druhého příběhu ze současnosti.

Oč celkem konkrétně tu tedy jde?

Každý člověk kráčí svým životem určitou cestou. Cestou určité konkrétní, specifické hodnotové orientace. Pokud je jeho hodnotová orientace negativní, falešná a pokřivená, musí to dotyčného nevyhnutelně dříve, nebo později uvrhnout do neštěstí, do nemoci, nebo do jiných, vážných osobních problémů.

Nesprávná hodnotová orientace znamená podléhání nenávisti, závisti, chamtivosti, bezohlednosti, nespravedlnosti, nečestnosti, nemorálnosti, vnitřní nečistotě, lži, podvodu, bezduchému materialismu a mnoha jiným, podobným negativním vlastnostem. Pokud má někdo schopnost nahlížet do života a do osudu takového člověka, musí v něm nutně vidět blížící se neštěstí, nemoc, nebo i smrt, ke kterým dotyčný s jistotou směřuje svou vlastní, nesprávné nastavenou hodnotovou orientací.

Za dané situace musí být potom samozřejmě předpověď budoucnosti zcela logicky velmi negativní, a to ať už ve větším, nebo menším časovém horizontu. Život dotyčného totiž směřuje právě k tomuto cíli jako po ocelových kolejích.

Nicméně v momentě, kdy se dozví, jaký osud ho čeká, má dvě možnosti. Hodnotově, vnitřně i navenek setrvat na své nesprávné cestě a tím dojít k osudu, který byl předpovězen, čímž se proroctví naplní.

Druhá možnost spočívá v přesměrování výhybky ve formě hodnotového přeorientování se na mnohem pozitivnější dráhu. A tato okamžitá, zásadní a pozitivní změna životního směrování musí mít okamžitě také radikálně odlišné, konečné důsledky. Důsledky, samozřejmě mnohem pozitivnější, což znamená, že původní negativní předpověď se nenaplní.

Je to celé přesně tak, jako když vlak, jedoucí do záhuby, přehodí na své cestě výhybku, čímž změní směr a záhubě se vyhne. Jakkoliv špatná věštba se pak stává bezpředmětnou a nevyplní se.

Znamená to tedy, že žádný špatný osud, žádné vyzařování hvězd, ani žádné negativní věštby nemají nad člověkem moc, pokud sebere jejich varování vážně a zásadním způsobem změní svou dosavadní hodnotovou orientaci, která ho vede do neštěstí. Pokud ji ale nezmění, negativní proroctví bude pravdivé a vyplní se.

Vraťme se však ještě k oběma našim příběhům, ale zejména k tomu o židovském králi a ukažme si, v čem se skrývá nejzásadnější klíčový moment předpokladu vítězství nad jakoukoli negativní prognózou, věštbou, nebo proroctvím.

Onen klíčový moment spočívá ve spojení vůle člověka s Vůlí Stvořitele! V odhodlaní člověka žít a řídit se Vůlí Nejvyššího, protože dosavadní život podle jeho vlastní vůle ho přivedl na pokraj neštěstí.

Neboť Vůle Pána, která byla lidem zprostředkována ve formě Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení jim ukazuje cestu dobra. Ukazuje jim cestu pozitivní hodnotové životní orientace, která nemůže nikoho, kdo po ní kráčí, přivést k ničemu jinému, než k míru, štěstí a k dobrému osudu. Vůli Nejvyššího, jasně definovanou do srozumitelné podoby pro novodobého člověka můžeme najít také v Poselství Grálu.

No a výše zmíněný židovský král, nebo paní ze současnosti nemocná na rakovinu, dokázali uskutečnit takovou zásadní proměnu vlastní hodnotové orientace, spočívající v odvrácení se od svých dosavadních falešných cest a v odhodlání žít po novém. V odhodláni ztotožnit svou vlastní vůli s Vůlí Nejvyššího a s jeho požadavky vůči všem lidským bytostem, které jsou obsaženy v Desateru a v Ježíšově učení. Takto dokázali změnit svůj osud.

No a tímto způsobem je každý z nás schopen změnit svůj vlastní osud. Tímto způsobem je lidstvo schopno změnit osud vlastní civilizace, která se v současnosti řítí do záhuby po železných kolejích nesprávné hodnotové orientace. Záhubu lidstvu předpověděli nespočetné prastaré i novější proroctví. A tato proroctví se budou muset nevyhnutelně vyplnit, pokud lidé nezmění své nesprávné, špatné a falešné hodnotové směřování.

Záleží jen na nás, a dá se říci, že na každém jednotlivci, zda se negativní proroctví vyplní, nebo ne. Pokud vše půjde tak, jako dosud, naplní se určitě!

Pokud ale chceme, aby se osud naší civilizace změnil, musíme nutně změnit směr své cesty, a to zásadní změnou naší základní hodnotové orientace, protože jedině tímto způsobem změníme také charakter cílové stanice, ke které nakonec dojdeme. Jedině takto se můžeme vyhnout neštěstí, katastrofě a tragédii nevídaných rozměrů.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

O našem sobectví vůči přírodě a o tvrdé odplatě za něj


Tento text je vyjádřením mého osobního rozhořčení nad tím, jak lidé ničí přírodu. Neboť spravedlivé rozhořčení, nebo dokonce až spravedlivý hněv se musí přece zmocnit každého normálního člověka když vidí, jak se ubližuje nevinnému. No a právě takto arogantně, sobecky, bezohledně a nenasytně ubližují jednotlivci i celé lidstvo přírodě. Ale něco takového nemůže zůstat trvale bez odpovídající odezvy! A ani nezůstane, protože v našem univerzu funguje železný zákon zpětného působení, na základě kterého musí nakonec každý sklidit přesně to, co zaséval. No a právě katastrofální horka tohoto léta a různé jiné přírodní anomálie a neštěstí nejsou ničím jiným, než počátečními projevy neblahé žně lidstva za jeho nekonečné sobectví vůči přírodě.

Neudržitelnost současného postoje lidí vůči přírodě je spojena s falešnými, nebo až zvrácenými hodnotami, jaké uznáváme, což ale znamená, že pozitivní změna vztahu k přírodě nezbytně souvisí se změnou naší základní hodnotové orientace, a to samozřejmě směrem k skutečným a pravým hodnotám.

Ukažme si nyní alespoň některé způsoby, jakými lidé ubližují přírodě, ale zároveň si také ukažme spojitost tohoto počínání s hodnotami, které v současnosti uznáváme.

Start jediného stíhacího letadla, čili pouze jeho odpoutání se od země, bez nákladů na samotný let a přistávací manévry stojí deset tisíc korun. Ve vzdušném prostoru Velké Británie se během jedné hodiny nachází 30 000 letadel. A položme si nyní otázku, kolik letadel se nachází ve vzdušném prostoru celé naší planety během jediné hodiny a následně, během 24 hodin? Kolik to všechno stojí a kolik zplodin vypustí všechna tato letadla do atmosféry?

Naši atmosféru bychom však mohli uchránit od takového obrovského množství zplodin tak, že by lidé mnohem méně využívali leteckou dopravu a byli by svou střídmostí v tomto směru k přírodě ohleduplnější. Lidé však na to finančně mají, mohou si to dovolit, chtějí to zažít a nic jiného jich nezajímá. Jen jejich vlastní sobectví!

Podíváme se na jinou oblast, a sice na zemědělství. Kdo žije na venkově má možnost vidět, jak katastrofálně se hospodaří na našich polích. V brzkou jar, když je v podstatě ještě všechno v zemi, už vycházejí chemické postřikovače a aplikují základní postřik proti plevelů.

Jistý starší člověk mi jednou řekl, že on je doslova zděšen z čistých polí bez plevele, jaké má možnost vidět dnes. Za jeho mladých časů totiž dostávali lidé, pracující v zemědělství takzvané příděly, aby na nich ručně motykami odstraňovali plevel z polí. Dnes nevidět nikoho na družstevních polích s motykou v ruce, a přece jsou bez plevele. Avšak jenom za cenu hektolitrů chemie, která se za tímto účelem aplikuje do země.

A to už ani nemluvě o postřicích samotných plodin, které jsou taktéž velmi štědré. No a zbytky vší této chemie skončí v produktech na našich stolech a v pitné vodě, kterou pijeme. A takové katastrofální hospodaření s chemií má samozřejmě také řadu dalších negativních důsledků, třeba například obrovský úhyn včel.

A podívejme se ještě na jinou oblast. A sice na rybolov, spojený s drancováním moří. Na mořích se nacházejí velké plovoucí továrny na zpracování ryb. Probíhá na nich celý výrobní proces od lovu až po hotové rybí výrobky. Následkem postupu těchto plovoucích tovární mořem je však plenění populace ryb, překračující takzvanou červenou čáru, kdy se již tyto populace nedokáží samy obnovit do původního stavu.

Podobným způsobem by se dalo pokračovat ještě velmi dlouho, ale my se nyní zkusme podívat na spojitost drancování přírody s hodnotami, jaké naše civilizace uznává. A zkusme si je ilustrovat příkladem ze školního prostředí.

Jistá paní učitelka viděla, jak její žákyně odhazuje do koše zcela nedotčenou svačinu. Když to žákyni vytkla, dostalo se jí následující odpovědi: "Paní učitelko, my na to máme! My nemusíme počítat s každou korunou tak, jako vy! "

Jak reagovat na takový názor a co odkázat tomuto typu lidí? Možná asi toto:

Ano milá zlatá mládež, ano milí tatínkové podnikatelé, kteří vychováváte takové dětičky, ano mnozí jiní milí lidé při penězích, ale bez jakékoliv soudnosti. Vy na to máte, vy si to můžete dovolit, ale tato příroda a tato planeta na to nemá! Nemá kapacity už dál snášet vaše nároky, vaši aroganci a vaše přemrštěné potřeby.

Vy, milí přátelé, jste naučeni dívat se na všechno kolem sebe jen ze svého vlastního úhlu pohledu. Z pohledu svých tužeb, nároků, přání a potřeb. Nic jiného vás nezajímá.

Ale existuje také jiný úhel pohledu! A sice, pohled ze strany této planety, této přírody a tohoto stvoření na vás. A z tohoto pohledu se se všemi svými sobeckými touhami, přáními a konzumem jevíte jako zhoubná nemoc, která požírá svého hostitele, aby ho nakonec zničila, čímž ale zničí také samu sebe.

Z hlediska současného vztahu lidí k přírodě můžeme předpokládat tři možné alternativy dalšího vývoje situace.

První alternativa spočívá v pochopení. V poznání, že takto to už dál jít nemůže. V uvědomění si neudržitelnosti současného, vysoce nadhodnoceného životního standardu. V návratu k jednoduchosti, skromnosti, nenáročnosti a přirozenosti. V odvrácení se od konzumu a od zvrácené potřeby co nejvíce mít, co nejvíce si užít a co nejvíce získat. Jde tedy o alternativu dobrovolného přeorientování se na mnohem jednodušší způsob života, který je pro naši planetu udržitelný.

Druhá alternativa spočívá v cestě nepoučitelnosti a nepochopení. To znamená, že navzdory všem upozorněním, všem výstrahám a všem katastrofickým statistikám půjde lidstvo v současnosti vytčeným směrem až na samý konec, což bude znamenat absolutně zdevastování naší planety. A v bezohledném boji o poslední zbývající zdroje také její zničení v nějaké zoufalé apokalyptické válce.

No a třetí alternativou je alternativa ostrého řezu vyšší mocí. Tato vyšší moc odstraní všechno sobecké, konzumní a zhoubné, a ponechá jenom to zdravé a přirozené, co je schopné žít na planetě, aniž by ji ničilo a drancovalo.

Možná tedy právě nyní žijeme v době, ve které se k nám všem blíží čepel skalpelu v ruce chirurga, která se nezachvěje, a která v železné spravedlnosti ostrým řezem odstraní všechny, pro naše stvoření, naši planetu a naši přírodu nepřijatelné. A vznešený dar života a bytí ponechá jedině těm, kteří jsou pro naše stvoření, naši planetu a přírodu na ní přijatelní. Kteří ji nebudou ničit, ale naopak, zvelebovat a žít s ní v souladu.

Zkusme si přece uvědomit, že když kdysi chodil po zemi Syn Boží Ježíš, jeho život byl pro nás všechny příkladem skromnosti, umírněnosti a přirozené jednoduchosti. A ne příkladem bezbřehého uspokojování vlastních, stále rostoucích a nikdy nekončících potřeb.

Co si však lidé o sobě myslí, že jsou, když chtějí žít mnohem bohatěji a blahobytněji, jako samotný Syn Nejvyššího? Domnívají se snad, že jsou větší než On a proto na to mají právo? Snad proto je jim příklad jeho skromnosti, jednoduchosti a umírněnosti na smích?

Tito arogantní bohatí lidé dnešní doby, ale také obyčejní chudáci, kteří by chtěli mít totéž, co mají bohatí, a tímto svým chtěním podporují a živí úplně stejné zhoubné myšlenkové energie, všichni tito by si měli uvědomit, že každý, kdo se takto nehorázné povyšuje, bude ponížen. Bude nevyhnutelně sražen na kolena!

Měli by si uvědomit, že pýcha člověka, který má potřeby, vysoce přesahující potřeby Syna Božího nutně předchází pád!

Běda proto všem, co se dnes smějí, neboť budou plakat, protože jejich smích se neopíral o pravé hodnoty!

Běda proto všem, kteří jsou dnes sytí, neboť budou hladovět, protože jejich sytost byla jenom sytostí břicha a ne nasycením ducha!

Běda proto bohatým, protože se stanou těmi nejubožejšími chudáky, protože nedokázali pochopit, že skutečné bohatství je jen bohatství ducha.

Ježíš a všichni ti, co se snaží žít podle jeho slov jsou schopni žít v skromnosti a umírněnosti, přijatelné pro přírodu proto, že žijí v plnosti ducha a v plnosti milosti Boží. Člověk dneška však žije v duchovní prázdnotě a proto má tendenci kompenzovat svou vnitřní prázdnotu, kterou intenzivně pociťuje, honbou za hodnotami konzumu a materie domnívajíce se, že čím více bude mít a čím více si užije, tím bude šťastnější a jeho život bude naplněnější.

Ale tak to nefunguje, protože člověk je bytostí duchovní a proto může najít své štěstí jen v naplňování a nabývání hodnot ducha. Nabýváním pouze hodnot hmotných šťastným nikdy být nemůže a ani nebude, i kdyby snad celý svět získal.

Když si třeba jdete pronajmout byt, s jeho majitelem uděláte takzvanou inventarizaci. To znamená že zjistíte, co se v bytě nachází a v jakém stavu se to nachází. A na základě toho podepíšete smlouvu.

No a pak můžete být buď dobrým nájemníkem, který předá byt majiteli ještě v lepším stavu, než ho převzal, nebo naopak můžete být špatným nájemníkem, který byt zničí a zdevastuje. Potom však bude majitelem brán na odpovědnost a za způsobené škody musí zaplatit.

No a přesně toto platí také ve vztahu k naší planetě a k přírodě na ní. Její Majitelem je totiž ten, ze kterého rukou vzešla a my jsme na ní jen nájemníky. Nájemníky, kterým byla planeta s důvěrou svěřena. No a Majitel bude jednou od každého z nás požadovat odpočet toho, jak hospodařil s jeho majetkem. Zda se podílel na jeho zvelebování, nebo naopak na jeho ničení.

Lidé se však chovají ke své planetě jako páni. Myslí si, že jim patří a že si proto mohou na ní dělat co jen chtějí. A tak ji ničí a drancují domnívajíce se, že za své chování nebudou nikým bráni na zodpovědnost. Ale to je hluboký omyl!

Jak již bylo řečeno, každý z nás bude pravým Majitelem planety sebrán na osobní odpovědnost, co bude reálně znamenat, že na základě naší dobré správy a dobrého hospodaření budeme moci postoupit duchovně mnohem výš a budou nám moci být svěřeny do správy mnohem větší a vznešenější hodnoty.

Avšak na základě našeho špatného spravování a špatného hospodaření ztratíme důvěru Vlastníka země a jako neschopní něco smysluplně spravovat budeme vyhoštění na samý okraj našeho stvoření, do jeho temných úrovní.

Neboť důvěra, která nám byla darována shora sebou přináší zodpovědnost! Odpovědnost, která pokud se zvrhne na nezodpovědné ničení a bezbřehé drancování, vyústí nakonec do ztráty důvěry.

A ztráta důvěry, že lidská bytost se může stát skutečně plnohodnotným a odpovědným člověkem se rovná definitivnímu zlomení hole nad takovou osobností. Rovná se zatracení osobnosti, která není schopná naučit se věci spravovat, ale umí je jenom ničit. To se však rovná vykázání do oné děsivé vnější tmy, kde bude už jen pláč a skřípění zubů.

Toto všechno jsou věci, které by nás měly donutit zamyslet se nad sebou, vzchopit se a stát se konečně mnohem lepšími a zodpovědnějšími správci pozemské vinice Páně, než jsme jimi dnes. Jinak za to tvrdě zaplatíme! A to duchovně, ale také fyzicky, tvrdými odvetnými údery přírody vůči nám!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Čas posledního soudu! Slyšíte jak buší na dveře?

Buší jako host v naléhavé věci. Host, který nebudete čekat, až mu otevřete, ale otevře si sám a zastihne vás buď připravené, nebo nepřipravené. Poslední soud bude totiž otevřením dveří do nové reality bytí a všichni připraveni budou do ní moci vejít.

Avšak nepřipravení budou muset zůstat v realitě současné. V realitě hmotných tužeb, cílů a očekávání, kromě nichž pro tento typ lidí nic neexistovalo, nic neexistuje a jejich vlastní vinou nakonec ani nic existovat nebude. Ze své vlastní vůle a ze svého vlastního rozhodnutí bude proto jejich osobnost podrobena osudu hmoty, který je osudem vzniku a zániku.

Neboť vše hmotné je jen dočasné. Zrodí se, existuje určitý čas a potom začne směřovat k zániku, po kterém se obrátí v prach. Naše hmotné, fyzické tělo je v této chvíli tady, ale pomalu se opotřebovává, zestárne, zemře a rozpadne se v prach. Tomuto nevyhnutelnému procesu podléhá bez výjimky vše, co je hmotné. A to i celá naše hmotná planeta, jakož také celá naše sluneční soustava.

A této nezbytnosti podléhá nejen hmotnost fyzická a viditelná, ale i hmotnost jemná a neviditelná, do které odcházíme po své smrti. Jde o jemnohmotnost, kde žijeme jako duše po odložení našeho fyzického těla.

Tak, jak můžeme pozorovat pomíjivost hmoty v malém, třeba na vzniku, stárnutí a zániku lidského těla, přesně tak se to děje také ve velkém, to jest v celém hmotném stvoření.

Stvoření vzniklo z pralátky, ze které se postupným zhušťováním začaly formovat první prachové částice hmoty. Ty se postupně, za mnohé miliardy let shlukovaly ve hvězdy, v planety a vytvářely sluneční soustavy. Vznikl život a ten pokračuje k vrcholu svého rozkvětu, po kterém začíná vzestupné směřování k rozkladu na původní pralátku.

A celý tento nekonečný koloběh pokračuje stále dál. Z pralátky vznikají nové světy, které ve své znovu obnovené síle umožňují nové, svěží tvoření, aby opět i tyto po svém opotřebení směřovaly do rozkladu, a po rozkladu k opětovné obnově. Takový je věčný koloběh celého hmotného stvoření, čili jeho hrubohmotné a jemnohmotné části, který se v obrovských časových cyklech stále opakuje.

Nad hmotným koloběhem však stojí duchovní říše, nebo takzvaný ráj. A protože je duchovní a nikoliv hmotný, nepodléhá jako hmota vzniku a zániku.

No a my lidé pocházíme právě z duchovní říše. Pochází z ní naše nejvnitřnější duchovní podstata. V říši Ducha jsme však existovali jen jako děti. Jako nevědomé duchovní zárodky, které jednoho dne projevily touhu po dosažení plného sebeuvědomění. Které projevily touhu dozrát z nevědomých dětí v zralé, odpovědné a plně sebe si vědomé osobnosti.

Jen si zkusme vzpomenout na dávné pohádky, začínající slovy: "Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. A když jeho synové dorostli, přišli za svým otcem a řekli mu: "Náš královský otče, chceme jít do světa na zkušenou. Chceme se v něm učit a dozrávat k samostatnosti. "

Cosi podobného probíhá také na počátku našeho vývoje v duchovní říši. Každý z lidí tam projevil touhu po dosažení zralosti a nabytí moudrosti. A proto mu bylo dovoleno vstoupit do hmotného světa. Do světa hmoty se všemi jeho možnostmi, radostmi a žádostmi.

Ve vnějším světě hmoty se však lidské duchovní zárodky, toužící po nabytí zralosti rozdělily na dvě skupiny. Na lidi, kteří zapomněli na své skutečné poslání a plně podlehli lákadlům hmoty a na lidi, kteří při svém putování hmotnými světy nezapomněli, že jejich hlavních cílem je duchovní zrání a po jeho dosažení návrat domů.

Ti první se stali materialisty, jejichž cíle, touhy, zájmy a hodnoty jsou jen hmotné. Ti druzí jsou lidmi duchovními, kteří sice žijí ve hmotném světě, ale to hmotné není pro ně to nejpodstatnější. Nejdůležitější jsou pro ně hodnoty ducha. O jejich dosahování se snaží sami v sobě, a také ve hmotném prostředí, ve kterém žijí.

Hodnotami ducha je spravedlnost, čestnost, dobro, ušlechtilost a lidskost. Jejich uplatňování má za následek pozdvihování hmotného světa a zároveň také duchovní dozrávání každého, kdo se o to snaží. Takoví jedinci jsou svým preferováním hodnot ducha požehnáním pro celé stvoření, pro každý národ a každou společnost, protože je duchovně pozvedají a dělají lepšími. Tímto způsobem však pozvedají i sami sebe, a proto svým bytím kráčejí k výšinám říše Ducha, odkud sem přišli jako nevědomé děti a kam se mají vrátit jako vědomé a zralé duchovní osobnosti.

Když pak zemřou, odejdou ze světa hmotného do světa jemnohmotného, kde budou velmi rychle stoupat do výšin jemnohmotnosti, aby tam stejně, jako kdysi na zemi odložili své hrubohmotné tělo, odložili nakonec také své tělo jemnohmotné, a vstoupili jako plně zralí lidští duchové do duchovní říše.

Hmotný svět je však plný jedinců, kteří zapomněli na to, odkud přišli a kam se jednou mají vrátit. Tito lidé plně uvízli ve hmotě a ta se pro ně stala vším. Jejich zájmy, žádosti, potřeby, ba dokonce i myšlení se pohybují pouze čistě v materiálních hranicích. A proto když zemřou, zůstávají pouze v nízkých úrovních jemnohmotnosti, v blízkosti nejhrubší hmoty, protože ona byla a stále je pro ně vším.

Takový člověk se tak stává jakoby připoutaným ke hmotě. Na základě svého postoje a svého přesvědčení se stává pevnou součástí přirozeného koloběhu hmotného stvoření, směřujícího od svého vzniku ke svému postupnému zániku a rozkladu na původní pralátku.

A proto se materialistický člověk spolu s velkým koloběhem stvoření nakonec dostane k hranici, kdy se část světa, na které se nachází, blíží pozvolna ke svému rozkladu. Tehdy ale nastává nejvyšší čas pro všechny, nacházející se v hmotnosti, aby se urychleně pospíšili stát zralými a mohli se povznést do věčné říše ducha, nepodléhající žádnému koloběhu vzniku a zániku.

Je to čas, kdy je třeba najít pravou a také nejkratší cestu, jak se dostat ven ze začínajících nebezpečí hmotnosti, směřující do rozkladu. A to dříve, než nás to strhne se sebou. Pokud totiž na vysvobození se z hmoty nevynaložíme všechny síly, bude to pro nás stále stále těžším, až bude nakonec definitivně pozdě.

Po promeškání času budeme spolu s celou hmotností strhnutí do přirozeného rozkladu a v rozkladu nakonec ztratíme své nabyté, vědomé "já". V nekonečně dlouhých mukách rozkladu hmoty bude rozložena naše osobnost a my se nakonec staneme tím, čím jsme byli na počátku. Nevědomým semínkem ducha!

Takto nechvalně dopadnou všichni, kteří kráčeli svým bytím nesprávnou cestou. Čili jen směrem ke hmotě a ne směrem k Duchu. A proto musí svou osobnost zase ztratit, jako ve stvoření neupotřebitelnou a škodlivou, přičemž postupný rozklad osobnosti, svázané s hmotu se žel děje za velkých muk.

No a naše část hmotného stvoření, s jeho hrubohmotnou i jemnohmotnou částí se ve svém mnoha miliardovém vývoji dostala do období, představujícího rozhodující hranici nezbytného rozdělení a roztřídění. Všichni lidé, nacházející se v této době ve hmotnosti se proto musí s konečnou platností rozhodnout ke vzestupu do říše Ducha, protože jinak jich už pevně obejme hmotnost pro svůj nastávající rozklad. Budou pak muset spolu s ní nastoupit cestu zničení, která se bude rovnat věčnému zatracení jejich osobnosti.

Hmotnost naší části světa dosáhla již nejvyšší stadium zralosti a postupně začíná přecházet do rozkladu, aby se v obrovském koloběhu stvoření po rozkladu v pralátku obnovila, a ve svých svěžích vazbách dala opět příležitost k novému tvoření.

Dnešní hmotný svět se proto podobá poli, osetému lidskými duchy, které dospělo ke sklizni, čili ke třídění lidských duchů. Lidé duchovně zralí, to jest takoví, kteří v sobě plně rozvinuli hodnoty ducha v podobě spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, lidskosti a jiných ctností budou povzneseni nahoru, do věčné říše Ducha.

Všichni nezralí však sami sebe zadrží v hmotnosti svými pevnými vazbami pouze na materii, a proto budou spolu s ní donuceni přetrpět její tisíciletý bolestný rozklad. A velikost muk tohoto rozkladu zdolá osobnost člověka až do takové míry, že ztratí nabyté sebeuvědomění. Po dokonání úplného rozkladu hmoty v pralátku se nakonec z takové bytosti uvolní to, co z ní zbylo, čili její nevědomé duchovní jádro, aby se vzneslo zpět do říše Ducha.

Ale nevrací se tam jako vědomý duch. Jako vědoma osobnost, která byla slavnostně vzkříšena z hmoty, ale jen jako původní, nevědomé a nezralé semeno ducha, které bude moci zahájit opětovnou snahu o nabytí vlastního sebe uvědomění až v nanovo po rozkladu zformované, a tím osvěžené hmotnosti.

Toto jsou dvě cesty, z nichž je každý z nás v současnosti nucen si vybrat. A každý si z nich také vybírá svými postoji k životu, svým způsobem myšlení a svými hodnotami.

Každý z nás stojí v současnosti před volbou cesty ducha, nebo cesty materie. A to, co si vybereme, na co vsadíme a k čemu se ve svém životě upneme, to se nakonec stane našim osudem. Osudem vzestupu a radosti v případě výběru hodnot ducha a osudem bolesti a hrůzy v případě výběru hodnot materie.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Jak se stát pravým člověkem, vnímajícím svůj čistý cit?


Je člověk skutečně duchovní bytostí? Má v sobě opravdu duchovní jádro, které se v něm projevuje citem? Má se proto řídit hlavně podněty svého citu a podřídit jim rozumovou složku své osobnosti? Je náš cit, jako hlas našeho ducha skutečně natolik spolehlivý, abychom ho mohli ve všem poslouchat?

Pokud ano, jak se pak vyrovnat s tím, že v člověku vznikají také city negativní? Třeba city nenávisti, závisti, strachu a podobně? Jak se máme dívat na tyto negativní city a jaký postoj máme k tomuto všemu vlastně zaujmout?

Odpovědi na položené otázky jsou nesmírně důležité proto, abychom mohli správně kráčet životem, abychom se v něm mohli správně rozhodovat a řídit tak, jak se v něm jako duchovní bytosti správně řídit máme. A sice svým citem, který je skutečně hlasem našeho ducha. Hlasem našeho nejvnitřnějšího duchovního jádra.

Toto duchovní jádro pochází z duchovní říše a proto je čisté. Nemůže být nikdy zakalené a projevuje se v nás čistým citem.

Čistým citem!

Tohoto si je třeba být dobře vědomými. Jen čisté a ušlechtilé city jsou projevem našeho nejvnitřnějšího, čistého duchovního jádra!

Kde se v nás ale pak berou city nečisté?

City zakalené a nečisté v nás vznikají trojím způsobem. Za prvé proto, že v sobě nemáme pevného chtění k dobru. To znamená, že jsme se vnitřně vydali cestami špatného chtění.

Za druhé proto, že naše myšlenky nejsou čisté. Neboť nedbáme na ušlechtilost našeho myšlenkového života, který je nečistý.

A za třetí, protože jsme se stali lidmi rozumu, kteří postavili rozum a rozumové zvažování na nejvyšší příčku své osobnosti. A tento rozum, postavený nad cit v nás omezuje všechno ušlechtilejší cítění.

Tyto tři věci společně, nebo každá z nich jednotlivě mají za následek, že v nás vznikají city nečisté a neušlechtilé. City, které na jedné straně devalvují naši vlastní osobnost a na druhé straně se stávají příčinou mnohého zla, které provedeme, nebo vyslovíme.

Člověk se tedy skutečně má řídit svým citem, ale musí to být cit čistý, protože ten jediný je projevem naší nejvnitřnější, čisté duchovní podstaty.

Zásadní otázka tedy zví: Co máme udělat, abychom jasně vnímali čisté podněty svého citu a mohli se jimi ve svém životě řídit? Abychom mohli duchovně pokročit směrem nahoru a jít ve svém životě cestou, kterou nám ukazuje naše čisté cítění?

Pokud chceme čistý cit v sobě vnímat, musíme se postarat o tři věci. Naše chtění musí být dobré a čisté. Naše myšlení musí být také dobré a čisté. A svůj rozum nesmíme nikdy stavět na nejvyšší příčku vlastní osobnosti. Čili výše, než cit.

Pokud je totiž naše chtění nedobré a naše myšlení nečisté, nebo pokud nám vládne rozum, vytváří se mezi námi a našim čistým citem jakoby nečistá bariéra, přes kterou ho nemůžeme vnímat. Nebo přesněji řečeno, můžeme ho vnímat, ale už jen nečistě. A tento znečištěný cit, k jehož znečištění došlo za pomoci našeho nečistého chtění, za pomoci našeho nečistého myšlení a za nadvlády rozumu je tím, na základě čeho se pak vnitřně rozhodujeme.

A proto je pak člověk schopen udělat mnohé nedobré věci. Jeho vnitřními pohnutkami k tomu však není hlas pravého, čistého citu, jak se mylně domnívá. Je jím naopak cit nečistý, který vznikl za spoluúčasti jeho nečistého chtění, nečistého myšlení a nadřazeným rozumové složky jeho osobnosti.

Klíčem k očištění cítění je tedy zachovávání čistoty našeho citového a myšlenkového chtění, protože jen tak se náš vnitřní život stává čistým a ve své čistotě může najít spojení s naší nejvnitřnější, čistou duchovní podstatou, kterou se už pak může nechat bez obav vést.

Avšak nedbalost v zachovávání čistoty našeho nitra z nás dělá lidi nečistého vnitřního života, jejichž čisté city jsou zakaleny. A tomu pak nutně odpovídá také všechno naše vnější jednání.

V evangeliích je přece psáno:

Plemeno zmijí, jak můžete mluvit /konat/ dobré věci, když jste sami zlí? Neboť čím je srdce /vnitřek/ přeplněno, to říkají také ústa. Dobrý člověk vynáší z dobré pokladny /z čistého a ušlechtilého vnitřního života/ dobré věci, ale zlý člověk vynáší ze špatné pokladny /z nečistého a neušlechtilé vnitřního života/ špatné věci.

Klíčem ke konání dobra, nebo zla je tedy čistota, nebo nečistota našeho vnitřního života. Jeho čistotou navazujeme spojení s vlastní, čistou duchovní podstatou a stáváme se lidmi. Jeho nečistotou však kalíme své cítění a stáváme se služebníky zla. A pak ze špatné pokladny svého nitra vynášíme pouze věci špatné.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Nenažranost jako princip bytí!


Nedá mi nevyjádřit svou reakci na jednu rozhlasovou relaci, kterou jsem si nedávno vyslechl. Šlo o krátké zamyšlení, postavené na vzájemném kontrastu. Na kontrastu hladu na jedné straně a nenažranosti na straně druhé.

Nejdříve redaktorka uvedla, že v minulém roce trpělo na celém světě hladem 80 milionů lidí a v roce 2018 to bylo už 120 milionů. No a v protipólu s touto smutnou skutečností vzpomněla svůj osobní zážitek z dovolené. Šlo o dovolenou "all inclusive", to znamená: máte v ceně vše, co hotel nabízí.

Jídla bylo od výmyslu světa a možnost neomezeně si nabírat dohnala mnoho lidí k obrovskému plýtvání. Rekreanti si nabírali na talíř kopcem, zkusili dvě tři sousta a když nebyli spokojeni, talíř prostě odložili, vzali si jiný a naložili si na něj novou, štědrou porci.

Vždy po takovémto hodování zůstávaly plné stoly nakousnutých mořských specialit, jedinkrát nakousnutých kuřecích stehen, banánů a mnoho dalších jídel a ovoce.

Jde o jednání již samo o sobě skutečně pobuřující, a zvláště ještě v porovnání s počtem hladovějících na naší planetě. A proto jsem já osobně nemohl souhlasit s tím, jak nakonec redaktorka své zamyšlení uzavřela.

Uvažovala totiž asi tak, že i kdyby se hosté chovali normálně a jídlem by neplýtvali, i tak by se pravděpodobně nikdy nedostalo k hladovějícím. Redaktorka jednání těchto lidí neschvalovala, ale byla přesvědčena, že nejsou až takoví zlí. Že když se vrátí domů z dovolené, možná někteří z nich nějakou formou pomohou těm, kteří jsou v nouzi a trpí nedostatkem. Že to všechno byl v podstatě jen nějaký bezvýznamný dovolenkový úlet.

Celé toto krátké rozhlasové zamyšlení mě osobně hluboce pobouřilo, a to hned dvojím způsobem. Za prvé tím, jak se rekreanti chovali. A za druhé tím, jaký smířlivý a nekonfliktní závěr z toho nakonec redaktorka vyvodila.

To, jak se tito lidé chovali totiž hovoří o jejich vnitřním uznávání principu nenasytné nenažranosti. Pokud totiž mám možnost, mám příležitost a mám to v ceně, musím z toho přece vyždímat, co se jen dá. Musím si přece co nejvíce užít, bez ohledu na cokoliv jiného.

Ale právě celosvětové uznání a vyživování tohoto zvráceného principu ničí svět, zotročuje lidi a drancuje celou planetu. Zmiňovaní rekreanti měli možnost jednat podobným způsobem ve vztahu ke stravě, kterou měli v ceně a tuto možnost využili až do extrémů tím, že se zahráli na krále, který odhazuje kuřecí stehna po prvním zakousnutí.

Uvažujme však, že pokud by tito lidé měli stejné možnosti, jako mají třeba vlastníci velkých korporací a různých nadnárodních společností, kvůli uspokojování svých mocenských, nebo třeba také světovládných choutek by naši milí, obyčejní rekreanti neváhali stejně jako oni, zotročovat ostatních a drancovat planetu, jen aby se topili v nadbytku a pak jím enormně plýtvali.

Za stav našeho světa jsou proto podle mě vinni i jedni i druzí úplně stejně. Jedni proto, že tyto možnosti mají a plně je využívají a druzí proto, že po tom také touží a kdyby tyto možnosti měli, také oni by je plně využívali. Obě skupiny totiž uznávají stejné "hodnoty", jenomže každý je realizuje podle svých momentálních možností.

No a smutným důsledkem jejich společného uctívání zvráceného principu nenasytné nenažranosti je oněch 120 milionů hladovějících na naší planetě, za což nese morální odpovědnost každý, kdo arogantně plýtvá jídlem. A nejen to! Důsledkem tohoto zvráceného principu jsou zotročené národy, vydrancovány přírodní zdroje a blížící se ekologický kolaps celé naší planety.

A za daného stavu, kdy se nakonec už také svědomí arogantních bohatých lidí, stojících na vrcholu pyramidy konzumu pohne, dávají tito lidé nepatrný zlomek ze svého nadbytku na charitu, nebo na různé ekologické projekty. Jejich charita a lidumilnost je však jedním velkým pokrytectvím, protože nikdo z dotyčných se nehodlá vzdát principu nenasytné chamtivosti, který vytváří bídu a drancuje planetu. Tento princip budou dále udržovat, dále vyživovat a dále v souladu s ním jednat.

A proto si já osobně myslím, že v žádném případě nelze ospravedlnit naše milé rekreanty, chovající se výše uvedeným způsobem, protože tu šlo o jasnou demonstraci uctívání principu sobecké nenasytnosti, která nehledí na nic jiného, než na své sobecké dobro a své břicho bez ohledu na to, že to má za následek nehorázné plýtvání. Že to má za následek honbu za nadbytkem, která ničí lidi, národy i celou planetu.

A je pak doslova výsměchem a do očí bijícím pokrytectvím, pokud někdo velkopansky daruje drobná zrnka svého bohatství na podporu nejchudších a na záchranu jeho vlastní chamtivostí a vlastním plýtváním zničené planety.

Skutečná pomoc a skutečná záchrana je totiž otázku principu! Otázkou změny principu! Otázkou nahrazení dosavadního zvráceného principu sobecké nenasytnosti principem jednoduchosti, skromnosti, prostoty a nenáročnosti života.

Takový člověk tedy jedná se skromností a s úctou k jídlu, nebo k jiným zdrojům již z principu. A proto jídlem neplýtvá, i když má možnost plýtvat, protože to má zaplaceno. Prostě mu to nedá!

Buď totiž jsme lidmi skromnými a prostými již v zásadě a v každé situaci, nebo naopak lidmi, ve kterých propuká nenažraná nenasytnost a obludné plýtvání okamžitě, jakmile k tomu mají byť jen nejmenší příležitost.

Naše planeta je v současnosti již natolik zničena a vydrancována, že život na ní může být zachován jedině prostřednictvím skromnosti. Prostřednictvím skromné jednoduchosti a přirozené nenáročnosti, jako hlavních principů bytí a přežití.

A přece, v ostrém rozporu s touto, každým rokem stále naléhavější nutností, vládne všude, kde se jen podíváte uctívání modly nenasytné, egoistické chamtivosti, žravosti a sobectví, které nemá nikdy dost. Vyznavače této modly můžeme najít ve všech společenských vrstvách, od těch nejnižších, až po ty nejvyšší. A každý z nich uplatňuje své sobecké nároky způsobem, na jaký má.

Někdo žravosti na dovolené a jiný žravou chamtivostí ve vztahu přírodním zdrojům a bohatství jiných národů. Vždy je to však tatáž chamtivost a totéž nenažrané sobectví.

A tyto vlastnosti, na které všude narážíme, tento hlad a ta neovladatelná touha po stále dalších věcech, majetcích, penězích, celá tato nenasytnost ve skutečnosti není ani hladem těla, ani naší nenasytností po materiálních požitcích! Všechny tyto projevy jsou hladem duše! Hladem duše po hodnotách ducha!

Ale protože žijeme v materialistické době a duchovní hodnoty se obecně neuznávají, snaží se lidé svou vnitřní prázdnotu a vnitřní nenaplnění uspokojovat honbou za materiálními hodnotami a požitky. Ale protože ve skutečnosti je hladovou duše a nic materiálního ji nemůže nasytit, vnitřní nenaplnění přetrvává a materialisticky zmateni lidé se ho snaží zahánět stále větším stupňováním své egoisticky materiální chamtivosti. A to bez ohledu na všechno, co to způsobuje a co to přivolává. Bez ohledu na utrpení lidí, bez ohledu na devastování národů, bez ohledu na drancování přírody a bez ohledu na ničení planety.

A přece zůstává duše prázdnou a nenaplněnou, protože není sycená hodnotami ducha! Čili hodnotami života, žitého v souladu s principem spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti a lidskosti. V souladu s hodnotami směrování duše do království Ducha.

Co je ale vzhledem k našemu tématu nejdůležitější je skutečnost, že snaha člověka o naplňování výše zmíněných duchovních hodnot z něj formuje osobnost jednoduchou, prostou a přirozenou. Osobnost, jejíž materiálně postačuje to, co opravdu potřebuje. A proto se nemusí pachtit, ani honit za nadbytkem, aby s ním pak plýtvala a ve svém plýtvání se domýšlivě cítila jako král.

Každý, kdo takto činí, vydává pouze svědectví o prázdnotě vlastní duše, která není naplněnou ani šťastnou, protože tímto způsobem ani šťastnou být nemůže, i kdyby se jí podařilo celý svět získat.

Život na této, lidským sobectvím těžce zkoušené planetě, je možné trvale udržet jedině prostřednictvím skromnosti. A přirozenost skromnosti v člověku vzniká pouze jeho úsilím o dosažení a naplňování hodnot ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, pomáhající lásky, ušlechtilosti a lidskosti. Jedině člověk těchto hodnot vnímá skromnost jako cosi přirozené a nevynucené. Je totiž vnitřně naplněn prožíváním pravého štěstí, kterým ho naplňuje jeho život v souladu s hodnotami ducha, a proto to materiální nepotřebuje ke svému štěstí víc, než ho skutečně potřebuje. On přece již šťastný je!

Nicméně člověk, který nedospěl k takovému druhu štěstí a hledá ho v honbě za materiálními věcmi se nedokáže trvale spokojit s ničím, protože nebude mít nikdy dost, ať by měl jakkoli hodně. Vždy bude chtít stále více a to i za cenu zničení celé planety. A že její zničením zničí nakonec také sám sebe, to mu v jeho sobecky egocentrické nenažranosti vůbec nedochází.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Manuál pro úspěšně vyřešení všech problémů

Lidé dneška řeší obrovské množství problémů. Problémů světových i domácích. Z těch celosvětových jsou to například problémy ekologického charakteru, související s potřebou omezení emisí a skleníkových plynů, přičemž takzvané emisní kvóty se staly obchodním artiklem.

Kromě toho jsou zde třeba mocensko politické problémy v Sýrii, které hrozí propuknout až do přímého konfliktu mocností. No a mnohé jiné větší, nebo menší problémy globálního charakteru bychom mohli jmenovat snad donekonečna.

Z domácích problémů je to například udržitelnost současného důchodového systému, dále problémy s úniky daní do takzvaných daňových rájů, nebo jiné daňové podvody. Dále lze jmenovat problémy ve zdravotnictví, v zemědělství, ve školství, a tak dále, a tak dále.

K řešením všech těchto problémů lze přistupovat dvojím způsobem. Buď absolutně čestně, ve snaze vyřešit je ku prospěchu všech. Nebo naopak tak, že se je sice budeme snažit řešit, ale vedle toho si budeme přihřívat svou vlastní polívčičku. To znamená, že se z toho budeme snažit něco vytlouct ve svůj prospěch. A to ať již ve formě politického kapitálu, ve formě zohledňování zájmů různých lobbistických skupin, nebo ve formě zohlednění svých vlastních, osobních zájmů.

Každému, kdo byť jen trochu sleduje společensko politické dění musí být jasné, jakým ze dvou výše zmíněných způsobů se v současnosti řeší všechny problémy. Dnešní, nepříliš čestný způsob, který zohledňuje mnoho osobních, skupinových, nebo nadnárodních zájmů stojí hodně času i hodně peněz. Vezměme si třeba takové setkání G8. Kolik asi stojí jeho organizace, materiální zabezpečení v podobě dopravy, ubytování, stravy, a to ani nemluvě o nákladech na zajištění ochrany.

Ale protože vnitřní přístup zúčastněných k řešení problémů, projednávaných na tomto, nebo na jiných fórech není prostým způsobem čestný, ale vždy je poznamenán nejrůznějšími zištnými, mocenskými a politickými zájmy, výsledky nemohou být nikdy uspokojivé. Výsledkem jsou vždy jen částečná řešení, která však automaticky generují další problémy.

No a právě v reakci na tuto situaci vznikla potřeba vypracovat určitý manuál, použitelný k opravdu efektivnímu řešení a následnému skutečnému vyřešení všech problémů.

V první řadě si je třeba uvědomit, že je mnohem lepší problémům předcházet, jak je řešit. Přesně tak, jako při zdraví. Nejdůležitější by měla být prevence, zabraňující tomu, aby nemoc vůbec vznikla. Neboť je mnohem lépe nemocem předcházet, než je později léčit.

No a prevence před vznikem a kulminací problémů spočívá v poznání toho, kde a jakým způsobem vznikají. Pokud totiž pochopíme skutečnou příčinu jejich vzniku, můžeme jim zabránit již v zárodku. Nebo pak, pokud přece jen vzniknou, můžeme opravdu efektivně přikročit k jejich definitivnímu vyřešení.

Příčiny vzniku problémů jakéhokoli druhu a při čemkoliv, co člověk dělá, jsou tři.

První příčinou je nesprávná hierarchie hodnot. Jednoznačně nejvyšší hodnotou naší civilizace jsou totiž peníze. Pokud ale na nejvyšší příčce hodnotové hierarchie stojí hodnota nesprávná, a od ní se odvíjí všechno ostatní, musí být to všechno ostatní nesprávné a pokřivené. Přesně tak, jak je to dnes s naším světem, který pokřiveným způsobem, čili hlavně přes peníze, hledí na všechno kolem sebe.

A právě pro tuto prvotní zvrácenou pseudo hodnotu je dnešní svět plný závisti, chamtivosti, bezohlednosti, nečestnosti, nespravedlnosti, zištnosti a nelidskosti. Naše uctívání modly peněz a materiálního zisku jako té nejvyšší hodnoty totiž nutně zformovalo celou vnější realitu kolem nás právě do takovéto podoby.

To znamená, že pomýlená pseudo hodnota peněz a materiálního prospěchu na vrcholu naší hodnotové hierarchie automaticky generuje a vytváří obrovské množství problémů, konfliktů, sporů, pnutí, nedorozumění, nebo dokonce agresí a válek.

Zabránit tomu, aby tento velký okruh problémů vůbec vznikal se dá velmi jednoduše změnou žebříčku hodnotové orientace, na jejíž vrchol třeba pouze dosadit hodnoty pravé. A nimi jsou spravedlnost, čestnost a lidskost.

Z vrcholu hierarchie tedy třeba sesadit materiální prospěch a peníze, které tam byly dosud a dosadit tam hodnoty spravedlnosti, čestnosti a lidskosti, které se mají stát novým kritériem všeho v životě lidí.

Druhou příčinou vzniku mnoha problémů je nestabilní mravní integrita. Jinými slovy řečeno, lidem dneška chybí pevná páteř opory v mravnosti a morálce. Proto v nejrůznějších situacích morálně a mravně kolísají. Nejen v těch, týkajících se tělesnosti, ale v naprosto všech oblastech života, kde je třeba jednat mravně a projevit jasné morální stanovisko.

A tento nedostatek mravnosti a morálky dnešních lidí v jejich jednání, chování a názorech na život vytváří opět velkou oblast příčin vzniku mnoha problémů, které by nikdy nevznikly a vůbec neexistovaly, pokud jsme dokázali být v každé životní situaci mravně a morálně pevní.

Být takovým je však v schopnostech každého z nás, protože impulsem k našemu osobnímu mravnímu postoji je naše vlastní svědomí, které nám v jednoduché prostotě vždy naznačuje, jak třeba jednat správně. Pokud bychom se ho drželi a podle něj jednali, společenské poměry a mezilidské vztahy by se určitě začaly měnit k lepšímu.

Pokud ale pro lidi nebude hlas jejich svědomí nic znamenat, najdou i v těch nejdokonalejších zákonech mezeru a přizpůsobí si je tak, aby jim umožnily dosáhnout své vlastní cíle, bez ohledu na jakoukoliv elementární morálku a mravnost přesně tak, jak se to děje v současnosti.

No a třetí příčinou vzniku mnoha problémů je nečistota vnitřního života. Mnoho lidí je totiž schopno mluvit navenek o těch nejvzletnějších a nejušlechtilejších věcech, avšak jejich vnitřek, jejich vlastní vnitřní život se podobá hromadě hnoje. Podobá se místu, plnému nejrozličnější nečistoty, kterou se vnitřně zabývají. Podněcují je k tomu filmy, knihy, časopisy, divadla, výtvarná díla, vtipy, internet a podobně.

Toto absorbování nečistoty však devalvuje osobnost a vnitřní život jednotlivce, čímž devalvuje také všechny jeho vnější snahy, ať by byly jakkoli dobré. Je to totiž tak, jako bychom chtěli hrubě znečištěnýma rukama vytvořit něco čisté a ušlechtilé. Ani při tom největším úsilí není ale možné, aby nečistota z našich rukou nepošpinila to, čeho se dotýkáme a co vytváříme.

No a přesně stejným způsobem je poznamenáno nečistotou vše, co lidé v současnosti vytvářejí a formují, protože jejich nitro není čisté. A proto dávají nutně vznikat věcem, které nejsou čisté a které právě kvůli tomu, že jsou poznamenány odpovídající mírou jejich vnitřní nečistoty, automaticky generují množství problémů.

Pokud proto chceme již v zárodku zabránit vzniku tohoto okruhu problémů, měli bychom se snažit udržovat své nitro čisté. Měli bychom se vědomě snažit o jeho ušlechtilost tím, že do něj zamezíme vstupu všemu nečistému. No a pak, zcela logicky budeme vytvářet a formovat vše jen čistě a ušlechtile, protože právě takové bude naše nitro. Neboť kvalita toho, co lidé navenek formují a vytvářejí je vždy jen odrazem kvality jejich nitra.

A proto žijeme v současnosti v realitě, která je dokonalým odrazem našeho nečistého nitra, zatímco jeho vědomým zušlechtěním bychom mohli velmi jednoduše dosáhnout mnohem vyšší standard kvality vnější reality.

Takže ještě jednou v souhrnné stručnosti:

Příčiny vzniku drtivé většiny všech současných problémů jsou tři. První je nesprávně nastavená hodnotová hierarchie, na jejímž vrcholu je snaha o peníze, moc, majetky a další, podobné materiální věci.

Druhou příčinou je mravní labilita, projevující se nemorálností jednání v nejrůznějších životních situacích.

Třetí příčinou je absolutně nečistý vnitřní život, na jehož potřebnou čistou vůbec nikdo nedbá.

No a souhrn všech těchto tří základních příčin je zdrojem téměř všech problémů, které v současnosti řešíme. Pokud chceme, abychom se jich zbavili a aby vůbec nevznikaly, je třeba tyto příčiny odstranit.

V první řadě to znamená výměnu falešných hodnot, stojících v současnosti na vrcholu naší hodnotové hierarchie za hodnoty skutečné a pravé. A nimi jsou spravedlnost, čestnost a lidskost jednání v každé životní situaci.

Zadruhé se musíme stát lidmi charakterní, to jest lidmi s pevnou páteří mravnosti a morálky, kteří jednají vždy pouze morálně.

No a zatřetí je třeba vědomě dbát o čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života tak, že se v něm již nebudeme zabývat ničím, co je nečisté, nespravedlivé a špatné.

Pokud se tímto způsobem osobnostně obrodíme a pokud se tímto způsobem obrodí naše společnost, zmizí absolutní většina problémů, které nás v současnosti trápí. A ty co zůstanou, bude možné efektivně řešit lidmi se správně nastavenou hodnotou hierarchií, lidmi pevné mravní integrity a ušlechtilosti vnitřního života.

Pokud však budeme výše zmíněné tři příčiny vzniku téměř všech problémů ignorovat a odpovídajícím způsobem se vnitřně neobrodíme, zůstaneme utopení v oceánu problémů, na jejichž řešení budeme vynakládat mnoho času, energie a prostředků, ale žel, aniž bychom většinu z nich mohli někdy efektivně vyřešit.

Ba co víc, všechny problémy bez poznání a řešení jejich skutečných příčin budou postupně stále více kulminovat až do takové míry, že přerostou do něčeho katastrofálního. Třeba do nějakého dalšího velkého světového válečného konfliktu, od něhož nejsme v současnosti příliš daleko. Nebo do nějakého jiného, podobného neštěstí.

A to vše jenom proto, že jsme byli pohodlní poznat, a sami v sobě, ve svém vlastním nitru jednou provždy vyřešit tři základní příčiny vzniku většiny problémů, které nás trápí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Značně kritický pohled na zákulisí protestů "Za slušné Slovensko"

Jelikož demokracie umožňuje svobodné vyjádření názoru, chtěl bych prezentovat možná trochu konspirační pohled na dění pod značkou "Za slušné Slovensko". Tento pohled zastává nemalá část slovenské populace a mimo jiné také samotný bývalý slovenský premiér Robert Fico, který odstoupil kvůli těmto protestům a který je dává do souvislosti se jménem George Soros. Budu tedy prezentovat názor, velmi blízký jeho názoru.

Jsem si vědom toho, že v dnešní době bezohledné nemorálnosti je zvláštní apelovat čímsi takovým, jako je morální právo. Ale přece jen tak činím, protože věřím, že ještě existuje dostatečné množství lidí, pro které slovo morálka něco znamená. Jedině tito lidé jsou si totiž ještě schopni uvědomit do očí bijící nemorálnost každého nového protestu, organizovaného pod hlavičkou "Za slušné Slovensko". A my si nyní v plné nahotě ukažme, v čem konkrétně spočívá tato ztráta morálního práva.

Občanské protesty na Slovensku začaly bezprostředně po vraždě novináře Jana Kuciaka a jeho přítelkyně. Takříkajíc pár hodin po vraždě vyvstalo podezření, že v ní má jistým způsobem prsty vládní strana Směr. To vyvolalo velkou vlnu pobouření, na základě čeho vyšli slušní lidé do ulic, žádali demisi vlády a nové, předčasné volby.

Vzpomínám si, že v úplně prvních protestech před úřadem vlády zazněly také slova: "Vrazi! Vrahové odstupte! "

Pod tlakem stále se stupňujících protestů nakonec došlo k odstoupení premiéra slovenské republiky Roberta Fica a ministra vnitra Roberta Kaliňáka.

Mezi tím však pokračovalo vyšetřování vraždy a vyšetřovací tím, také ve spolupráci se zahraničím, odhalil úplně jiné pachatele, než byli ti, kvůli kterým původně začaly masové protivládní protesty se sloganem "Za slušné Slovensko".

Je nesmírně vážné obvinit někoho z vraždy, nebo se spojení s vraždou. A je velmi vážnou věcí vyprovokovat kvůli tomuto obvinění občanské nepokoje s cílem svrhnout legitimně zvolenou vládu. S cílem vypsání nových parlamentních voleb s nadějí, že masové protesty zkompromitují vládní strany natolik, že v nových parlamentních volbách přehrají a do vlády se dostane současná liberální opozice. Liberální opozice, mnohem více nakloněna směrem k Bruselu a jeho agendě, a také směrem k USA.

A je velmi závažnou věcí, pokud se prvotní obvinění, které toto všechno vyvolalo a způsobilo nakonec ukáže jako falešné.

Za takovéto situace základní slušnost říká, že když někoho z něčeho vážného obviním a moje obvinění se na základě vyšetřování ukáže jako křivé a falešné, tak pokud jsem opravdu slušným člověkem, za jakého se pasuji, je mou povinností omluvit se. Omluvit se dotyčnému, který byl mnou křivě obviněn a jehož pověst tím značně utrpěla. To by bylo slušné!

Ale nejslušnější lidé na Slovensku, to jest organizátoři protestů "Za slušné Slovensko" mají spolu s ukřičenými a neuvažujícími davy na náměstích své vlastní představy o slušnosti. Všichni tito slušní lidé si totiž vůbec neuvědomují, že zveřejněním výsledků vyšetřování vraždy Jana Kuciaka ztratili svou tvář a s ní také morální právo organizovat další protesty, protože tyto protesty byly již od samého počátku postaveny na lži a na falešném obvinění.

Je děsivé, že tento morální precedens, který mohl být alespoň částečně zmírněn omluvou za křivé obvinění část národa vůbec nevnímá, a navíc organizátoři protestů "Za Slušné Slovensko" se stali společensky obecně uznávanými osobnostmi, oceněnými dokonce prezidentem.

Morální právo a charakter tedy zjevně nejsou silnou stránkou slušných lidí a tento morální precedens, tato morální diskreditace značky "Za Slušné Slovensko" vůbec nevadí ani masám, které se ve svém zvláštním neslušném boji za slušnost shromažďují na náměstích.

A nutno zvlášť zdůraznit, že tyto protesty byly nemorální od samého začátku. A to ze dvou důvodů.

Za prvé proto, že není možné bezprostředně po vraždě, pouze na základě neurčitých indicií a domněnek okamžitě s jistotou tvrdit, kdo je objednatelem vraždy. Z této zarážející rychlosti a jistoty, která nebyla ničím podložena, vyvstává proto důvodné podezření, že vražda novináře se stala pouze výhodným spouštěcím momentem zahájení masových politických protestů s cílem dosáhnout pád vlády. S cílem dosáhnout vypsání předčasných voleb a zvolení nové vlády, která by mnohem více vyhovovala vkusu úzké skupiny organizátorů protestů a hlavně silám, stojícím za nimi. Jde o liberální síly, usilující o ještě mnohem větší zotročení a podmanění slovenského národa západu, čemuž současná vláda alespoň částečně brání.

Jinými slovy řečeno, viník vraždy, to jest současná slovenská vláda, nevyhovující záměrům domácích a světových liberálních kruhů, tento viník byl jasný už dávno před tím, než k nějaké vraždě vůbec došlo. A když k ní došlo, stala se vynikající záminkou a vhodným spouštěcím momentem k vyvolání masových protivládních protestů.

Toto však není nic jiného, než nejpodlejší hyenizmus, který se přiživil na nešťastné smrti novináře, se záměrem dosáhnout jejím prostřednictvím vlastní mocenské a politické cíle, vytyčené už dávno před tím. Takové jednání, pokud ho odkryjeme v celé jeho nahotě, nemá vůbec nic do činění ani s morálkou, ani se slušností. A přece s drzostí sobě vlastní si tento spolek, jako vyslovený výsměch vší morálky a slušnosti, zvolil vzletný název "Za slušné Slovensko". To za prvé.

A za druhé spočívá ztráta morálního práva v tom, že jakákoliv masová protestní shromáždění na náměstích, ať by byly desetitisícová, nebo byť stotisícová, nemají právo žádat pád vlády pouze na základě nepodložených obvinění. Tato vláda totiž vzešla z legitimních a demokratických voleb, reprezentujících vůli ne desetitisíců, nebo statisíců zfanatizovaných a zmanipulovaných křiklounů na náměstích. Tato vláda byla zvolena miliony slovenských občanů v řádných volbách.

Takovýmto přístupem totiž vzniká precedens, že pokud se najde dostatečný počet lidí, kteří zaplní náměstí, mohou být schopni shodit jakoukoli vládu. A to i přesto, že jejich protesty vzniknou na základě účelové nepravdy, nebo základě lži tak, jak se to stalo v případě spolku "Za slušné Slovensko".

Současná vláda má za ušima mnohé. To nikdo nepopírá. Ale jak se ukázalo na základě vyšetřování, vrazi nejsou. Slušnost vyžaduje omluvu. Tuto omluvu bychom však marně čekali.

Podobný postoj je ale důkazem toho, že pro "slušné" masy na náměstích a "slušné" organizátory protestů je slovo slušnost jen prázdným slovem. Je jen něčím, co drží před sebou jako štít kvůli tomu, aby mohli v jeho stínu dosáhnout své vlastní cíle.

Ale paradoxně, ani tyto vlastní cíle nejsou jejich vlastní. Jsou to totiž cíle těch, kteří stojí za nimi. Jsou to cíle liberálních světových a domácích mocenských sil, stojících v zákulisí a pohybujících organizátory protestů i masami na náměstích jako loutkami na provázcích.

A tyto loutky křičí, rozhořčují se, hrozí a protestují domnívajíce se, že to dělají oni sami. Nevnímají však, že na jejich rukou, nohou, hlavách, hlasivkách a zejména na jejich mozcích se nacházejí tenké, průhledné nitky, kterými pohybují zvrácené, šedé, liberální eminence v zákulisí, využívající tyto naivní loutky k tomu, aby prostřednictvím nich dosahovaly svých vlastních mocenských, politických, ekonomických a světovládných cílů.

A všichni si můžeme být stoprocentně jisti, včetně oněch ukřičených loutek, že to nejsou cíle, zohledňující prospěch slovenského národa, ale naopak cíle, které budou mít za následek demontáž jeho sociálních jistot, jeho zotročení, absolutně vydrancování a slepé podřízení světovým mocenským liberálním elitám, které neusilují o prospěch žádného národa, ale jen o prospěch sebe samých. Které usilují pouze o své vlastní zištné, bezohledné a mocensky i hospodářsky světovládné cíle. A to vše samozřejmě se slovy těch nejušlechtilejších ideálů na rtech. Přesně tak, jak se říká: V ústech med, ale v srdci jed.

Žel, velká část slovenského národa tyto věci nevnímá a ve své povrchnosti, naivitě a hlouposti se stává nemyslícími nástroji na dosahování záměrů choromyslných zvrhlíků, stojících v pozadí, kteří však mají dostatek prostředků na to, aby celému světu vnucovali své zvrácené záměry.

PS. Důvodem zahájení protestů takzvaných slušných lidí byla v první řadě vražda Jana Kuciaka, ale v druhé řadě také různé přehmaty současné vlády. Její podvody, úplatkářství, klientelismus, obohacování se a mafiánské praktiky. Také z tohoto důvodu chtěli a stále chtějí slušní lidé svrhnout současnou vládu.

Tyto důvody jsou však opět velkým pokrytectvím a manipulací s nemyslící veřejností, protože vzniká účelově vytvářený, ale klamný dojem, že odstraněním současné vlády bude zároveň odstraněn také podvod, obohacování se, úplatkářství, klientelismus a mafiánské praktiky.

Ale to je lež, protože tyto neduhy by tu zůstaly i za vlády současné opozice po předčasných volbách. A z největší pravděpodobností by se ještě znásobily, protože by bylo třeba krást i pro sebe a dopřát to také svým dobrým liberálním přátelům ze západu.

Výše zmíněné neduhy totiž nejsou fixovány na žádnou konkrétní vládu, a proto ani nezmizí, pokud nějakou vládu lidé sesadí. Tyto neduhy spočívají v samotném kapitalistickém systému jako takovém, s celou jeho bezohlednou chamtivostí po zisku.

Ale mám nepříjemnou obavu, že příčina zmíněných neduhů je skrytá ještě mnohem hlouběji. A to v lidech samotných!

Znamená to tedy, že žádná vláda a žádný nový společenský systém nepřinese v tomto směru pozitivní změnu, dokud se lidé samotní, čili jednotlivci morálně, mravně a hodnotově vnitřně neobrodí. Ale k něčemu takovému mají žel takzvaní slušní lidé na náměstích svou výše zmíněnou ztrátou morálního práva protestovat, kterou si ani neuvědomují, velmi daleko.

Dosáhnout skutečného obrození společnosti je tedy možné pouze prostřednictvím osobního, vnitřního, hodnotového a morálního obrození jednotlivců, nikdy však ne prostřednictvím pokřiků zmanipulovaných davů na ulicích.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Neplnohodnotné potraviny oslabují ducha!

Žijeme v realitě, v níž lidé svým přístupem a svým jednáním pokřivili tisíce věcí, což ostatně musí mít velmi negativní dopad na ně samotné. A tento negativní dopad se projevuje třeba také v nekvalitě potravin, které konzumujeme.

Vše, co existuje v našem univerzu má své vyzařování. Je to věc všeobecně známá a dokonce také vizuálně zachycena na principu Kirlianové fotografie. Své specifické vyzařování má každý kámen, každá rostlina, každé zvíře, každý člověk, ale také každá potravina.

Tato záření jsou buď normální a přirozená, nebo vykazují poruchy a odchylky od normálu. Každé onemocnění je třeba u člověka jasně čitelné na specifických změnách jeho normálního vyzařování. Na základě těchto změn je možné určit onemocnění konkrétního tělesného orgánu.

No a to samé platí i ve vztahu k jednotlivým potravinám a různým přírodním produktům. Vezměme si třeba nějaké ovoce, například jablka, která vědomě pěstujeme bez použití jakýchkoliv chemických přípravků. Pokud porovnáme jejich vyzařování s jablky pěstovanými standardním způsobem, jako například v Itálii při dálnicích, kde se v sadech za sezónu aplikuje 25 postřiků, vzájemný rozdíl ve vyzařováních je evidentní. V prvním případě jde o vyzařování zdravé a normální, a ve druhém případě o vyzařování posunuté, ochuzené a nezdravé.

Říká se, že ve zdravém těle zdravý duch. Pokud konzumujeme ovoce v poctivé biokvalitě, do naší soustavy tělesného vyzařování přijímáme vyzařování povzbuzující a zdravé, které podporuje zdraví našeho těla. Tím se našemu duchu, nacházejícímu se v těle dostává přesně takové zdravé tělesné podpory, jakou pro svůj vývoj na zemi potřebuje.

Pokud ale naopak konzumujeme ovoce prošpikováno chemií, jaké se prodává v supermarketech, do své soustavy tělesných vyzařování přijímáme vyzařování nedostatečná a chorobná, která posouvají naše osobní vyzařování mimo normál. Tím se však našemu duchu, nacházejícímu se v těle nedostává takové opory, jakou potřebuje ke svému zdravému pozemskému vývoji a stává se slabým.

A výše zmíněný příklad s jablky není samozřejmě ojedinělý, protože žel, podobným způsobem jsou v současnosti posunuta a zdegenerována vyzařování většiny všech prodávaných potravin.

Pro zajímavost zmiňme ještě jeden příklad. Třeba zátěž vepřového masa antibiotiky. Česká prasata vykazují hodnotu 79,2 mg antibiotik na kilogram živé hmotnosti. Polská 132,2. Belgická 161,1. Německá 204,8. Španělská 242. A maďarská až 245,5 mg antibiotik na kilogram živé hmotnosti.

To však znamená, že tato skutečnost se musí nutně negativním způsobem projevit také na charakteru vyzařování konkrétního vepřového masa, na rozdíl od normálního vyzařování masa prasat odchovaných doma, přirozeně a bez antibiotik.

V dnešní, takzvané moderní době, jsou tedy podobným způsobem posunuty vyzařování všech potravinových produktů, což se po jejich konzumaci nutně projeví i na našem vlastním tělesném vyzařování, které se tím posouvá mimo normál.

Ve zdravém těle zdravý duch! V současnosti ale žel žijeme v době, ve které jakoby se někdo intenzivně snažil o to, aby bylo přirozené a normální tělesné vyzařování lidí posunuté, a aby náš duch, který ho potřebuje, jeho ztrátou ztratil pevnou oporu pod nohama a stal se slabým. Aby se stal nezdravým duchem v nezdravém těle, a tak nemohl splnit své poslání v hmotném světě, kterým je duchovní vzestup.

Neboť náš duch má směřovat k výšinám Ducha! Má se v hmotném světě a ve fyzickém těle zdokonalovat v ctnostech a v rozvíjení dobra, aby po dosažení zralosti mohl opustit hmotnost, vstoupit do věčné říše Ducha a žít tam.

Překonáváním přirozeného odporu hmoty, překonáváním vášní a žádostí těla, formováním materiálního světa do souladu s hodnotami ducha, čili hodnotami spravedlnosti, cti, pomáhající lásky a ušlechtilosti, tím vším posiluje duch člověka sebe sama, ale zároveň tím pozdvihuje také materiální realitu, ve které žije. Tak duchovně roste a dozrává, čímž postupně spěje k nabytí plné zralosti. A ta mu nakonec otevře brány ráje. Brány království nebeského - království Ducha. No a za tímto účelem má mít duch člověka pevnou oporu ve zdravém a normálním vyzařování svého fyzického těla.

Ale pozor! Pokud by bylo vše jak má, pokud by tedy bylo vše úplně ideální, takový stav čistě sám o sobě duchovní vzestup nepodmíní, ani ho nepřivodí. Duchu člověka se tím poskytují pouze ty nejpříznivější podmínky k jeho působení na zemi. Jedině na vážném a zásadním osobním rozhodnutí ducha každého člověka záleží, jestli se jeho životní prioritou opravdu stane duchovní vzestup, nebo zda si za svůj cíl zvolí pouze čistě materialistický způsob existence, s jeho hodnotami, kterými jsou peníze, majetky, konzum a užívání si.

Na chtění a osobním rozhodnutí každého lidského ducha tedy záleží, zda si zvolí pravou cestu vzhůru, k výšinám Ducha, prostřednictvím rozvoje ctností a života v souladu s nimi, nebo si naopak dobrovolně zvolí falešnou cestu dolů, k pevným vazbám pouze na hmotné, prostřednictvím uznávání jedině materiálních hodnot a jedině materialistického způsobu existence.

Prvá cesta je cesta k naplnění skutečného smyslu našeho bytí, završeného vstupem duchovně dokonalé osobnosti do věčné a nehynoucí říše Ducha. Druhá cesta je naopak cestou ke ztrátě vědomého bytí, pevně fixovaného pouze na hmotný svět, který v přirozeném koloběhu směřuje od svého vzniku ke svému zániku.

Dobrou zprávou pro všechny je tedy skutečnost, že duch se svou schopností rozhodovat je v konečném důsledku silnější, než všechny nepříznivé faktory, které se mu snaží zabránit v jeho duchovním vzestupu, a tím v naplnění smyslu jeho bytí.

Vězte proto všichni, že nic nemůže zadržet ducha člověka, který se pevně rozhodl pro svůj osobní vzestup k výšinám! Ano, je sice možné, že mu budou házeny klacky pod nohy, je možné, že mu bude různými způsoby bráněno, ale svým nezlomným a pevným chtěním je schopen zdolat všechny překážky. I navzdory ním je schopen myslet, jednat a žít v souladu s hodnotami spravedlnosti, cti, dobra, pomáhající lásky a ušlechtilosti, čím bude duchovně růst, dozrávat a tím se přibližovat ke konečnému cíli své cesty a k vítěznému završení vlastního bytí - k zlatým branám věčného království nebeského.

Samozřejmě, že pokud by duchu člověka na zemi při jeho velkém snažení napomáhaly zdravá a plnohodnotná vyzařování jeho fyzického těla, bylo by to úplně ideální. Byla by to podpora, kterou duch člověka ve svém těle má normálně mít, a proto je opravdu potřené, abychom se mu to snažili poskytnout v maximální možné míře. A to svou snahou o zdravé stravování, zdravý tělesný pohyb, i zdravý a přirozený životní styl.

Ale zároveň je třeba vědět, že i kdybychom toto všechno měli, duchovní vzestup nám to samo o sobě nepřivodí. Třeba vědět, že duchovní vzestup směrem k výšinám zůstává vyhrazen pouze rozhodnutí ducha, který kdyby měl všechna příznivá tělesná záření, letěl by vzhůru rychle, jako vystřelený šíp.

Ale pokud nemá všechna záření příznivá, což v dnešní době skoro ani není možné, nezlomnost síly ducha dokáže prolomit i tyto překážky a zahájit pokrok směrem nahoru. Bude to cesta možná delší, než by byla při příznivých zářeních. Bude to cesta možná bolestná a trnitá, ale náš duch je na ní nakonec schopný dojít až k vítězství.

Pamatujme tedy, že ani ty nejlepší podmínky sami o sobě nepostačí, aby člověk zahájil vlastní duchovní vzestup, pokud se on sám tak nerozhodne. Pamatujme ale také, že ani ty nejtěžší podmínky nedokážou zabránit vzestupu ducha, který se s plnou vážností pro vlastní duchovní vzestup pevně rozhodl.

Kdo tedy chce duchovně pokročit, měl by se, znalý všech těchto skutečností, usilovat žít tak, a poskytnout vlastnímu tělu takovou potravu, aby se jeho vyzařování co nejvíce přibližovalo k normálu, a tím se stalo zdravou oporou ducha, směřujícího k výšinám.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Výsostně praktické důsledky dodržování mravnosti pro život

Podle názoru mnoha ateistů a materialistů je mravnost pouze nějakým abstraktním pojmem, bez reálného dopadu na praktický život. Je to podle nich jen prázdný pojem, který má význam pouze pro lidi, zabývajícími se takovými zbytečnostmi, jako je duchovno.

Vždyť přece podnikat se dá i bez mravnosti! Vydělávat hodně peněz se dá i bez mravnosti! A bez mravnosti se dá stát také všeobecně společensky uznávanou osobností. Na všechno toto a na mnohé jiné věci v současnosti mravnost vůbec netřeba. Právě naopak! Mravnost a morálka často pouze překážejí! Pouze zbytečně svazují ruce a v dnešní době ostrých loktů znemožňují být dostatečně flexibilním.

Ale pozor! Blahobyt, ekonomický růst a finanční prospěch je jedna věc, ovšem nejobyčejnější, ušlechtilá lidskost je druhá věc. Ve skutečnosti totiž platí, že čím více se přibližujeme k ideálu čistoty v podobě mravnosti, tím více jsme lidmi. A naopak, čím více se vzdalujeme od ideálu čistoty v podobě mravnosti, tím méně jsme lidmi. Čím více se snažíme o mravnost, tím více je společnost lidsky hodnotnější a čím více se vzdalujeme od mravnosti, tím více je společnost lidsky znehodnocena.

Mravnost a nemravnost mají například přímý vliv na kvalitu nové, přicházející mladé generace. Tuto kvalitu totiž přímo ovlivňuje vnitřní postoj lidí při početí. Neboť je obrovský rozdíl, pokud je nový lidský jedinec počat při snaze alespoň o určitou míru čistoty a ušlechtilosti nitra, nebo pokud jde o početí jen v nízké, smyslové vášni. Jde o dva různé vnitřní přístupy se dvěma různými reálnými výstupy. Neboť jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Lidé jsou totiž schopni dávat svým rozdílným vnitřním přístupem stejným věcem úplně jinou kvalitu.

Vezměme si například dva lékaře. Oba léčí, ale každý z nich s jiným vnitřním postojem. Cílem jednoho je pomoc bližním v jejich utrpení a cílem druhého jsou hlavně peníze a osobní prospěch. No a tento rozdílný vnitřní přístup se pak musí nutně patřičným způsobem projevit také navenek ve vztahu k pacientům.

V evangeliích je psáno: "Dva budou spolu pracovat na poli. Jeden bude vzat a druhý zanechán. Dva budou ležet spolu v jedné posteli. Jeden bude vzat a druhý zanechán." Čili činnost stejná, ale něco, na základě čehož dojde k selekci, je tu přece jen rozdílné. Co? No přece vnitřní postoj! A tento úplně jiný vnitřní postoj pak nevyhnutelně dává navenek stejným věcem úplně jiný kvalitativní rozměr. A toto platí bezezbytku také při početí.

Jak již tedy bylo zmíněno, je diametrální rozdíl při početí ve snaze o určitou vnitřní a vnější mravnost, a při početí v nízkých pudech a v smyslnosti. Každé z nich formuje jinou kvalitu. Při snaze o mravnost kvalitu lidsky vysokou a při pudovosti kvalitu lidsky mnohem nižší. A tento prvotní, určující faktor už pak nelze změnit ani tou nejlepší výchovou.

Snaha o mravnost a ušlechtilost vnitřního života je ale důležitá nejen při plození, ale také během celého těhotenství. Neboť tělesné početí je jedna věc a vstup duše do nového, formujícího se těla je druhá věc. No a právě kvalitou svého vnitřního života během těhotenství budoucí matka vysloveně určuje, do jaké míry osobnostně a lidsky hodnotná duše dostane prostřednictvím ní možnost zrodit se na zemi.

Jak tedy vidět, mravnost má přímý vliv na pozvednutí celkové hodnoty národa, prostřednictvím mravně mnohem kvalitnější, nové mladé generace. Neboť mravnost může plodit a přinášet jen mravnost, zatímco nemravnost může plodit a přinášet pouze nemravnost. A tento jednoduchý princip platí ve vztahu ke zcela všem věcem kolem nás, kterým můžeme dát svým novým, mnohem mravnějším vnitřním postojem úplně jiný, daleko vyšší rozměr, než je tomu v současnosti.

Neboť žel dnes žijeme v realitě, která je jen zákonitou vnější manifestací našeho vlastního nemravného a málo ušlechtilého vnitřního života. A proto se v současnosti i navenek doslova potápíme v oceánu nejrozličnější nečistoty a nemravnosti, která na nás doléhá ze všech stran. Z filmů, z divadel, z časopisů, z literatury, z internetu, z výtvarných děl, z módy, nebo z reklamy. Je toho tolik, že pro většinu se šířící nemravnost stává normou a nekriticky se podvolují jejímu působení, což samozřejmě ještě více degraduje jejich vnitřní život a celou jejich osobnost.

Žádný člověk však není tomuto masivnímu vnějšímu a zákeřnému vnitřnímu působení nemravnosti vydán jen tak napospas. V srdci každého z nás, v nejskrytějších zákoutích naší osobnosti se totiž nachází neomylný barometr pro ostré rozlišení toho, co je dobré, od toho, co je špatné. Barometr pro rozlišení zla, které se za dobro pouze skrývá. Barometr pro odlišení toho, co je mravní a co už nemravné.

No a tím barometrem ve vztahu k mravnosti je náš stud. Náš stud, jako nedílná součást našeho svědomí. Náš stud, jako bariéra, která nás má chránit před upadnutím do neřesti.

Ale žel, toto zdravé cítění studu je v dnešní době všeobecné nemravnosti v lidech od malička programově ubíjeno. Stud je dnes vysmíván a zpochybňován. Je považován za cosi nemoderní a prožité.

Moderní člověk dneška má být přece člověkem bez jakékoliv pruderie a bigotnosti. Moderní člověk dneška má být přece otevřený všemu novému, co přichází. A tak se tedy tento moderní, ale žel hlubším způsobem neuvažující člověk oddává bez zábran téměř každé nemravnosti a slepě šlape po svém stude.

Nemravnost, která by ještě v nedávné minulosti způsobovala pobouření se dnes stává normou. Prostřednictvím různého pseudoumění a pseudokultury působí rozkladně na společnost a vyvolává její stále větší mravní rozvrat.

No a v tomto obrovském tlaku nemravnosti se mnozí mladí, ale také starší, ještě zdravě cítící lidé dostávají do rozporu sami se sebou.

Jde totiž o lidi, kteří ještě vyciťují hlas svého svědomí a tedy i hlas svého studu. A v jejich světle nahlížejí mnohé kolem sebe jako na nesprávné a nemravné. Ale okolní svět jich neustále a neúnavně přesvědčuje o opaku, až se nakonec stává, že tito lidé začnou o sobě pochybovat.

Začnou uvažovat asi tak, že pokud většina kolem nich vnímá věci jinak, než oni, musí se asi mýlit. No a mnozí nakonec rezignují a připojí se ke všeobecnému trendu přijímání a tolerance všudypřítomné, rozkladné nemravnosti.

Celý tento text může být proto vnímán jako určitá podpora všem takovým, ještě zdravě cítícím lidem, schopným vnímat hlas svého svědomí a svého studu. Měli by totiž vědět, že každý, kdo se řídí hlasem svého svědomí a hlasem svého studu stojí správně, i kdyby celý svět stál proti němu.

Vždyť si jen vzpomeňme na známé podobenství v evangeliích o úzké a široké cestě. Jen úzká cesta mravnosti, morálky a čistého, ušlechtilého vnitřního života, kterou žel dnes nacházejí pouze nemnozí, vede do života a lidské důstojnosti bytí. Cesta obecné nemravnosti a nečistoty vnitřního života, podobného hnojišti, je cestou postupné degenerace osobnosti a směřuje do zatracení duše.

Jedině člověk, který naslouchá hlasu svého svědomí a svého studu ve vnímání toho, co je mravní, je budujícím a zdravým článkem každé společnosti. Je stavebním kamenem, který drží společnost, ale i celý svět před absolutním zhroucením. Kdyby totiž nebylo na zemi takovýchto lidí, stala by se už jenom jedním velkým, odporným močálem nemravnosti. Stala by se jednou velkou Sodomou a Gomorou, která by pro svou absolutní zkaženost ztratila morální oprávnění pro další existenci. Neboť v tomto stvoření je podporován pouze takový život a takové bytí, které se trvale usiluje o mravnost. Vše ostatní, čemu mravnost chybí, je zákony univerza postupně směrováno k úpadku, a nakonec k absolutní ztrátě vlastního bytí, které ztrátou úsilí o mravnost ztratilo své opodstatnění.

Neboť Stvořitel našeho univerza je nejčistší Čistotou! A proto jedině to, co usiluje o čistou v podobě mravnosti má jeho trvalé požehnání. Vše ostatní může trvat jen dočasně a pak to přece jen nakonec padne. A tento pád bude veliký!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Něco zásadního o Stvořiteli, určeno ateistům

Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.

Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.

No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.

A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.

Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.

Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.

Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.

Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.

S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.

Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.

No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat "rozhlasový signál" vysílání Stvořitele do stvoření.

Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v "rozhlasovém éteru" něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.

Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.

Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici "Peníze", protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio "Užívání si", na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio "Smyslové požitky", rádio "Majetek", rádio "Kariéra", rádio "Materialismus", rádio "Osobní prospěch", rádio "Zisk", rádio "Konzumní způsob života" a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.

A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio "Stvořitel" neexistuje.

Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia "Stvořitel", zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.

Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.

Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.

PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Kolik máme pozemských životů? Hodně? Nebo jenom jediný?

Védy, hinduismus, nebo buddhismus jsou toho názoru, že člověk se rodí ve hmotné úrovni univerza nespočet krát a během každého svého pozemského života prožívá radost i utrpení. Během mnoha životů prožívá bídu, hlad, strach, bolest, smutek, úzkost, vnitřní nenaplnění a mnoho jiného. A to se opakuje při každém jeho zrození v různé míře, až nakonec člověk zatouží uniknout z tohoto, neustále se opakujícího koloběhu.

A tato jeho touha se stává prvním krokem na cestě duchovního vzestupu. Na cestě postupného odpoutávání se od hmoty, od svých hmotných tužeb a žádostí, i od svých různých chyb a nectností. Člověk začíná stále vědoměji usilovat o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost i o čistotu. Tím se stává stále více duchovním. Až konečně ve svém maximálním zušlechtění dokáže opustit hmotný svět a vstoupit do říše ducha, kde vládne jenom štěstí, harmonie a mír, a kde není žádného utrpení, jako v hmotných životech na Zemi.
Všechna východní náboženství jsou svorně přesvědčena, že každý z nás má k dispozici nekonečné dlouhé časové období, ve kterém může procitnout a přehlédnout nedostatečnost pozemského života s jeho ustavičným střídáním radosti a utrpení. Že má nekonečné časové období na rozvázání všech svých hmotných vazeb a povznesení se do říše Ducha. A kdyby snad tento jeho osobní proces duchovního zrání přesáhl trvání životnosti naší planety, budou lidé pokračovat ve svém vývoji na dalších planetách ve vesmíru.

Běžný člověk se tedy podle východních učení neustále pohybuje ve hmotném světě. Převážnou většinu svého bytí tráví jako duše v jeho jemnější části a z této jemné hmotnosti se čas od času rodí do hmotnosti nejhrubší, čili do fyzického těla. Když zemře, odkládá své tělo a odchází jako duše do jemnohmotnosti, aby se z ní opět po nějakém čase zase zrodil na Zemi.

A takto to jde bez konce, přičemž člověk na základě zákona karmy, nebo jinak řečeno, na základě zákona zpětného působení trpí za zlo, které způsobuje a zakouší radost, jako ovoce dobra, které učinil.

Ať se již nachází v jemnohmotnosti, nebo v hrubohmotnosti, zákon zpětného působení na něj všude dopadá takovým způsobem, že zlo odměňuje zlem a dobro dobrem. Tím je člověk reálným prožíváním vlastního bytí naváděn na cestu dobra. Na cestu ušlechtilosti a rozvíjení ctností, čímž postupně, zcela samovolně zahajuje svůj duchovní vzestup do říše trvalého štěstí, radosti a míru - do království nebeského. Z hlediska východních náboženství je tedy čas, kdy člověk dospěje ve svém vývoji až sem absolutně neomezen.

V protikladu s tímto názorem je tu ale názor křesťanů a ti mluví jen o jednom jediném životě. Na základě toho, jakým způsobem ho člověk na Zemi prožije, půjde buď do ráje, nebo do pekla. Buď do království nebeského, nebo do věčného zatracení.

Pokud byl člověk dobrý, ale má přece jen ještě chyby, stráví sice nějaký čas v takzvaném očistci, ale v zásadě ho očekává království nebeské. Křesťanství tedy, na rozdíl od východních učení, sází vše na jeden jediný pozemský život, který je proto naprosto rozhodující.

Kde se ale nachází skutečná pravda? Máme neomezené množství pokusů, nebo máme jen jeden jediný pokus?

Přesně tak, jako v mnoha jiných věcech, je skutečná pravda pravdou zlaté střední cesty. Znamená to tedy, že pravdu nemá ani jedna, ani druhá strana. Nebo jinak řečeno, každá z obou stran má jenom část pravdy, přičemž skutečná pravda se nachází kdesi uprostřed.

Východní učení se mýlí v jedné důležité věci. Z hlediska časového omezení trvání hmotného světa, to jest jeho konečnosti a zániku není možné, abychom měli k dispozici nekonečný počet životů a nekonečný čas na to, abychom duchovně dozráli. Žádná transmigrace na jiné planety a do jiných částí stvoření není možná. Náš osud, jako lidských bytostí, je nerozlučně spojen jedině s naší částí univerza, nazývanou Efezus.

Zde máme růst a vyvíjet se. Zde má dozrávat náš duch prostřednictvím nabývání ctností, prostřednictvím konání dobra a prostřednictvím zbavování se chyb a nectností.

My lidé jsme cosi jako zrnka obilí. Jako zrnka ducha, zasazené do půdy hmotné světové části Efezus, v níž máme růst jako obilí a přinést úrodu. Úrodu plného rozvinutí naší osobnosti, úrodu dobra, ctností a ušlechtilosti, za což budeme moci být po sklizni posledního soudu povzneseni do Pánovy sýpky království nebeského.

Kdo tedy do žně, čili do posledního soudu, to jest do zániku hmotného světa stihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho zralá duchovní osobnost vstoupí do království nebeského.

Kdo však do žně, čili do posledního soudu nestihne odpovídajícím způsobem dozrát, toho nezralá osobnost bude naopak ponechána hmotě a její nezvratnému osudu. A tím je zánik všeho, co je hmotné.

Přesně tak, jak je zrno neoddělitelně spojeno s půdou, do které je zaseto, v níž musí vyrůst, dozrát a přinést úrodu, přesně tak jsme také my lidé, jako drobná zrnka ducha neoddělitelně spojení s osudem hmotné části Efezus.

Zrnko, které z nějakých důvodů včas nedozraje, nemůže být přesazeno na jiné pole, aby tam pokračovalo ve svém dozrávání. A přesně tak není možná ani žádná transmigrace lidských duší ze světové části Efezus do jiných světových částí tohoto obrovského univerza, kde by pokračovali ve vlastním duchovním dozrávání.

Proto není náš duchovní vývoj v hmotnosti neomezen, ale naopak, časově omezen, jak se o tom tak často mluví v evangeliích. Jednou tedy v naší části hmotnosti nevyhnutelně dospějeme k časové hranici, na níž budou ostrým řezem oddělení ti, co jsou dobří a ušlechtilí do takové míry, že mohou ve svém vývoji pokračovat směrem k branám království nebeského od těch, co zůstali z vlastní viny duchovně nezralými . Před nimi se naopak brána ke království nebeskému pevně uzavře, protože kvůli požitkům hmoty zanedbali svůj duchovní vývoj. Tím promeškali drahocenný čas svého pobytu ve hmotném světě, do kterého přišli jedině proto, aby včas dozráli a povznesli se do říše Světla.

Buďme si proto dobře vědomými toho, že nikdo z nás nemá neomezený čas a nekonečné množství životů na to, aby duchovně dozrál a mohl být povznesený z hmotnosti do věčné říše ducha.

A teď se podívejme na to, v čem se zase mýlí křesťané. Ti jak víme tvrdí, že máme k dispozici jeden jediný život a v něm musíme završit celý svůj duchovní vývoj. Pokud to zvládneme, půjdeme do ráje a pokud to nezvládneme, půjdeme do zatracení.

Tento křesťanský názor je ale chybný, protože prostě není možné, aby každý člověk splnil vysoká kritéria pro vstup do království nebeského během jediného pozemského života. Tento omyl je důsledkem rozhodnutí křesťanských duchovních elit. Ty na pátém vatikánském koncilu v Konstantinopoli odhlasovali, že opětovná vtělení lidské duše z takzvaného druhého světa, nebo z jemnohmotné úrovně na Zemi již nebude oficiální křesťanská církev nadále akceptovat. Na a z tohoto důvodu pak zcela logicky vyplynulo, že celý duchovní vývoj člověka musí probíhat pouze v jediném pozemském životu.

To je ale absolutní nesmysl! My lidé, jak již bylo řečeno, prožíváme většinu svého bytí v jemnohmotném světě, odkud se z času na čas rodíme do hmotnosti. Účelem našeho bytí v jemnohmotnosti, ale také na Zemi je rozvíjení zralosti ducha prostřednictvím dobra, ušlechtilosti a ctností. Na Zemi, v pozemském životě máme žít tak, abychom vždy po naší fyzické smrti mohli postoupit do mnohem vyšší jemnohmotné úrovně, než byl ta, ze které jsme sem do hmotnosti přišli. Tímto způsobem můžeme stoupat do stále vyšších a vyšších jemnohmotných úrovní. Tak se budeme dostávat stále výše, do blízkosti království nebeského, až konečně ve svém maximálním lidském zušlechtění budeme schopni opustit jemnohmotnost a vstoupit do říše ducha, jako zralé osobnosti, schopné konat už jen dobro a zohledňovat už jen Vůli Nejvyššího. Potom opustíme hmotnost a přestaneme se rodit na Zemi, protože už budeme žít ve věčné radosti království nebeského.

Taková je pravda o člověku, o jeho životě ve stvoření, i o smyslu jeho bytí. Taková je pravda o druhém světě, o našich pozemských zrozeních, i o království nebeském.

Zbývá pouze na nás, zda ji budeme akceptovat a v souladu s ní si hodnotově uspořádáme celý svůj život. Zbývá pouze na nás, zda se vše toto rozhodneme nebrat v úvahu a žít v zaměření pouze na hmotné. Zbývá pouze na nás, zda se rozhodneme svázat svůj vlastní osud pouze s osudem hmoty naší světové části, která kdysi vznikla a která pomalu směřuje ke svému zániku. Její zánik však bude pak také našim zánikem, protože jsme se nedokázali včas odpoutat od hmoty a povznést ve svém maximálním duchovním zušlechtění do věčné říše království nebeského, nacházejícího se v bezpečí, vysoko nad všemi hmotnými světy.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Láska k Pánu povznáší! Láska ke hmotě ubíjí!

Malým je ten, kdo zná jenom malé cíle! Velikost našich cílů a ideálů nás dělá velkými a naopak, malost našich cílů a ideálů nás dělá malými. Člověk totiž formuje sebe sama, ale také své okolí do podoby toho, jaké vysoké, nebo naopak nízké jsou jeho ideály.

Pokud tedy člověk věří pouze hmotě a pouze ve hmotu, formuje sám sebe i své okolí do podoby života, jaký žijeme v současnosti. Do podoby života plného závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, chamtivosti, nečestnosti, zištnosti, nespravedlnosti, nemravnosti, zkaženosti, zvrhlosti, duševní plytkosti, a tak dále, a tak dále.

Pokud by ale člověk skutečně věřil ve Stvořitele jako v nejvyšší Ušlechtilost a uctíval by ho ušlechtilostí vlastního bytí, už dávno bychom žili život naplněný spravedlností, čestností, ohleduplností, lidskostí, nezištností, mravností a harmonií.

Žel, pro moderní lidi dneška víra ve Stvořitele mnoho neznamená. Přesněji řečeno, neznamená pro ně téměř nic. Vůbec netuší, jak by ho měli milovat a je jim to v podstatě ukradeno. Láska celé jejich osobnosti totiž patří něčemu jinému. A sice hmotě! Tu milují, tu uctívají a té se klanějí!

Do všeho současného materialistického bláznovství však znějí Kristova slova, hovořící o tom, co je ve skutečnosti pro každého člověka nejdůležitější: "Miluj Hospodina, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou".

Dnešní člověk si však s těmito slovy neví rady. Neví co znamenají a neví, jak je zrealizovat.

Ale v konečném důsledku je přece jen určitým způsobem chápe a rozumí jim! A to právě prostřednictvím svého, materialismem pokřiveného odrazu, který tak důvěrně známe a ve svých životech naplňujeme. Pokřivený, materialistický odraz výše zmíněných Kristových slov totiž zní: „Miluj pouze hmotu a všechny její požitky! A to celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou.“ Tomuto už všichni dokonale rozumějí! Právě podle tohoto totiž uvažují a jednají, a podle tohoto si zařídili celý svůj život.

Jen se podívejme na současného materialistu, který má rád život a má rád všechny nepřeberné možnosti, které mu nabízí. Jeho dny jsou naplněny prací, ale také mnoha požitky, které si penězi za svou práci dokáže zajistit. Toto absolutně pohlcuje a zaměstnává celý jeho vnitřní život, a samozřejmě i ten vnější. Všechno toto je však pouze hmota, kterou dotyčný člověk takovýmto způsobem bezvýhradně miluje.

Co je však více? Stvoření, nebo Ten, co ho stvořil? Zformované nebo Ten, co všechno zformoval?

Co je dominantnější? Co je podstatnější? Co je hodné větší pozornosti? Co je hodné větší úcty a lásky?

Náš zájem, naše pozornost a naše snažení mohou patřit i materii, ale mnohem větší zájem a mnohem větší pozornost by měla patřit Tomu, kdo stojí nad materií.

Můžeme mít rádi život ve hmotnosti se všemi jeho radostmi a možnostmi, ale mnohem více máme mít rádi samotného Tvůrce a udržovatele tohoto života.

Stvořitel a věci jím stvořené jsou totiž dva základní prvky bytí, avšak nesmírná tragédie a nesmírná malost lidí spočívá v tom, že tuto elementární dvojrozměrnost života zredukovali pouze na jeho materiální část.

Materiální realita byla vytržena z velkého, celkového kontextu bytí. Lidé se omezili pouze na hmotné a takovýmto způsobem se oni sami stali omezenými. Omezenými hodnotově i osobnostně! Omezenými lidsky i duchovně! A ve svém omezeném vnímání reality nutně vytvářejí věci tomu odpovídající. Věci, a dokonce i myšlenky pouze materialisticky omezené a zploštělé. No a tento, námi úzce omezený svět, se nám stal realitou, v níž žijeme.

Ale lidé jsou ve své nejvnitřnější podstatě jako ptáci, jejichž křídly je rozměr úcty a lásky vůči Stvořiteli. Jelikož jsme však svá křídla přestali používat, zakrněla nám a my jsme ztratili svou přirozenou schopnost létat. Pohybujeme se proto už jen po zemi a svět výšin, přístupný pouze volnému letu nám zůstává nepřístupný. Tak nepřístupný, že jsme už dokonce ztratili i víru, že něco takového vůbec existovalo a existuje.

Jedině láska a úcta ke Stvořiteli nám totiž může dát nadhled nad hmotou. Může povznést naši mysl, naše vědomí i naši duši k výšinám, odkud už hmotu nelze vnímat jako něco dominantní, ale jen jako něco podružné. Jako něco, co můžeme a máme plnými doušky využívat, ale naši mysl, naše vědomí a naši duši to nesmí nikdy plně ovládnout.

Pokud ale lidská bytost ztratí úctu a lásku ke Stvořiteli, ztrácí tím zároveň také patřičný nadhled nad hmotou. A to hmotné ji pak plně pohltí a zotročí. A to až do takové míry, že člověk nakonec uvěří, že nic jiného neexistuje. Že hmota a její požitky jsou vším a na ničem jiném nezáleží. Že duchovno a existence Stvořitele je jen fantazie a výmysl.

Náš svět učinil z nepatrnosti hmoty velikost a ze skutečné velikosti, stojící nad hmotou pohádku a nesmysl. A v tomto tragickém hodnotovém omylu prožije většina obyvatelstva celý svůj život. Tomu také plně odpovídá jejich lidská, osobnostní a duševní kvalita. Kvalita, kterou si můžeme ukázat na tomto konkrétním příkladu:

Začátkem letošních prázdnin jsem viděl při cestě skupinu asi dvanáctiletých dětí, které se evidentně nudily a čistě z nudy pokřikovaly na okolo procházející cyklisty.

Když se k ním nějaký cyklista blížil, šlo o pokřiky víceméně neutrální, až dobromyslné. Ale čím více se cyklista vzdaloval, tím byla rétorika tvrdší a z dálky za ním zněly ty nejvulgárnější nadávky. Takto se tedy přes prázdniny baví dnešní, zhruba dvanáctileté děti.

Jde o názorný příklad, jasně dokumentující duševní a osobnostní kvality mládeže, narozené dnešním rodičům materialistických hodnot, pro které je jediným náboženstvím pouze hmota a hmotné požitky. A podobným, negativním způsobem se směrem zevnitř navenek projevuje kult zlatého telete materie nejen u dětí a dospívající mládeže, ale také u lidí absolutně všech věkových kategorií.

Nesmírná ubohost, nízkost a malost proto vane z dnešních lidí téměř na každém kroku. Vane ze všech jejich slov a rozhovorů. Je trvale přítomna ve všem jejich životním snažení a ve všech jejich činech. Bije do očí i při jejich zábavě a trávení volného času.

A nemohou na tom nic změnit ani nejmodernější mobily a tablety, ani značkové oblečení, ani nejnovější modely aut, ani atraktivní dovolené a plné peněženky. Neboť i přes vlastnictví všeho tohoto je až zarážející děsivá materialistická ubohost, jakmile lidé otevřou ústa a dají tak nestrannému pozorovateli nahlédnout do svých duší.

A k takové, až lidsky nedůstojné devalvaci a osobnostní degeneraci došlo proto, že celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a celou svou silou milujeme pouze to hmotné a materiální. Místo toho, abychom se stali skutečně lidsky velkými a hodnotnými tím, že celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou budeme milovat jedině Pána a svého Boha.

A to konkrétně tak, že se budeme snažit žít podle jeho Vůle, podle jeho Zákonů a v duchu nejvyšších a nejušlechtilejších ctností. Jedině pro takovéto lidi byl stvořen hmotný svět a jedině takoví lidé budou smět v budoucnu využívat všech jeho darů, možností a radostí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Hmota směřuje k zániku a blíží se poslední soud! Dva pohledy na tuto problematiku

Žijeme ve světě hmoty a vše hmotné jednou zanikne. Týká se to našeho fyzického těla, týká se to zvířat, rostlin, naší planety i celé sluneční soustavy. Tomuto ději není uniknutí! Ale pozor! Jen co se týče hmotné a materiální úrovně! V té duchovní je únik možný! A právě tento únik do bezpečí je nejdůležitějším životním posláním každého z nás! Je nejvyšším smyslem celého našeho bytí!

Poslednímu soudu, spojenému s nevyhnutelným rozkladem hmotného světa tedy neunikne absolutně nikdo z nás, přičemž poslední soud bude představovat nekompromisní hraniční čáru, probíhající napříč všemi lidmi.

Hraniční čáru, rozdělující lidi na dostatečně duchovně zralých, a tím pádem schopných povznést se z hmotného světa do věčného království ducha. A na duchovně nezralých, svázaných prostřednictvím svých chyb, nedostatků, vášní, sklonů, nemravnosti, nebo dogmat s osudem hmotného světa, směřujícího do rozkladu. Nezbytný osud rozkladu hmoty se pak stane osudem každého jednotlivce, takovýmto způsobem s hmotným světem pevně spojeného.

Toto je dění, kterému nemůže uniknout nikdo z nás. A i když mu není možné uniknout, je možné se na něj zodpovědně připravit a zvítězit v něm. Vyjít z něj, jako vítěz a ne jako poražený. Abychom se mohli stát vítězi nad smrtelností hmoty v blížícím se posledním soudu, bylo nám ukázáno, co máme dělat a hlavně, jakými se máme stát, aby se toto neodvratné dění nestalo záhubou naší osobnosti.

Jde o věci, které je třeba stále, byť tisíckrát připomínat, aby se lidé vzpamatovali, duchovně pozvedli a mohli včas povznést do království nebeského, zanechávajíc za sebou všechna nebezpečí hmotných světů, pomalu ale jistě směřujících do svého rozkladu.

Podívejme se proto nyní na dva obrazy posledního soudu, které nám mohou vnést více pochopení a porozumění do této vážné problematiky.

První obraz bude souviset se známým podobenstvím o moudrých a nemoudrých pannách. Je sice důvěrně známé, ale o jeho vztahu k poslednímu soudu se až tak moc nemluví.

Den se schyluje ke konci, pomalu se stmívá a panny čekají na ženicha. Ty moudré si prozíravě vzaly dostatek oleje do svých lamp. Avšak nemoudré panny po čase zjistily, že jim bude olej chybět. Prosí proto moudré panny, aby jim daly ze svého. Ty však říkají, že pokud jim dají olej, nebudou mít nakonec dost ani jedni, ani druzí. Ať raději jdou za prodavači a olej si koupí.

Nemoudré panny tedy odcházejí, ale mezi tím přichází ženich a moudré panny s hořícími lucernami vstupují na jeho svatbu. Dveře se definitivně zavírají a nemoudré panny zůstávají venku.

Toto podobenství nám jasně hovoří o výše zmíněné, dělící čáře v souvislosti s posledním soudem, která vzájemně od sebe oddělí připravených a duchovně zralých od nepřipravených a duchovně nezralých. Připraveni a zralí vstoupí do věčné radosti říše ducha a nepřipravení a nezralí zůstanou uvíznutí ve hmotě, za pevně zavřenou bránou, vedoucí do království nebeského.

Co však je oním plamenem, hořícím v lampách moudrých panen a co je olejem, který tento plamen živí?

Plamenem je duchovní jiskra v nás! Je jím drobné zrnko ducha, které jsme si jako největší poklad přinesli sem do hmotnosti. Aby ale plamen našeho ducha mohl jasně zářit, musí mít dostatek oleje. No a tímto olejem je naše snaha o dobro, spravedlnost a čestnost! Naše snaha o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vnitřního života! Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů! Naše snaha o naplňování Vůle Nejvyššího v každodenním životě!

Kdo takto činí, bude mít dostatek oleje ve své lampě a plamen jeho ducha bude radostně hořet v očekávání příchodu Ženicha. A Ženich potom všem, ctnostmi zářícím lidským duchům, otevře bránu do svého království nebeského.

Kdo se ale neusiloval o dobro, spravedlnost a čestnost, kdo se nesnažil o zachovávání čistoty a ušlechtilosti vlastního vnitřního života, kdo se neusiloval o poznávání Vůle Nejvyššího a jeho Zákonů, kdo se nesnažil o naplňování Vůle Páně ve svém každodenním životě, ten nemá dostatek oleje ve své lampě a proto plamen jeho ducha pouze slabě bliká. Takový jedinec se nestal ctnostmi zářícím lidským duchem a proto mu nebude dovoleno vstoupit na Ženichovu svatbu. Bude muset zůstat za pevně zavřenýma dveřmi. Bude muset zůstat ve vnější tmě do rozkladu se řítící hmoty, která ho strhne se sebou.

A pojďme k obrazu druhému. Představme si vysokou horu, pokrytou velkým množstvím sněhu. V údolí pod horou žijí lidé a věnují svým námahám, starostem a radostem. Jen málokdo z nich zatouží po tom, aby se někdy dostal na vrchol hory. Přece se však najde pár jedinců, kteří se na tuto cestu vydali.

Po nějakém čase přijde k obyvatelům, žijícím v údolí pod horou, výstražná zpráva o prvním stupni lavinového nebezpečí. Mnohých se zmocní strach a začnou uvažovat, jak by se mohli zachránit, a co konkrétního by mohli udělat, aby se vyhnuli jisté záhubě v případě pádu laviny do údolí.

Ale život jde dál ve svém obvyklém spěchu, což způsobí, že se nakonec výstražná slova o prvním stupni lavinového nebezpečí pomalu s povědomí lidí vytratí.

Po nějaké době ale přichází výstraha druhá, upozorňující na druhý stupeň lavinového nebezpečí. Po tomto druhém varování však lidé paradoxně zůstávají mnohem lhostejněji, než při prvním. Vždyť nakonec k ničemu nedošlo, tak proč se znepokojovat?

No a opět, po delší době přichází k obyvatelům údolí výstraha třetího stupně lavinového nebezpečí. Ta však už zůstává téměř bez povšimnutí, protože jde o hrozbu, která se již vícekrát opakovala, aniž by k něčemu opravdu reálně došlo.

A život jde dál, až jednoho dne je najednou možné slyšet nejprve tichý, ale později strašlivý hukot padající laviny. V té chvíli je už však na všechno pozdě, protože obrovské masy sněhu tříští, ničí a hubí vše, co jim stojí v cestě, až se nakonec svalí do údolí a pohřbí ho pod sebou i se vším živým.

Zásadní otázka zní: mohl se někdo zachránit?

Odpověď: ano mohl! A to ten, kdo začal s časným výstupem na horu a dostal se na její vrchol, kde nikdy žádná lavina nepadá. Jedině tam, na vrcholu hory se totiž nachází bezpečné místo.

V našem případě, ve vztahu k poslednímu soudu to znamená, že jedině ten, kdo ve svém životě dosáhne vrcholu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, jedině ten se nemusí ničeho obávat, když se všechny hmotné světy začnou lavinovitě hroutit samy v sobě.

Kdo se však naopak ve svém životě nesnaží o dosažení lidské dokonalosti, o dosažení lidsky dokonalého ideálu dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností, nachází se v údolí standardního, každodenního materialistického života. Nachází se v bezprostředním dosahu lavinovitého zhroucení hmoty, která ho musí nutně strhnout se sebou.

Ať je ponecháno na posouzení každého, kde je v současnosti jeho místo. Zda si ještě klidně žije v údolí a nic jiného, než čistě pozemské starosti a radosti ho nezajímají. Nebo, zda již začal se svým výstupem na horu a ve své osobní snaze o dosažení vrcholu dobra, ušlechtilosti a spravedlnosti se nachází ve čtvrtině cesty, v půlce cesty, nebo ve třech čtvrtinách cesty.

Každý ať si ale dobře uvědomí, že absolutně bezpečný může být jen na samotném vrcholu hory, čili na samotném vrcholu lidské dokonalosti, protože kdekoliv pod vrcholem, na jakémkoli stupni jeho nedostatečné lidské dokonalosti a duchovní zralosti ho ještě může zachytit a strhnout lavina, do zániku se řítícího hmotného světa, která ho bude bolestivě vléci se sebou a nakonec ho rozdrtí, zničí a definitivně pohřbí.

O všech těchto věcech nebylo mluveno proto, aby byl v lidech vyvoláván strach, ale proto, aby byla konečná poznána hluboká vážnost bytí člověka v tomto hmotném stvoření. Aby byla každým jednotlivcem včas zahájena cesta k jeho odpoutání se od hmoty a k jeho povznesení se na křídlech ctností a ušlechtilosti do bezpečného přístavu věčné říše Ducha. Do království nebeského, ve kterém není žádné smrti a žádného zániku. Do království nebeského, které je věčné a jasně září vysoko nad hmotou, jako ten největší a nejvznešenější cíl všech lidských duchů.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

O rozdílu v jednání na Zemi a v království nebeském

Vše, co se dělá na Zemi se dělá jen ke cti lidí, zatímco vše, co se dělá v království nebeském se dělá ke cti Nejvyššího. Vše, co se dělá na Zemi je jen oslavou velikosti člověka. Oslavou jeho důvtipu, rozumu, moci a šikovnosti, zatímco v království nebeském je naopak vše oslavou velikosti Stvořitele. Oslavou jeho spravedlnosti, dokonalosti, moudrosti, vznešenosti a moci.

A teď zkusme společně uvažovat. Člověk je malý a také jeho planeta je malá, protože je jen jednou z bilionů podobných planet v obrovském vesmíru. Lidstvo, s celou jeho planetou je tedy ve skutečnosti velmi nepatrné a nicotné, zatímco Stvořitel tohoto všeho je nesmírně velký.

Pokud se proto za základ a měřítko všeho myšlení a jednání rozhodneme vzít pouze to malé a nepatrné, nemůže být konečným výsledkem nic jiného, než malost. Pokud bychom se ale naopak za měřítko všech věcí rozhodli vzít v úvahu to, co je opravdu velké, výsledkem by nemohlo být nic jiného, než velikost.

A přesně takto je to s lidstvem, které uvěřilo ve vlastní, domnělou velikost, a proto uvízlo v malosti. V malosti vlastního duševního obzoru, vlastního vědomí a vlastního vnímání reality. A v tomto vnitřním stavu pak vytváří a formuje vše kolem sebe.

Zkusme se však zamyslet nad tím, jaké úžasné věci bychom byli schopni vytvářet tehdy, pokud bychom vytvářeli svá díla s vnitřním nasměrováním, podobným tomu v království nebeském. Čili s vnitřním cílem činit všechny věci především ke cti Nejvyššího.

Nebo jinak. Víme, že lidská bytost je nedokonalá. Stvořitel je však bytostí, nebo lépe řečeno, entitou mnohem dokonalejší. Vnitřní orientací lidstva na to, co je nedokonalé, musí zcela logicky vznikat pouze nedokonalost, zatímco vnitřní orientací na to, co je dokonalé, by musela nutně vznikat díla, blížící se k dokonalosti.

Naše vnitřní orientace tedy určuje kvalitu nejen toho, co děláme, ale také samotnou kvalitu naší osobnosti ve strukturách jejího vědomí, myšlení a pohledu na realitu.

Nebo ještě jinak. Člověk je schopen vytvářet a budovat velké věci jedině tehdy, pokud upírá svůj zrak k tomu, co ho vnitřně vysoko přesahuje. To znamená k nějakému ideálu. Pokud ale nemá nic, co by ho vysoce přesahovalo a upírá svůj zrak pouze na iluzi vlastní velikosti, volí si cestu malosti, ba až nízkosti. Cestu nízkosti tvora, jehož vnitřek je navzdory jeho vlastní iluzi velikosti, jejíž marnivě uvěřil, plný nejrůznějších nemravností, nečestností, nespravedlností, bezohledností, chamtivostí, podvodů, lží, agresivity, násilí, touhy po moci a mnohého jiného.

Protože v současném materialistickém světě nemají lidé vysoké a vznešené ideály, a neupírají svůj vnitřní zrak k ničemu vysokému a vznešenému, co by je přesahovalo, uvízli v malosti a nízkosti. Proto je takovým ubohým a hodnotově mimořádně nízkým život kolem nás, ačkoli se tato nesmírná vnitřní ubohost lidstva úspěšně maskuje leskem vědeckého a technického pokroku. Kdo však má oči otevřené, nemůže za všem tímto povrchním leskem nevidět děsivou hloubku současného hodnotového marasmu.

Znamená to tedy, že velikost, nebo malost naší vnitřní hodnotové orientace determinuje velikost, nebo malost naší osobnosti, ale také vnějších poměrů, v nichž na Zemi žijeme.

Mnozí lidé dneška říkají: Já jsem někdo! Já něco znamenám! Já jsem už něco dokázal a ještě dokážu! Člověk se stal vyznavačem modly vlastního "já". Stal se vyznavačem velikosti vlastního ega. A právě to je příčinou vší ubohosti a nízkosti našeho světa. To je příčinou vší bídy, všech válek, vraždění a utrpení. To je příčinou vší bezohlednosti, bezcharakternosti, nespravedlnosti, podvodu, chamtivosti, nečistoty a zvrhlosti. Takový je každodenní život, vytvořený vyznavači kultu vlastního "já".

Avšak nad malým a ubohým lidským "já", nad jeho směšnou iluzí, že "já jsem někdo, já něco znamenám a já něco dokážu", se vznáší ono velké, mocné a vznešené "Já Jsem"!

"Já Jsem, který Jsem! Jedině ze Mě samotného mohlo povstat vše, co existuje! Já Jsem dobro, spravedlnost a ušlechtilá vznešenost, vysoko se vznášející nad vší malostí uctívačů velikosti vlastního já."

Každý z lidí má možnost volby, koho vyznavačem se stane. Zda vyznavačem domnělé velikosti svého malého "já", nebo vyznavačem skutečné velikosti Božího "Já Jsem". A podle volného výběru tohoto našeho vnitřního nasměrování se pak zformuje celá naše osobnost, ale také venkovní poměry kolem nás. Zformují se buď do malosti pozemských poměrů vyznavačů vlastního "já", v jakých žijeme dnes, nebo do nádhery radostného a ušlechtilého tvoření vyznavačů velkého a vznešeného "Já Jsem", jaké vládnou v království nebeském.

Uctívání velkého a vznešeného Božího "Já Jsem" propůjčuje člověku velikost. Povznáší ho ke všem nádherným a ušlechtilým ideálům, které toto velké, vznešené "Já Jsem" zastřešuje.

Uctívání domnělé velikosti vlastního "já" naopak člověka sráží k nízkosti a je příčinou všeho zla, které lidé neváhají provést, jen aby v očích jiných a v očích našeho světa dosáhli těkavé iluze vlastní, pomyslné velikosti.

Co si zvolíme, to budeme mít, a tak se budeme mít! Buď si tedy jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání vlastního "já" a potom budeme nutně žít v tomu odpovídajících osobních, národních, nebo celosvětových poměrech.

Nebo si naopak, jako jednotlivci, národy, nebo celé lidstvo zvolíme uctívání velkého a vznešeného "Já Jsem", na základě čehož se pak nevyhnutelně začnou měnit naše osobní, národní i celosvětové poměry směrem ke spravedlnosti, lidskosti, vznešenosti a jiným, podobným vysokým ctnostem, které zcela přirozeně generuje uctívání velikosti a vznešenosti Božího "Já Jsem".

Vyberme si tedy a kvalita našich osobních poměrů, poměrů v našem národě i na celém světě se nám stane naší odměnou. Stane se nám odměnou v případě dobrého výběru a trestem v případě nesprávného výběru. Stane se nám totiž vždy jen dokonalým odrazem hodnoty a kvality naší životní orientace, kterou jsme si svobodně vybrali.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Nemravnost - zákeřný jed, který otravuje naši osobnost

Nemravnost je jako kapka jedu ve sklenici dobrého vína. A přestože může jít o víno vynikajícího ročníku, přestože může lahodně chutnat, nepatrná kapka jedu v něm nás otráví. A čím víc budeme pít takové víno pro jeho dobrou chuť, tím více si budeme otravovat svůj organismus, až nás to nakonec zabije.

Milí přátelé, ačkoli to vůbec netušíte, i váš vlastní vnitřní život už v dnešní den přijal svou kapku jedu rozkladné nemravnosti, třeba prostřednictvím internetu, prostřednictvím filmů, knih, časopisů, vtipů, řečí, písní, nebo dokonce módy, která dnes letí.

Jed nemravnosti, obsažený v tomto všem se pomalu shromažďuje ve vaší duši, otravuje ji, až ji nakonec úplně otráví. A právě o to jde temnotě, která za tím stojí. Jde jí o strhávání lidských duší do temna a jejich konečný zánik v temnotách.

Ale buďme konkrétní a podívejme se na dvě oblasti života, ve kterých se doslova kupčí s tím pudově nejnižším, co v člověku existuje.

Podívejme se třeba na reklamu. Součástí devadesáti procent veškeré reklamy v televizi, v tisících reklamních letácích v našich schránkách, nebo kdekoliv jinde je atraktivní a spoře oděná žena. Spojení atraktivní a spoře oděné ženy je už snad nedílnou součástí reklamní prezentace každého nového modelu auta, přicházejícího na trh. Jde zde o záměrné a zákeřné podprahové působení na spotřebitele, fungující asi takto:

Téměř obnažená žena evokuje v převážné části mužské populace cosi dráždivé. Cosi nízkým způsobem příjemné a žádoucí. No a prostřednictvím určitého podprahového působení se pak stává pro spotřebitele nevědomky stejně žádoucím také samotný výrobek, který je takovýmto způsobem prezentován. Touha po jednom, a sice po atraktivní, spoře oděné ženě, se spojuje s touhou po druhém, čili po výrobku. Dvě věci se tedy slijí do jedné, čímž se pro spotřebitele stává výrobek žádoucím, a on ani dobře neví proč.

Toto manipulativní zdvojené působení je velmi osvědčené a má pozitivní vliv na zvyšování prodejnosti výrobků. Právě proto je v reklamě masivním způsobem stále využíváno.

Na jedné straně jde tedy o cílenou manipulaci s nejnižšími pudy člověka a s nectností nemravnosti, což zvyšuje prodej, avšak na druhé straně jde o velmi negativní dopad na společnost, protože ji postupně stále více mravně rozkládá a ničí.

Druhou oblastí, kde se cíleně pracuje s nemravností je současná móda. Tvůrci ženské módy, ať už prostřednictvím ženských časopisů, nebo ženských televizních pořadů celkem otevřeně deklarují, že moderní žena dneška má být sexy. Že má být určitým žádoucím sexuálním objektem, který prostřednictvím módy rafinovaně odhaluje všechny vnady tak, aby žena svým vzhledem vyvolávala zájem a pozornost mužů. Aby se pro ně stala ještě více atraktivnější a přitažlivější. Takové jsou současné módní trendy a na takovémto ideovém a filozofickém základě vznikají v dílnách současných módních tvůrců nové módní kolekce.

V konečném důsledku však přece jen záleží na každé jednotlivé ženě, jak se postaví k vlastnímu odívání. Zda se k němu postaví povrchně a bezmyšlenkovitě, ve slepém a nekritickém přijímání současných, mravně zvrácených módních trendů. Nebo naopak, upřednostní oděv mnohem ušlechtilejší a lidsky důstojnější.

Žena totiž pronikavě působí už jen čistě svým vnějším zjevem. A právě tímto svým vnějším zjevem se může stát pro všechny, kteří s ní přicházejí denně do styku buď ukazatelem cesty k pozvednutí společnosti prostřednictvím mravního a ušlechtilého oděvu, nebo naopak, se pro ně může stát ukazatelem cesty k úpadku prostřednictvím oděvu, stávajícího se pro mnohé podnětem k nemravnosti.

Kristus kdysi řekl asi toto: „Jestliže tě ke hříchu nemravnosti svádí tvé oko, vyloupni ho a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezoký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma očima upadnout do zatracení své duše.

Pokud tě ke hříchu nemravnosti svádí tvá ruka, utni ji a odhoď daleko od sebe, protože je pro tebe stokrát lepší, když vstoupíš bezruký do věčné radosti království nebeského, jako kdyby si měl s oběma rukama upadnout do zatracení své duše.“

Samozřejmě, že nechceme nikoho navádět k tomu, aby si vyloupl své oko a uťal svou ruku. Ale rozhodně třeba všech vyzvat k hlubokému zamyšlení nad těmito slovy, protože z jejich opravdu tvrdé formulace vyplývá obrovská vážnost dopadu zachovávání principu mravnosti na celé naše bytí. A to dopadu mimořádně pozitivního v případě mravnosti, nebo mimořádně negativního v případě nemravnosti.

Zavřeme proto nepropustně všechny brány naší duše a nevpouštějme do ní rozkladnou nemravnost, která se na nás nyní valí ze všech stran. Jejíž jsou plné filmy, divadla, knihy, časopisy, obrazy, reklama, móda, nebo internet.

Zavřeme nepropustně brány své duše před vším tímto jedem, abychom se tak stali osvěžujícími oázami v dnešní poušti nemravnosti.

Snažme se zachovávat své nitro čisté, protože jen tak můžeme být skutečně lidmi. Bez zachovávání čistoty nitra a proto vnitřně zaplaveni tisícerými podněty nemravnosti se totiž stáváme jen výsměchem člověka. Stáváme se jen lidskými kreaturami, prosáknutými nemravností a proto kráčejícími do náruče temna, které nás zákeřně otrávilo tímto zhoubným principem.

A dávejme si také dobrý pozor na to, abychom se i my samotní nestali pro jiné pokušením k nemravnosti. A to třeba způsobem svého odívání, způsobem své řeči, nebo věcmi, výtvory a díly, vycházejícími z našich rukou.

Neboť pro každého, kdo se pro jiné stává pokušením k nemravnosti znějí opět velmi výstražně tato Pánova slova: „Amen pravím vám, kdo by byl pohoršením k nemravnosti byť jen pro jednoho jediného z mých nejmenších, pro toho by bylo stokrát lepší, kdyby si zavěsil na krk mlýnský kámen a skočil do moře“.

A opět samozřejmě nechceme nikoho navádět k tomu, aby si věšel na krk mlýnský kámen a skákal do moře. Ale rozhodně je všech třeba důrazně vyzvat k tomu, aby si duchovně nevěšeli na krk balvan nemravnosti, který je lidsky a osobnostně bude stahovat do temných hlubin. Do hlubin, kde bude nakonec úplně udušená jejich vědoma osobnost a celé jejich vědomé bytí.

A proto z nejvyšších Výšin znějí naléhavě ke všem lidským bytostem, které si chtějí uhájit svou lidskost v dnešním moři nemravnosti na Zemi tato slova: "Udržuje krb svých myšlenek čistý! Dbejte o čistotu svého myšlení, svého cítění a svého chtění! Jedině takto budete schopni šířit mír a dobro na Zemi a jedině takto budete moci po odchodu ze Země kráčet do věčné říše království nebeského, a nikoliv do věčného zatracení vaší duše v říši temnoty.

V jednom z apokryfních evangelií je psáno: „Jestliže je světlo ve vás temnotou, jaká hrozná musí být temnota samotná?“

Světlem v nás je náš čistý a ušlechtilý vnitřní život. A toto světlo v podobě čistého a ušlechtilého vnitřního života má osvětlovat všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť, jakož také naši základní hodnotovou orientaci. No a z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk pak nemůže kráčet nikam jinam, než ke Světlu.

Pokud je ale světlo v nás v podobě našeho čistého a ušlechtilého vnitřního života zakalené rozkladným principem nemravnosti, stává se temnotou. A tato vnitřní temnota následně ovlivňuje všechny naše kroky, všechny naše činy, všechny naše rozhodnutí, celou naši životní pouť a ovlivňuje také naši základní hodnotovou orientaci.

No a opět z povahy věci samotné zcela logicky vyplývá, že takovýto člověk nemůže kráčet nikam jinam, než právě do náruče temna. Do vražedné náruče temnoty, kde bude udušené jeho bytí, protože jeho osobnost podlehla rozkladnému principu nemravnosti. Ten je totiž jedním z jedovatých šípů temnoty, vystřelovaných do duší a do vědomí lidí, aby jím byly vnitřně otrávení, aby je to strhlo dolů a aby mohli být nakonec zničeni.

Nejdůležitějším posláním člověka na Zemi není totiž jeho ekonomický přínos pro společnost, jak se dnes mylně domníváme. Není jím ani jeho schopnost vydělávat peníze, ani jeho možnosti využívání tisícerých požitků tohoto světa.

Nejvyšším posláním člověka je jeho schopnost kotvit Světlo na Zemi! Schopnost povznášet vše stávající směrem ke Světlu. Povznášet sebe sama, svůj národ i celou planetu.

Dbejme proto úzkostlivě, aby světlo v nás bylo opravdu světlem, a ne temnotou. Dbejme proto, aby náš vnitřní život byl jen čistý a ušlechtilý, protože jedině takto jsme schopni naplňovat své lidství. Jedině takto se můžeme stát světlem světa a povznášet směrem ke Světlu vše kolem nás.

Co dodat na závěr? Snad pouze tato slova:

Blahoslavení ať jsou všichni lidé čistého srdce, neboť oni jsou požehnáním Země a jejich je království nebeské!

Ať se ale třesou všichni lidé srdce nečistého, neboť oni jsou prokletím Země a jejich je království temnoty!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Jak začít měnit společnost k lepšímu? Od sebe sama!


Mnoho lidí se ptá, co konkrétního by měli začít oni sami dělat, aby budoucnost, která nás očekává, opravdu stála za to. Odpověď je jednoduchá. Možná až příliš jednoduchá na to, aby byla snadno pochopitelná lidem dnešní komplikované doby.

Světlá budoucnost nás totiž může očekávat pouze tehdy, pokud přetransformujeme svůj vnitřní život, čili své myšlení a cítění do souladu s hodnotami Světla. Právě toto je první konkrétní krok, kterým může začít každý z nás tady a teď, v této chvíli formovat budoucnost tak, aby opravdu stála za to.

Neboť všechny věci kolem nás se dějí jenom zevnitř směrem ven. Povaha hodnot, jaké lidé přechovávají ve svém nitru se totiž vždy nutně projevuje v charakteru společenských poměrů, v jakých musí žít.

V současnosti sice žijeme v blahobytu a ekonomice se daří, ale společnost je prorostlá lží, podvodem, chamtivostí, bezohledností, vulgárností, zkažeností a mnoha jinými, podobnými negativy. To však je jen dokonalý odraz hodnot, jaké lidé nosí, skrývají a pěstují ve svém nitru. Je to závist, nenávist, nepřejícnost, nemorálnost, materialismus, plytkost, povrchnost myšlení a podobně.

Pokud tedy zaznívá otázka, co konkrétně dělat, aby byla budoucnost lepší, tak v první řadě změnit a zušlechtit vlastní vnitřní život, na základě čeho se pak začnou zlepšovat také vnější poměry. Neboť jak již bylo řečeno, skutečná změna k lepšímu se děje vždy pouze zevnitř směrem ven. Pokud se tedy změní to vnitřní, změní se nakonec podle toho i to vnější.

Náš svět, který nedokáže pochopit tuto jednoduchou zákonitost zažil právě z tohoto důvodu velké množství různých krvavých revolucí a nejrozličnějších násilných snah o změnu vnějších poměrů pouze čistě vnějším způsobem. A když bylo nakonec, nejednou v potocích krve svrženo to staré, to nové co přišlo, začalo brzy vykazovat stejné, nebo velmi podobné chyby a nedostatky.

Bylo tomu tak a vždy tomu tak bude proto, že se lidé vnitřně hodnotově neobrodili, ale zůstali stále stejní. Každá vnější změna poměrů byla pak jen symbolická a totéž zlo se ve společnosti začalo projevovat opět, pouze v nějakých jiných formách.

Znamená to tedy, že vnitřní hodnotová obroda jednotlivců je nezbytným a rozhodujícím prvním krokem, kterým se začínají měnit společenské poměry skutečně k lepšímu. Jakékoliv jiné zákonné, legislativní, politické, nebo revoluční změny musí být vždy bez vnitřního obrození lidí kontraproduktivní.

Jaká nás tedy čeká budoucnost? Každá budoucnost je vždy jen sklizní přítomnosti. Co tedy budeme svou vnitřní hodnotovou orientací zevnitř směrem navenek v současnosti sít, důsledky toho budeme muset v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti sklízet.

Ve světle této železné zákonitosti blednou a rozplývají se všechny nereálné představy krásné budoucnosti, založené na něčem jiném, než na vnitřní hodnotové obrodě. Vždy totiž půjde jedině o tento důsledný a zákonitý děj, který nebude nikdy respektovat naše pocity a přání, ale vždy jen to, co vznešeností, nebo naopak nízkostí hodnot směrem zevnitř navenek v současnosti rozséváme. Jedině tomuto a ničemu jinému bude tedy odpovídat budoucnost lidstva, a to bez ohledu na jakékoli krásné představy a sebeklamy, které nám dnes tak mnozí rádi, ale falešně předkládají.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Křesťanství jako terč!

V současnosti se stalo velmi moderním útočit na křesťanství. A útočí se na něj z těch nejprotichůdnějších stran, a to skrytě, nebo otevřeně. Ze strany EU je křesťanství vnímáno jako nebezpečný potenciál pro formování silné morální integrity osobnosti, se kterou se už nedá tak snadno manipulovat. Proto je nepohodlné. Ze strany Slovanství jde o nepřekonatelnou nevraživost, až nenávist za křivdy, které se nastupující křesťanství dopustilo na dávných Slovanech a jejich kultuře. Ze strany stoupenců Véd jde zase o nenávist na základě paušálního odsouzení křesťanství, jako chtonického, materialistického a krvavého padlého kultu.

Existuje názor, že křesťanství, ale i židovství mohou za všechno zlo ve světě. Že židokřesťanství má na svědomí likvidaci mnoha kultur a mnoho milionů lidských životů. Jejich minulost je plná krve, násilí, vraždění, boje o moc, nadvládu a vliv. V současnosti usiluje židovsko sionistická, bankéřská lobby, reprezentovaná nejbohatšími rodinami světa, jako jsou Rothschildové, prostřednictvím různých finančně politických manipulací o světovládu a nastolení absolutního otroctví lidstva ve formě takzvaného nového světového řádu.

Védskí odpůrci židokřesťanství, jak již bylo naznačeno, vidí hlavní příčinu tohoto všeho právě v židovství a v křesťanství, jako v jádru zvrácených, chtonicko materialistických náboženských systémech, vyznačujících se kultem krvi. V židovství jde o krvavé oběti na oltáři a v křesťanství o krvavou oběť Krista.

Tvrdí, že dokud lidé neodmítnou tato zvrácená náboženství jako celek a budou jim svou vlastní vírou dávat určitou legitimitu, do té doby se bude dále šířit výše zmíněné mocenské zlo, až vše skutečně vyústí do realizace nového světového pořádku a absolutního zotročení obyvatelstva země.

Je to ale skutečně pravda? Spočívá opravdu vyřešení všech světových problémů právě v odmítnutí židovství a křesťanství?

Žel, jde o názor značně zjednodušený, protože nepochopitelná nevraživost mnoha odpůrců těchto náboženství jim zatemňuje zrak natolik, že v nich nedokáží vidět absolutně nic pozitivního a paušálně je odsuzují jako jeden celek.

My se však nyní zkusme podívat na židovství a křesťanství bez této nevraživosti a okamžitě uvidíme, že podobné odsuzování je úplným nesmyslem. Uvidíme totiž, že v židokřesťanství stáli vedle sebe odedávna a stojí až dodnes dva proti sobě jdoucí proudy. Proud pravého židovství, stojící proti židovství nepravému a proud pravého křesťanství, stojící proti křesťanství nepravému.

To mnohé zlo, které bylo v historii i současnosti způsobeno nejrůznějším národům a jednotlivcům má na svědomí právě proud falešného židovství a proud falešného křesťanství.

Taková je skutečná pravda v hrubých rysech, ale abychom ji snad ještě lépe pochopili, uveďme si tento příklad. Představme si nástroj, jakým je nůž. Můžeme ním krájet chléb, nebo jím můžeme někoho bodnout.

A přesně takto je to také se židovstvím a křesťanstvím. Každé z nich je možné chápat jako nástroj, kterým lze krájet duchovní chléb, jako potravu pro vlastní duši a duše jiných. Nebo naopak, můžeme tento nástroj použít k špatnému, k ovládání jiných, jako prostředek moci, teroru a zotročení. No a židovství a křesťanství bylo během dlouhé historie používáno jedním, i druhým způsobem! První, pozitivní způsob jejich využití přinášel světu požehnání, zatímco druhý, negativní způsob jejich zneužití přinášel světu mnoho neštěstí, bolesti a vraždění.

Tragédií však je, že onen první způsob, který v sobě skrývá potenciál vybudovat ráj na zemi byl vždy menšinový. Druhý způsob zneužívání vznešených principů židovství a křesťanství, jako vnějšího štítu, za kterým se ve skutečnosti skrývala jenom lež, podvod, úskok, vražda a snaha ovládnout a zotročit, byl žel vždy během celé historie proudem většinovým.

Pokud se totiž podíváme do nejhlubší historie židovského národa uvidíme, že v určitých časových intervalech se v něm rodili proroci. A tito proroci vždy velmi nekompromisně pranýřovali špatné celkové směřování židovského náboženství a jeho duchovních vůdců.

Avšak proroci, jako reprezentanti světlé linie židovství, stáli vždy v menšině a byli napadáni, kamenování a vražděni. Dělo se tak proto, že proroci nabádali k tomu, aby byly vysoké a vznešené pravdy židovství skutečně používány správně, čili k duchovnímu vzestupu národa. To znamená k dobru národa židovského, jakož také k dobru celého světa.

Žel, něco takové nebylo společensky žádoucí, protože v hierarchii židovské církvi se nacházeli lidé, kterým šlo hlavě o světské výhody a pozemský prospěch. Čili o vliv, moc a vlastní, pohodlný život bez práce. A vznešené pravdy židovského náboženství, dané tomuto národu skutečně ze Světla, byli jimi pouze obratně zneužívány k dosažení čistě pozemských výhod, požitků a cílů. A proto byli proroci nepohodlní, proto byli kamenování a vražděni.

A proto byl také samotný Kristus, Syn Boží, jako představitel této světlé linie židovství zavražděn tehdejší duchovní elitou.

Avšak v nově vznikajícím křesťanství vše dále pokračovalo přesně tak, jako předtím v židovství. Hlavní, mocenská linie křesťanství, sloužící hmotným zájmům a pozemské moci se snažila vždy tvrdě vypořádat s příslušníky světlé linie křesťanství, usilující o skutečný duchovní vzestup. Na jejich eliminaci a likvidaci používala dva způsoby. Prvním bylo morální znevážení prohlášením, že jejich učení je blud, který se neshoduje s naukou oficiální linie církve tak, jak se to stalo Origenovi, nebo celé gnostické větvi prvotního křesťanství.

No a druhým způsobem byla samozřejmě fyzická likvidace. Čili upalování a vraždění nejrozličnějších kacířů, heretiků a odpadlíků. Z našeho prostředí patří k těm nejznámějším Jan Hus.

Je vskutku paradoxní, že právě na samotné křesťanské církve se ukázaly jako nanejvýš pravdivé známa slova Ježíše, hovořící o dvou cestách. Čili v našem případě o dvou liniích křesťanství, z nichž ta široká a většinová vede do zatracení, zatímco ke spáse jednotlivců, národů a světa vede pouze úzká cesta menšinové linie pravého křesťanství světla. A tento hluboký rozkol mezi oficiální linií křesťanství, poznamenaného materialismem a moci chtivostí a mezi neoficiální linií křesťanství, snažící se o skutečný život podle Kristových zásad, tento zásadní rozkol přetrvává v křesťanství až dodnes.

A jak se to projevuje v naší nejaktuálnější současnosti?

Temná větev židovství i křesťanství vzájemně spolupracují v napomáhání snahám o absolutně zotročení lidstva v podobě nového světového pořádku. Židovství, reprezentované nejbohatšími rodinami světa má v rukou obrovskou finanční, ekonomickou, mediální a politickou moc, jejímž prostřednictvím uskutečňuje sérii postupných kroků, směřujících ke světovládě.

Mezi ně patří záměrně vyvolaný problém migrace. Mezi ně patří vojenské a ekonomické rozvracení a ovládání států. Mezi ně patří záměrný morální rozvrat jednotlivců a národů, které vnitřně v sobě rozvrácené budou snadněji ovladatelné. Mezi ně patří snaha o odstranění hotovosti a zavedení bezhotovostního styku, poskytujícího bankám možnost kontroly každého jednotlivce, jakož také jeho finanční likvidaci prostřednictvím zablokování účtu. Mezi ně patří provokování nového válečného konfliktu s Ruskem, jakož i mnoho dalších, podobných věcí.

A je zarážející, že ačkoli židovství a křesťanství stále zůstávají nesmiřitelnými náboženstvími, třeba v otázce migrace nacházejí společnou řeč. Světové mocenské sionistické elity a hlava křesťanství - papež, jsou v tom zajedno. Ačkoliv tedy ve věcech víry zůstávají nesmiřitelnými, to, co je spojuje jsou společné, mocensko ekonomické zájmy.

Oproti této temné, většinové cestě židovství a křesťanství však stojí názorová menšina. Já osobně znám několik křesťanů, kteří nesouhlasí s mnoha výroky a činy současného papeže, protože jasně vnímají, že to není ta správná cesta.

Žel, většina křesťanů jsou křesťané formální, kteří o svém křesťanství nikdy hlouběji neuvažovali a proto se vždy nechali slepě vést většinovým proudem církve, který však kolaboruje s temnotami.

Co dodat na závěr? Židokřesťanství, přesněji řečeno jeho temný proud má skutečně na svědomí velké množství zla a na svých rukou velké množství krve. Ale je naprosto nesprávné, pokud někdo kvůli tomu, ve své nepřekonatelné antipatii, až nenávisti, která mu kalí zrak, odsuzuje židovství a křesťanství jako jeden celek. Jako něco úplně a bezvýhradně špatné, přičemž odmítá vidět, že v těchto náboženstvích vždy v historii, a to až do současnosti existovala světla větev. Ta stála v tvrdé opozici proti většinovému, temnému proudu a její příslušníci museli nejednou zaplatit za své přesvědčení i vlastními životy.

A proto je přímo zločinem, pokud někdo odsuzuje také těchto lidí a jejich světlé snažení, a hází jich do jednoho pytle spolu s temným proudem židokřesťanství, proti kterému bojovali. A to vše s povrchním odůvodněním, že v židovství a křesťanství není vůbec nic dobrého.

A mimo jiné, temnota a její přisluhovači si dali velmi záležet na tom, aby právě takovýmto způsobem křesťanství pošpinili a zkompromitovali. Aby jednoduše povrchní a do hloubky nepříliš jedoucí lidé odsoudili křesťanství jako jeden celek. A tím pádem aby nakonec sami sebe duchovně odřízli od nejhodnotnějšího světlého impulsu, jakého se naší civilizaci vůbec dostalo.

A přesně o toto temnu šlo, přičemž k naplnění tohoto cíle zneužívá lidské povrchnosti, lidského sklonu vidět věci buď celé černé, nebo celé bílé a obecné nechuti hlouběji myslet a zkoumat. Odmítnutím křesťanství se však každý takovýto člověk sám připravuje o cestu, která by ho mohla povznést až ke Světlu.

Celkem na závěr proto třeba zdůraznit, že za všechno zlo, které má na svědomí židokřesťanství, mohou pouze bezcharakterní a vypočítaví jednotlivci. Ti pod pláštíkem vznešených ideálů židovství a křesťanství spřádali a prováděli své zištné, mocenské a čistě materialisticky bezohledné záměry. Jedině oni mohou za všechno zlo! Temnota se však postarala o to, aby byly jejich zlé činy připsány židovství a křesťanství jako celku.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Řiďte se svým instinktem!

Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.

A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.

Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.

Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.

Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.

První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.

Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.

Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.

Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.

A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.

Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito "hodnotami" přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.

Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.

A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.

My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.

A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.

Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.

Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.

Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.

Začněme proto skutečně řídit svýma "instinkty", jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.

A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Odstraňování duchovních nesmyslů

Jedním ze závažných omylů v duchovní oblasti je tvrzení, že mezi zákony univerza patří princip duality, na jehož základě není bez zla možné ani dobro a naopak. Přesně stejně, jako není bez tmy možné ani světlo, nebo bez výdechu nádech. Ani jeden z těchto duálních prvků není proto možné odstranit a je nesprávné se o to vůbec pokoušet. Správně je vzít to na vědomí a naučit se s tím patřičně zacházet.

Tento názor je neuvěřitelně duchovně škodlivým, protože pravda je úplně jiná! Je to výplod temnoty, která se snaží o dosažení legitimity zla a jeho akceptování jako čehosi potřebného a užitečného. Podívejme se proto, jak to celé ve skutečnosti je.

Princip duality, ono známé jin a jang, tvoří vždy dva protichůdné prvky, které ve vzájemném spolupůsobení vytvářejí harmonii. Například mužský a ženský princip, výdech a nádech, aktivita a pasivita, světlo a tma, a tak dále.

To tedy znamená, že stejný poměr mužského a ženského principu vytváří harmonii. Stejný poměr světla a tmy ve střídání dne a noci vytváří harmonii. Stejný poměr výdechu a nádechu vytváří harmonií. Stejný poměr aktivity a pasivity vytváří harmonii.

Pokud ale nedokážeme uhlídat tento vzájemný optimální poměr, vzniká disharmonie, čili cosi škodlivé. Pokud tedy začne třeba ve společnosti převládat jenom mužský princip, je to disharmonické a škodlivé. Pokud třeba začne převažovat aktivita v podobě nadměrného pracovního zatížení nad pasivitou, čili přiměřeným odpočinkem, je to opět disharmonické a škodlivé. Nemůžeme se více nadechovat, než vydechovat, protože by nás to zabilo. A tak dále ...

Zlo a dobro ale nepatří do tohoto duálního principu harmonie, vytvářeného dvěma protichůdnými prvky, protože stejný poměr dobra a stejný poměr zla nevytváří harmonii, ale naopak, ustavičné pnutí.

Pokud převyšuje zlo a stále roste, je to neštěstí, směřující ke tragédii a ke zkáze. Pokud ale převyšuje dobro a stále roste, je to požehnání, které se růstem dobra pouze stupňuje.

Tvrzení, že bez zla nemůže být ani dobro je absolutně mylné, protože v království nebeském, v takzvaném nebi vládne jen dobro a není tam žádného zla. A lidé mají usilovat o to, aby i na zemi bylo tak, jako v nebi. To je ideál, který je možné dosáhnout. A být užitečným k jeho dosažení se zavazuje každý, kdo se modlí Kristovu modlitbu Otčenáš: "Přijď království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi."

Znamená to tedy, že i na zemi může být zlo eliminováno na minimální možnou míru, nebo zcela odstraněno tak, jak je tomu v nebi, kde žádné zlo nemá místa. Jak tedy vidět tvrzení, že bez zla nemůže existovat ani dobro je hlubokým omylem.

Tak totiž, jako průpovídka, že čistému je vše čisté jsou jenom pěkně a ušlechtile znějící, rafinovaná slova, pod pláštíkem nichž má být ve světě šířena rozkladná nemravnost, nemorálnost a nečistota, tak je také v tvrzení, že bez zla nemůže být ani dobro pouze snaha obhájit a ospravedlnit existenci zla. Existence zla má být lidmi akceptována, přijata, ba dokonce absurdním způsobem vnímána jako něco pozitivního, bez čeho by dobro vůbec nemohlo existovat. Skutečná pravda je však taková, že zlo na zemi i v celém stvoření nemá vůbec co hledat.

A proto s ním má každý člověk bojovat! Bojovat tak, že se nebude přednostně snažit zlo eliminovat, ale že se bude snažit především rozvíjet dobro. Rozvíjet dobro v sobě samém i kolem sebe.

Neboť dobro je světlo a zlo je temnota. A čím více svítí světlo dobra a čím je intenzivnější, tím více pohlcuje temnotu, která se postupně ztrácí a mizí, protože není schopna čelit světlu. Toto je ten správný boj!

Staňme se tedy bojovníky za dobro hlavně tím, že rozzáříme světlo dobra v nás a kolem nás! V nás v podobě ušlechtilého a čistého vnitřního života a vysoké vnitřní hodnotové orientace. A kolem nás této naší nabyté vnitřní kvalitě odpovídajícím slovním projevem a konkrétními činy.

PS. Samozřejmě, že člověk může bojovat i proti vnějším projevům zla, kterých je kolem nás nepočítaně. Ale nejdříve by rozhodně měl začít rozsvěcovat světlo především sám v sobě. Nejdříve by měl tedy vybrat ono pověstné břevno z vlastního oka, a až potom začít s vybíráním třísky z oka svých bližních.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Nemravnost naše každodenní

Léto je obdobím, které se snad nejvýraznějším způsobem dostává do rozporu s mravností. Člověk si proto musí dávat pozor a hlídat mravní integritu vlastní osobnosti. Jinak může mít na něj letní nápor nejrozličnějších druhů nemravnosti velmi destruktivní duchovní vliv. Může strhnout jeho vnitřek hluboko dolů a zdevastovat ho, protože ve skutečnosti jde o mnohem víc, než se na první pohled zdá.

O co tu tedy jde a proč bychom neměli tyto věci vůbec zlehčovat?

Základní principy bytí jsou jednoduché. Proto jsou pochopitelné každému. Stačí na ně logika desetiletého dítěte. Velkým paradoxem naší civilizace je však skutečnost, že tyto jednoduché souvislosti není schopna pochopit většina vzdělaných, inteligentních a moderních lidí dnešní doby.

Naše univerzum je místem ustavičného pnutí mezi dvěma protichůdnými principy. Mezi dobrem a zlem!

Dobro je princip konstruktivní, budující a harmonizující. Zlo je princip úpadkový, destruktivní a vše směřující ke zničení.

Mravnost je možné jednoznačně přiřadit ke konstruktivnímu principu bytí, čili k dobru. A naopak, nemravnost zase k destruktivnímu principu bytí, čili ke zlu.

No a právě zde dochází k nepochopitelnému rozporu naší civilizace s nejelementárnější logikou. Pokud se totiž chceme mít jako jednotlivci, i jako společnost dobře tak, jak to chtějí absolutně všichni lidé bez rozdílu, nezbytným předpokladem dosažení tohoto cíle je preferování konstruktivního principu bytí. To znamená principu dobra, ke kterému můžeme jednoznačně přiřadit také mravnost.

V rozporu s tím však naopak naše civilizace všemožně podporuje destruktivní princip bytí, čili zlo, a to právě v podobě nemravnosti. Nicméně podporováním nemravnosti, to jest zla, nelze nikdy dosáhnout toho, aby bylo na světě opravdu lépe.

Naopak, je to cesta k postupnému rozkladu a destrukci společnosti, přičemž zmiňovaného, rozkladného principu nemravnosti jsou dnes plné filmy, divadla, časopisy, knihy, výtvarná díla, nebo dokonce móda a reklama.

Kdybychom měli mluvit podrobně o všech těchto oblastech umění a života a ukázat si, jakým konkrétním způsobem jsou prorostlé rozkladnou nemravností, trvalo by to velmi dlouho. Podívejme se proto jenom na jednu jedinou oblast, a sice na herecké umění, které v podobě divadla a filmu velmi intenzivně zasahuje do společenského povědomí. Celkem konkrétně půjde o nedávný skandál na festivalu "Divadelní svět Brno 2018" kde vystoupil slovinský soubor s hrou "Vaše násilí, naše násilí".

V této hře ústřední postava křesťanství znásilňuje muslimku, co lze objektivně považovat za výplod nemocného mozku. A kromě toho se ve hře nacházely také různé jiné obscénnosti, na základě kterých padaly trestní oznámení. Pobouření slušných lidí dosáhlo až takové míry, že svým protestem přerušili představení, což musela přímo na místě řešit policie.

Ke hře se vyjádřil také kardinál a pražský arcibiskup Dominik Duka. Prohlásil, že lidé, kteří ji prezentují by měli být stíháni. Takové něco si totiž podle něj netroufl ani nacistický režim, ani komunistický režim, a to byly totalitní režimy.

Co dodat k této kratičké sondě do charakteru současného divadla, ale i filmu? Snad jen tolik, že člověk by si měl vědomě chránit mravní integritu vlastní osobnosti a jednoduše nejít na podobný, destruktivní druh divadla. Nebo, pokud se tam dostal nevědomky, má dát demonstrativním odchodem z představení najevo svůj osobní protest.

Lidé by prostě neměli chodit do divadel jako nějaké slepé stádo a nechat se tam krmit nemravností a mnoha jinými, takzvaně uměleckými výplody nemocných mozků jen proto, že režisér mě nějaké jméno, nebo proto, že jednotliví herci v herecké branži něco znamenají.

Neboť jako hnůj nepatří do obýváku, tak i nejrůznější nízkost, která se dnes šíří z jevišť mnoha divadel není vůbec hodna toho, abychom si jí špinili svůj vnitřní život a své vědomí. A ještě navíc zaplacením vstupního něco takového finančně podporovali.

No a toto se týká bezezbytku také filmů, výtvarného umění, literatury, populární hudby, internetu, módy i reklamy. Každý soudný člověk by se měl stát ve vztahu k těmto oblastem umění a života sám sobě jakousi mravnostní policií. Tak totiž, jak je úkolem policie chránit společnost před nejrůznějšími rozkladnými živly, přesně tak máme také my chránit své nitro před destruktivně rozkladným principem nemravnosti, která na nás dnes doléhá ze všech stran.

Abychom ale věděli, proč je pro lidi tak velmi důležité zachovávání mravnosti a proč nás naopak nemravnost tak velmi osobnostně ničí, podívejme se na daný problém v jeho nejhlubších duchovních souvislostech.

Trojjedinost Pána všech světů se promítá do stvoření v podobě tří základních principů. V principu lásky, v principu spravedlnosti a v principu čistoty.

Avšak čistota je v jistém smyslu principem dominantním, protože proniká také principy lásky a spravedlnosti a prostupuje je. Neboť láska bez čistoty musí být pouze nízká, padlá, nemravná, až zvrhlá. A spravedlnost bez čistoty musí být nutně jenom karikaturou a výsměchem skutečné spravedlnosti. Musí být nutně jen fraškou. Správnou a skutečnou je tedy jen čistá láska a čistá spravedlnost.

Princip čistoty je tedy jakýmsi vše pronikajícím, dominantním principem bytí, vyzařovaným do stvoření jako požadavek. Jako požadavek vůči všem tvorům, kteří smějí žít v Pánově stvoření.

A právě proto je také pro člověka, jako bytost žijící ve stvoření, tak velmi důležitá čistota v podobě zachovávání mravnosti. Neboť jedině čistota dává člověku lidský rozměr! Neboť jedině čistota mysli, čistota srdce, čistota cítění, čistota vztahů, čistota života, čistota lásky a čistota spravedlnosti dělá z člověka člověka!

My můžeme mít vědu, techniku, nebo blahobyt, ale pokud nemáme čistotu v podobě mravnosti, je vše odlidštěné, vyprázdněné a zvrácené. A to proto, že je to vzdálené od čistoty, jako nejvyššího principu všemohoucího Boha, vyzařovaného jako základní požadavek vůči všemu existujícímu ve stvoření.

Neboť co je člověku platné, kdyby třeba celý svět získal, pokud v něm samotném není čistoty? Ze všemi poklady světa, ale bez čistoty duše, bez čistoty srdce a bez čistoty mysli je každý takový člověk vyvrhelem, stojícím mimo hlavního principu bytí v tomto stvoření, kterým je čistota.

Proto se právě čistota v podobě mravnosti a morálky stává dominantním prvkem, jehož prostřednictvím lze správným způsobem zvelebovat společnost, národ, nebo celou naši civilizaci.

A je to také zároveň i cesta, která nás po odchodu ze Země bezpečně povede ke Stvořiteli, který je sám Čistotou. Znamená to tedy, že jedině za pomoci čistoty je možné vybudovat cosi podobného ráji na Zemi a zároveň, po našem fyzickém odchodu ze Země kráčet do království nebeského.

Cesta k výšinám našeho lidství, cesta k pozvednutí národa, cesta k pozvednutí společnosti, cesta k pozvednutí celé civilizace, cesta k ráji na Zemi a také cesta do království nebeského je cestou čistoty! Cestou čistoty v podobě zachovávání mravnosti!

Avšak protipólem království Světla a zářivé čistoty, ke kterému má směřovat naše bytí je království temnoty. A zájmem temnoty není to, aby lidé kráčeli po všech stránkách nahoru prostřednictvím čistoty a mravnosti. Zájmem temnoty není to, aby lidé prostřednictvím čistoty pozvedli vlastní společnost, vlastní národ i celou civilizaci.

Zájmem temnoty je, aby lidé klesali a klesli do náruče temna a aby i na celé Zemi vládlo pouze temno. A proto byl ušlechtilý ideál čistoty temnem záměrně a zákeřně otráven nemravností. Nemravností, kterou je dnes vidět všude, kde se jen podíváte. Nemravností, jejíž jsou plná divadla, filmy, knihy časopisy, obrazy, písně, internet, móda, reklama, nebo rozhovory. Jde o nástroj temna, jehož úkolem je ubíjet lidského ducha, aby nikdy nedospěl do velikosti vlastního lidství.

Nemravnost je nástroj temna! Ní jsou lidské duše záměrně odříznuty od Stvořitele, protože jeho nejvyšším principem je právě čistota.

A lidé, kteří o tomto velkém boji doslova na život a smrt nic netuší, naivně a prostřednictvím své povrchnosti podléhají nemravnosti. Prostřednictvím stovek nemravných podnětů, na nich každodenně odevšad doléhajících, si zatěžují svou duši nemravností a tím jsou strhávání do náruče temna. Do náruče temna, kde bude dokonaný absolutní rozklad jejich osobnosti, který byl zahájen jejich přijímáním rozkladného principu nemravnosti. Temnota nakonec pevně sevře takového člověka a absolutně ho zničí tak, že zcela vymaže jeho osobnost a jeho vědomé já. Toto je konečným cílem temnoty a zla! A žel, úspěšně se ho daří dosahovat právě prostřednictvím rozkladného jedu nemravnosti.

Snažme se proto ze všech sil udržovat své nitro čisté! Snažme se udržovat čistotu svého myšlení, čistou svého cítění a čistotu svého chtění. Toto je totiž jediný způsob, jakým se staneme schopnými šířit skutečné dobro a mír na Zemi, a zároveň také jediný způsob, který nám umožní po našem fyzickém odchodu ze Země bezpečně kráčet do věčné říše Světla království nebeského.

O příčině selhávání standardní politiky

Žijeme v demokracii a ta je založena na demokratických volbách. Ve volbách můžeme zvolit své osobní politické kandidáty, jakož také stranu, s jejíž programem se nejvíce ztotožňujeme. Při opravdu hlubokém pohledu však zjistíme, že všechny strany mají přece jen cosi společného. Že se v určité zásadní věci téměř vůbec od sebe neliší.

Tím společným jmenovatelem jsou totiž vždy jen sliby, směřující k pozvednutí hmotné, materiální a ekonomické úrovně. Všichni svorně vidí právě v tomto jediném lék na všechny naše problémy. Každé volby jsou proto jakýmsi prohlášením velkého, společného přesvědčení, že jediná cesta ke štěstí, prosperitě a pozvednutí společnosti je neoddělitelně spojena pouze s rostoucím ekonomickým potenciálem, s příznivými hospodářskými ukazateli, s větším objemem peněz, s příznivějším podnikatelským prostředím, s vyššími platy, lepšími službami, infrastrukturou a podobně. Prostě neustále pouze hmota, hmota a zase jen hmota.

Z těchto názorů však cítit určitý závan malosti z duší těch, kteří sami sebe považují za potencionální vůdce, kteří jsou schopní vést národ po volbách správným směrem. Cítit z nich osobní upnutí se na druhořadé a fatální nevědomost o duchovní podstatě univerza, postavené na existenci morálních a mravních hodnot. Žádná z politických stran a žádný z kandidátů totiž nezahrnuje do svého programu ani náznak snahy o duchovní, to jest morální a mravní pozvednutí obyvatelstva, čímž v podstatě celá politická sféra odhaluje velmi omezený, duševní obzor všech svých aktérů.

Neboť v chodu našeho univerza vždy bude a zůstane pravdou skutečnost, že pouze z duchovní obrody života, žitého v souladu se základními morálními a mravními zásadami, může vyvstat opravdu zdravý materiální a ekonomický růst, a pouze tato cesta představuje jedinou správnou a plnohodnotnou cestu vzhůru, k harmonii a spokojenosti všech vrstev společnosti.

Žel, náš svět se vydal jinou cestou! Cestou falešného přesvědčení, že pouze čistě materiální rozvoj samotný nám může zaručit spokojenost a pravé lidské štěstí. Jak se však ukazuje, je to naopak cesta k nezdravým vztahům ve společnosti, je to zdroj ustavičného pnutí mezi lidmi, je to brána k osobnímu i národnímu egoismu, a je to v podstatě hlavní příčina, která během celé historie přinášela lidstvu se železnou pravidelností ničivé střety uvnitř národů i mezi jednotlivými národy navzájem.

Pokud se ale v této souvislosti bude někdo snažit upozornit na vyspělé země západního světa, na spokojenost a blahobyt tam panující, měl by rozhodně vědět, že jejich blahobyt je budován většinou vždy na úkor druhých, ekonomicky slabších. A mimo jiné je právě takovýto typ konzumního životního stylu pro všechny obyvatele naší planety neudržitelným, a to z hlediska jejích omezených přírodních zdrojů. To znamená, že tak, jak žije západní svět, nemůže žít obyvatelstvo celé planety, protože naše Země nemá na to kapacity. Pokud to nebudeme respektovat, znamená to jistou cestu k sebe zničení!

Proto je třeba zdůraznit: prvořadým zájmem všech pravých vůdců národů musí být důraz na duchovní, morální a mravní vzestup obyvatelstva, založený na preferování a oceňování hodnot, jako je čestnost, spravedlnost, ohleduplnost, lidskost, dobro, vnitřní ušlechtilost, žitá duchovnost, skromnost, jednoduchost, poctivost a podobně. Jedině z toho základu se může začít odvíjet zdravý a udržitelný materiální rozvoj, který nebudou ohrožovat žádné krize, ani žádné z krizí plynoucí konflikty, ani z konfliktu plynoucí válečné střety.

Ale abychom nezůstali pouze při konstatování situace, ukažme si možnou cestu k uskutečnění tohoto velkého cíle. V současnosti se v různých oblastech společnosti využívá služeb mnoha poradců. Různé podniky a firmy mají své právní, nebo reklamní konzultanty, politici mají své asistenty a podobně. Aby se věci začaly ubírat správným směrem, vůdci, nacházející se na různých úrovních řízení státu, by měli mít ochotu naslouchat i poradnímu hlasu lidí, znalých duchovních zákonitostí a lidí pevných mravních zásad, jehož zohlednění by bylo po vzájemné konzultaci začleněno do výsledných, reálných záměrů a rozhodnutí.

Nebral by se tedy ohled tak, jak dnes jen na peníze a hmotný prospěch, ale braly by se v úvahu také mravní aspekty věcí. Následná realizace takovýchto projektů by pak musela nutně přinést dosud nepoznaný prospěch všem obyvatelům společnosti, a v nemalé míře i celému kolektivu lidí, kteří se o něj zasloužili. Pak by se na vůdce národa pouze stále nenadávalo tak, jak je tomu dnes, ale lidé by si jich vážili a cenili.

Pokud ale budeme vysoké duchovní, mravní a morální principy donekonečna oddělovat od běžného života, jak se to děje dosud, zůstanou tyto dvě věci od sebe navždy na míle vzdálenými. Pak budeme v reálném životě kráčet cestou tupého, bezcitného a chladného materialismu, ve kterém se duchovní hodnoty a jejich reálný dopad na náš každodenní život vůbec neprojevují.

Mravnost a morálka, nesmí být tedy něco, o čem se pouze mluví, ale musí být reálně uplatňovány v praxi, musí být zohledněny při všech rozhodnutích vedoucích pracovníků, ať již ve státním, nebo soukromém sektoru. Musí být zohledněny ve všech vážných záměrech a projektech, a živě přítomné při jejich realizaci od počátečního až do konečného stadia.

Mělo by se tak dít za pomoci konzultantů, znalých duchovních zákonitostí, přičemž tento stav by měl být jen dočasným přemostěním ke stavu ideálnímu, kdy bude každý člověk schopný rozhodovat správným způsobem samostatně, ačkoli to není vůbec tak složité jak se zdá, protože nás k tomu stále vybízí tichý hlas našeho vlastního svědomí. Kdo však dnes naslouchá hlasu svého svědomí? A kdo se jím řídí?

A na závěr něco na Slovanskou strunu. Víte v čem spočívá velká budoucnost Slovanstva, o níž hovořil již německý filozof Herder a ještě mnozí jiní po něm?

Právě ve schopnosti realizace výše zmíněných ideálů, protože Slované mají duchovní, mravní a morální potenciál pozvednout kapitalismus západního typu na mravně a lidsky vyšší stupeň. Mají předpoklady změnit současný, už skutečně morálně zahnívající kapitalismus bez lidské tváře na nový systém s lidskou tváří, který v sobě obsáhne všechno to nejlepší ze starého a obohatí jej o mravní a morální rozměr, který tomu starému chybí.

Slované mají všechny vnitřní předpoklady k tomu, aby ukázali světu jedinou možnou správnou cestu, vedoucí z omylu současné materialistické omezenosti, ke skutečnému a pravému rozmachu národů i celé lidské civilizace.

Pokud však Slované tuto schopnost nerozvíjí a nezrealizují, budou národy Země nadále kráčet svou širokou cestou fatální materiální omezenosti, kterou považují za samospasitelnou, avšak na jejímž konci nás ve skutečnosti nečeká nic jiného, než sebezničení. Nic jiného, jako vnější zkáza, která bude pouze logickou a nezbytnou materializaci naší zkázy vnitřní. Naší zkázy duchovní a mravní.

Obroďme se proto duchovně a mravně! Pak se totiž bude moci naše vnitřní obrození zmaterializovat do podoby obrody vnějších společenských poměrů. Do podoby obrozené společnosti se skutečně lidskou tváří, k realizaci které může přispět každý jednotlivec, chápající tyto jednoduché skutečnosti. A to svým vlastním, osobním, duchovním a morálním obrozením. Bez tohoto nezbytného základu a začátku se totiž věci nikdy nemohou pohnout správným směrem. Neboť každá cesta k velkým cílům může vždy začít pouze prvním krokem.

A proto ho učiňme! Každý sám za sebe!

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Sobecká hloupost, opakující se každé léto

Zkuste si poslechnout nějakou komerční rozhlasovou stanici, vysílající hlavně hudbu a každou hodinu krátké zprávy. Součástí zpráv je předpověď počasí, no a právě předpovědi počasí se to týká.

Prázdninové měsíce jsou totiž obdobím vrcholu léta, což se projevuje vedry a suchem. Tak tomu bylo také 17.7. 2018, kdy jsem si vyslechl inkriminované zprávy. Venku vše pomalu vysychalo, chřadlo a živořilo. Už déle vydatně nepršelo, bylo velmi teplo a sucho, s výrazným deficitem vláhy. Kukuřici se od sucha stáčely listy, vysychaly dýně, brambory i ostatní plodiny. Celá příroda až doslova prahla po vláze a čekala na ni jako na požehnání.

No a za tohoto stavu oznamoval v předpovědi počasí bodrý hlas moderátora, že žel počasí se zhorší, zamračí se a na většině území bude hrozit déšť.

Tyto jeho slova jsou svědectvím neuvěřitelného sobectví a fatálního odtržení od reality. Dotyčný pán a jemu podobní totiž vnímají déšť během léta jako hrozbu.

Ale hrozbu čeho? No přece jejich osobních volnočasových aktivit! Jako nebezpečnou hrozbu jejich pikniků, výletů, mejdanů, hudebních festivalů a jiných příjemných způsobů letního užívání si. Podle tohoto druhu konzumně zaměřených lidí by bylo nejlepší, kdyby stále svítilo slunce s teplotou kolem třiceti stupňů. To by bylo léto, jaké má být a jaké by jim dokonale vyhovovalo. Déšť je pro ně hrozba, protože jim znepříjemňuje jejich plány, nebo je dokonce někdy zcela znemožňuje.

Tito lidé totiž vůbec netuší, a ani je to nezajímá, že rostlinné produkty, které jsou pěstovány pro naši obživu potřebují optimální počet slunečných dní, ale také optimální množství srážek a vláhy. A to kvůli tomu, aby mohlo být všeho hojnost na našem stole.

K jednoduchosti takovéhoto pochopení však tito lidé nikdy nedošli, protože oni přece nakupují v obchodních řetězcích, a tam je vždy všeho dostatek. Souvislost deště s tímto dostatkem vůbec nechápou a ani nad tím nikdy neuvažovali.

Ale všechno je jinak! Avizovaná "hrozba" deště, která se pak opravdu na základě zmíněné předpovědi počasí naplnila, nebyla vůbec žádnou hrozbou, ale požehnáním. Velkým požehnáním pro přírodu a všechno rostlinstvo, které mohlo konečně doplnit alespoň část svého deficitu vláhy, a které si po ochlazení mohlo alespoň na chvíli odpočinout od veder.

Celá tato záležitost nám ale ukazuje mnohem více, než se na první pohled zdá. Ukazuje nám neuvěřitelnou hloubku sobectví mnoha současných lidí, kteří vnímají realitu života jedině prizmatem toho, co je pro ně osobně výhodné, přičemž nejsou schopni chápat širší souvislosti života.

Ne déšť je hrozbou milí přátelé! Vy sami, s vaším úzkoprsým smýšlením a sobectvím jste hrozbou pro tento svět! Neboť ve svém egoismu a absolutním odtržení od reality vidíte hrozbu tam, kde jde ve skutečnosti o požehnání. Vidíte tedy zlo tam, kde jde o dobro. A naopak, to co vy osobně považujete za dobro, je ve skutečnosti jen vašim sobectvím, a tedy zlem.

Je však katastrofou, že tento konkrétní příklad, který zde zmiňujeme, je obrazem a svědectvím celkového vztahu mnoha lidí k životu jako takovému. Podobně sobeckým způsobem totiž neuvažují pouze ve vztahu k počasí, ale ve vztahu ke všemu. Je tím poznamenána celá jejich struktura myšlení, jakož také jejich základní hodnotová orientace.

Po celý svůj život proto žijí v království křivých zrcadel, ve kterém jim jejich egoistické zaměření jenom na sebe sama křiví vnímání skutečné reality. A proto jménem svého sobeckého kultu takzvaného "dobra" pustoší přírodu a drancují planetu. Děje se tak pro jejich "dobro" a jejich blahobyt, které jsou ve skutečnosti jen sobeckou bezohledností, neschopnou vnímat, jak všemu kolem sebe ubližují.

Taková je pravda o našem světě a na naší civilizaci. Taková je pravda o egoisticky bezohledných lidech našeho světa, kteří chtějí žít naplno a užívat si. To je pro ně hlavním měřítkem věcí! To je rozhodující! Vše ostatní je vedlejší a nezajímavé.

Jak ale nazvat takovéto bytosti? Jak je označit a jak je pojmenovat? Jsou to opravdu lidé? Neboť pravá lidskost, skutečná lidskost začíná až tam, kde jsme schopni povznést se nad své vlastní, sobecké zájmy.

Pravá lidskost začíná až tam, kde jsme schopni vnímat vše živé kolem nás v širších souvislostech a ne pouze prizmatem vlastních sobeckých přání. V souvislostech toho, že ne moje osobní přání jsou středem vesmíru a měřítkem všech věcí, ale že každý z nás je drobnou součástí velkého celku univerza. A podstata lidskosti spočívá v chtění dobra tohoto velkého celku. V chtění dobra, které přináší požehnání všem bytostem a bere ohled na vše, co je existuje.

Hledět pouze na své vlastní dobro a své vlastní přání bez ohledu na cokoliv jiného je naopak neštěstím a hrozbou našeho světa. Je to něco ubohé a nízké, co nás lidsky devalvuje a znehodnocuje.

Buďme proto lidmi a ne sobci! Mysleme jako lidé, mluvme jako lidé, jednejme jako lidé a vnímejme svět jako lidé!

A zároveň nebuďme povrchními! Povrchně nepřijímejme nejrozličnější konzumní hlouposti, které se do nás snaží ze všech stran hustit a jejichž nekritickým přijímáním pozvolna degeneruje naše lidskost.

Buďme lidmi a nikdy nezapomínejme, že skutečná lidskost začíná až tam, kde je v mysli, ve vědomí a v jednání rozhodující dobro celku. Neboť když se bude dařit celku, bude se dařit i všem jeho částem, tedy také nám osobně.

Pokud však budeme poškozovat celek našimi osobními přáními, pokud je budeme uskutečňovat na jeho úkor, nepředstavitelná síla celku univerza se začne pozvolna stavět proti nám. Začne se proti nám bouřit, začne nás bít a nakonec, pokud se ani pod údery přírodních sil nevzpamatujeme a nezbavíme vlastního sobectví, budeme muset být v přirozené sebeobraně celku vymazáni z povrchu zemského, i celého tohoto stvoření, kterému svým egoistickým vnímáním dobra pouze škodíme.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.

Slovanství! Je opravdu možný návrat ke kořenům?

Příznivci Slovanství tvrdí, že už dávno před příchodem křesťanství na naše území jsme měli svou vlastní, vysoce rozvinutou duchovnost a kulturu, které dokonale vyhovovaly slovanské duši a velmi pozitivně rozvíjely osobnost jednotlivce i celé společenství.

Současní příznivci Slovanství proto vnímají křesťanství jako záměrnou indoktrinaci tehdejších Slovanů, s cílem odstavit je od vlastní, původní kultury a duchovnosti, a tím zabránit jejich rozvoji a rozkvětu.

Závěr je jednoduchý: Pokud má slovanský svět rozkvést a plně se rozvinout, musí se zbavit své indoktrinace křesťanstvím a vrátit se k vlastním, původním kořenům. Čili ke své původní duchovnosti a kultuře. A tento názor je pak logicky pramenem velké antipatie a ostrého odporu vůči všemu křesťanskému.

Je ale něco takového vůbec reálné? Vždyť slovanský svět je už po celá staletí, ba až dodnes neoddělitelně spojen s křesťanstvím. Je proto ještě vůbec možný nějaký návrat k našim dávným kořenům, které jsou historicky a časově velmi vzdálené? Které jsou zamlžené a často postavené pouze na domněnkách a přáních.

Máme tedy snad opravdu zavrhnout křesťanství a zaměřit se na své dávné duchovno? Nebo naopak, máme spíše zavrhnout dávné Slovanství a pevně se přimknout ke křesťanství? Jako téměř vždy, i v tomto případě je pravda pravdou zlaté střední cesty. Abychom ji pochopili, ukažme si to na následujícím příkladu:

Člověk nežije na zemi pouze jednou, ale vrací se sem vícekrát, aby zde mohl postupně dozrávat k duchovní dokonalosti. Náš současný život, čili naše současné sociální, rodinné, ekonomické, zdravotní, nebo jiné poměry jsou vždy dokonalým a spravedlivým souhrnem všech našich předchozích pozemských životů. Naše současnost je tedy vždy jakousi souhrnnou esencí všeho toho, čím jsme byli v minulosti, a co si na základě ní pro sebe zasloužíme.

Mnozí lidé chodí za různými jasnovidci, schopnými nahlížet do minulých životů, aby se dozvěděli, kým byli, co všechno udělali a jaký dopad to má na jejich současnost.

V přirozenosti bytí je však tato znalost záměrně ukryta a proto si nic nepamatujeme. Je to zbytečné, protože duchovní koncentrát všeho si neseme hluboko vepsán do své duše. Je nedílnou součástí naší osobnosti, ale také nedílnou součástí našich vnějších poměrů, v nichž jsme nuceni žít.

Člověku nepřísluší vrtat se takovýmto způsobem ve vlastní minulosti, protože vše, co potřebujeme pro svůj další osobnostní a duchovní rozvoj se skrývá jedině v současnosti. Ta je klíčová, protože je průsečíkem minulosti i budoucnosti. Neboť naše současnost odpovídá přesně tomu, jak jsme jednali, mysleli, mluvili a jaké hodnoty jsme uznávali v minulosti. A naše budoucnost bude odpovídat přesně tomu, jak v současnosti jednáme, myslíme, mluvíme a jaké máme hodnoty.

Současnost je klíčová! Minulost už totiž byla a její ovocem je současnost. Budoucnost teprve bude a o tom, jaká bude rozhoduje současnost. Výsledkem je poznání, že člověk má žít tím nejintenzivnějším způsobem právě tady a teď. V nejaktuálnější současnosti.

No a něco podobného platí i ve vztahu k Slovanství a křesťanství. Naše současnost, v níž žijeme je totiž souhrnem všeho, čím jsme v minulosti prošli. Je souhrnem naší dávné slovanské minulosti, ale také naší minulosti křesťanské. Oba tyto duchovní proudy formovaly a zformovaly náš osud do takového stavu, v jakém se právě dnes nacházíme.

Náš další všestranný rozvoj spočívá v pochopení toho, kde se dnes nacházíme a čím vším jsme prošli. A o to, čím jsme prošli se můžeme opřít a můžeme z toho čerpat. To nás může vnitřně posilovat, avšak vždy musíme stát pevně právě v současnosti a prostřednictvím zdolávání její výzev se máme dále duchovně, osobnostně a lidsky posouvat dopředu.

Z tohoto hlediska pak snadno pochopíme, že pokud nám někdo říká, abychom se vrátili k našim slovanským kořenům a zbavili se křesťanství, je to nesmysl, protože v minulosti jsme si prošli jedním i druhým, ať už to bylo dobré, nebo špatné. Esence všech těchto našich prožití napomáhala utvářet charakter naší osobnosti. A to dokonce bez ohledu na to, zda jsme dnes věřícími, nebo ateisty.

Jediným správným postojem je proto tvořivě integrovat oba výše zmiňované duchovní proudy a nechat se z nich inspirovat tím nejlepším, nejpodnětnější a nejušlechtilejším, co se v nich nachází.

Měli bychom proto mít v úctě všechny duchovní a kulturní podněty dávného slovanství a stále se jimi inspirovat. Měli bychom však mít v úctě i všechny duchovní a kulturní podněty křesťanství a čerpat z nich inspiraci pro své jednání. Ale měli bychom být zároveň vnitřně otevřenými také všemu novému a podnětnému, co nás může duchovně a osobnostně posunout nahoru.

Člověk musí být pouze bdělý, aby dokázal oddělit zrno od plev. Aby byl schopen vybrat ze všeho pouze to nejvyšší, nejvznešenější a nejinspirativnější. A já osobně jsem přesvědčen, že dokonce také islám v jeho čisté a nemilitantní podobě v sobě skrývá mnoho podnětného a inspirujícího.

Velké neštěstí však spočívá v tom, pokud se někdo začne úzkoprse orientovat pouze na jediné a všechno ostatní začne potírat. Typickým příkladem je právě islám. Ten se tímto způsobem změnil na nesnášenlivé náboženství jediné pravdy, která má proto právo potřít všechno ostatní. A to jakýmkoliv způsobem! Třeba i násilím.

Všimněme si však, že příznivci Slovanství dělají přesně totéž. Samozřejmě, ne v podobě tak nesnášenlivé. Ale v podstatě i oni prohlašují, že naše původní duchovno a naše původní kultura jsou pro Slovany jedinou správnou cestou a všechny ostatní cesty považují za falešné. A žel, takto uvažují i mnozí stoupenci křesťanství, podle kterých se celá a absolutní pravda nachází jedině u nich.

Zrnka pravdy jsou však více, nebo méně roztroušené ve všech duchovních snahách, duchovních proudech a náboženstvích na zemi. Někde je těchto zrnek více a jinde méně, přičemž každý člověk, vážně usilující o vlastní duchovní a osobnostní vzestup je může najít, duchovně využít a inspirovat se jimi. Problém je ale v tom, že zrnka pravdy jsou častokrát smíchány s různými omyly, názory, chybami, dogmaty, nebo úmyslným zaváděním.

Moudrý člověk je otevřen všemu inspirativnímu, co k němu přichází, ať už je to odkudkoliv. Nemoudrý člověk však, pokud najde něco hodnotného, upne se většinou pouze na to, přičemž nevědomky přijme také omyly, se kterými je to hodnotné vinou lidí smíšeno, a toto vše spolu začne považovat za jedinou pravdu. A na základě ní pak popírá vše ostatní, odsuzuje to a bojuje proti tomu.

Moudrý člověk je člověkem syntetického poznání. Moudrý člověk je schopen rozlišovat skutečně hodnotné od nehodnotného, ať to už pochází odkudkoliv. Nemoudrý člověk je však člověkem úzkoprse upnutým pouze na jediné. Nemoudrý člověk je neschopný oddělit to hodnotné od nehodnotného ve vlastním učení, a zároveň neschopný rozpoznat skutečné hodnoty také v něčem jiném.

Pro všechny ty, kteří se chtějí stát opravdu moudrými mohu doporučit knižní dílo "Ve Světle Pravdy". Jde v podstatě o dokonalou syntézu toho nejhodnotnějšího, co se nachází v nejznámějších duchovních směrech, počínaje křesťanstvím, duchovnem starých Řeků, Římanů, Germánů, Slovanů, Védskou moudrostí, a tak dále. A toto všechno spolu dohromady, očištěno od lidských omylů je obrazem velké, jediné Pravdy, jejíž částečky a útržky byly lidem zprostředkovány v různých dobách a v různých náboženstvích.

Na závěr ještě třeba zvlášť zdůraznit důležitou věc. Součástí našeho univerza je velký boj dobra se zlem. V něm stojí na jedné straně síly dobra a na druhé straně síly zla. Je však nesmírnou tragédií, pokud se síly dobra, stojící proti zlu, které chce zničit lidské duše i celou naši planetu, tříští vzájemně mezi sebou tím, že například přívrženci Slovanství vystupují nenávistně vůči křesťanství, že přívrženci Véd zatracují křesťanství, a zase křesťané na oplátku odsuzují slovanské duchovno i Védskou moudrost.

A to vše namísto toho, aby stoupenci toho nejlepšího, nejhodnotnějšími a nejvznešenějšího z moudrosti dávných Slovanů, z moudrosti Védského poznání, z křesťanství, z buddhismu, z islámu a jiných duchovních směrů vytvořili jednotnou frontu a železnou bariéru vůči šířícímu se zlu, které chce nás všech spolknout a zničit. A to duchovně i fyzicky.

A možná právě proto je samotným zlem záměrně vnesen rozkol mezi různými směry duchovně orientované lidí. A žel, ti do této pasti všeobecné nevraživosti skočili a užírají se navzájem.

Jak se říká, není možné vstoupit dvakrát do téže řeky. Jako národ i jako jednotlivci jsme již v současnosti úplně někde jinde, než jsme byli v dobách dávných Slovanů. Už prostě není možné vrátit se zpět k naší původní slovanské duchovnosti a zahodit vše ostatní, co přišlo potom a co do našich duší vtisklo nesmazatelnou pečeť. Každý současný Slovan má proto své kořeny nejen v dávné slovanské kultuře, ale také v křesťanství. A zbavovat se jednoho, nebo druhého je jakoby jsme stromu odsekávali jeho kořeny.

Není to jenom špatné, škodlivé, ale také nereálné. Vždyť jen například zkuste přesvědčit těch pět set tisíc slovenských křesťanů, kteří se, jak sem se dočetl, zúčastnili nedávné pouti v Levoči, aby se odvrátili od křesťanství a navrátili ke svým dávným slovanským kořenům.

Samozřejmě, že můžeme mít mnohé výhrady vůči křesťanské církve, jakož i vůči mnohému špatnému, co různí jednotlivci, nebo skupiny lidí, skrývající se za křesťanské ideály v celé historii lidstva napáchali. Faktem však zůstává, že současní křesťané přece jen představují určitý protipól vůči různým společenským, lidským a morálně destruktivním snahám, které dnes probíhají v Evropě a kterým je křesťanství s jeho tradičními hodnotami rodiny a morálky trnem v oku.

PS. Příčiny nenávisti ze strany příznivců Slovanství, ale i jiných názorových proudů mohou být velmi hlubokého charakteru. Mohou třeba pocházet z velmi negativní osobní zkušenosti v jednom z minulých pozemských životů, kdy dotyčná osoba, stojící na pozicích původní slovanské duchovnosti byla právě kvůli svému přesvědčení tehdejšími stoupenci křesťanství krutě mučena, nebo připravena o život, což se velmi hluboko zapsalo do její duše. No a v novém, současném životě na zemi se to pak z podvědomí aktivovalo do podoby odporu, až nenávisti vůči křesťanství.

Takový člověk se však nemá neustále utápět v nenávisti a šířit ji! Naopak, má postupně dospět k odpuštění v pochopení, že za křesťanství se vždy skrývali zkažení lidští jedinci, kteří jeho vznešené ideály pouze zneužívali pro své vlastní, sobecké a zištné záměry. A za těmito svými cíli neváhali jít doslova přes mrtvoly.

Ale křesťanství, to jsou přece i tisíce čestných, prostých lidí, kteří usilovali a usilují o reálný život v souladu s jeho vznešenými ideály. Jedině oni vždy byli a stále zůstávají pravými křesťany, přičemž jakákoliv nenávist, namířená i proti ním hraničí až s hloupostí a je hlubokým nepochopením více rozměrnosti života.


kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

O tom, jak neposkvrněně počít, jak nezemřít a jak se nedat zotročit

Začněme neposkvrněným početím. Jde o nezbytnou podmínku pro zrození kvalitních jedinců a kvalitní mladé generace na náš svět. Neposkvrněné početí není totiž něco, k čemu došlo jen výjimečně a jedinkrát. Naopak, bylo to ukázání cesty a způsobu, jak můžeme pozvednout život na Zemi. Tento ideál může dosáhnout každá žena. Musí ale splnit dvě podmínky. První je početí z čisté lásky a druhou je její vědomí, zaměřeno směrem k Nejvyššímu. Přesně tímto způsobem totiž počala Marie Krista a přesně takto by měli přicházet na svět také všichni lidé.

První požadavek, čili čistá láska, může být splněna poměrně snadno mnohými, hluboce se milujícími páry. Horší je to však už s druhým požadavkem. A sice, s vroucím pohledem upřeným ke Stvořiteli, který většině žen, ale také mužů dneška chybí. A chybí jim nejenom při plození, ale prakticky při všem, co ve svém každodenním životě konají.

No a právě na tento druhý, tak těžko lidmi splnitelný požadavek se nyní zkusme trochu hlouběji zaměřit, protože jeho splnění je schopno propůjčit nejen plození, ale absolutně všem věcem kolem nás úplně jiný rozměr. Rozměr, schopný přinést světu mnohem vyšší osobnostní kvalitu mladé generace a zároveň propůjčit mnohem vyšší kvalitu všem věcem kolem nás.

Absolutní většina lidí naší planety je upřena především na věci hmotné a na výhody a požitky, které jim hmotné věci přinášejí. Jedině toto plně pohlcuje jejich vědomí a myšlení.

Aniž by to oni sami tušili, se však tímto způsobem stávají otroky materie. Otroky hmoty, protože jejich myšlení a vědomí je jí absolutně zotročeno. V jejich myšlení a vědomi už totiž nemá místa vůbec nic, co by materii a s ní spojené materialistické zájmy v něčem přesahovalo. O těchto hodnotách jasně svědčí absolutně všechny rozhovory mezi lidmi, které si kdekoliv náhodně vyslechnete.

V Listech apoštolů, v ostrém protipólu se standardním jednáním pozemských lidí se však nachází jedno velmi zvláštní doporučení v tomto smyslu: "Kupujte, jakoby jste nekupovali, prodávejte, jako byste neprodávali a pracujte, jako byste nepracovali."

Čili dělejte všechny věci tak, jako byste je nedělali. To znamená, buďte nad nimi! Mějte nad nimi nadhled, protože jinak vás pohltí! Jinak vás spoutají! Jinak vás zotročí! A tím vás poskvrní!

Být nad věcmi a konat je tak, jako bychom je nekonali, tělesně se spojovat tak, jako bychom se tělesně nespojovali a tím pádem bylo naše tělesné spojení bez poskvrny, je možné jedině tehdy, pokud je náš vnitřní zrak silně a mocně nasměrován ke Stvořiteli.

Neboť tak, jako Slunce, nacházející se vysoko nad našimi hlavami dává světu teplo, světlo a tím pádem život, tak i Stvořitel, nacházející se vysoko nad vším tvorstvem je původcem života, který vytvořil a který ustavičně udržuje. A proto má k němu směřovat elementární úcta a vděčnost od každého vědomého tvora, který žije v jeho stvoření. Tedy také od člověka! A tato nejpřirozenější věc, jaká vůbec existuje, by nám sama o sobě zcela přirozeně poskytla i potřebný nadhled nad materií.

Lidé však nemají ani vděčnosti, ani úcty ke Stvořiteli! Tím ale automaticky ztrácejí potřebný nadhled, co se projevuje tak, že materiální věci a požitky se jim stávají vším.

Absencí nezbytného nadhledu se stávají otroky věcí a poskvrňují se jimi! Poskvrňují se chamtivostí, bezohledností, podvodem, lží a nespravedlností při jejich nabývání. A ve svém stavu, bez úcty plného a vděčného pohledu, nasměrovaného ke Stvořiteli se také poskvrňují nízkými pudy a smyslností při tělesném spojení.

A proto také téměř nic, co v současnosti lidé dělají, nemá požehnání Shora. Jsou to pouze čistě lidská díla, bez požehnání Páně, která i kdyby byla jakkoli velká, nečeká nic jiného, než osud pyšné babylonské věže.

Neboť jak naši předkové moudře říkali: "Marné každé namáhání, kde není Boží požehnání."

Proto člověče lehej, vstávej, pracuj, raduj se, ale také snášej všechny své strasti s díkem a úctou ke Stvořiteli. Jen tak se staneš pánem nad materiálními věcmi a nestaneš se jejich otrokem. Jen tak neposkvrníš své bytí nízkostí, kterou se nevyhnutelně poskvrňují ti, co vidí vrchol všeho pouze ve hmotě a hmotných požitcích. A proto, kvůli jejich dosažení, nejednou nepohrdnou ani podvodem, ani lží, ani nespravedlností, ani nečestností, ani podlostí.

Ty však člověče, vzhlížej v úctě, v bázni a s díkem k Nejvyššímu, abys měl dostatečný nadhled nad věcmi a svou chtivostí po nich si neposkvrnil svou duši!

Člověče, kupuj proto, jakoby si nekupoval, prodávej, jakoby si neprodával a pracuj, jakoby si nepracoval.

Zkoušej to neustále, protože nakonec, když přijde tvůj čas, měl by si dokázat také zemřít, jakoby si neumíral. S pohledem upřeným k Pánu by ses měl dokázat v hodině vlastní smrti povznést nad své umírání a tím ho přesáhnout. Pokud to totiž dokážeš, stane se ti to realitou! Stane se ti realitou tvé další, pokračující bytí v blízkosti Páně, v jeho království nebeském.

Pokud však chceš člověče toto jednou dokázat, uč se upírat svůj vnitřní zrak v úctě a vděčnosti ke Stvořiteli, aby se ti to stalo naprostou samozřejmostí. Naprostou samozřejmostí také v exponované chvíli vlastní smrti, protože pak opravdu dokážeš zemřít, jakoby si neumíral. Tak se staneš vítězem nad smrtí a překonáš vlastní smrtelnost, protože pro toho, kdo se naučil upínat své vědomí k Nejvyššímu přece žádné smrti není. Neboť Pán je život! Život věčný, pulzující, burácející a překypující!

Smrt je proto jenom pro ty, kteří kupovali, jakoby kupování bylo vším!

Smrt je jenom pro ty, kteří prodávali, jakoby prodávání bylo vším!

Smrt je jenom pro ty, kteří pracovali, nebo nutili pracovat jiných, jakoby jedině práce byla vším!

A proto, když budou umírat, bude také umírání pro ně vším! Jejich duše a jejich vědomí bude do něj plně vtaženo tak, jak byly oni během celého svého života plně a bez nadhledu vtaženi pouze do materiální reality.

A proto se nakonec pro ně jejich smrt stane nejen smrtí fyzického těla, ale také smrtí duše a celé jejich vědomé osobnosti! Osobnosti, která se nenaučila vzhlížet s úctou a vděčností ke Zdroji všeho Života, čím sama sebe od tohoto Zdroje odřízla, protože hmotné věci a požitky byly pro ni mnohem důležitější, než Zdroj bytí samotného a nejvznešenější Původce všech věcí. Věcí, které jsou tu pro nás a jsou nám k dispozici, avšak v žádném případě nesmíme dopustit, aby nás zotročily tak, jak jsou jimi až pod lidskou důstojnost zotročení dnešní lidé.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Minulost a současnost ovládání mas elitou. Změnilo se jen málo!

Už v dávné minulosti lidstva se vyprofilovaly tři základní společenské vrstvy, přetrvávající až dodnes. První je na vrcholu stojící, úzká elita. Třetí jsou masy, které se elita snaží co nejefektivněji ovládat a držet v područí, ba až v otroctví, nejlépe s možností rozhodování o životě a smrti.

No a druhou, mezi nimi stojící vrstvou je společenská vrstva výkonné moci elity, reprezentující různé stupně řízení společnosti, která reálně uskutečňuje nejšpinavější práci směrem k ovládání a zotročování mas. Odměnou za to je vyšší příjem a vyšší společenské postavení.

V různých dobách se tato základní struktura uplatňovala různým způsobem a úspěšně se uplatňuje dodnes. To jediné, co se vždy měnilo byly jen vnější formy, ale podstata zůstává stále stejná.

Už ze starých egyptských maleb je známé zobrazení tří otroků, pracujících na poli, jejichž pohánějí do práce čtyři dozorci. Šlo o dobu otevřeného a bezohledného zotročení mas elitou, přičemž rozdíl mezi otrokem a obyčejným, chudým, manuálně pracujícím svobodným člověkem byl pouze minimální.

Elita vládla lidu tvrdou rukou a samozřejmě vždy se našlo dostatek dobře placených poskoků, kteří drželi masy v poslušnosti prostřednictvím hrubého fyzického násilí. Tyto bezohledné lidské kreatury, i když samy pocházely z mas, se kvůli svému vyššímu finančnímu příjmu a společenskému postavení neváhali stát krutým nástrojem v rukou elity a její bezohledné nadvlády nad obyčejným lidem.

Po nástupu feudálního systému vše dále pokračovalo, jen v trochu jiné, změněné podobě. Masy, zejména venkovského obyvatelstva, už sice nebyly otroky, měly však povinnost odpracovat zdarma určitý objem práce na majetcích tehdejších elit. Ale protože šlo o objem mimořádně vysoký, byly nutné donucovací složky, které bezohledně a pod hrozbou tvrdých fyzických trestů zajišťovaly plnění těchto povinností.

Zajímavé však je, že feudalismem vstupuje do hry kromě dosavadní, tvrdé formy nadvlády elit nad masami také prvek mentálního ovlivňování. Jeho účelem bylo již v zárodku, v myšlení lidí potlačit narůstající, přirozený odpor vůči nespravedlnosti.

Žel, k této roli se propůjčila církev, která namísto svého poslání hájit spravedlnost, lásku k bližním a práva slabých, působila v zájmech silných, za co získávala peníze, majetky a vysoké společenské postavení.

Feudalismem však do určité míry končí epocha tvrdé a otevřené nadvlády elit nad masami a začíná epocha nová. Epocha nadvlády měkké, v níž pozvolna začíná nabývat stále větší převahu mentální manipulace a mentální ovládání. Zdánlivě se tedy vše jakoby zhumanizovalo, avšak ve skutečnosti se změnila pouze vnější forma, přičemž cíl zůstal stále stejný.

Jakýmsi přechodem k novodobé epoše měkkého ovládání mas jsou dva společenské systémy dvacátého století, ve kterých to bylo ještě půl na půl. To znamená, že se vyznačovaly jednak tvrdým vynucováním absolutní poslušnosti mas prostřednictvím státního teroru a jednak intenzivním propagandistickým ovlivňováním obyvatelstva požadovaným ideologickým směrem. Šlo o komunismus a fašismus.

Po druhé světové válce, možná také trochu důsledkem hrůz, jaké musel svět prožít, se postupně začíná zejména na západě dostávat do popředí měkká forma ovládání mas, jejíž vrchol prožíváme v současnosti.

Cíl však zůstává stále neměnný. Je jím dosažení co nejefektivnější poslušnosti mas a jejich co nejefektivnějšího zotročení. Jediný rozdíl je v tom, že v minulosti byly nástrojem tohoto zotročení reálné fyzické okovy a řetězy, zatímco v současnosti jde o okovy a řetězy duší a myslí. Toto novodobé spoutávání vědomí obyvatelstva se totiž děje prostřednictvím médií, nebo jiných, především nevládních organizací, s možností vlivu na společenské povědomí.

Probíhá to tak, že zejména mediálně, ale i mnoha jinými způsoby jsou do povědomí společnosti cíleně vnášeny různé destruktivní prvky, jejichž implementace má za následek dezintegraci osobnosti, protože s osobností, vnitřně dezintegrovanou se dá mnohem snadněji manipulovat a dostat ji právě tam, kam elita potřebuje.

Jedním z takovýchto dezintegračních prvků, zaměřených už na děti útlého věku je prosazování gender ideologie. Ta tvrdí, že dosavadní základní členění pohlaví na chlapce a dívku podle očividné fyzické stavby je již zastaralé a moderní době nevyhovující. Takovýto názor dokonce spadá do kategorie škodlivých rodových stereotypů a musí být překonán možností svobodné volby jedince z padesáti dalších rodů, z nichž si lze volně vybírat a identifikovat se s nimi.

Konfrontace osobnostně ještě nevyzrálých dětí a mladistvých s těmito skutečnostmi má však za následek, ba přímo způsobuje jejich vnitřní dezintegraci. Dítě totiž začíná být na pochybách, kým vlastně je. Začíná tápat v základních věcech, které byly dosud jasné a o kterých se nepochybovalo.

Osobnost dítěte a jeho vnímání reality je otřeseno. Bez pevné opory v samém sobě se pak stává snadno manipulovatelným jedincem. A to je cíl! O dosažení populace právě takovéhoto typu jedinců elitám jde, přičemž toto je jenom jeden ze způsobů cíleného, destruktivního vlivu na současnou mládež.

Úspěšným výsledkem dlouhodobého, širokospektrálního sociálně inženýrského působení je stav dnešní mládeže, která v Čechách ve formě protestů proti prezidentovi Zemanovi, nebo na Slovensku ve formě protestů za slušné Slovensko, vytváří atmosféru společenského neklidu a snaží se prosadit zájmy nadnárodních elit, jdouce proti reálným zájmům vlastního národa .

Mezi další prvky, cíleně otřásající integritou osobnosti je odstraňování a potlačování národních kořenů prostřednictvím multikulturní rozmanitosti. Prosazování imigrace a snaha o rasové míchání bílých Evropanů s tmavým obyvatelstvem je opět pouze sociálně inženýrským pokusem elit o vytvoření nové, národně i rasově dezintegrované masy, která, vytržená z vlastních kořenů, bude mnohem snadněji ovladatelná a manipulovatelná.

V jisté moudré knize je totiž psáno: "Původ dává oporu pro celé bytí každého jednotlivce." A tak také náš národní původ a naše národní identita mají velký význam pro celé naše současné pozemské bytí. Cílem všech multikulturních snah není tedy žádný humanismus, ale je jím snaha o odstranění nejpřirozenější a nejelementárnější opory bytí člověka a dosažení jeho národní dezintegrace.

Dalším z takovýchto osobnostně a mentálně destruktivních prvků je takzvaná společenská korektnost. Médii a dalšími tvůrci veřejného mínění v rukou světových elit bylo cíleně vytvořeno společenské povědomí toho, co je správné, co se má a co se může. A zároveň povědomí toho, co je nesprávné, co se nemá a co nemůže. No a každý, kdo vybočí z tohoto elitami nastaveného rámce je okamžitě společensky znevažován označeními jako islamofob, homofob, xenofob, nacionalista, konspirátor a podobně.

Pokud tedy například v socialismu vládla přímá státní cenzura, tak v současnosti úplně stejně vládne elitami mentálně vynucená autocenzura, na jejímž základě si lidé dovolí mluvit a psát jenom to, co je společensky korektní. Pokud jsou totiž třeba nějak politicky, nebo společensky činní, nebo chtějí něco znamenat, nemohou přece riskovat, aby byli obviněni z politické nekorektnosti a tím pádem mohli být profesionálně, morálně, nebo jinak znemožnění.

I když tedy lidé vnímají mnohé věci jako nesprávné a nemohou se s nimi vnitřně ztotožnit, proti svému vlastnímu přesvědčení o nich hovoří jedině v souladu s politickou korektností. Jinak myslet a jinak mluvit však v dlouhodobějším horizontu vede opět pouze k určité míře dezintegrace osobnosti.

Dalším destruktivním prvkem, s cílem dezintegrace celého společenského povědomí je prosazování homosexuality, jako čehosi úplně normálního, s možností adopce dětí homosexuálními páry.

Není samozřejmě správné přechovávat nevraživost vůči homosexuálům, ale stejně není správné, aby úchylku, kterou homosexualita přece jen je, začala většinová společnost akceptovat jako normu. Ba dokonce, jak se to děje v současnosti, cosi víc, než normu. Kdo totiž například není v umělecké branži homosexuál, není téměř žádnou osobností, hodnou mediální pozornosti.

Společným cílem všech výše zmíněných, ale také mnoha jiných praktik, jako je třeba každodenní záměrné šíření myšlenkového a hodnotového balastu v médiích, který ohlupuje osobnost, jako je úpadková pop kultura, a tak dále, a tak dále, je vyprodukovat vnitřně absolutně a po všech stránkách dezintegrované masy, podobné třtině, která se bude vždy poslušně ohýbat v souladu s tím, kam vane vítr přání světových elit.

A to ještě není všechno, protože do budoucna jsou připraveny mnohé další kroky, zaměřené na dosažení absolutní kontroly nad masami a jejich slepé a bezvýhradné poslušnosti. Je to třeba elitami připravovaný bezhotovostní styk, který bude znamenat absolutní odstranění reálných papírových peněz a mincí. Jde o trend, podporovaný bankéři, politiky, ekonomy, médii a ostatními, dobře placenými poskoky elit, s cílem dosáhnout absolutní kontrolu nad lidmi prostřednictvím absolutní kontroly nad jejich finančními prostředky a nad každou jejich obchodní transakcí.

Pokud totiž někdo vlastní hotovost, je relativně finančně svobodný. Kdo ale hotovost nemá, je bankám vydán na milost, protože v případě potřeby může být zcela lidsky eliminován zablokováním účtu a tak dokonce zemřít hlady.

V souvislosti se současným povinným čipováním psů na Slovensku možná ještě zmínit, že po tomto zákeřném kroku, kterému jak se zdá, povrchní masy vůbec neodporují, bude logicky následovat další krok, který byl avizován již v Janově Apokalypse, kdy budou také lidé samotní na povel elit čipování jako psi. A jako se psy bude pak s nimi také zacházeno!

Jak se všem těmto věcem bránit?

V dobách tvrdé nadvlády elit nad masami se lidé často stavěli vůči jejich bezohlednosti a nespravedlnosti se zbraní v ruce a platili za to vlastními životy.

V současnosti, v období měkké nadvlády elit nad masami, se je proti tomu možné postavit poznáním. Poznáním toho, co se vlastně děje, jakým způsobem je cíleně rozkladná osobnost lidí a jaké se k tomu používají konkrétní prostředky. Hlavními sociálně inženýrskými nástroji v rukou elity jsou média, nevládní organizace, ale třeba také moderní, konzumní, úpadková pop kultura. Tito všichni společně se snaží o dosažení požadované úrovně osobnostní dezintegrace jednotlivců, kteří se mají změnit na tupé, poslušné a nemyslící konzumní stádo, sloužící jedině elitě a jejím zájmům.

Myslím, tedy jsem!

Kdo se v dnešní době měkkého ovládání mas elitami na principu mentálních manipulací nesnaží samostatně kriticky myslet, kdo pouze naivně přijímá to, co pro něj vymysleli jiní a nabízejí mu to v médiích, kdo se bez jakéhokoliv odporu zařazuje do povrchní a živočišné mělké masy konzumních spotřebitelů, ten v podstatě ani nežije! Ten není žádnou skutečnou a samostatnou osobností. Ten je jen bezduchým produktem promyšleného, sociálně inženýrského mechanismu, který bez vlastního vědomí slouží elitě, přičemž tato elita ho sérií postupných kroků žene do absolutního otroctví.

Pravda vás vysvobodí!

Částí velké, osvobozující Pravdy je také poznání podstaty a charakteru současné manipulace a ovládání mas elitami, které dává každému člověku možnost osvobodit se a vymanit se z těchto manipulací. Dává mu možnost nabýt vlastní lidskou důstojnost prostřednictvím plného rozvinutí schopnosti samostatného, kritického myšlení a zvažování.

A pokud člověk dá nejen na rozum a rozumové zvažování, ale zapojí do toho také vlastní cítění, nebo jinak řečeno tušení, které vyvěrá z největších hlubin jeho osobnosti, stane se opravdu schopným rozlišit skutečné dobro od dobra domnělého a skutečnou pravdu od pravdy domnělé.

Široká cesta sebevražedné plytkosti mas, nekriticky podléhajících mainstreamovým médiím je širokou cestou, vedoucí k úplnému zotročení každé takovéto nezralé osobnosti v područí elity.

Jenom úzká cesta je cestou ke svobodě! Je jí cesta vlastního zvažování a zohledňování impulsů svého citu. Toto je cesta, vedoucí k svobodnému bytí člověka na Zemi bez otrockých okovů, kterými spoutává v současnosti elita duše a vědomí většiny lidí.

A zcela na závěr otázka pro čtenáře. Kam podle vás směřuje dnešní elita masy a dění na naší planetě? Myslíte si, že k míru, k porozumění mezi národy, ke spolupráci a k harmonii, nebo naopak ke sporům, ke konfliktům, k napětí a k přípravě nového světového válečného požáru?

Odpovědí na tuto otázku dostáváme odpověď na to, co je vlastně současná elita zač. Jsou to služebníci Temnoty, kteří pod pláštíkem pěkně znějících slov směřují celý náš svět do temnoty a sebezničení. A právě proto se je třeba vymanit ze všech jejich manipulací a nejít cestami, které nám ukazují všichni současní mediální, političtí, umělečtí, intelektuální, duchovní a jiní služebníci elit jako jedině správné.

PS. V současnosti je na celém světě aktivně využívána rozličná míra tvrdého, nebo měkkého ovládání mas, v různých vzájemných kombinacích.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Slyšte hlas Matky přírody, vy nehodné děti lidské!

Lidé nechtějí vidět v přírodních katastrofách to, čím ve skutečnosti jsou! Nechtějí v nich vidět napomenutí a intenzivní impuls k nezbytnosti změny sebe samých! Lidé zůstávají slepí a hluší! A právě k těmto hluchým a slepým zaznívá naléhavé volání Matky přírody:

"Ze mě jste vyšli a proti mně jste se obrátili! Ničíte vodu, vzduch i půdu! Utlačuje a trápíte zvířata i rostliny! Ve skutečnosti je však vaší povinností brát na mě ohled a žít se mnou v souladu. Ve skutečnosti máme vzájemně spolupůsobit.

Vy jste se ale obrátili proti mně, protože se ženete za nesprávnýma hodnotami. Chcete pouze mít, vlastnit a užívat si. Vaše chtění je pouze nízkého druhu a vaše touhy jsou zaměřeny pouze na hmotné a na něco, z mého pohledu tak absurdního, jako peníze.

Člověk má však usilovat a toužit po něčem úplně jiném! Má usilovat o dobro, čistotu a spravedlnost! Má se usilovat být stále lepším člověkem a pak se mu dostane všeho, co potřebuje. To jsou pravé hodnoty, hodné vašeho snažení!

Tyto nádherné, velké a nehynoucí hodnoty vám neustále připomínám čistotou svých zurčících vod, svěžestí ranního vzduchu, majestátní nádherou hor, nevinností zvířat, křehkou krásou květů, hřejivým jasem Slunce a zdravým zimním chladem. Stále se vás tiše snažím nabádat k dobru a úctě ke všemu, co existuje kolem vás. A v nemalé míře také ke vděčnosti a úctě k tomu Jedinému, ze kterého rukou všechno pochází.

Vy však neposloucháte můj tichý hlas, hlas Matky přírody! Nemáte na to čas, protože se ženete za svýma pomýlenýma hodnotami a namísto toho, abyste brali ohled nejen na mě, ale i na lidi kolem sebe, místo toho mě pouze ničíte a způsobujete mi utrpení.

Dlouho, velmi dlouho jsem toto všechno mlčky snášela a trpělivě čekala, že jednou přece jen procitnete a vzpamatujete se. Nyní však, když pohár mé trpělivosti protéká, k vám budu muset začít přimlouvat jinak. Pozvednu svůj hlas tak, abyste ho už nedokázali přeslechnout! Aby se vás hluboko, i když také bolestně dotýkal.

Proto k vám nyní promluvím ve větrné smršti, v nekonečných požárech, v explozi vulkánů, v hukotu zemětřesení, v ničivé zkáze vodního živlu a v úmorných vedrech!

Já, Matka příroda budu a zůstanu vždy silnější, jako jste vy! Ze mě jste vyšli a musíte se mě naučit respektovat! Musíte se naučit úctě a lásce nejenom ke mně, ale i k sobě samým navzájem. Musíte změnit svůj falešný žebříček hodnot! A to buď dobrovolně sami od sebe, nebo násilím a pod tlakem.

Nechci vám ubližovat a způsobovat utrpení. Avšak v sebeobraně vám teď musím začít vracet přesně to, co mi vy samotní již dlouho způsobujete. Tím však jen nastavuji zrcadlo vašemu vlastnímu, špatnému jednání. Tomu, jací opravdu jste! Pochopte to! Uvědomte si to! A změňte se! Změňte se k lepšímu, aby na vás nemusely dopadat další bolestivé rány z mých rukou.

Změňte se k lepšímu, abych vás nakonec nemusela navždy odstranit z povrchu zemského, jako zaslepené a nepolepšitelné škůdce! Abych nemusela ponechat na Zemi jenom hrstku těch, kteří budou schopni života v harmonickém soužití se mnou."

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Duchovní poselství ruských matrjošek

Naši předkové vlastnili značnou moudrost, která nám už žel chybí. A tuto moudrost si předávali různými formami z generace na generaci. Třeba pohádkami, pověstmi, bájemi, ale také jinými, neverbálními způsoby, mezi které můžeme zařadit třeba ruské matrjošky.

Mělo to však přece jen jeden háček, protože tato moudrost byla vždy určitým způsobem zašifrována, přičemž na každém jednotlivém posluchači záleželo, zda si dá námahu dešifrovat ji a pochopit ji, nebo bude brát vše, co bylo řečeno jenom jako něco zajímavého na zkrácení dlouhé chvíle.

A tak je to i s ruskými matrjoškami. Můžeme je totiž vnímat čistě povrchně, jen jako nějakou hračku, nebo se naopak vynasnažíme pochopit hluboké poselství a velkou moudrost, která se v nich skrývá. No a právě o takovéto odhalení se nyní pokusíme.

Ruské matrjošky jsou jednoduché dřevěné figurky, uložené jedna ve druhé. Pokud si je koupíte, kupujete si v podstatě jenom jednu. Tu největší. Dá se však otevřít a v ní se skrývá menší. Také ona se dá otevřít a v ní se skrývá ještě menší. A tak to jde stále dál až k té nejmenší, která je již nedělitelná a tvoří nejvnitřnější jádro.

Neverbální poselství, zprostředkováno ruskými matrjoškami má dvě roviny. Nebo přesněji řečeno, jde až o dvě poselství a dvě velké moudrosti.

Odhalme si tedy první poselství a první velkou moudrost. Spočívá v pochopení, že skutečná pravda o věcech a dějích kolem nás se vždy skrývá za několika vnějšími obaly. Že člověk musí dokázat všechny tyto vnější obaly odstranit, aby se nakonec dostal až k jádru a k nejhlubší podstatě věci.

Kdo si však nedá námahu pronikat takto do hloubky, musí nutně zůstat pouze na povrchu. Musí pak vše vnímat jen povrchně a mělce. A pak se celý jeho život musí stát mělkým a povrchním.

Žel, takto povrchní je většina lidí. A tento neblahý sklon většiny obyvatelstva k povrchnosti dokáží takzvaní "šikovní", dokonale využít ve svůj vlastní prospěch. A to tak, že jsou schopni namluvit nemyslícím masám cokoliv. Cokoliv, co bude dobře znít a na první pohled vypadat třeba humanisticky a ušlechtile. Avšak jediným cílem této povrchové, líbivé kulisy je zamaskovat skutečné a pravé záměry, které již zpravidla nikdy nebývají takové humanistické a ušlechtilé.

Kdyby však lidé dnešní doby dali na moudrost matrjošek, kdyby se snažili hledat to, co je skryto hluboko pod povrchem, za všemi líbivými vnějšími obaly, potom by nevyhnutelně museli dojít k poznání, že věci jsou ve skutečnosti úplně jiné, než se prezentují navenek. Museli by zjistit, že za humanismem se nejednou skrývá nelidskost a za slovy o míru touha po válce. Že za slovy o rovnoprávnosti se skrývá arogantní nadřazenost, za pomocí snaha ovládat, za nezištností vypočítavá zištnost, za milým úsměvem podlá úskočnost, za tím, co je prezentováno jako pravda účelová lež, a tak dále, a tak dále.

Lidé jsou klamáni, protože jsou povrchní a nezkoumají věci do hloubky. Lidé jsou klamáni a manipulováni, protože to, co oni ve své povrchnosti prvoplánově naivně přijímají je mnohdy něco zcela jiného, než to, co se za tím skutečně skrývá. A tak stačí pouze hovořit o černém, jako o bílém, a většina lidí to ve své povrchnosti bude opravdu za bílé považovat. Proto také žije většina obyvatelstva život plný lži.

Existuje totiž Zlo, a to má s lidstvem své vlastní špatné a nečisté plány. Zlo, systematicky pracující pod maskou dobra, které všechny tyto naivní, povrchní a mělké lidi tlačí tam, kde potřebuje. Do absolutní poroby a otroctví!

Žel, toto je smutná realita našich dnů, ke které jsme se dopracovali svojí povrchností. Svým ignorováním velké moudrosti, spočívající v tom, že se nikdy nemáme dát zmást povrchem. Že máme vždy věci zkoumat až do hloubky, že se máme snažit odstranit všechny vnější obaly, které nám skutečnou podstatu věci pouze maskují a zamlžují. Pokud to neuděláme, prožijeme celý svůj život ve lži a manipulaci.

Přejděme nyní na druhé poselství a druhou velkou moudrost, zprostředkovanou ruskými matrjoškami. Je to moudrost o podstatě našeho bytí. Člověk totiž není pouze fyzickým tělem. Není ani duší, ale je duchem, skrývajícím se za obaly fyzického a duševního těla. Jedině duch je to naše nejhlubší, nejvnitřnější, skryté a nedělitelné pravé já.

Náš duch, naše nejhlubší jádro vzalo všechny tyto vnější obaly na sebe proto, aby mohlo žít v hmotném světě. Aby se v něm mohlo učit, růst a duchovně dozrávat. Aby po dosažení plné zralosti mohlo odložit obal fyzického těla, pak i obal duševního těla a nakonec, jako nedělitelná, zralá a plně rozvinutá duchovní osobnost mohlo vstoupit do říše Ducha, odkud kdysi dávno přišlo do hmotnosti za účelem svého sebe vývoje. Sebe vývoje od nezralého a nevědomého, směrem ke zralému a plně vědomému.

Podívejme se nyní pro zajímavost na celý tento proces vývoje ducha od jeho začátku, až po jeho konec.

Člověk pochází z říše Ducha. Naší podstatou, tím pravým a nedělitelným skutečným "já" je jiskra ducha. Jiskra ducha, toužící po sebeuvědomění. Toužící po nabytí duchovní zralosti, potřebné pro vědomý život v říši Ducha. Za účelem nabytí zralosti vstupuje proto do hmotnosti.

Hmotnost se dělí na jemnou a hrubou. Duchovní jiskra vstupuje nejprve do hmotnosti jemné. Tím si na sebe bere první obal matrjošky a skryje se do něj. Matrjošku jemnohmotného obalu nazýváme duší. Duše se přibližuje k nejhrubší hmotnosti a bere na sebe další obal fyzického těla.

Každý z nás lidí ve hmotném těle se tedy podobá matrjoške, za jejíž fyzickým, hrubohmotným - obalem a duševním - jemnohmotným obalem se skrývá naše skutečné jádro. A sice duchovní jiskra.

Člověk má proto v hmotnosti zohledňovat především zájmy této duchovní jiskry, kterou je on sám. Zohledňovat tím, že dbá hlavně o hodnoty ducha, které se pro něj mají stát prvořadé a nejdůležitější. Hodnotami ducha je spravedlnost, čestnost, dobro, ohleduplnost, a tak dále. Životem v souladu s těmito hodnotami jiskra ducha roste, stále více září, až se z ní stává pochodeň zralé duchovní osobnosti.

Pokud ale podlehneme omylu, že nejsvrchnější matrjoška fyzického a hmotného těla jsme my samotní, pokud se plně identifikujeme pouze s našim materialistickým, fyzickým tělem a materialistickým bytím, jako s tím jediným co existuje, pokud uznáváme pouze materiální hodnoty, kterými je mít, vlastnit a užívat si, naše pravé duchovní já trpí, protože se nemůže správně vyvíjet. Naše jiskra ducha pouze bliká, protože je utlačována hmotným omylem, kterému podlehla naše nezralá osobnost.

Takto nesprávně prožívaný život musí mít potom pro nás samozřejmě velmi neblahé důsledky, spočívající v trvalém vázaní na hmotné. Znamená to vězení pro ducha, ve kterém strádá a chřadne.

Potravou našeho ducha jsou totiž hodnoty ducha! Je jí naše snaha o spravedlnost, čestnost a ušlechtilost. Naše snaha o poznání Vůle Stvořitele a jeho Zákonů. Naše snaha o naplňování této Vůle v každodenním životě. Tímto vším živíme jako potravou svého ducha a ten sílí, roste a dozrává. Sílí mu jeho pomyslná křídla, aby se na nich mohl nakonec povznést střemhlavým letem do výšin království nebeského.

Pokud ale neživíme své nejniternější duchovní já hodnotami ducha, chřadne a jeho jiskra jen slabě bliká. Podobá se pak ptákovi se zlomenými křídly, který se pouze zoufale vleče po zemi. Namísto zraku, vždy upřeného k výšinám má svůj zrak upřený pouze do země. Pouze do hmoty, domnívajíce se, že v ní může najít své uspokojení.

Takovými ptáky s polámanými křídly je dnes většina lidí, hledajících své uspokojení a naplnění pouze v materiálních hodnotách, jako jsou peníze, majetky, moc, sláva a užívání si.

Ale jelikož předurčením ptáka, předurčením ducha je let k výšinám, nemohou být takto materialisticky orientovaní lidé skutečně šťastní, ať by vlastnili, nebo dosáhli cokoli.

Nebudou šťastní, protože všechno to hmotné je zoufale málo! Protože svou čistě materialistickou orientací se zpronevěřili vlastnímu předurčení, kterým je let k výšinám Ducha.

Pravda o podstatě bytí člověka se tedy nachází v našem nejhlubším nitru, ukrytém za všemi vnějšími obaly. Za obalem fyzického těla i za obalem duše. Tam se nachází naše pravé "já", naše duchovní jádro přesně tak, jak nám to naznačuje skryté poselství ruských matrjošek. A jedině tehdy, pokud se naučíme dbát na jeho zájmy, můžeme být skutečně šťastní.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Odkaz všem starým lidem: nejste zbyteční!

Stáří přináší mnoho problémů. Jak fyzických, tak psychických. No a jedním ze zásadních psychických problémů bývá to, že mnozí staří lidé se po ukončení svého aktivního života nedokážou dlouhodobě vypořádat se silným pocitem zbytečnosti. S pocitem, ještě navíc podporovaným charakterem současné doby, která vidí celý smysl lidského bytí jedině v schopnosti vytváření materiálních hodnot. Je pak samozřejmě snadno pochopitelné, že pokud někdo tuto schopnost ztratí, cítí se zbytečný. Cítí se na obtíž. Cítí se, jak se říká, už jenom do počtu. Toto trápí mnohé staré lidi a vnitřně jich to užírá.

Vše je však ve skutečnosti úplně jinak a dokonce také zcela nemocný člověk, odkázán na cizí péči, může být za určitých okolností pro náš svět a naši planetu mnohem užitečnější, než tisíce lidí v nejproduktivnějším věku.

Tyto skutečnosti jsem si velmi silně uvědomil při slovech jistého starého člověka, kterého opravdu hluboko trápilo, že je už jenom do počtu. Ale co když právě on patří do počtu spravedlivých, kteří světlou hodnotou své spravedlnosti stále udržují opodstatnění trvání lidské existence a bytí na naší planetě?

Naše planeta, ale v širším kontextu také celé naše univerzum je totiž velkým jevištěm boje dvou protichůdných sil. Síly Světla a síly temnoty. No a každý z nás, jednotlivců, se svými postoji, myšlením, hodnotami a jednáním vždy zařazuje do první, nebo do druhé kategorie.

Jinými slovy řečeno, vždy se stáváme buď služebníky Světla, nebo služebníky temnoty. Vždy se musíme nakonec rozhodnout, na kterou stranu se přidáme, protože na obou židlích se dlouhodobě sedět nedá. Vždy totiž musíme tak, jak se píše, pouze "jednoho z těchto dvou pánů milovat a druhého nenávidět". No a to, na kterou stranu se přidá většina lidí, většina národa a většina světové populace pak formuje konkrétní osud každého jednotlivce, každého národa, nebo celé naší planety.

Pokud se tedy většina z nás rozhodne pro Světlo a jeho hodnoty, budeme určitě kráčet ke světlé budoucnosti. Pokud se ale rozhodneme pro temnotu a její hodnoty, čeká nás nevyhnutelně temná budoucnost.

Světlem a jeho hodnotami je spravedlnost, ušlechtilost, dobro, nezištnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, úcta, čestnost, mravnost, vnitřní čistota a v reálném životě žitá duchovnost.

Temnotou a její hodnotami je nespravedlnost, zlo, bezohlednost, nečestnost, lež, podvod, chamtivost, kariérismus, nemravnost, vnitřní nečistota, formální duchovnost, ale také bezmyšlenkovitost, konzum, plytkost a nízký materialismus.

Většina lidí našeho světa se svou hodnotovou orientací dobrovolně rozhodla kráčet cestou temnoty a proto svůj osobní osud, osud vlastního národa i osud celé naší planety směřují do temnoty. Do temnoty zničení! Do temnoty a zkázy naší planety, ale i do absolutního konečného rozkladu vlastní osobnosti. Toto musí být jasné každému, kdo žije v současném světě a vnímá jeho základní hodnotové směřování.

No a za situace, kdy si většina obyvatelstva světa vybrala cestu temnoty, směřující ke zničení, je nesmírně cenný každý člověk, jednotlivec, který si naopak svou celkovou životní orientací zvolil cestu Světla. Cestu pozitivních, konstruktivních a budujících hodnot dobra, které drží náš svět a zabraňují jeho totálnímu zhroucení.

Bez těchto lidí by se už totiž muselo všechno dávno sesypat, protože oprávněnost existence života a bytí na každé planetě je podmíněna pouze zachováváním konstruktivních a budujících hodnot Světla. Bez nich ztrácí oprávnění své existence jakýkoli život a jakékoliv bytí. Bez nich musí proto vše nevyhnutelně samovolně směřovat do zkázy a sebe destrukce.

Pokud ho od ní nezadržuje odpovídající počet spravedlivých!

Neboť jedině tento, relativně malý počet spravedlivých drží při životě i naši planetu a zabraňuje zániku všeho, co se na ní nachází. Taková je žel realita, aniž by si její nesmírnou závažnost uvědomovala většina lidí, sloužících temnotě.

Pokud se ale máme vrátit zpět k našemu tématu o starých lidech, kteří se cítí být zbyteční a už jenom do počtu, měli by si hluboko uvědomit, že vůbec nejsou zbyteční a vůbec nejsou do počtu, pokud svou celkovou životní hodnotovou orientací patří právě do toho počtu spravedlivých, kteří drží naši Zemi a zabraňují jejímu zániku. A to je nesmírně cenné! To totiž přináší Světlo na Zemi! A toto Světlo rozhání temnotu, která by se jí chtěla zmocnit úplně.

Proto není zbytečný život žádného člověka, který je v tomto smyslu nositelem Světla. Ať by byl jakkoli starý a jakkoli nemocný. Nejvíce rozhodující kritériem kvality života a jeho skutečné hodnoty není totiž nic jiného, než právě míra Světla, kterou jsme schopni kotvit a zprostředkovávat svou existencí.

To je skutečná hodnota! To jsou skutečně hodnotní lidé! Jediný takový člověk, i kdyby byl jakkoli nemocný, nebo starý, je ve skutečnosti mnohem větším přínosem pro naši planetu, jako tisíce jiných lidí v produktivním věku, ponořených do průměrného, standardního sobectví své služby temným hodnotám.

Proto bylo také řečeno, že první budou poslední a poslední první. Neboť prvními ve světě temných hodnot se stávají především lidé, kteří sami tyto temné hodnoty preferují. Velká čest všem výjimkám!

Pravé hodnoty a tím pádem i opravdu hodnotní lidé jsou naopak našim světem odsouváni bokem, až na poslední místo, i když právě oni jsou ve skutečnosti těmi prvními. Prvními v linii Světla, dávající ještě opodstatnění životu na zemi. Jsou prvními, protože jsou skutečně lidmi! A lidskost, pravé lidství člověku propůjčuje pouze jeho úsilí o hodnoty Světla.

Tam totiž, kde tohoto úsilí není se postupně ztrácí také lidskost, až se nakonec ztratí úplně. Pak zůstane už jenom živočich temných hodnot, stále více stahující do temnoty sebe samého i celý svět. Jedině vznešené hodnoty Světla mohou dát vysokou hodnotu každému člověku, který se na ně orientuje bez ohledu na to, jakého je věku.

No a právě k této vysoké metě, k této hluboké životní moudrosti by měl dospět na sklonku svého života, ve svém stáří každý člověk. Neboť jedině ten žil správně, kdo dospěl až sem, i když třeba v mladším věku určitý čas holdoval falešným hodnotám.

Není ale nic smutnější, když starý člověk na sklonku svého života nedozrál k takovémuto druhu moudrosti. Když nakonec zůstal pouze malicherným, hádavým, trvale nespokojeným a plným negativity, kterou vrší na svém okolí. Takovýmto způsobem se pak žel v jistém smyslu stává mnoho starých lidí opravdu přítěží. Ne však svým věkem, ani svou nemohoucností, ale svým ustavičně negativním duševním naladěním, bez pravé moudrosti. Tím se totiž přidávají k obecnému směřování našeho světa do zkázy úplně stejně, jako většina ostatních lidí v produktivním věku, vědomě nebo nevědomě sloužících temnotě.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Změna vesmírného paradigmatu likviduje západní civilizaci!

Není žádná náhoda, že v Čechách i na Slovensku se společnost výrazně polarizuje. Že se vytvářejí dvě skupiny lidí, stojící proti sobě až v nepřátelství. Že jedni jsou za Zemana a druzí proti Zemanovi. Že jedni byli za protesty za slušné Slovensko a druzí zase proti nim. Že jedni jsou za Rusko a Putina, a druzí zase proti Rusku a Putinovi.

Ve všem tomto se skrývá něco zásadnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu totiž o vzájemné pnutí mezi dvěma typy myšlení a cítění, které úzce souvisí se současnou změnou charakteru vesmírného záření.

Toto záření totiž dosud podporovalo individualismus a racionálně analytické myšlení, příznačné pro západní svět. Odteď však začíná být vesmírem podporován východní typ myšlení a vnímání světa, postavený na intuitivnosti, spolupráci a kolektivním úsilí o dobro celku.

Celkem reálně se tyto tendence začínají stále viditelněji projevovat právě vzestupem Ruska a Číny, zatímco naopak na západě začíná celkem viditelně docházet k různým rozkladným, až sebe destruktivním procesům.

Takové je současné dění v hrubých rysech a my se nyní podívejme na celou věc trochu detailněji, protože jeho důsledky se bytostně dotýkají každého z nás.

Vývoj na naší planetě je univerzem řízen zcela konkrétním směrem, a tento směr je určován, nebo jinak vyjádřeno, doslova vynucován celkem konkrétním typem vyzařování vesmíru.

V minulosti žili třeba na naší planetě dinosauři a jiní ještěři. Existenci a rozvoj tohoto typu fauny, ale také flóry podmiňoval konkrétní charakter vyzařování univerza. Po čase se však toto vyzařování změnilo a vzalo vítr z plachet ještěrům, kteří byli do té doby vedoucím živočišným druhem. Jeho změna pro ně znamenala záhubu, avšak otevřela dveře možnosti plného rozvinutí nového vedoucího živočišného druhu, a sice savců. Tím došlo k zahájení dalšího velkého časového cyklu ve vývoji života a vědomí na naší planetě.

No a podobným způsobem to pokračovalo až do novověku, kdy opět nová změna vesmírného cyklu začala podporovat analyticko kritický a racionalisticko individualistický způsob myšlení. Všechny národy, které se dokázaly naladit na tento typ záření, byly s podporou univerza vynesené nahoru a staly se vedoucími. A byly to především národy západní. Jejich postupný, intelektuálně racionální vývoj začal středověkou učeností, prudce expandoval v renesanci, později v osvícenství, pak v technické revoluci, a nakonec vyvrcholil vědecko technickým rozvojem současného typu.

Západní racionalismus dal světu mnohé nové poznatky, objevy a vynálezy. Došlo k obrovskému rozvoji matematiky, fyziky, astronomie, mechaniky, filozofie a mnoha jiných odvětví. Šlo o období ve vývoji lidstva, které mělo svůj obrovský význam a posunulo nás výrazným způsobem dopředu v mnoha oblastech. Lidé se prostřednictvím svého analyticky racionálního myšlení stali doslova pány světa. A nejen doslova, ale zcela konkrétně se na absolutní vrchol vyšvihly právě národy racionalistické a technicky zdatné.

Tyto národy se však žel, na základě své převahy začaly vyvyšovat nad ostatní. Začaly se nad ně nadřazovat, začaly si je podmaňovat a zotročovat, protože zaostalejší obyvatelé jiných zemí jednoduše nedokázali svými luky a šípy čelit dělům a puškám dobyvatelů.

Ještě před nástupem velkého vesmírného cyklu, podporujícího západní racionalismus se dostalo celému světu důrazného upozornění, že vždy a za každé situace je třeba mít na zřeteli nejvyšší princip bytí, spočívající v úctě a lásce k bližnímu, jako k sobě samému. Poznání a uplatňování toho principu se totiž mělo stát jakousi záchrannou brzdou. Ta měla zabránit tomu, aby vedoucí národy světa nezneužívaly všeho toho, čeho mohly dosáhnout za podpory univerza. Aby toho nezneužívaly ve formě jakékoli nadvlády člověka nad člověkem, nebo národa nad národem. Neboť racionalismus, ničím nekorigován, má tendenci zvrhnout se právě k takovémuto zneužívání.

Žel národy, které byly univerzem vyneseny na vrchol nedbaly principu lásky k bližnímu, a proto svou nabytou moc zneužily ve formě kolonialismu, bezcharakterního uctívání peněz a kapitálu, rozpoutáváním válek, ekonomickým zotročováním národů, nebo jejich okrádáním o přírodní zdroje. Vedoucí národy upadly do dychtivosti po moci a vlivu, do bezuzdného užívání, do nemravných zvráceností a do mnoha jiných negativních věcí.

No a v současnosti dosahuje zvrácenost tohoto způsobu myšlení svého vrcholu. Pěkná slova o humanismu, demokracii, lidských právech a jiných ušlechtilých věcech se stala jen zástěrkou bezohlednosti, chamtivosti a geopolitických, nebo čistě ekonomických zájmů. Zástěrkou neovladatelné touhy po absolutní moci nad lidmi a národy, prostřednictvím jejich totálního zotročení, jako konečného cíle.

Avšak na vrcholu bodu již v současnosti absolutně zvráceného principu racionalisticky individualistického myšlení západního typu dochází k pravidelné cyklické změně vesmírného záření, která má posunout naši civilizaci opět o další krok vpřed v jejím vývoji.

Svět začíná být univerzem tlačen do nové kvality! Pokud totiž kdysi mluvil Kristus o lásce k bližnímu jako o možnosti, nový typ vyzařování vesmíru to nyní přináší jako požadavek! Jako nezbytný požadavek uskutečnění nového evolučního kroku ve vývoji lidské civilizace. Kdo tuto změnu charakteru vyzařování vesmíru zachytí a bude s ní kráčet v souladu, toho síly univerza vynesou na vrchol a budou ho podporovat.

Vesmírné záření začíná tedy podporovat snahu o kolektivní dobro a snahu o dobro celku, namísto předchozí individualizace. Začíná podporovat intuici a lidskost, namísto dosavadní racionality. Začíná podporovat spolupráci a rovnost, namísto dosavadního hierarchického nadřazování bohatých a mocných nad chudších a slabších.

Reálnou ukázkou těch dvou pólů, to jest starého a již zdegenerovaného způsobu myšlení západního typu a nového, konstruktivního, a na spolupráci založeného myšlení východního typu získáme porovnáním zahraniční politiky západu a Ruska. Ze strany západu jde stále jen o zastrašování, výhrůžky, agresivitu a neustále vyvolávání konfliktů, s křečovitou snahou za každou cenu udržet svou převahu a profitovat z ní. Na rozdíl od toho ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov mluví všude, kde jen přijde o spolupráci. Je přímo do očí bijící a jasně viditelné, jak západ sází pouze na provokaci a konfrontaci, zatímco východ usiluje o spolupráci.

Abychom ale dobře rozuměli, také princip rozvoje rozumové racionality byl ve vývoji lidstva potřebný a přinesl mu nesmírně mnoho užitku. Byl to nezbytný krok, ale protože žel nebyl předními národy světa, které zachytily toto vesmírné záření a dlouho kráčely v jeho podpoře, dostatečně razantně korigován principem lásky k bližnímu, dospěl nevyhnutelně až do zdegenerované podoby, v jaké ho známe dnes, třeba s jeho prosazováním gender ideologie, která kromě rodu mužského a ženského zná ještě dalších padesát rodů.

A podobných, vysloveně zvrácených prvků je v současnosti na západě velmi mnoho. Je očividný doslova až kolaps logického myšlení, když například příslušníci komunity LGBTI vítají imigranty, přičemž v zemi, odkud migranti přicházejí hrozí za homosexualitu trest smrti. A pokud by imigranti zavedli právo šaríja na území Evropy, hrozil by trest smrti homosexuálům také zde.

Nebo třeba skutečnosti, jdoucí přímo proti základnímu pudu sebezáchovy a sebeúcty, kdy se ozbrojení němečtí policisté dají zmlátit migranty jen proto, aby v případě adekvátní odpovědi na jejich násilnosti nebyli označení za politicky nekorektní, nebo za islamofoby.

Pokud jsme tedy na začátku mluvili o polarizovaní naší společnosti, velmi úzce to souvisí se všemi, výše uvedenými skutečnostmi. Jde totiž o střet mezi lidmi, ještě západního typu racionalistického myšlení, který má stále reálnou moc a opodstatnění svého dalšího trvání vyvozuje z toho, co dosud vytvořil, i když už v podstatě ztrácí vítr z plachet.

Na druhé straně barikády stojí lidé nového, intuitivního, na spolupráci a rovnosti založeného, východního typu myšlení, cítění a vnímání světa, jejichž začínají protlačovat do popředí síly vesmíru. A tyto síly budou tlačit do popředí každého jednotlivce, každého člověka, ale také každý národ, který se na ně naladí a začne jednat v jejich duchu. Je tedy jen čistě na nás, zda zachytíme tyto nové impulzy univerza a přizpůsobíme se jim, nebo se budeme stále křečovitě orientovat na to staré, které má zatím ještě velkou sílu a moc. A proto také mnoho přívrženců.

Ale tato moc se už hroutí! Už kolísá, protože ztrácí dosavadní podporu univerza, ačkoli se ještě z posledních sil snaží udržet dosavadní status quo. Rozpadající se moc západu se dostává do agónie, čímž se ale stává mimořádně nebezpečnou, protože nejvíce kope kůň, který se právě ve smrtelní agonii nachází.

Je to tedy celé jako z pohádky o dvanácti měsíčkách, kdy žezlo vlády drží v rukách určitou dobu vždy jeden z nich, a pak předá svou vládu druhému. A tak nyní také my žijeme v době, kdy musí racionalistický způsob západního typu myšlení, který přinesl světu mnoho dobrého, chtě nechtě nezbytně předat žezlo vlády do rukou intuitivního, o dobro celku a o spolupráci usilujícího způsobu myšlení východního typu.

Neboť to, co vytvořil západ dosud, představovalo určitý nezbytný stupeň vývoje lidské civilizace. Představovalo to určitý schod, na kterém naše civilizace stála dlouhá období oběma svýma nohama. Avšak nastává čas vyložit v přirozeném vývoji nohy na další schod, přičemž to staré a předešlé se nikde neztrácí. Odnášíme si to totiž sebou, jako nezbytnou a potřebnou součást našeho předchozího vývoje.

PS. Ono je v podstatě bezpředmětné rozlišovat mezi způsobem myšlení západního a východního typu. Ve skutečnosti totiž existuje jen myšlení konstruktivní, nebo nekonstruktivní. Jen myšlení, z hlediska dalšího evolučního vývoje naší civilizace perspektivní, nebo neperspektivní. Nerozhodují tedy žádné hranice, ani žádná národní omezení, protože představitele obou těchto typů myšlení můžeme najít v každém národě.

Zároveň však ale platí, že toho perspektivního a konstruktivního typu myšlení a vnímání světa se, vyjádřeno v procentech, nachází mnohem více na takzvaném východě a naopak, toho nekonstruktivního a neperspektivního mnohem více na západě.

No a zcela na závěr se ještě podívejte na tento krátký, desetiminutový dokument o vzhledu současné moderní Moskvy, který pravděpodobně nikdy neodvysílá žádná z našich nenávistně a protirusky zaměřených televizí.

https://www.youtube.com/embed/hZaN4jaQT_4

O dosažení nepochopitelného ideálu radostného přijímání utrpení

Znáte ten vtip, jak sedí chlapík v obývacím pokoji, dívá se na televizi, a najednou mu někdo tichounce zaklepe na dveře? Chlapík vstane a otevře. Před dveřmi stojí malá kostřička a říká: "Svíce života vašeho křečka dohořela. Přišla jsem si po jeho duši".

Chlapík se nevěřícně dívá a pak s hněvem kopne do kostřičky, která se skutálí dolů schodištěm. Vrátí se do obýváku, sedne si a znovu se dívá na televizi. O chvíli se ale ozvou strašné rány na dveře. Chlapík vstane, otevře, a před dveřmi stojí obrovská smrtka s kosou. A vedle ní ta malá kostřička, která říká: "Mámo, tento to byl".

Někdy je možné nalézt skutečně hluboké poselství také ve vtipech. A poselství tohoto je jednoznačně: Člověče, pokud nebudeš schopen přijmout s pokorou a odevzdaností utrpení malé, dříve nebo později tě postihne utrpení velké!

Náš hmotný svět je místem mnohého utrpení. Místem únavy, chladu, bolesti, křivd, nepochopení, nepohody, zoufalství, sporů, disharmonie a tragédií. Každý z lidí byl, je, nebo zcela určitě bude něčemu z toho vystaven. Zásadní otázkou ale zůstává, jakým způsobem se k tomu postaví. Zda zrale, nebo nezrale.

Nezralý způsob je nadávání, lamentování a stěžování si, které z každodenního života tak dobře známe. Je to v podstatě nepřijímání utrpení a stavění se mu na odpor jako něčemu, co si nezasloužíme. Jako něčemu, s čím nechceme nic mít a co nám nepatří.

Takový postoj však není ničím jiným, než oním pomyslným odkopnutím kostřičky před našima dveřmi, což bude mít nevyhnutelně za následek, že naše utrpení se v blízké, nebo vzdálenější budoucnosti stane ještě mnohem větším. Je to přístup, kterým se bude naše utrpení postupně nabalovat, jako nový sníh při řítící se lavině, aby nás tato lavina nakonec rozdrtila a navěky pohřbila pod sebou.

Zralý přístup k vlastnímu utrpení má být úplně jiný. Má být spojen s respektováním duchovního rozměru univerza a jeho zákonů, v nichž účincích k nám utrpení přichází. A přichází k nám, protože je s naší osobou nějakým způsobem nevyhnutelně spojeno.

S devadesáti procent je to proto, že jde o nevyhnutelný důsledek našeho vlastního, minulého jednání. Našeho nesprávného dávného, nebo nedávného jednání, které si pamatujeme, nebo nepamatujeme. A tato naše vlastní minulá špatná setba k nám pak nevyhnutelně přichází ve špatné sklizni našeho současného utrpení.

Navzdory všemu nepříjemnému, co se sebou přináší je to ale přece jen dar, protože jeho prožitím a přijetím v pochopení, že jsme si to v podstatě sami způsobili a že si to proto zasloužíme, dostáváme příležitost vymazat svou minulou vinu. Dostáváme příležitost očistit se od zla, které jsme kdysi způsobili.

Tím vyrovnáme svůj účet a stáváme se čistými. Vlastním utrpením jsme totiž zaplatili za zlo a utrpení, které jsme v minulosti my sami způsobili jiným. Zaplatili jsme tak, jak to vyžaduje vyšší Spravedlnost Boží a ve svém dalším bytí už pak můžeme kráčet bez utrpení, pokud si dáme pozor, abychom ho sami nezpůsobovali jiným ani slovy, ani myšlenkami, ani skutky.

Slova, s nimiž si lidé dosud nevěděli dát rady, hovořící o tom, že "pokud nás někdo udeří po pravé tváři, máme mu nastavit i levou", neznamenají ve skutečnosti nic jiného, než doporučení pokorně přijímat příchozí utrpení, vida v něm možnost očistit se od svých provinění a vyrovnat všechny své nevyrovnané účty.

Právě tímto způsobem máme tedy vnímat devadesát procent strastí, které k nám přicházejí, abychom je správně zvládli a stali se nám cestou ke svobodě.

Abychom naopak svým nadáváním, stěžováním, nepřijímáním, odmítáním a nepochopením utrpení nepřišli o příležitost zbavit se svých vín. A abychom pak, na základě takového nezralého přístupu nebyli v budoucnu nevyhnutelně vystaveni utrpení ještě mnohem většímu.

Zbývajících pět procent bolesti a strastí, které k lidem přicházejí, k nim přicházejí proto, aby tím osobnostně rostli a zráli. Aby se jejich překonáváním stávali stále zralejšími a silnějšími. Aby se jednou, jako plně zralé, silné a ode všech vín očištěné duchovní osobnosti mohli povznést do nádhery věčného života království nebeského, kam má ve skutečnosti směřovat pouť každého z lidí na naší zemi.

Proto radostně vpřed vstříc všemu, co nám život přináší! Ať je to dobré, nebo špatné! Za to dobré buďme vděční Pánu, protože právě On nám daroval naše bytí a spolu s ním všechny radosti a všechno štěstí, které nám to přináší.

Ale buďme vděční také za strasti, bolesti a problémy, které k nám přicházejí! Neboť k nám přicházejí proto, že je to spravedlivá odezva našich vlastních, minulých nesprávných činů. Platíme za ně svým utrpením, čímž se však osvobozujeme od svých vín, protože za všechny své viny musí každý z nás zaplatit! A to až do posledního haléře, jak to požaduje nekompromisní spravedlnost Nejvyššího.

Nebo potom k nám přicházejí strasti, bolesti a problémy proto, abychom se právě jejich prostřednictvím, prostřednictvím jejich zdolávání a překonávání stávali stále zralejšími a silnějšími osobnostmi.

I v jednom i ve druhém případě je nám to tedy k užitku. V obou případech, jestliže k ním zaujmeme správný postoj, nás to totiž posouvá stále blíže k jedinému a skutečnému cíli naší cesty, kterým je království nebeské. Kterým je říše Světla a v ní život v blízkosti Páně. Věčný život, plný štěstí, radosti a nadšených, tvůrčích činů, představujících to jediné, pravé a skutečné uctívání Stvořitele.

Člověče, zaujmi proto konečně správný postoj k vlastnímu utrpení, protože pak tě každé takové tvé prožití může posunout směrem dopředu a směrem nahoru. Neboť všechno utrpení, které tě potkává, je s tebou samotným nějakým způsobem spojeno. Je něčím, co se ve všemoudrosti Nejvyššího ocitlo na tvé životní cestě, aby si to ty zrale a správně překonal, a tímto způsobem se duchovně posunul o další krok vpřed na cestě do velikého cíle tvého bytí.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Supermarkety a konzum mění venkov k horšímu. Hlubší pohled na venkovskou realitu

Charakter našich obcí se očividně mění. Nejsou to už totiž obce jako v minulosti, jejichž obyvatelé využívali své pozemky především na pěstování různých produktů pro vlastní spotřebu. To znamená, že většinu celkové rozlohy pozemku tvořila zahrada užitková a pouze nepatrná část byla vyhrazena zahradě okrasné.

V současnosti, i z důvodu příchodu mnoha lidí z měst na venkov, se však tento poměr obrátil. Dnes tvoří většinu pozemku zahrada okrasná, s velkými zatravněnými plochami. Jen menší, zanedbatelnou část tvoří zahrada užitná, která někdy často zcela chybí.

Co je však na tomto trendu tak negativní? Vždyť přece na svém vlastním pozemku si může dělat každý co chce.

Negativem je to, že lidé žijící na venkově se tímto stylem života začínají vzdalovat typickému a pro venkov po staletí příznačným, důvěrnému spojení s půdou. A tím pádem také s přírodou jako takovou. Stávají se jen jakýmisi městskými lidmi, žijícími na venkově, kteří však už postrádají opravdový vztah a hlavně úctu k půdě, na níž by si mohli sami pro sebe vypěstovat vlastní, zdravé ovoce a zeleninu.

Samozřejmě jsou tací, co na to vedle svých pracovních povinností čas nemají. Ale je třeba zdůraznit, že i v takovém případě existují mnohé rostliny, nebo ovocné stromy, které potřebují pouze minimální, nebo vůbec žádnou péči. Například rybíz, angrešt, třešně, višně, hrušky, meruňky, maliny, nebo ořechy. Stačí je jen zasadit a o nic víc se už prakticky netřeba starat. Třeba pouze posbírat úrodu a možná na podzim shrabat listy. Ale ani to není nutné.

Je ale přímo nepochopitelné, proč mnozí majitelé pozemků na nich pěstují jenom trávu a nevyužívají ji k tomu, aby jim prakticky bez práce přinášela vlastní a zdravé ovoce.

Lidé z měst zpravidla nemají vlastní půdu a proto si musí všechno kupovat. No a z výše uvedených důvodů začíná i na venkově přibývat stále více takových, kteří jsou na to odkázáni. Kteří se stávají dobrovolně ve všem závislými, ačkoli by naopak mohli být do značné míry soběstačnými.

Ve všem, o čem jsme mluvili se však ve skutečnosti skrývá mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. V tomto trendu je totiž evidentně patrná zhoubná filozofie konzumní pohodlnosti, přicházející k nám ze západu. Na co se má člověk namáhat, vždyť přece v obchodech dostane všechno? A častokrát tak levně, že by se mu to samému ani pěstovat nevyplatilo.

Co na tom, že potraviny v obchodních řetězcích jsou plné chemie! Co na tom, že u nás, v střední Evropě jde z hlediska potravinové politiky západu o produkty druhořadého charakteru, ačkoli jsou ve stejném obalu, jako na západě!

Odevzdaně a bez špetky hrdosti jsme se smířili s pozicí lidí druhé kategorie a svou mládež posíláme na západ za druhořadou prací, o kterou už domácí nemají zájem. A právě pro tuto ztrátu naší vlastní, nejelementárnější sebe úcty si pravděpodobně ani nic jiného nezasloužíme.

Ano, už jen tím, že se člověk snaží, má-li tu možnost, být alespoň částečně soběstačným, už jen tím se staví na odpor bezohledné taktice bohatých západních zemí, které z nás chtějí mít jenom své odbytiště. Které chtějí, abychom na nich byli absolutně ve všem závislí a oni si pak budou moci s námi dělat cokoliv. A k dosažení toho využívají naši lenost, pohodlnost a sklon ke konzumu.

Kdo se však podvolí tomuto trendu, kdo se stane prázdnou konzumní loutkou, ve všem se spoléhající pouze na obchody, ten možná po celý svůj život ani nepozná, jak chutná skutečné jablko, jahoda, paprika, nebo rajče, protože ty ze západních obchodních řetězců jsou více chemickými, než zemědělskými produkty. Hold, za všechno se platí! A toto je daň za naši lenost, pohodlnost a konzum.

A je tu ještě druhá, důležitá věc, o kterou přichází každý, kdo nechává svou půdu ladem a pravidelně na ní seče pouze trávník. Jde o vztah k půdě, vztah k zemi, vztah k přírodě a k jejím přírodním cyklem. Jde o úctu k tomu, co přichází na náš stůl jako dar země, dar nebe a dar práce lidských rukou.

Jsou to ty nejzákladnější věci, se kterými bylo lidstvo důvěrně spojeno po celá staletí. Je to cosi nesmírně důležité a cenné. Cosi skutečné, pravé a ryzí, co nelze nikdy získat tím, že jdeme do obchodního řetězce a koupíme si, co potřebujeme.

V obchodních řetězcích je totiž všechno zredukováno pouze na zboží. Zboží, jako kterýkoliv jiné. A proto stáli návštěvníci těchto řetězců nikdy nepochopí, že to, co každý den jíme a z čeho jsme živí je přece jen něco víc! Že je to Boží dar! Že je to dar naší matky přírody svým dětem.

Vztah lidí k přírodě je tedy žel už jen oddechový, rekreační a komerční. Už to není vztah hluboký, autentický a osobně zainteresován prostřednictvím práce vlastních rukou, které jsou zamazané od země, za co člověk, jako za odměnu dostává zdravé dary přírody pro svou vlastní spotřebu.

Našim postupným a stále větším vzdalováním se od chápání těchto skutečností však ztrácíme spojení s naší vlastní prapodstatou, od které se tak bláznivě oddělujeme a odtrháváme. Mechanismus současného konzumního systému totiž vytváří z lidí jedince bez úcty k čemukoliv hodnotnému. Jedince, kteří si váží pouze peníze, zisk a to, co se vyplatí a co je výhodné. Formuje z nich pohodlné, konzumní živočichy, kteří ztratili své elementární vazby k zemi a k přírodě. Kteří k nim ztratili základní úctu a základní vztah.

Toto takzvané vyspělé lidstvo, rezignující na svůj nejpřirozenější, bytostný a úcty plný vztah k přírodě si totiž jako určitou náhradu vytvořilo svou vlastní realitu. Realitu peněz, zisku a konzumu! Realitu extenzivního, průmyslového obhospodařování půdy, jehož výsledkem jsou potraviny, plné chemických jedů a podzemní zdroje vody plné pesticidů! Vytvořilo si virtuální elektronickou realitu, v níž prostředí, odtrženém od skutečné reality zůstává natrvalo uvězněno vědomí naší mládeže, ale také dospělých.

Oproti tomuto lidskému bláznovství, projevujícímu se uctíváním pseudohodnot a opovržením skutečnými hodnotami však stojí jednoduchost, pokora, ryzost, prostota a klidná, míruplná nezlomnost matky Země a matky přírody. A nakonec tato tichá nezlomnost zlomí všechno lidské bláznovství přesně tak, jak tomu bylo vždy dosud v historii, když si už lidé mysleli, že jsou na vrcholu civilizace a nevěděli proto vejít do kůže.

A pokud mluvíme o venkově a o jeho nové, změněné tváři, nelze se nezmínit ještě o dalším zvráceném moderním trendu. Přinášejí ho hlavně přistěhovalci z měst a přizpůsobují se mu také mnohé mladé rodiny. Jde o ohrazení svého pozemku vysokými betonovými zdmi. Tam, kde tedy dosud vždy stačilo pletivo, umožňující volný pohled do širokého okolí, tam se v současnosti všude objevují betonové zdi.

Betonové zdi, jako vnější projev egoisticky vlastnické filozofie, kterými jejich majitelé demonstrují své vnitřní zaměření na pojmy "já", "mně" a "moje", čímž se venkov pomalu mění na betonové vězení, ve kterém si každý žije svůj vlastní život, nedobytně oddělen od ostatních.

Všichni tito lidé si však jaksi neuvědomují, že nakonec oni sami budou muset strávit celý svůj život mezi zdmi dvoumetrové betonové ohrady, kde budou mít výhled podobný výhledu vězňů na jejich každodenní procházce po vězeňském dvoře.

Jde tu doslova o dokonalou ukázku toho, jak člověk vnitřně, duševně omezen filozofií moderního egoismu, projevující se křečovitým důrazem na pojmy "já", "mně" a "moje" nakonec tento svůj vnitřní postoj zhmotňuje i do vnější podoby betonové zdi, kterou to "své", jakož i sebe sama odděluje od ostatních i od celého světa.

No a žel, tato filozofie se neprojevuje pouze tímto jediným způsobem, ale projevuje se celkovým přístupem k životu. A proto je v současnosti svět plný sobectví, chamtivosti a bezohlednosti v honbě za hromaděním majetků a peněz. Proto jsou lidé ve svém způsobu myšlení materiálně omezenými a křečovitě upřeni pouze na to své.

Proto jim chybí svoboda, volnost a rozlet lidského ducha, který, žijíc v hmotném světě sice využívá věci hmotné, ale nenechává se jimi svázat, spoutat, zotročit a uvěznit v domnění, že už nic jiného neexistuje. Že vším je jen hmotné dobro, kterého se co nejvíce snaží urvat pro sebe.

Jen lidé vnitřně, duchovně svobodní a nezotročení hmotou nemají potřebu zotročovat krajinu a dělat z ní vězení. Avšak otroci hmoty a vlastního "já" se potřebují viditelně vymezovat a oddělovat přesně tak, jak to můžeme pozorovat na současných, smutných proměnách venkova.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O tajemství podstaty člověka, ale také podstaty Stvořitele

Člověk musí mít jasno v těchto dvou zásadních věcech proto, aby mohl správně kráčet životem. Jejich neznalost a nejasnost má totiž nutně za následek nesprávné nasměrování celého našeho bytí. Má za následek jeho nenaplnění a nakonec také jeho celkovou ztrátu. Abychom tedy jednou své bytí úplně neztratili, poznávejme kým ve skutečnosti jsme, jaká je naše pravá podstata a jakou má souvislost s podstatou samotného Stvořitele?

Kdo je Bůh? Lidé se domnívají, že je to Duch. Duch neviditelný, nepostřehnutelný a neuchopitelný. Duch, který se nachází ve všem stávajícím kolem nás. Ve vodě, v kameni, v padajícím listu ze stromu, v člověku, prostě absolutně všude.

Ale to je omyl! Bůh není vůbec Duch! Bůh není totiž duchovní, ale božský!

Ale kdo, nebo co je potom Duch?

Od počátku věků existoval jedině Stvořitel samojediný. Neexistovalo vůbec nic jiného, jen On a jeho božská říše. A kolem pouze chladná nicota. Stvořitel se však rozhodl oplodnit tuto nicotu životem. Rozhodl se ji učinit životním prostorem bilionů vědomých bytostí. A tento čin vykonal aktem své Vůle. Oním pověstným: Buď Světlo!

Tak vytrysklo jeho Světlo do vnější tmy. A právě Vůle Nejvyššího, která zformovala celé nekonečné světy je Duch. Tvůrčí Duch Boží, o kterém se v Bibli píše, že se při stvoření světa vznášel nad vodami. Stvoření, které z něj vzniklo je proto duchovní. Není tedy božské. Je duchovní, protože povstalo z Ducha. A z tohoto důvodu je také člověk, jako tvor žijící ve stvoření duchovní. Ne božský!

Existuje tedy Stvořitel, stojící sám o sobě vysoko nade vším. Jeho akt Vůle se záměrem stvořit světy se však okamžitě zformoval do samostatné osobnosti. Do tvůrčího Svatého Ducha Božího, který v souladu s Vůlí Nejvyššího zformoval duchovní stvoření.

Také my lidé, jako nakonec všechno ve stvoření, jsme vznikli z tohoto tvůrčího Ducha. A proto nejvnitřnější jádro každého z nás tvoří maličká jiskřička ducha. Maličká jiskřička Pánovy Vůle. Tuto Vůli máme v sobě pevně vtlačenou. Tvoří naši nejvnitřnější podstatu. A tato naše nejvnitřnější podstata nás jednoznačně předurčuje k životu v souladu s Vůlí Páně.

Toto tajemství nejhlubší vnitřní podstaty člověka reálně znamená, že cesta k harmonii, štěstí a plnosti bytí se pro každého z lidí skrývá jedině v respektování Vůle Nejvyššího. Čili v respektování původního předurčení naší vlastní, nejvnitřnější duchovní podstaty.

Každý člověk by měl proto poznávat Vůli Nejvyššího a učit se žít s ní v souladu, neboť jedině tímto způsobem může naplnit své předurčení. Proto by se pro nás právě Vůle Pána měla stát tím nejdůležitějším, co bychom měli ve svém životě respektovat. Takovýmto respektováním se totiž osobnost každého člověka stává stále zralejší, a nakonec se stává schopnou žít navěky v království nebeském, v blízkosti svého Páně.

Smyslem bytí každého z lidí v tomto stvoření je tedy duchovní procitnutí a sjednocení se se svou nejvnitřnější podstatou. Se svým duchem, který je drobnou součástí Vůle Nejvyššího. Tím dosáhneme harmonie, štěstí, míru, vnitřního naplnění a po své fyzické smrti života v království nebeském.

Žel, pozemští lidé se zpronevěřují svému předurčení. Žijíc v hmotné části stvoření se totiž mylně identifikovali se svým fyzickým tělem a jeho korunou - rozumem. Tak zapomněli, že nejsou ani tělo, ani rozum, ale drobné jiskřičky Vůle Pána. Drobné jiskřičky ducha, pocházející z jeho Ducha.

Mylné ztotožnění se lidí s vlastním tělem, s vlastním rozumem a z toho vyplývající vlastní vůlí, samozřejmě vzdálenou a odtrženou od Vůle Nejvyššího, pro ně znamená cestu bolesti, strastí, utrpení, disharmonie a nenaplnění, protože se zpronevěřují sobě samým. Jejich bytí ztrácí smysl a míjí se svému účelu. Stává se pouze čistě živočišně materialistickou existencí, naplněnou honbou za materialistickými hodnotami a požitky. V jejich dosahování vidí všechno své štěstí. Nicméně to, čeho se lidem takto dostává je jenom nasycení těla a rozkoší požitků, bez skutečného, pravého vnitřního míru, naplnění a štěstí.

Ve svém materialistickém omylu a nepochopení vlastní podstaty, a z této podstaty vyplývajícího životního předurčení, se lidé v zoufalé snaze dosáhnout pravého štěstí dostávají do bludného kolotoče honby za penězi, majetky, mocí, slávou a užíváním si doufajíc, že čím více v tomto směru získají, tím větší je pravděpodobnost dosažení skutečné plnosti bytí.

Falešnými cestami se však nikdy není možné dostat k pravým cílům! K pravým cílům, čili k pravému štěstí, harmonii a naplnění lze dojít jedině cestou respektování svého vlastního předurčení. A Vůle Nejvyššího, z níž jsme kdysi vznikli, nás jednoznačně předurčuje k poznávání a naplňování této Vůle. Předurčuje nás k životu podle Vůle Páně, a tím k plnému sjednocení se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Toto je jediná cesta ke štěstí, radosti a míru.

Máme tedy dvě možnosti. Buď se budeme prostřednictvím poznávání a naplňování Vůle Nejvyššího k Pánu přibližovat, a tím spět ke štěstí a naplnění smyslu našeho bytí, nebo budeme jakékoliv poznávání a naplňování Vůle Nejvyššího ignorovat. Tím se však budeme od Pána vzdalovat a spět k neštěstí. Tím se budeme zpronevěřovat sami sobě, tím budeme promrhávat vlastní bytí, abychom ho nakonec úplně ztratili, dobrovolně vzdáleni od Pána a ponoření do bezvýchodné temnoty pekla vlastní vůle.

Podstatou svého myšlení, jednání, snažení, hodnot a celkové životně orientace se tedy každý z nás, ať už vědomě nebo nevědomě, zařazuje do jednoho z těchto dvou směrů. Tím sám pro sebe volí cestu štěstí, nebo neštěstí. Cestu radosti života na zemi a věčného bytí v blízkostí Páně v království nebeském, nebo cestu utrpení a konečného zániku všeho, co uvízlo ve hmotě a její požitcích, a je proto od Pána vzdáleno. Co se tedy není schopno osvobodit od hmotných a materialistických vazeb, musí proto nakonec zaniknout spolu se zánikem celého hmotného světa.

Na každém z nás záleží, jakou s těchto dvou cest půjdeme a jak se tedy ve své svobodné vůli rozhodneme naložit s vlastním bytím.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Velké světové dění končí posledním soudem!

Každému, kdo jen trochu uvažuje musí být jasné, že vše, co je hmotné jednou vzniklo a jednou musí zaniknout. Jinými slovy řečeno, že všechno hmotné podléhá nevyhnutelnému koloběhu vzniku a zániku. Týká se to každé rostliny, každého zvířete, každého člověka, ale v širším měřítku také naší planety, naší sluneční soustavy i celého našeho okolního hmotného vesmíru.

Ale týká se to dokonce také jeho jemnohmotné části, kam odcházíme jako duše po naší fyzické smrti. I tato úroveň je totiž hmotná a proto také ona podléhá koloběhu vzniku a zániku. Toto je realita, které musíme čelit jako lidské bytosti, nacházející se ve hmotné úrovni univerza.

Vzhledem k dané situaci má každý z nás dvě možnosti. První je, že zůstane svázán s hmotností prostřednictvím svých chyb, nedostatků, nectností, vášní a žádostí. Prostřednictvím své honby za penězi, majetky, slávou, mocí a užíváním. A když nadejde čas rozkladu hmoty, bude muset v důsledku všech těchto svých vazeb směřovat spolu s ní do rozkladu. Do věčného zatracení, kterým bude vymazání jeho dosud nabyté, vědomé osobnosti a jeho jména se zlaté knihy života.

Máme ale také druhou možnost, a sice plné rozvinutí všeho nejlepšího a nejušlechtilejšího, co se v nás skrývá. Svým maximálním rozvinutím dobra a pozitivních vlastností se totiž můžeme potom povznést z hmoty, jako bájný fénix, do říše Světla království nebeského. Do království Ducha, nacházejícího se nad hmotnou částí stvoření. Do království věčného, nepodléhajícího žádnému koloběhu vzniku a zániku tak, jak hmotné světy.

Zkusme si nyní trošku podrobněji zobrazit celkové dění slovy z evangelií, přizpůsobenými našemu tématu o posledním soudu.

Mnohým je jistě známo podobenství o rozsévači, který vyšel na pole, aby rozséval zrno. A jak ho tak rozséval po poli, některá zrnka padla mezi kameny a vůbec nevzešla. Jiná padla do trní, kde sice vzešla, ale trní je udusilo. Další padla do mělké země, rychle vzešla, ale na slunci vyschla. No a další padla do úrodné země a přinesla úrodu třicet, šedesát a sto násobnou.

Všichni ale víme, že když obilí na poli dozraje, nastává čas sklizně. Tehdy přicházejí ženci se železnými srpy, aby ho sklidili. Aby zrno ze zralých a plných klasů shromáždili v sýpkách, zatímco nezralé a prázdné klasy, plevel a plevy spálili v ohni.

Kdo je oním rozsévačem, vzhledem k našemu tématu o posledním soudu?

Tím rozsévačem je velký Duch, který svou pomyslnou rukou rozsévá drobné zrnka ducha do hmotné části stvoření. Těmi drobnými zrnky ducha, drobnými zrnky vědomí jsme my lidé. Podobní zrnkům obilí padáme z rukou rozsévače do pole hmotnosti, abychom tam zakořenili, vyrostli a nakonec přinesli bohatou úrodu.

Ale tou úrodou nejsou naše tučná konta v bankách. Nejsou jí ani naše nejvýkonnější a nejmodernější auta. Ani hromadění majetků a peněz, ani různé formy užívání si.

Tou úrodou je rozvinutí toho lidsky nejlepšího a nejušlechtilejšího, co v sobě máme. Plné rozvinutí dobra, cti, spravedlnosti a všech ostatních ctností. Jedině tímto způsobem se stáváme zralými a plnými klasy, jejichž zrno může být po sklizni shromážděno v Pánových sýpkách království nebeského.

Pokud jsme ale ignorovali vlastní duchovní vzestup, pokud byly materiální věci, hodnoty a požitky pro nás vším, pokud jsme na maximum nerozvinuli své ctnosti a pozitivní vlastnosti, jsme jen klasy hluchými a nezralými! Jsme jen plevelem, který bude muset po sklizni shořet v ohni rozkladu všeho hmotného.

Toto je velmi jednoduchý a výstižný obraz celkového dění ve stvoření, kterému zůstává každý z nás bezpodmínečně podroben. Ať již o tom vědět chce, nebo nechce. Ať již si to připouští, nebo nepřipouští.

Kdo tedy dokáže z drobného zrnka ducha, které nese ukryté ve svém srdci, kdo dokáže z této malé původní jiskřičky světla rozdmýchat hořící pochodeň ducha prostřednictvím maximálního rozvinutí dobra a ušlechtilých ctností, ten, a jedině ten dokáže včas uniknout z hrůz rozkladu všeho, co je hmotné a bezpečně zakotvit loď svého bytí v království nebeském.

Kdo ale zapomněl na své vlastní zrnko světla, kdo nerozvíjel svou jiskřičku ducha a proto v něm nehoří jasným plamenem, kdo podlehl iluzi hmoty a její požitkům a toto se stalo pro něj vším, ten se nebude schopen vymanit z hmoty včas. A proto jeho duchovně nezralá osobnost bude muset být stržena do rozkladu všeho hmotného.

A až bude tato osobnost ve velkých mukách rozkladu totálně vymazána, až osobní sebeuvědomění člověka přestane existovat, vznese se drobné zrnko ducha zpět do říše Světla, protože ono nemůže zahynout. Ono je věčné.

Až se hmota načisto rozloží a v novém cyklu znovu obnoví, může být potom opět z rukou rozsévače, z rukou velkého Ducha zaseto do pole hmotnosti, aby rostlo a bylo snad tentokrát úspěšnější. Aby konečně přineslo bohatou úrodu dobra a ctností.

Zpět do říše Ducha, odkud jsme kdysi byli rukou rozsévače zasazení do pole hmotnosti se tedy můžeme vrátit zpět dvojím způsobem. Jako vítězové, nebo jako poražení.

Jako vítězové v případě, že jsme prostřednictvím dobra a ctností dokázali rozvinout svou malou, původní jiskřičku ducha v zralou osobnost, oplývající vznešenými a vysokými hodnotami, která se proto stala schopnou žít v říši Světla, v říši Ducha jako plně sebe duchovně vědoma osobnost.

Jako poražení se však musíme navrátit nutně tehdy, pokud jsme nedbali na naši malou jiskřičku ducha a svou snahou o duchovní hodnoty jsme ji nerozvíjeli. Pokud jsme věřili pouze materiálním hodnotám a jedině oni se stali pro nás vším. Naše duchovně nezralá osobnost, beznadějně navázaná na hmotu bude proto muset být rozložená spolu s nezbytným rozkladem všeho hmotného.

Ale její jádro, věčná a nezničitelná jiskřička ducha se pak vznese zpět do říše Ducha, protože je věčná. Ale to už nebudeme my osobně, protože naše osobnost, která nedokázala tuto jiskřičku plně duchovně rozvinout, bude definitivně vymazána a zničena.

Lidé, je snad toto opravdu tím, po čem toužíte? Pokud ne, začněte urychleně se svým duchovním vzestupem. Neboť nikdo z nás nemůže vědět, zda již zítra nebude pozdě.

kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Slušní lidé nepotřebují dělat žádné revoluce! Vyjádření k situaci na Slovensku

Tento článek je hloubkovou analýzou toho, proč jsou také z duchovního hlediska všechny pouliční protesty kontraproduktivní a nikdy nemohou přinést žádné zlepšení situace. Je už totiž nejvyšší čas, aby konečně padl mýtus o tom, že hlavní odpovědnost za všechno zlé, co prožíváme u nás doma, nebo i ve světě mohou politici, pak velké nadnárodní korporace a nakonec světová elita nejmocnějších a nejbohatších.

Vše je však úplně jinak a my si ukažme, jak ve skutečnosti vzniká výše zmiňovaná, mocenská hierarchie bezohlednosti, která opravdu utlačuje obyčejné lidi a oni mají dojem, že jsou pouze bezbrannými oběťmi. Oběťmi bezcharakterních politiků, oběťmi dravého nadnárodního kapitálu, nebo oběťmi úzké světové elity, která má s lidstvem své vlastní temné plány.

Otevřeně a bez obalu je třeba zdůraznit, že obyčejní lidé nejsou žádnými nevinnými oběťmi systému a poměrů, které musí snášet. Obyčejní lidé totiž zplodili tento systém, podporují ho a stále ho udržují při životě!

Jak to celé funguje?

Představte si spoře a provokativně oděnou ženu, kráčející po ulici, která na sebe doslova přitahuje chlípné pohledy mužů. Ba nejednou provokuje i vulgární poznámky. Jde samozřejmě o opravdu nízké mužské jednání, které nelze ospravedlnit, ale třeba si uvědomit, že největší podíl na tom nese především ten, kdo tomu dává prvotní podnět. Ten, z koho pohoršení pochází!

Proč o tom mluvíme? Protože na základě zcela stejného mechanismu vznikají i vnější poměry, ve kterých musí lidé žít!

Lidé jsou totiž žel obecně většinou povrchní, mělcí a materialističtí. Upoutali se pouze na sebe a svůj vlastní prospěch, za kterým jdou slepě, jako jakési obrovské stádo ovcí. A tyto ovce, tato masa ve své povrchnosti a plytkosti života, zaměřeného úzkoprse jenom na sebe doslova provokuje jinou kategorii lidí, takzvaných "chytrých" k tomu, aby těžili z jejich obecné plytkosti a malosti. Aby tuto negativní povahu mas obratně vyžili na jejich ovládání a zotročení, prostřednictvím jejich vlastních chyb a nedostatků.

Protože masy přitahuje živočišná tělesnost, dopřejme jim ji štědře ve filmech, v knihách, v časopisech, nebo na internetu, ať se do ní ponoří tak intenzivně, že už nebudou mít zájem o nic jiného.

Protože masy přitahuje mělká, až primitivní zábava nejrůznějšího druhu, dopřejme jim ji. Ať už v televizi, v rozhlase, nebo v bulvárním tisku. Ať jim vyplňuje celý jejich volný čas a celý jejich duševní obzor, abychom my, ti šikovnější, mohli potom poza jejich záda dělat, co se nám jen zlíbí.

Masy chtějí žít v iluzi, že se někdo snaží o jejich dobro a proto jim bohatě, ale pouze slovně dopřejme tuto iluzi a neustále je bombardujme pojmy jako lidská práva, demokracie, mír, multikulturalismus, boj proti terorismu, nebo jiným světovým hrozbám a nepřítelům. Živme v nich takovou iluzi dobra, přičemž pod její pláštíkem si dělejme, co jen chceme. Vždyť oni jsou tak naivní a nemyslící, že nikdy nepoznají naše skutečné úmysly. A pokud se někdo myslící mezi nimi najde, většina i tak neuvěří jeho takzvaným konspiračním bludům

Současný systém se podobá stupňovité pyramidě. Její základ, její první stupeň tvoří obyčejní lidé se všemi, výše zmíněnýma chybami a nectnostmi. No a každý další stupeň pyramidy představuje o trochu vyšší, hierarchický stupeň moci, profitující z negativních vlastností mas.

A tak to jde od jednoho stupně pyramidy k druhému, stále výš a výš. Až se nakonec v tomto stupňování moci dostaneme k našim domácím politickým špičkám a pak k politickým lídrům světového formátu, stojícím nad nimi. Ti jsou zase ovládání mocnými nadnárodními korporacemi, a tyto jsou ovládány takzvanou elitou, čili nejbohatšími lidmi světa, stojícími na samém vrcholu pyramidy a soustřeďujícími ve svých rukou obrovskou moc.

Avšak stabilita každé pyramidy, ba každé stavby je možná jedině tehdy, pokud stojí na pevném základě. No a tím pevným základem, na kterém stojí současný pyramidální systém moci je plytkost, povrchnost, konzum, materialismus, nízké vášně a ubohý duševní a duchovní obzor obyčejných lidí, kteří jdou jako slepé stádo jedině za svým vlastním prospěchem.

Toto je základ, na němž celá stavba vznikla a který celou stavbu drží. A pokud se i střídají různí vládci, různé společenské systémy, nebo různá politická garnitura, charakter ovládání mas zůstává stále stejný. Stále stejný, protože to nejpodstatnější, to nejzákladnější, čili lidé ze svýma chybami, nedostatky a nízkostmi zůstávají stále stejní.

Je to tedy celé tak, že ti nahoře se všemi jejich negativními vlastnostmi ve skutečnosti lidem nevládnou, ale obyčejní lidé samotní svýma chybami a nízkostí své duše umožňují, aby jim vládli právě lidé takovéhoto druhu. Lidé plní bezohlednosti, chamtivosti, egoismu, pokrytectví, kariérismu a touhy po neomezené moci.

Z poznání všech těchto zásadních skutečností ale zároveň vyplývá, že k obratu k lepšímu může dojít pouze zdola. Pokud se totiž hodnotově změní základ, neboli obyčejní lidé, změní se tím absolutně všechno. Pokud se tedy změní směrem k vyšším a ušlechtilejším hodnotám první stupeň pyramidy, musí být také nezbytně nahrazena celá stará hierarchie moci lidmi nové hodnotové linie.

Netřeba proto vůbec žádných revolucí v dosavadním slova smyslu! To, co je třeba, aby se celkový život lidí změnil k lepšímu je jedině velká, revoluční změna hodnot! Revoluční změna hodnotového zaměření mas, která je schopna změnit tvář celého nynějšího světa, protože pokud se změní základ, musí se nutně změnit také všechno to, co bude stát na tomto základě. A to od základu až po samotný vrchol pyramidy.

Pochopme už přece konečně jednoduchou pravdu a dětsky jednoduchou zákonitost, že spravedlnosti se může přece dostat jedině tomu, kdo je sám spravedlivý! Že dobra se může dostat jedině tomu, kdo je sám dobrý! Že lidskosti a ohleduplnosti se může dostat pouze tomu, kdo je sám lidský a ohleduplný! Že čestně může být přistupováno pouze k tomu, kdo je sám čestný! A tak dále, a tak dále.

Avšak všeobecný sklon lidí k nečestnosti, zlu, nespravedlnosti, bezohlednosti a jiným nízkým negativním vlastnostem musel nutně zplodit právě takovýto negativní a zvrácený systém moci, jaký nám vládne v současnosti.

Lidé! Obyčejní, prostí lidé změňte se! Změňte se k lepšímu a tím změníte všechno! Tím přivodíte tu nejzásadnější změnu v dějinách, protože pohnete základem, na kterém všechno stojí! Neboť jedině ve změně jednotlivců, těch nejobyčejnějších lidí, v jejich hodnotovému obratu k vyššímu, lepšímu a ušlechtilejšímu se skrývá klíč k zásadní změně charakteru lidské civilizace na planetě Zemi.

O tom, v koho rukách se skrývá skutečná moc se však zarytě mlčí! Je naopak intenzivně živeno přesvědčení, že jednotlivec a takzvaný obyčejný člověk nic nezmůže. A dělá se ještě mnoho jiných věcí proto, aby lidé nikdy neprocitli a zůstali žít navždy v bludu, že jim skutečně vládnou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách pyramidy moci.

Mocní našeho světa srážejí nejrůznějšími způsoby obyčejné lidi dolů a všemožně jich duševně a osobnostně devalvují, jen aby neprocitli k poznání moci, která se skrývá v jejich rukou. V neuvěřitelné moci změnit svět prostřednictvím změny sebe samých!

Ano, skutečná moc nespočívá v rukou těch, kteří nám vládnou, ale v rukou těch, kteří je nechávají vládnout! A proto budou takzvaní mocní tohoto světa donekonečna, ať už mediálně, nebo mnoha jinými způsoby podvádět masy a duševně je degradovat, jen aby to nepochopili. Aby nikdy nepochopili, že jedině oni sami mají v rukou skutečnou moc! Moc měnit a změnit věci kolem sebe! Moc změnit celou společnost i celý svět!

Takovéhoto procitnutí jednotlivců se doslova hrozí současná hierarchie moci, profitující z toho nejnižšího, co v lidech existuje a všemožně to podporující, protože příklonem obyčejných lidí k lepšímu, morálnějšímu, vyššímu, spravedlivějšímu, čestnějšímu a ušlechtilejšímu by nevyhnutelně povážlivě zakolísala pyramida současného systému moci, aby se následně zcela zhroutila a navždy pohřbila celý tento zvrácený systém pod sebou.

Aby konečně na nových, obrozených základech dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a podobných vysokých lidských a duchovních hodnot mohla vyrůst nová pyramida úplně jiného druhu. Pyramida, která vynese na vrchol mistrů všech těchto ctností, zatímco žel dnes stojí na jejím vrcholu pouze mistři všech našich vlastních chyb, nízkosti a nectností. Neboť v konečném důsledku má a bude mít naše civilizace i každý národ na svém vrcholu vždy jenom takové lidi, takové vlády a takové společenské elity, jaké si zaslouží a jaké dokonale odrážejí základní hodnotovou orientaci nejširších mas obyvatelstva.

PS. Takzvaní slušní lidé a další, s nimi spřízněné iniciativy bojují v současnosti na Slovensku za výměnu morálně nevyhovujících politiků za morálně více vyhovujících. Neuvědomují si však zákonitost, že tito politici jsou pouze dokonalým odrazem celkového morálního a hodnotového klimatu ve společnosti. A pokud se v tomto směru nic nezemní a vše zůstane při starém, noví politici, kteří nahradí staré budou stejní.

Pokud by ale opravdu všem těmto iniciativám takzvaných slušných lidí šlo o dobro společnosti, nesoustředily by se s takovou vehemencí pouze na výměnu jednotlivých osob ve vládě, která prakticky nic nezmění, i kdyby se tam dostala opozice, ale bojovaly by za systémovou změnu celkové hodnotového a morálního klimatu ve společnosti, zakotveného jednak do podoby konkrétních zákonů a jednak do změny hodnotových společenských priorit. Jedině takovéto pozitivní změny by pak postupně samy o sobě začaly generovat mnohem slušnější politickou garnituru.

Z hlediska všech těchto zákonitostí se revoluční dění slušných lidí, bojujících za slušné Slovensko jeví jako pokrytectví, které sice požaduje změnu nevyhovujících lidí, ale ne změnu morálně a hodnotově nevyhovujícího systému, který musí vždy nutně produkovat pouze tomu odpovídající, morální a hodnotovou lidskou nekvalitu.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Paradoxy bytí! Co je dobré materiálně, může duchovně neuvěřitelně škodit!

Ne vše, co se nám z našeho subjektivního hlediska jeví jako dobré, je pro nás dobré také z hlediska duchovního. Z hlediska zájmů naší duše. Měli bychom proto už konečně pochopit, že univerzum podléhá duchovním zákonitostem a že pro lidi, jejichž podstata je duchovní, mají být právě tyto zákonitosti rozhodující.

Znamená to tedy, že jedině na jejich respektování má být postaveno naše jednání v hmotném světě, čímž by se reálně to duchovní dostalo do souladu s hmotným, a bylo by s ním v jednotě.

Žel, my lidé jsme většinou materialisté a nebereme něco takového na zřetel. Tvrdošíjně odmítáme zohlednit celistvost bytí, která v sobě zahrnuje jak materiální, tak také duchovní rozměr. Naučili jsme se proto zohledňovat pouze naše hmotné zájmy a ignorovat vše ostatní. Avšak z takovéhoto omezeného a okleštěného pohledu na realitu nemůže povstat nic jiného, než naivní omezenost, jejímž prostřednictvím můžeme sice na jedné straně hmotně prospívat, ale na druhé straně si neuvěřitelně duchovně škodíme.

Abychom pochopili, jak velké je odtržení lidstva od duchovních zákonitostí, uveďme si jeden, možná trochu extrémní příklad. Vezměme si člověka dnešní moderní doby, který ve svém nitru, ve svém vnitřním životě pěstuje různé negativní pocity a myšlenky.

Místo toho, aby se tedy v souladu s duchovními zákonitostmi našeho univerza, které ale žel nezná, snažil udržet svůj vnitřní život čistým, se naopak klidně vnitřně zabývá věcmi negativními. A pokud to trvá delší časové období, negativita, kterou člověk pěstuje ve svém nitru se nakonec zmaterializuje a zhmotní do fyzické podoby, což se projeví nemocí nějakého tělesného orgánu. Člověk onemocní, protože z hlediska požadavku a nezbytnosti udržovat vlastní vnitřní život čistým byl v podstatě, svým dlouhodobým pěstováním vnitřní nečistoty, vnitřně nemocným už dávno před tím. A tato jeho vnitřní nemoc, nemoc jeho duše, se pak nakonec po nějakém čase, projevila nevyhnutelně také navenek. No a často se pak stává, že člověk onemocní až tak moc, že kdyby nežil v naší době se všemi vymoženostmi moderní medicíny, musel by nevyhnutelně zemřít.

Současná medicína mu však dokáže život zachránit a prodloužit, co se v našem materialistickém světě považuje za velký úspěch.

Vždyť přece člověk, který by jinak musel nutně zemřít, žije o pět, deset, nebo dokonce i patnáct let déle. Z hlediska lidského pohledu jde tedy o úspěch a obrovský pokrok.

Ale je věc opravdu takovou pozitivní také z hlediska vyšších duchovních zákonitostí, o kterých člověk netuší a které vůbec neuznává?

Zkusme se nyní podívat na celou věc úplně jinak, a sice právě z hlediska duchovních zákonitostí. Čili z hlediska prospěchu naší duše.

Pokud by tedy výše zmíněný člověk žil teoreticky v jiné době, jako je ta naše s rozvinutým zdravotnictvím, musel by nevyhnutelně zemřít. No a po jeho smrti by jeho duše klesla na takzvaném druhém světě do určité úrovně, svou stejnorodostí přesně odpovídající negativnímu vnitřnímu stavu dotyčného. Do úrovně, kterou si vzhledem k negativitě svého skrytého, vnitřního života spravedlivě zaslouží.

Ale my dnes žijeme v době, kdy lidé i přes svou vnitřně dlouhodobě pěstovanou negativitu nemusí zemřít, protože moderní lékařská věda jim dokáže život zachránit.

Co se však děje v těch pěti, deseti, nebo patnácti letech nastaveného života, které moderní doba dotyčnému darovala? Neděje se nic jiného, jako to, že nevědomému člověku, který absolutně nic netuší o duchovních zákonitostech bylo umožněno pěstovat negativitu ve svém nitru o pět, deset, nebo patnáct let déle.

Jinými slovy řečeno, dotyčný člověk se prodloužením vlastního života duševně zatěžuje mnohem více, než by se byl zatížil tehdy, kdyby zemřel dříve. A to bude pro něj znamenat, že po smrti klesne jeho duše mnohem hlouběji, než by klesla tehdy, kdyby zemřel dříve a nebyl by tak zatížen pěstováním vnitřní negativity. Jeho mnohem hlubší pád na takzvaném druhém světě bude mít pro něj za následek mnohem horší výchozí pozici, ze které bude muset znovu začít se svým duchovním vzestupem. Bude tedy vystaven mnohem těžším životním podmínkám nejen na druhém světě, ale i poté, při jeho dalším případném fyzickém zrození na zemi. Kdyby se ale jeho duše dřívější smrtí zlem méně zatížila, neklesl by na druhém světě tak hluboko a také jeho další zrození na zemi by bylo mnohem příznivější.

Duchovně neznalý člověk tedy prodloužením vlastního života získává pouze prodloužený čas na hromadění vín, čím ve skutečnosti více ztrácí, než získává, protože tuto zvýšenou hromadu vín a negativity bude muset na druhém světě mnohem bolestněji odpykávat.

Jak tedy vidět, ne vše, co se zdá být dobré z hlediska fyzického je dobré i z hlediska duchovního. Tyto dvě stanoviska se totiž mohou někdy až diametrálně vzájemně odlišovat.

Materialista, ateista, nebo člověk zaujatý však pravděpodobně ze všeho, co bylo dosud řečeno mylně vyvodí, že pokud chceme být duchovní, nemáme chodit k lékaři, máme odmítnout jeho pomoc a raději zemřít, protože tak to bude pro nás z duchovního hlediska lepší.

Ne! Je to úplně jinak! Od duchovního člověka se nežádá, aby se vyhýbal lékařské péči. Poznání duchovních souvislostí, o kterých jsme mluvili nám však dává možnost a příležitost využít moderní medicínou nastavený čas k pochopení vnitřní příčiny naší nemoci, k jejímu odstranění, nebo jednoduše řečeno, k vlastnímu polepšení se.

Znamená to tedy, že duchovně znalý člověk využije svůj nastavený čas k duchovnímu pozvednutí své osobnosti, zatímco člověk neznalý naopak zpravidla zneužívá nastavený čas pouze k dalšímu hromadění chyb a vín, které zatěžují jeho duši.

O všech těchto věcech by lidé rozhodně měli vědět, protože popsaný rozpor mezi tím, co je pro nás dobré z fyzického hlediska a tím, co je pro nás dobré z duchovního hlediska se promítá do nejrůznějších oblastí našeho každodenního života. No a právě v našem každodenním životě bychom se měli dokázat naučit zohledňovat nejenom to, co se nám osobně jeví z materiálního hlediska jako dobré, ale především to, co je pro nás skutečně dobré. Čili dobré z duchovního hlediska!

Ale protože žel lidé o tom nic nevědí, ve své jednostranné materialistické orientaci a v zohledňování jedině vlastních hmotných zájmů enormním způsobem škodí své duši a zatěžují ji. A tato zátěž strhne potom, po fyzické smrti jejich duši nevyhnutelně do nízkých a temných oblastí druhého světa, v nichž bude nesmírně trpět a které budou pro ni představovat velmi nevýhodnou výchozí pozici z hlediska její další existence. Ať již na druhém světě, nebo z hlediska jejího případného opětovného zrození na zemi.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Odhalení činnosti nevládních organizací, jako profesionálních provokatérů protestů


Ten, kdo nepřipouští manipulaci ve světě manipulací je sebevražedně naivní, a proto se stává snadnou a vyhledávanou obětí manipulací. Poučme se proto a poznávejme onen zákeřný mechanismus manipulace, protože pokud to nedokážeme, budeme i nadále manipulováni podle potřeb mocných. Budeme jim sloužit svou naivitou a prvoplánovým bojem za ušlechtilé ideály. Budeme bojovat na náměstích, ale ne za naše, ale za jejich cíle.

Ukažme si tedy, jak to celé funguje a přenesme se do USA, nebo v širším kontextu na západ, usilující o světovou hegemonii. Za účelem dosažení tohoto cíle bylo vytvořeno několik mechanismů, přičemž jeden z mimořádně efektivních je celosvětový systém nevládních organizací. Jde o organizace, nacházející se téměř ve všech státech demokracie současného typu, které jsou z převážné části financovány právě ze západu, především z USA.

Nevládní organizace mají dva účely. První je vnější a viditelný, zatímco ten druhý, skutečný, je utajován a skrýván.

Vnější činností nevládních organizací je nejrůznější pomoc tomu kterému státu. Jejich pomoc se týká různých oblastí života a zcela objektivně přináší společnosti mnoho dobrého. To je jeden z hlavních důvodů, proč jednotlivé země otevírají své brány nevládním organizacím. Jelikož jsou totiž z větší části financovány ze zahraničí a dělají mnoho pozitivních věcí, není důvod je společensky neakceptovat a jejich aktivity nepřijímat. Vždyť přece pokud někdo prakticky zdarma pomáhá společnosti, mladým lidem a mnoha jiným skupinám obyvatelstva, je to jen dobré a vítané.

Takto lákavě a lidumilně to vypadá na první pohled. Podívejme se však na celou věc z jiného úhlu pohledu. A sice ne očima obdarovaného, ale očima dárce. Čili z hlediska západu, který nevládní organizace financuje a cíleně je využívá na dosahování svých vlastních, nekalých záměrů. Pro západ totiž jde vždy jenom o dobrou investici, při níž se zcela samozřejmě počítá s vysokou návratností. Západ totiž není a nikdy nebyl nezištný, ale vždy chtěl ze svého jednoho investovaného dolaru dostat sto, nebo tisíc. A přesně tak je to také v tomto případě.

Zkuste si tedy představit, že máte peníze. Množství peněz, které je třeba výhodně investovat a dále násobit. Nejste totiž žádný lidumil, ale tvrdý obchodník. Obchodník, který se však rozhodl při svém obchodování kalkulovat právě s lidumilností.

Vymyslíte proto systém nevládních organizací a ty se, kvůli své pozitivní činnosti v různých oblastech života, stanou velkým přínosem pro každou společnost.

Pozitivní činností nevládních organizací se cíleně buduje pozitivní kredit. Dosažením takovéhoto společenského renomé však dostáváte do rukou možnost ovlivňování povědomí společnosti a manipulování s ním. To představuje první váš trumf.

Druhým vašim trumfem jsou mainstreamová média, o které jste se již také postarali tím, že jste je získali do svého vlastnictví. Znamená to, že můžete mediálně působit na společnost přesně takovým způsobem, který vyhovuje vašim záměrům. Čili vaší touze po penězích, moci, geopolitické nadvládě a úplném zotročení a podmanění daného národa.

No a s těmito dvěma trumfy v rukávu, čili společností přijímanými nevládními organizacemi a médii ve vašich rukou můžete začít rozehrávat svou velkou šachovou partii. Šachovou partii za účelem bohaté návratnosti vámi takto investovaných peněz.

Vláda daného státu může být totiž dvojí. Vám a vašim, čili západním zájmům nakloněná, nebo naopak, západu a západním zájmům nepřátelská, nebo jim alespoň nedostatečným způsobem vycházející vstříc.

Pokud je vám vláda nakloněná znamená to, že jde proti zájmům vlastního národa, protože vychází vstříc především západním zájmům po hospodářském ovládnutí, podmanění, okradení a zotročení daného národa. A přestože vláda takto zrazuje a ožebračuje vlastní národ, všechna média v rukou západu, jakož také všechny nevládní organizace, které mezi tím získali mimořádně pozitivní společenský kredit, budou společně vládu chválit a vytvářet jí pozitivní image. "Vždyť přece pokud nevládní organizace konají tolik dobra, musí vždy podporovat jenom to, co je dobré a správné", přibližně takto uvažuje většina lidí.

Avšak západ právě tímto způsobem, prostřednictvím zkoordinované činnosti nevládních organizací a médií dokáže dosáhnout toho, že zrada národa a zrada na národě je samotným národem vnímána pozitivně a progresivně. Je fascinující, že vhodným a cíleným ovlivňováním veřejného mínění je opravdu možné dosáhnout, aby lidé vnímali černé jako bílé.

Vše se ale radikálně mění, pokud se po volbách náhodou dostane k moci vláda západním zájmům nepřátelská, nebo jim alespoň nedostatečně jdoucí po vůli. To znamená, že jde o vládu, která nechce ožebračit vlastní národ a proto začne klást překážky tomu, aby západní mocnosti mohly dělat v rámci teritoria dané země co jen chtějí. Takové něco je pro západ, který se naučil žít z práce a přírodních zdrojů jiných nepřijatelné! A proto všechny předem připravené mechanismy, které má v rámci daného státu k dispozici, okamžitě využije k tomu, aby se situace změnila. Aby prostě byla západu nepohodlná vláda odstraněna.

Každá vláda, a to jakákoliv, má své chyby a nedostatky. A tyto chyby jsou médii neustále vyzdvihovány. Neustále se cíleně pracuje na budování nespokojenosti obyvatelstva, ustavičně se mluví pouze o negativech, zatímco o pozitivech se samozřejmě mlčí. Médii, hlasem nevládních organizací a opozičními politickými zrádci vlastního národa je tedy obyvatelstvo dlouhodobě masírováno k nespokojenosti s vládou, až tomuto navršenému množství zloby stačí nějaká vhodná jiskra, jakou byla třeba nedávno na Slovensku vražda novináře. A důsledně připravovaná výbušná směs exploduje do nenávistných protestů proti vládě, která musí být pro dobro národa sesazena. Takto se obrazně z bílého, protože nikdo není bez chyb, stává černé a masy, davy lidí jsou v celém tomto dění jenom naivními, nevědomými, směšnými statisty, bojujícími za cizí zájmy v předem připraveném, velkém divadelním představení na náměstích. Tito oklamáni, obyčejní slušní lidé totiž naivně věří, že opravdu bojují za dobro a lepší společnost.

Avšak to, co tímto způsobem vybojují, pokud se jim to podaří, je pak vždy ve skutečnosti namířeno proti ním samotným, prostřednictvím dalšího okrádání, zotročování a ožebračování jejich vlastního národa. Tak si masy ve své naivní představě, že se svržením staré vlády a nastolením nové budou mít lépe, vybojovaly majdanem na Ukrajině rozvrat vlastního státu a katastrofální propad životní úrovně. Neboť západním silám, stojícím za organizováním majdanu nešlo nikdy o dobro ukrajinského národa, ale pouze o jejich vlastní prospěch.

Tak si také agresivní masy v Libyi, v boji proti takzvanému diktátorovi Kaddáfímu vybojovaly pouze rozvrat vlastního státu, anarchii a katastrofální propad životní úrovně. Neboť silám, stojícím za snahami o odstranění Kaddáfího nikdy nešlo o dobro libyjského lidu, ale pouze o své vlastní zištné a geopolitické zájmy. A naivní lidičky, masy, se staly užitečným nástrojem v rukou západních sil.

Vždyť si nakonec stačí položit jedinou prostou otázku: Kdo měl prospěch z majdanu na Ukrajině? Ukrajinský lid určitě ne! Kdo měl prospěch ze svržení Kaddáfího? Libyjský lid určitě ne!

A přesně k takovémuto jistému pokusu došlo v současnosti i na Slovensku, prostřednictvím protestů za slušné Slovensko. Tyto protesty ukázaly efektivní funkčnost vzájemného spojení médií, nevládních organizací a zrádcovské opozice, jehož prostřednictvím je možné podle potřeby kdykoliv svrhnout jakoukoliv nepohodlnou vládu. Tyto protesty také ukázaly obrovskou naivitu zejména mladých lidí, kteří jsou právě pro svou nezralost zneužívání na podobné revoluční aktivity na celém světě.

Závěrečné poučení je proto následující: Nic na tomto světě není zadarmo! A už vůbec ne to, co k nám přichází ze západu a tváří se nezištně. Ani nevládní organizace nejsou žádným nezištným nástrojem na konání dobra v jiných zemích. Naopak, jsou čistě obchodnickou investicí, která počítá s výraznou návratností.

Pomáhají sice a konají dobro, avšak v rozhodujících momentech nejednou uměle, a také za jejich vlastního přispění vyvolaného společenského pnutí, využívají veškerý svůj potenciál a společenský kredit k tomu, aby v daném národě napomáhaly prosazovat zištné zájmy svých štědrých západních donorů. Dárců a "lidumilů", pro které jsou i pojmy jako lidskost a pomoc pouze obchodem.

Nevládní organizace jsou tedy západním hadem na prsou každé společnosti, který se hřeje, koná dobro a ustavičně číhá. A v rozhodující chvíli uštkne! Uštkne toho, komu se hřál na prsou a dělal mu dobro! Uštkne ho a svým jedem otráví společenské povědomí tak, aby bylo to černé a špatné, co se svýma chamtivýma rukama chce zmocnit daného národa, vnímáno jako bílé a dobré. Aby tak bylo pod pláštíkem dobra, demokracie a humanismu dosaženo vítězství temných sil, stojících za financováním nevládních organizací. Aby se tyto temné západní síly a jejich opoziční přisluhovači mohly dostat k moci, a aby prostřednictvím jejich poslušného vazalství dosáhl západ bohaté návratnosti všech svých filantropických investic.

A také není nevinné ani sledování různých televizí, čtení novin a poslech rozhlasu. Tyto západem vlastněná média se totiž takto stávají lidem dobrým společníkem při relaxaci a trávení volného času, ovšem vše, co je jen možné, je v nich nastaveno tak, aby ovlivňovalo veřejné mínění a světonázor obyvatelstva způsobem, jaký vyhovuje vlastníkům těchto médií. To jest jejich touze po moci, vlivu a absolutním hospodářském ovládnutí.

V rozhodující chvíli je tedy také tento mediální potenciál vždy využit tak, aby nasměroval veřejnost ke svržení vlády, která chce národu dobře, i když má samozřejmě množství chyb, a k nastolení nové vlády, která bude poslušně plnit příkazy západu, a tím zajišťovat návratnost všech jeho humanistických investic.

A je smutné, že tisíce Slováků, protestujících za slušné Slovensko podlehlo této manipulaci a stali se užitečnými nástroji v cizích, zlovolných rukou.

Je smutné, že tisíce Slováků se všem těmto věcem vysmívá jako nerealistickým konspiracím, což je však žel opět pouze důsledkem jejich dlouhodobé, jednostranné mediální manipulace.

Je smutné, že mnozí obyvatelé různých krajin světa nejsou ještě vnitřně plně vyvinuty k tomu, aby prohlédli tenhle efektivní princip manipulace, co žel reálně znamená, že kdykoliv bude západ chtít, zneužije jejich lidské naivity k odstranění jakékoliv nepohodlné vlády, která jim nepůjde ve všem po ruce. A tisíce zmanipulovaných, především mladých lidí jim v tom bude pomáhat na náměstích s velkým revolučním nadšením.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Poznávejme nebezpečí druhého světa 3

Dávné civilizace si uvědomovaly velké nebezpečí nekonečného bloudění lidských duší v záhrobí. Z tohoto důvodu vznikaly knihy mrtvých, jejichž účelem měla být jakási základní orientace na druhém světě.

V přecházejícím článku jsme hovořili o tom, že světlem majáku, ukazujícím vždy správný směr, ať bychom se v jemnohmotném světě nacházeli kdekoliv je Stvořitel. Jeho Světlo však můžeme jasně vnímat jedině tehdy, když máme v sobě silnou lásku k Němu. Jedině tehdy, když jsme takovou lásku vědomě pěstovali a budovali už během svého pozemského života. Jedině tehdy, pokud jsme v souladu s prvním přikázáním, nestavěli nad Nejvyššího nic jiného. Žádné jiné hodnoty, kterým jsme se klaněli a které nám proto budou nevyhnutelně na druhém světě zastírat Světlo Páně. Tím se pak nutně snižuje naše schopnost správného směrování ke království nebeskému, jako konečnému cíli našeho putování stvořením.

Na druhém světě však číhá jedno velké nebezpečí také na ty, kteří v sobě mají lásku ke Stvořiteli. V čem spočívá?

Stvořitel je původem a východiskem všech nejvznešenějších a nejušlechtilejších ctností. Ctností jako spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, a tak dále, a tak dále. Kdo tedy chce kráčet vzhůru k Hospodinu, do jeho říše, ten musí jít nutně cestou nabývání a rozvíjení ctností.

Ale pozor! Stvořitel je zároveň také věčnou, jedinou a živou Pravdou! A tato věčná Pravda, přebývající vysoko nad stvořením, byla do podstaty stvoření transformována ve formě zákonů. Zákonů, odrážejících dokonalost jediné Pravdy Boží.

Ke Stvořiteli, který je Pravdou se tedy lze přibližovat pouze tak, že se člověk usiluje o Pravdu. Že se prostě snaží poznávat věci takové, jaké jsou, protože právě jejich jsoucnost je odrazem jediné, velké a živé Pravdy Boží.

Tragédie mnohých věřících však spočívá v tom, že prostřednictvím věrouky vlastních náboženství přijali nejednou různé omyly, nekorespondující s Pravdou. Omyly, které jsou zkreslením Pravdy.

A tyto omyly si žel mnozí, upřímně věřící v Páně, odnášejí po své fyzické smrti na druhý svět pevně zakořeněné ve své duši. I když tedy jde o lidi dobré, kteří by mohli v jemnohmotné úrovni rychle postupovat ke království nebeskému, bude to mít pro ně nutně za následek, že v určitém bodě svého vzestupu musí zastat, protože narazí na nepřekonatelnou zeď. Na železnou mříž, a ta je nepustí dál! Budou sice jasně vnímat Světlo Lásky Nejvyššího, ale oni nebudou moci na cestě k němu učinit ani krok.

Tito lidé musí totiž pochopit, že onou mříží, onou nepřekonatelnou zdí je jejich vlastní, v duši pevně zakořeněn, nesprávný názor, nekorespondující s Pravdou. Nesprávný názor, hluboko vrytý do jejich duše, protože tak je to přece učili jejich duchovní učitelé, kazatelé, kněží a mistři.

Pokud však tento nesprávný názor, nekorespondující s Pravdou v sobě nepřekonají, pokud nenajdou odvahu zásadním způsobem přehodnotit to, čemu je na zemi učili různé duchovní autority, do té doby budou muset zůstat stát před vysokou zdí a železnou mříží vlastních nesprávných názorů, i kdyby to mělo trvat celá tisíciletí. I kdyby jich měl na tomto místě zastihnout rozklad hmotného světa, zahrnující hrubohmotnost, ale také jemnohmotnost.

Ale abychom stále nemluvili jen v obecné rovině, uveďme si konkrétní příklad. Vezměme si třeba taková opětovná vtělení lidské duše do pozemského, fyzického těla.

Tato skutečnost je obrovskou milostí, spočívající v tom, že lidské duši je dáno, aby se ze striktně stejnorodého prostředí jemnohmotnosti, kde tráví převážný čas svého bytí, mohla z času na čas zrodit do různorodého prostředí na zemi. Na druhém světě, čili v jemnohmotnosti, se totiž každá duše nachází v sobě a svým chybám přesně stejnorodé úrovni, kde neexistují žádné vzory, hodné následování. Kde existují jenom duše se stejnými chybami, jaké má ona sama. Jde tedy o úrovně, kde se sobě stejnorodí lidé zraňují navzájem prostřednictvím vlastních chyb tak dlouho, až jsou z toho zoufalí a nezatouží se vymanit z tohoto prostředí tím, že začnou intenzivně pracovat na vlastním polepšení. K takovému pochopení však může člověk v jemnohmotnosti, mezi stejnorodými, dospět až po staletích, nebo tisíciletích.

Je proto opravdu obrovskou milostí, jestliže se duše z jemnohmotného světa občas zrodí na zemi, kde naopak vládne různorodost, a kde proto nachází mnohé lidi od sebe lepší. Kde tedy tímto způsobem nachází vzory hodné následování, co pro člověka, pokud tuto příležitost využije, může znamenat obrovský duchovní posun, který by jinak, v přísně stejnorodém prostředí jemnohmotného světa musel trvat celá tisíciletí.

Lidské bytí totiž probíhá v převážné míře právě v jemnohmotnosti. Jemnohmotnost můžeme připodobnit k moři a lidskou duši k rybě, která v něm plave. Ryba občas vyskočí nad hladinu a pak opět spadne zpět do moře.

No a právě ono krátké objevení se ryby nad hladinou je občasným zrozením lidské duše z jemnohmotnosti do fyzického světa, aby zde, v inspirativně různorodém prostředí, následováním dobrých příkladů, pozitivních vzorů a podnětných duchovních nauk mohla učinit zásadní posun ve svém duchovním vývoji. Opětovná zrození na zem jsou tedy pro každou lidskou duši obrovskou milostí.

Křesťané však považují tyto skutečnosti za blud a své přesvědčení si po smrti odnášejí ve své duši do jemnohmotného světa.

Tento jejich omyl, nekorespondující s Pravdou našeho univerza jich však musí v jemnohmotném světě nevyhnutelně zadržet. V určitém bodě jejich duchovního vzestupu zůstanou proto stát na jednom místě, dokud ho vnitřně nepřekonají.

Zkusme se však zamyslet nad tím, že pokud bychom nyní šli do prostředí různých křesťanských církví a řekli jim o zákonitosti opětovného vtělení lidské duše do fyzického těla, z největší pravděpodobností by nás ani neposlouchali, protože jejich názor je jiný. A tohoto svého nesprávného názoru se budou pevně držet i přesto, že na zemi mají možnost jeho konfrontace s názorem správnějším.

Zvažme ale, co tito lidé udělají potom, v jemnohmotnosti, když se ocitnou před železnou mříží a nepřekonatelnou zdí mezi stejnorodými, kde budou všichni věřit přesně témuž a kde nebude ničeho, jako na zemi, co by jim dalo podnět ke změně jejich nesprávného názoru.

Kdy pak, a hlavně za jak dlouho poznají svůj omyl? Kolik jim asi bude trvat, dokud ho sami v sobě překonají bez vnějších podnětů?

Bude to trvat možná staletí a možná tisíciletí! A je možné, že tento omyl, v duši hluboce zakořeněn, nebudou schopni překonat vůbec, čímž však žel přicházejí o možnost povznést se včas z jemnohmotnosti do království nebeského. A proto budou muset být strhnutí do rozkladu hmotného světa, protože v něm natrvalo uvízli prostřednictvím svých nesprávných názorů.

Pro každého, kdo věří v Boha je proto životně důležité s největší vážností zkoumat všechny zásadní pravdy vlastního náboženství, které jsou mu předkládány. Nesmí tedy vše pouze slepě přijímat jen proto, že to tak říkají a učí různé duchovní autority. Musí být kritický a musí zvažovat. A to především svým citem! Právě ve svém citu má totiž pevnou oporu, která mu dá vytušit, co koresponduje a co nekoresponduje s Pravdou.

Za každé lehkomyslné, nebo slepě důvěřivé zkreslení zásadních duchovních tezí, které si odneseme vryté ve své duši na druhý svět totiž poneseme důsledky jenom my samotní. Neboť pokud je to vzdálené od Pravdy, bude to jenom nás samotných zadržovat v jemnohmotnosti, dokud to nepřekonáme a k Pravdě nedospějeme. Ale v jemnohmotnosti, bez jiných impulsů to může trvat i celá staletí.

Proto využijme drahocenný čas na zemi a staňme se lidmi hledajícími Pravdu. Neboť jedině v Pravdě spočívá svoboda duchovního vzestupu! Jedině poznání Pravdy nás vysvobodí! Jedině ono nás může osvobodit od všech hmotných vazeb nesprávných a falešných názorů, a umožní nám nakonec povznést se do říše Světla skutečné, věčné, jediné a pravé Pravdy Boží.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Poznávejme nebezpečí druhého světa 1

Lidé by už během svého života na zemi měli začít nabývat určitou znalost o druhém světě, kam jednou odejdou po své fyzické smrti, aby nemuseli v jeho nejrozličnějších úrovních zbytečně strávit celá staletí. A nakonec, aby tam, jako ryby chycené do sítě, nemuseli přijít v nezbytném rozkladu hrubé i jemné hmoty o celé své bytí.

Kdo jsme? Odkud pocházíme? Kam směřujeme? To nejsou jen nějaké teoreticko filozofické otázky. To jsou pro každého z nás základní otázky života a smrti! Otázky bytí, nebo nebytí!

Jejich neznalost má totiž za následek, že musíme ve stvoření nezbytně bloudit po falešných cestách, na kterých budeme fatálním způsobem ztrácet čas, určený na zdokonalení našeho ducha natolik, abychom se mohli povznést do království nebeského, nacházejícího se nad hmotnou částí stvoření, a tím se vyhnout její rozkladu.

Pokud totiž nebudeme schopni správně využít svůj čas a osvobodit se z dosahu hmoty, zůstaneme s ní svázáni a budeme muset být také spolu s ní, ať už s její hrubohmotnou částí, nebo s její jemnohmotnou částí, strhnutí do rozkladu. Neboť jak víme, všechno hmotné podléhá nevyhnutelnému koloběhu vzniku a zániku.

Kdo tedy jsme? Odkud pocházíme? A kam máme směřovat?

Jsme jiskry ducha a pocházíme z říše Světla - z říše Ducha. Odtud jsme kdysi dávno, na počátku svého vlastního vývoje vstoupili do hmotnosti, abychom prostřednictvím rozvoje dobra a vysokých ctností rozdmýchali v sobě svou původní, nevědomou jiskřičku ducha v zářivou pochodeň zralé duchovní osobnosti, která se může ve své plné zralosti opětovně navrátit do říše Světla a žít tam věčně.

Pokud ale toto nevíme, musíme nutně bloudit. Svou pomýlenou honbou za hmotnými prioritami musíme pak v sobě beznadějně zahrabat to nejcennější, co vůbec máme. Potenciál vlastní jiskřičky ducha k věčnému životu v říši Světla.

Podívejme se proto nyní trochu podrobněji, kudy má vést naše cesta do království nebeského a jaké na nás při tom číhající nebezpečí.

V současnosti žijeme ve hmotném světě, nám všem důvěrně známém. Našim jediným, skutečným a pravým cílem je ale dosažení království nebeského. Království Světla a království Ducha.

Po fyzické smrti však bývá jen málokdo natolik dokonalý, že může vejít ihned do království nebeského. A to tedy znamená, že mezi královstvím Ducha a hmotným světem, ve kterém žijeme teď, musí existovat určitý mezistupeň. Mezistupeň, kam odcházíme po smrti fyzického těla jako duše.

Křesťané tuto úroveň velmi výstižně nazývají očistec. Je to onen takzvaný druhý svět, nebo jinak řečeno, jemnohmotnost.

V očistci, na druhém světě, nebo v jemnohmotnosti musíme tedy strávit kratší, ale zpravidla delší čas, ve kterém probíhá naše další duchovní zdokonalování ve ctnostech a naše očišťování od chyb a nectností, abychom nakonec úplně čistí a lidsky dokonalí mohli vstoupit do království nebeského.

Toto je normální cesta. Čili cesta lidí, kteří kráčejí vědomě vzhůru tím, že usilují o dobro, spravedlnost, ušlechtilost a o ostatní vysoké ctnosti.

Žel, tato normální cesta není ale normální pro lidi dnešní doby. Ti totiž dávno zapomněli na to, kým jsou, odkud přišli a kam mají směřovat. Zapomněli, že jsou duchovní jiskry, že přišli z říše Ducha do hmotnosti jako nezralí, a že do říše Ducha se ve svém plném rozvinutí ctnostného a ušlechtilého života mají vrátit zpět jako zralé duchovní osobnosti, schopné věčného, vědomého života v království nebeském.

Realita je proto žel taková, že lidé odcházejí po fyzické smrti do jemnohmotnosti obtěžkáni nejrůznějšími chybami, nectnostmi a vášněmi. V jemnohmotném světě se pak, na základě zákona stejnorodosti, dostanou přesně do takové úrovně, která je jejich chybám stejnorodá.

Konkrétně to tedy znamená, že smilníci se dostanou ke smilníkům, násilníci k násilníkům, lháři ke lhářům, závistivci ke závistivcům, a tak dále. Dostanou se tedy do prostředí, které si kvalitou své duše plně zaslouží.

Je třeba si totiž uvědomit zásadní rozdíl mezi jemnohmotností druhého světa a hrubohmotností fyzické úrovně, který spočívá v tom, že v jemnohmotnosti vládne striktní vzájemné oddělení lidí na základě zákona stejnorodosti.

Hrubohmotnost pozemské úrovně je odlišná v tom, že zde vládne naopak různorodost. To znamená, že na zemi jsou pospolu zlí, ale také lepší, nepoctiví, ale také poctivější, nemravní, ale také mravnější, a podobně. Zem je tedy místem, kde může každý z nás najít člověka v něčem lepšího od sebe. Může tedy najít vzor, jehož následováním se můžeme velmi výrazným způsobem posunout duchovně vzhůru, a tak si ušetřit celá tisíciletí pobytu v různých úrovních jemnohmotnosti, kde vládne pouze přísná stejnorodost.

V nízkých jemnohmotných úrovních dochází k tomu, že tam rozličným zlem zatíženy lidské duše zraňují svými chybami a vášněmi ostatní, a ti jim to oplácejí přesně stejnou měrou. Peklo tedy opravdu existuje! Jsou jím právě tyto nízké jemnohmotné úrovně, kde se sobě stejnorodí lidé navzájem zraňují prostřednictvím vlastních nectností po celá staletí.

Zde není pozitivních vzorů, jejichž dobrý příklad by bylo možné následovat tak, jako na zemi. Zde prostě musí člověk procitnout sám v sobě. Zde se musí doslova zhnusit sám sobě ve svém konání zla, které mu ostatní oplácejí zpět stejnou měrou. A ve svém zhnusení nad sebou i nad prostředím, ve kterém se nachází musí zatoužit vymanit se z něj. Vymanit se z něj tak, že se začne usilovat být lepším. Že začne intenzivně pracovat na svém vlastním polepšení. Pokud ale lidská duše dospěje ve vlastním pochopení až sem, mohou projít doslova celá tisíciletí.

Z tohoto hlediska je tedy pozemské zrození sice krátkým, ale nesmírně důležitým okamžikem našeho celkového bytí. Dostáváme v něm na zemi, mezi různorodými, obrovskou příležitost posunout se duchovně směrem nahoru, což v jemnohmotnosti není z výše uvedených důvodů možné.

Je však nesmírně trestuhodné, pokud lidé zde na zemi, ve svém oslepeni hmotou promeškají tuto výjimečnou příležitost svého osobního duchovního vzestupu, prostřednictvím následování pozitivních vzorů, nebo inspirativních duchovních učení. Nebo co je ještě horší, následují negativní vzory, kterých není v pozemské úrovni vůbec málo, na základě čehož klesnou duchovně, čili morálně a mravně ještě mnohem hlouběji, než byli před tím, když na zem z jemnohmotnosti přišli.

Zkusme si totiž uvědomit, že pokud se mnozí lidé zde na zemi vědomě nestávají lepšími, přestože mají před očima pozitivní vzory, jakož i přístup k různým hodnotným duchovním naukám, jak a hlavně za jak dlouhou dobu mohou potom procitnout a posunout se alespoň o kousek nahoru v jemnohmotnosti, kde jim v přísně stejnorodém prostředí budou chybět takové příležitosti a podněty?

Fatální ztrácení času a velmi pomalé duchovní zrání v jemnohmotných úrovních může mít potom za následek, že je právě na tomto místě, jako duchovně nezralých, zastihne nezbytný rozklad hmoty, kterému podléhá jako hrubohmotnost, tak i jemnohmotnost. A proto osobnost těchto s hmotou svázaných lidí bude muset být stržena do rozkladu všeho, co je hmotné a co je s hmotou pevně svázané.

Žel, o těchto vážných věcech se v současnosti na zemi velmi málo ví a lidské oslepení materiálním světem a jeho požitky má za následek vzdalování se od skutečných hodnot. Od hodnot ducha! Od spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti i od všech ostatních vyšších ctností. Proto se žel v současnosti čestnost a spravedlnost na zemi nenosí. Proto je dobro považováno za naivitu, cudnost za zaostalost, bezohlednost za šikovnost, agresivita za průbojnost a poctivost je na smích.

Lidé zapomněli odkud jsou, odkud přišli, kam mají směřovat a obrátili se pouze na hmotu, přičemž ve své materialistické omezenosti zprofanovali všechny vyšší ctnosti.

Ale i když je na zemi situace taková, jaká je, každý člověk, který byť jen trochu chce, má tu stále možnost najít světlé vzory, hodné následování, jakož i různé inspirativní duchovní učení, jejichž principy ho mohou výrazným způsobem duchovně posunout nahoru.

Vždy bude proto záležet především na osobních prioritách každého jedince, co si vybere. Zda cestu do pekel nízkých jemnohmotných úrovní a věčné zatracení své osobnosti, která se nestihne včas odpoutat od hmoty, směřující do rozkladu.

Nebo si naopak vybere cestu vzestupu ducha, který se na křídlech dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a všech ostatních vysokých ctností dokáže včas povznést z hmotného světa do nádhery a bezpečí království nebeského.

kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š