My lidé jsme jako živočišný druh přešli už většinou dávno na sedavý způsob života a máme snadný přístup ke kaloriemi prosycené potravě. Proto potřebujeme cvičit, abychom fyzicky zcela nezakrněli, píše Halsey v Journal of Animal Ecology. Ale co například sviňuchy, žijící v mělkých vodách při pobřeží? Trénují, aby dokázaly uplavat delfínům, kteří po nich jdou? Autor studie na tuto otázku hbitě odpovídá, protože odpověď je zatím velmi snadná: „Jednoduše to nevíme. Celé tohle téma energetické ekologie živočichů je totiž zatím prakticky neprobádané.“
Zvířata pochopitelně musí umět pracovat s energií na jedničku. Potřebují ji pro pohyb, útok, obranu a nakonec i pro reprodukci. A přitom mají jen omezené možnosti, jak energii získat a ještě méně možností, jak ji uchovat. „Proto je pro ně energetická ekologie naprostým základem životního úspěchu,“ dodává Halsey, který se profesně soustředí na to, jak fyziologie a chování zvířat obecně ovlivňuje jejich energetické výdaje.
„Každé ráno si chodím zaběhat,“ popisuje Halsey. „Napadalo mě, že pokud přestanu běhat, sníží se moje kondice a tím i možnost podávat v zátěžovém období výkony. Ale co když to zvířata mají zrovna tak?“ Tráví i ony dobrovolně nějaký čas tréninkem, aby dokázala uprchnout predátorům? Připravují se dopředu na horké chvilky? V odborné literatuře se odpověď bohužel nenacházela.
„Vědci si prakticky nepřipustili myšlenku, že by zvířata dělala cokoliv pro udržení nebo zlepšení své kondice,“ říká Halsey. „A to se musí změnit.“ Čistě v teoretické rovině má nápad ekofyziologa z Roehamptonu logiku. Běžný pěvec tráví hodiny přeskakováním z větve na větev při sběru bobulí a teprve když se objeví nebezpečí, vypálí pryč v tempu nesrovnatelném s předchozím hopsáním. Jde mu o život a jeho přežití v takový moment závisí na jeho kondici.
„Víme, že zvířata přizpůsobují svá těla v odpovědi na podmínky okolního prostředí. Pěvci naberou váhu, aby přežili zimu, ale zase ne moc, aby se nestali kořistí predátorů. Sviňuchy v přístavech, kde je skutečně pronásledují delfíni, jsou mnohem méně tučné. Nesou s sebou méně zásobní energie v podobě tuku, aby byly rychlejší a uprchly pronásledovatelům.“ Halsey uvádí i opačný příklad. Tam, kde vymizí predátoři, stávají se zvířata pomalejší a tučnější. Velká panda urazí v průměru 27 metrů za hodinu. „Jejich nízká aerobní zdatnost je možná proto, že je neohrožují přirození nepřátelé.“
Jiní živočichové udržují svou kondici bez potřeby dalšího cvičení. Například polární medvědi spalují během období půstu tuk z různých tělních oblastí, ale klíčové svalstvo ponechávají během hladu beze změny. Jsou tak po probuzení ze zimního spánku fyzicky stejně silní, jako před hibernací. Za zcela speciální příklad pak Halsey považuje bernešky bělolící. Zástupci tohoto druhu jsou schopni udržet se v extrémní formě a zvládnout podzimní tah ze Špicberků do Skotska dlouhý 2500 kilometrů. A to i přes to, že mimo migraci létají maximálně několik minut denně.
Halsey tvrdí, že celá kapitola zvířecí kondice a energetické ekologie si zaslouží pozornost. „Ať už zvířata některé své činnosti provádějí částečně nebo plně proto, aby se udržela v kondici, dává to zcela nový rozměr naší interpretaci zvířecího chování.“ Nikdo se totiž na projevy zvířecího chování nedíval optikou kondičně „cvičících“ živočichů.
Zpracováno podle zprávy na AlphaGalileo.
Zdroj: Ekolist.cz
Divoká zvířata si zřejmě udržují kondici cvičením. Jako lidé
08.02.2016
Představa posilovny pro kolibříky nebo centra redukce nadváhy pro mořské želvy v nás vyvolává pobavení. Ekofyziolog Lewis Halsey z britské Univerzity v Roehamptonu však o kondičním cvičení divokých zvířat smýšlí naprosto vážně. Investují zvířata nějakou energii navíc do cvičení a vlastního fyzického rozvoje, aby se stala rychlejší, silnější nebo obratnější?
