Soužití obyvatel Persie s drogami má historii dlouhou mnoho století. Za tu dobu se střídala období tolerance s přísnými striktně vynucovanými zákazy. Vládly časy, kdy se v Persii kouření trestalo hrdelními tresty. Ne však kouření opia, ale tabáku, který byl považován za ďáblovo býlí.
V tradičních společnostech zemí Středního východu lidé brali opium jako lék, aby nemuseli do města k lékaři. Dodnes na íránském venkově lidé užívají opium na řadu neduhů – na nespavost, proti bolestem, na kašel, proti průjmům, cukrovce i proti revmatizmu.
V Persii i v dalších zemích, kde se pěstování máku rozšířilo, zprvu opium konzumovali v podobě odvaru z makovic. To zaznamenal už Marco Polo při cestě afghánským Badachšánem. Využívat léčebné účinky opia naučili místní obyvatele údajně mongolští nájezdníci. Děti dostávali pro uklidnění ke žvýkání opiové kuličky, odvar z makovic děti utišoval podobně jako trocha ztuhlé šťávy za nehtem, který kojící matka přikládala k prsu. Opium bylo považováno i za účinné afrodiziakum.
Perský výraz pro opium terijak lze najít i v turkických jazycích. V turečtině znamená tereyağ máslo, které svou konzistencí opium trochu připomíná. Z tohoto označení se odvozuje naše slovo dryák pro pochybný, nedůvěryhodný a šarlatánský lektvar.
TÉMA BÁSNÍKŮ
O úloze drogy v perské historii svědčí četné zmínky a odkazy v umělecké tvorbě. Kromě veršů oblíbených básníků se stalo opium i námětem malířů a dalších umělců. Na výjevech středověkých knižních miniatur vysoce postavení hodnostáři velmi často spočívají u vysokých opiových dýmek v náručí drahocenných koberců.
Perská společnost uznávala rozmanitá potěšení, ať už to byla radost z návštěv lázní, ze stolování či z užívání opia. To kupodivu nebylo v rozporu s náboženstvím, a proto ho nebylo třeba zakazovat. Šíitská odnož islámu s pochopením pro mystické súfijské směry tolerovala různé věci, které byly jinde v islámském světě nemyslitelné. Ještě v nedávné historii nebylo v Íránu nutné cokoli, co souviselo s opiem, nijak skrývat. Opium nestíhaly zákazy jako v případě alkoholu. Patřilo mezi lehce zapovězené substance, které udržovaly dobrou náladu, a v atmosféře všeobecné smířlivosti zahánělo chmury a starosti i z tváří pravověrných muslimů. Z dob prvních Safíjovců pochází šáhův výnos, který o tři sta let dřív než první novodobé zákazy měl regulovat neoficiální produkci drog. Nebylo to ovšem kvůli tehdejším narkomanům, ale s ohledem na stav královské pokladny.
DROGA HRDINŮ
Když se Nils Matthsson, švédský námořník, který se v polovině sedmnáctého století dostal do Persie, seznámil v Šírázu s opiem, popsal ho jako životabudič často používaný v bitvách. Drogy dokázaly tlumit bolest, hojit zranění, ale především zahánět strach. V těchto souvislostech není divu, že statečnost Abbásova vojska vešla do legend.
OPIOVÉ SALONY
Byly doby, kdy se na území dnešního Íránu opium především pojídalo, zatímco kuřák opia čelil posměchu. Opiofagie (pojídání opia) se značně rozmohla a nabyla nejrůznějších forem. Opium se například mísilo s vodou a přidávalo se do různých nápojů, například do sladké šťávy, čaje či kávy nebo se konzumovalo v podobě malých pastilek. Na venkově lidé opium žvýkali, podobně jako v Jemenu dodnes propadají kátu. Teprve později se rozšířilo kouření opia buď samostatně, nebo s vonným mastixem, což je pryskyřičná guma vyráběná z lentišku.
Mezi velké spotřebitele opia patřili tradičně íránští šáhové. Také domy bohatých vrstev mívaly opiový salon vybavený železnými koši s dřevěným uhlím a kleštěmi, aby kuřáci mohli držet žhavé uhlíky blízko dýmky. Tyto pomůcky se dodnes v Íránu ke kouření opia používají.
Opiové salony byly běžné za vlády šáhů Kadžárů a údajně je měli ještě v minulém století oba šáhové rodu Pahlaví. Pro nižší vrstvy byla určena opiová doupata, kuřárny a čajovny.
OBCHOD A VÁLKY
Perští obchodníci vyváželi opium především do Indie a do Číny. Monopol nad exportem opia do Číny ale brzy získali Britové a pod jejich dohledem perské opium doslova zaplavilo čínský trh. Vedle indického i perské opium tedy přispělo k čínsko-britským opiovým válkám.
Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se perské opium svou vysokou kvalitou stalo vyhledávaným pojmem mezi jeho uživateli na Západě. V době, kdy o vliv v Íránu soupeřily Rusko a Anglie, propadaly opiu svorně obě strany: diplomaté, obchodníci i vojáci.
UMĚNÍ A ŘEMESLA
Staletá zkušenost s opiem dala v Orientě vzniknout celému uměleckému a řemeslnému oboru. Zhotovují se například precizní ocelové nože na řezání makovic. Skoro každá dýmka bývá mistrovským dílem stejně jako kotlíky na žhavé uhlí, kterými kuřáci na dýmce škvaří opium.
Kouření opia na území Íránu bývalo a stále je rituálem. Jeho účastníci v pevně stanoveném pořadí užívají celý soubor pomůcek.
Pikniku s opiem se účastní i ženy a děti. Nejprve je třeba nahřát dýmku, která je v opiovém obřadu nejdůležitější. Dýmka ke kouření opia se liší od běžné tabákové. Opium se nevkládá do dýmky jako tabák, ale k drobné štěrbině, kudy vniká dým do těla dýmky. Troubel je nezvykle dlouhá, měří až třicet centimetrů, hlavici z pálené hlíny spojují s troubelí kroužky ze zlatavé mosazi. Takovou dýmku si lidé předávají jako rodinné stříbro. V krámku na bazaru se koupit nedá, ale venkovští mistři ji stále dokážou vyrobit. Výrobní tradice i postup se dědí stejně jako dýmka z otce na syna.
Druhým z magických fetišů je železný kotlík, ve kterém doutnají uhlíky. Má osm stěn, jak žádá číselná magie šíitského islámu. Každou z nich zdobí vytepané drobné ornamenty. V rodinách kuřáků opia jde o jakési magické centrum domácnosti. Ať stojí v místnosti kdekoli, kotlík je vždy v centru pozornosti.
I sklizeň opia bývala v Persii součástí šíitského rituálu. Zářezů do nezralých makovic muselo být přesně dvanáct na počest dvanácti imámů. Jinak tomu bylo v sunnitských zemích. Například v Egyptě získávali šťávu z makovice ze dvou kruhových řezů nad sebou, v Turecku pomocí spirálového řezu kolem celé makovice.
Zdroj: 100+1
Text a foto Jiří Sladký
