Domov v plátu ementálu

Jeskynní neboli troglodytické osídlení patří k pra­starým sídelním formám. Rozšířilo se v jižní Evropě nebo Číně, ale snad nejvíc v rozsáhlých oblastech Blízkého východu všude tam, kde se našel dostatečně poddajný a přitom pevný geologický podklad. Snad nejznámější je turecká Kappadocie, ale tam tradice skalního bydlení patří minulosti a předvádí se už jen jako muzeální inventář. Jen málokde zůstávají obydlí troglodytů obydlená a takřka v původním stavu jako v  Majmandu.  

Vesnici najdeme v provincii Kermán, nedaleko od městečka Šáhre Bábak. V pustých horách na jihovýchodě Íránské vysočiny se skrývá údolí, které dlouho zůstávalo na okraji zájmu archeologů, historiků i turistů. Na kraji vesnice trčí oprýskaná tabule s anglickým nápisem „prehistorická vesnice“. Narazit v Majmandu na zahraniční turisty je spíš náhoda a pro místní stále velká událost. Nepřicházejí sem ani domácí motorizovaní výletníci. Raději míří na sever do lesů, k moři a k vodopádům. Na to, že jde o kandidáta na zápis do Seznamu světového dědictví UNESCO, žije ves stále v jiném čase. To je paradoxně její velkou předností.

Bytovky ve skále
Na počátku dnešního zázraku byly sopečné erupce, které vrhly do okolí vrstvy lávy a popela. Z mohutného vulkánu zůstala dnes jen torza. Třítisícové štíty Kúhe Chorin a Kúhe Karam jsou pouhými zbytky kráteru. Vulkanickou plošinu v okolí Majmandu rozčlenily horské toky do několika údolí. Na povrchu je drobný štěrk, úlomky lávy a dokonce celé balvany, tak jak před milionem let uvízly v horkém sopečném popelu. Úbočí dolin jsou docela jiná: hladký a měkký tuf se stal stavební plochou a současně stavebním materiálem pro volnou architektonickou tvorbu. Pradávní Majmanďané tu svedli jedno z velkých děl íránského starověku. Kolmé stěny kaňonů se táhnou na kilometry hluboko do nitra vyhaslého vulkánu. Tam, kde se tufy dostávají na povrch, je provrtaly ruce mnoha generací stavitelů.

Příbytky jdou v několika patrech nad sebou, od úbočí až po okraj plošiny. Jen pár domků na počátku doliny má čtyři stěny a hliněnou střechu, drtivou většinu obydlí zadlabali lidé do měkké horniny. Jsou to zvláštní příbytky – bez oken a bez viditelných komínů, přesto se v každém v zimě topí kamny. Provrtáno je i předpolí skalních stěn. V něm pokračuje změť nízkých obydlí spojených vysekanými chod­ba­mi, které lemují zdi z balvanů a na sucho naskládané valy. Celé to vytváří dojem podivného bludiště. Obydlí ve skalní stěně místní nazývají kíče. Nahoru míří příkrá schodiště. I ta jsou přímo ve skále. Jediný vstup vede do několika místností, které patří k samostatnému obydlí jedné rodiny. Domy na skalním úpatí mají stropy vydlabané do podoby kupole s centrálním větracím otvorem podobným tomu, jaký tvoří princip pouštní architektury. Tudy také vchází do interiéru světlo, jinak jsou kobky zcela bez oken. Vstupy do jeskyní mají dveře se složitým systémem zavírání, který patří pravděpodobně k místním zvláštnostem.  

Mnoho bytů je dnes prázdných nebo slouží jako stáje nebo skladiště, ale v části skalního města se bydlí. Uvnitř v nízkých kobkách vyložených koberci z vlny a plsti probíhá život jako před staletími. Jen v málokterém obydlí je zavedená elektřina. Do skalní stěny je zabudovaná i impozantní mešita s vnitřním sloupovím. Přestože vznikla přebudováním původních obydlí asi před dvěma sty lety, domácí o ní s nadsázkou mluví jako o nejnovější budově ve vsi.  

Tradice
V několika skalních blocích se skrývá skoro tři tisíce místností. Dodnes se tak zachovaly na čtyři stovky neviditelných domů. V době největšího rozkvětu obývalo sídlo možná osm tisíc lidí. Kdy to bylo, není zcela jasné. Izolovaná populace tu pravděpodobně úspěšně přečkávala nepříznivé období a vpády nepřátel.  

Architektura skalního sídla je stěží rozeznatelná od tvarů přírody. Proto je tak působivá. Když sem člověk přijde poprvé, na první pohled nepozná, do jakého století se dostal. Novodobá civilizace se v Majmandu prosazuje s obtížemi. Domácí si své tradice usilovně hájí a z moderních výdobytků přijímají jen to, co nezbytně potřebují.  Také řeč Majmanďanů se změnila jen velmi málo a ani lidé v nedalekých vesnicích jí příliš nerozumějí. Jazyk obsahuje prastaré gramatické tvary a mnoho slov se zachovalo až z dob rané sásánovské éry, tedy asi dva tisíce let, kdy se v Persii mluvilo tzv. pahlavštinou. Nejen v jazyce zůstaly relikty z dávných dob.  

Archaický život vesničanů a jejich sepjetí s tradicemi zůstává velkou hodnotou dnešního Majmandu. Stavební styly, zvláštnosti architektury, celá hmotná kultura maximálně vychází ze způsobu života odvěkých pastevců a zemědělců. Život v odleh­lém místě konzervoval mnohé z rukodělných postupů a návyků, řemeslných dovedností a nástrojů, které jinde už vymizely. Patří k nim třeba technika zpracování plsti z ovčí vlny. Jako před staletími tu vyrábějí plstěné přikrývky, koberce, stanové dílce a velké a neforemné pastevecké pláště, které vypadají, jako by přežily z pravěku.  

Hádanka pro historiky
Jak dlouho lidé obývají skalní vesnici, patří k historickým oříškům. S postupným vědeckým průzkumem se datum vzniku Majmandu posunuje stále do minulosti. Donedávna nejpravděpodobnější datování z pozdní Sásánovská říše, asi páté století n. l., vystřídala odvážná hypotéza. Ta datuje příchod troglodytů někam do rané achajmenovské éry, tedy do doby počínajícího rozkvětu staré Persie. Dva a půl, ale možná i tři tisíce let zpět. Ani to nemusí být konečný pohled na stáří skalních příbytků. Vzhledem k izolovanosti oblasti nelze vyloučit, že lidé, kteří tu vydlabali první obydlí, nebyli ani íránského původu.

Majmand je ze všech skalních sídlišť v Íránu asi nejméně známý, ale pravděpodobně nejdéle obydlený. Poslední archeologické nálezy by mohly tamní osídlení zařadit snad až do údobí před pěti nebo šesti tisíci lety, do okruhu tzv. protoelamské civilizace. Ta je spojena se vznikem prvních městských států na území dnešního Íránu, které se později spojily v mocné království Elam. V dobách, kdy se na dolním Eufratu a Tigridu rodila říše Sumerů, existovala v jihovýchodním Íránu společnost s vyspělými řemesly, uměním a technickými dovednostmi. Ozdobné výrobky z chloritu, oblíbené směnné předměty z této doby, se našly v širším okolí Majmandu, a nelze vyloučit, že je archeologové potvrdí přímo v místě.  

Životodárné akvadukty
Majmand bez nadsázky patří k historickým unikátům a jeho význam přesahuje hranice Íránu. Lidé tu dokonale využili prostředí ke vzniku svébytné architektury, která se po staletí nezměnila. Přestože Majmand leží poměrně vysoko v nadmořské výšce přes 2200 m, panuje tu suché klima. Roční úhrn srážek kolem 300 mm ani geologické podmínky tu neumožňují vznik trvalých a vydatných pramenů. Dva podzemní akvadukty (kanáty) přivádějí vodu z hor. Po celé délce téměř patnácti kilometrů jsou zakopané v několikametrové hloubce. Unikátní a důmyslná forma zís­kávání vody je zřejmě stejně stará jako samo skalní osídlení. Díky ní působí Majmand mezi vyprahlými vrchy a skalisky jako zelená oáza uprostřed pustiny. Kamenné ohrady lemují síť starých stezek využívaných po staletí, ovocné sady a drobná políčka propojuje linie zavlažovacích kanálů, které vedou z hlavního kanátu.

Lovci kozorožců
O tom, že tu v minulosti skutečně mohly žít tisíce lidí, svědčí několik rozlehlých hřbitovů na pláních naproti skalním obydlím. Bezpočet náhrobků dokládá trvalou lidskou přítomnost po mnoho století. Už podle zběžného pohledu patří do různých epoch od islámu až k údobí zoroastrizmu. Muslimské náhrobky s arabským písmem přecházejí ve volně rozseté stély a kamenné desky bez nápisů, posléze v pouhé úlomky kamenů trčící ze země. Na některých jsou vyryty lidské postavy, jiné zobrazují symboliku z říše rostlin a zvířat nebo archaické kosmické znaky.  

Seriózní výzkum v Majmandu a jeho okolí začali archeologové teprve před deseti lety. I když se tušilo, že kamenný labyrint pochází z předislámské doby, nikdo mu do té doby nevěnoval přílišnou pozornost. Už před třiceti lety tu byly objeveny skalní kresby, ale teprve nyní získaly zájem vědců, kteří tak postupně odkrývají nejstarší minulost pozoruhodného místa. Majmand byl centrem celé oblasti skalního osídlení.

Nejstarší obytné jes­kyně jsou v dalších údolích vysoko v horách a mnohé z nich dosud slouží vesničanům jako svatyně. Jde sice o přirozené otvory a převisy, ale některé nesou stopy nástrojů a byly zřejmě prohloubeny. Tam se také našly nejpočetnější kresby, nejčastěji lovecké scény – lukostřelci na koních pronásledují kozorožce nebo antilopy, muži s kopími loví lva. Další kresby vyryli pravěcí lovci do balvanů a na skalní výchozy. Snad nejzajímavější jsou malby červenou hlinkou v portále přírodní jeskyně. Mnohé kresby a výjevy nalezené v horách, abstraktní nebo symbolické znaky se překvapivě opakují i na náhrobcích dole ve vsi.  

Francouzští antropologové zařazují většinu kreseb do doby před deseti až dvanácti tisíci lety. Stavitelé jeskynních rezidencí tak nebyli prvními obyvateli v Majmandu. Horská úbočí a planiny, tenkrát mnohem příjemnější k životu, poskytovaly útočiště lidem už v paleolitu. Dokonce nelze vyloučit, že první skalní příbytky vznikly už tehdy pod rukama lovců lvů, antilop a kozorožců.

Záchrana Majmandu
Tým íránských vědců přišel s projektem obnovy historického sídla. Jeho autoři se nesnaží jen o rekonstrukci prastarých staveb a zmapování typů pasteveckých obydlí a přístřešků. Mají zájem udržet v Majmandu život a zastavit tak migraci, která může vést k jeho definitivnímu zániku. Počet zdejších obyvatel prudce klesl na pouhých devadesát lidí v roce 2001. Nyní jich tu žije kolem 160. Projekt obnovy Majmandu, za který obdržely íránské úřady v roce 2005 mezinárodní cenu v oblasti udržitelného rozvoje (UNESCO Melina Mercouri Prize), zavádí do obce moderní služby a pomáhá mladým osvojit si nové dovednosti. Počítá s podporou tradičních drobných výrob zemědělství, pastevectví a řemesel a se záchranou kulturního odkazu.

Pravděpodobně nezbytná bude symbióza s turistikou, i když její důsledky mohou být negativní. Velkou příležitostí k záchraně vesnice se může stát zápis na Seznam světového dědictví UNESCO, na který Majmand kandiduje od roku 2007.

Autor: Jiří Sladký
Foto autor a archiv 100+1

Zdroj: 100+1