F**cking fish and chips

Jednou z věcí, kterou jsem tu vážně nechytla, je strava. Nějak extra jsem po tom teda zpočátku nešla, ale když tak chodíte po ulicích a koukáte po lidech, najednou si začnete všímat toho, že Češi teda rozhodně nejsou nejtlustší národ v Evropě. Nikde jsem neviděla takovou koncentraci fakt obézních lidí, jako tady. No a když jsem se teda začala víc všímat toho, co že to papá ta silně oplácaná dorostenka na zastávce autobusu, nebo támhleten velikej pán na lavičce, vetšinou jsem pak dostala chuť na salát z pohanky a řapíkatýho celeru. V žádnzm případě nepatřim mezi ortodoxní vegetariány, moje kořeny sahají až k vepřo-knedlo-zelu a řízkům s tlustym bramborovym salátem, ale tohle si dát, je mi asi zle i po panáku ferneta.

Když jdete po městě a zaměříte se na to, jakých že obchodů je tu nejvíc, zjistíte, že jsou to  rozhodně “fast foody” neboli “take away” všeho druhu. Číny, fish & chips, burgery, kebbaby, curry, pizzy a jim podobné. Koupíte si nášup za 3 až 15 liber a je po starostech.
Pravda, dvakrát jsem si už dala v take away čínu a jednou curry, asiati, jak známo, to jsou páni kuchaři! A pálivý, to já ráda! Ale na smaženou rybku a hranolky sem nenašla odvahu po té, co jsem měla příležitost sledovat pár pouličních strávníků a obsah jejich mastného a nevábně zavánějícího balíčku. A vždycky jsem si vzpomněla na mojí známou, co tu nějakou chvilku byla jako au-pair, ta řikala: ”Největší blevajs, to jsou anglický fucking fish and chips!”

No nic. Přeskočme pasáž o tom, jak jsem se lehce podivovala tomu, že to tu vážně naprosto běžně jedí, asi jako u nás párek nebo chleba s něčim. A klidně víckrát tejdně, protože lidi tu doma jenom hodně málo vařej. Že to podle výpovědi mojí kolegyně její děti dostávaj k obědu ve školní jídelně, nebo pro obměnu se smaženym bílym anglickym buřtem a fazolema v tomatový omáčce.
No prostě asi po desti měsících pobytu tady jsem se rozhodla, že to teda taky vyzkoušim.
Cestou z práce na autobus jsem se poflakovala po ulicích a koukala do výloh a nějak na mě přišel hlad. No tak že by? Když to tolik lidí kupuje, dokonce pravidelně, musí to bejt přece asi dobrý teda, řikala sem si. A hlad mě povzbudil. Vešla jsem do prvního FISH & CHIPS, co bylo při cestě a zařadila se do fronty. Byla jsem nejdřív na rozpacích, co že si to dám z nabídky na velké tabuli.
“Vůně” která se linula všude kolem v mém mozku vyvolala nepříjemnou reakci, něco jako opak toho, když se vám sbíhají sliny. Tělo mi řikalo “nechceš si to přeci jenom ještě rozmyslet?” Ne! Dám si Fish cake and chips! To mi znělo jako oukej volba, rybí dortík s hranolkama, to by snad šlo. Tak mi to muž za pultem začal pěkně servírovat. Z vyhřívané vitríny se všemi smaženinami vytáhl něco, co se z dálky tvarem podobalo karbanátku, jenom to bylo takové okrové a lesklo se to tukem. No jako rybí dortík to rozhodně nevypadalo. Nějak jsem začala pochybovat o svojí volbě a doufala, že teda když tohle se mi nelíbí, sním jenom ty hranolky. Ale ouha! Pán otevřel velký mrazák a lopatkou nabral ohromnou hromadu něčeho, ce měly být asi ty hranolky. Nebyly to takové ty štíhlé americké. Byly to takové ty tlusté, neformné hranoláky, nakrájené asi samo-domo-rychle-rychle a slušně dohněda “předsmažené”, což bylo vidět i přes tu ledovou krustu. A šup s nima do friťáku! “Five minutes please” řekl můj servír a namarkoval 3.20, zkásnul mě a nechal mě ještě chvilku inhalovat výpary. Pak vytáhnul moje hranolky z friťáku, posolil je a do ruky vzal takovou tu plastovou flašku, co se do ní davá ve stáncích s občerstvením kečup a hořčice a nalil mi z ní něco na ty přepálený brambory. Hodil je na papíry, co měl ve vrstvě na pultě a zabalil do jednoho papíru, pak do druhého papíru a to celé i s již zabaleným rybím karboušem do ješte jednoho papíru a do igelitky. Vypochodovala jsem ven a hledala nějakou lavičku blízko koše. Našla jsem a zasedla. Jala jsem se pomalu rozbalovat promaštěné vrstvy. I když karbouš vyhlížel vcelku neutrálně, moc se mi do něj nechtělo, ale zakousla jsem se. Zuby mi projely takovou měkkou hmotou podivné nemasové konzistence. Nějaká ryba by v tom byla, ale s něčím smíchaná. A rozpoznala jsem chuť brambor. Aha! Je to rybí maso s bramborovou kaší! No polykalo se to dobře, jenom by to mohlo ješte nějak chutnat. Odložila jsem papír s rybím dortíkem na lavičku a rozbalila brambory. Ta divná vůně mi pořád něco připomínala, ale co? Dobře, dobře, nevypadaj nejlíp, ale ochutnám to. Ocet! On mi na to nalil ocet! Na hranolky! Přestala jsem kousat. Už jsem sice v supermarketu viděla něco, co se jmenovalo “ocet na hranolky” ale že to na ně dávaj automaticky, to jsem fakt nevěděla. Vyplivla jsem to rovnou do koše. Stejnou trajektorii nabraly i moje ruce se zbytkem přílohy a rybí placka letěla za hranolkama. Snažila jsem se zabít pachuť v puse aspoň cigaretou, což pravda moc nepomohlo.

Hm. Najednou jsem si zase uvědomila, že některejm věcem tu na chuť prostě nepřijdu.
Ale potěšila mě myšlenka, že asi na rozdíl od spousty lidí v tomhle městě celkem umim vařit a nejsem na nic takovýho odkázaná. K večeři jsem s opravdovou láskou uvařila hrnec hustý gulášovky. V bříšku jako v pokojíčku - co vám budu povídat!

Tak až sem někdy přijedete na výlet, nezapomeňte si objednat tunhle místní
delikatesu!
Ať na vlastní chuťové papily zakusíte, jak chutná Anglie.