Festival Jeden svět začíná

Cyklus časosběrných dokumentů Manželské etudy proběhl obrazovkou České televize v lednu a únoru 2006 a vyvolal nebývalý ohlas. Zejména pátý příběh v pořadí, kdy na konci natáčení tragicky zemřela dcera hlavní hrdinky. Diváci se vzbouřili proti nešťastnému osudu
a aktivně vstoupili do děje. Zoufalé matce Marcele začali posílat peníze, volali jí, psali, pomáhali. To je pro režiséra velká výzva. Dokumentaristka Helena Třeštíková pohlíží na Marcelu v nově zpracovaném dokumentu, ve kterém můžete zjistit, co nového se v neobyčejném životě této obyčejné ženy za poslední rok stalo.

„Příběh Marcely a jejího exmanžela Jiřího byl už při natáčení v osmdesátých letech dramatický a plný zvratů. Už tehdy vznikla delší verze pro kina nazvaná Z lásky. Pro mě je tedy dovyprávění osudu Marcely pouze logickým vyústěním událostí,“ říká Helena Třeštíková.

Intimní příběh ženy začal v roce 1980 na jedné z pražských radnic. Ještě černobílý film sleduje události po dobu šesti let. V roce 1999 vstupujeme znovu do života Marcely, ale natáčení musí být přerušeno těsně poté, co se hlavní hrdinka dozvídá, že její dceru Ivanu srazil vlak. O čtyři měsíce později, v dubnu 2006, se znovu začíná točit. „Na začátku jsme netušili, co vlastně natočíme. Doufali jsme, že zaznamenáme Marcelino vyrovnávání se s nepřízní osudu, začátek nového života částečně realizovaný díky penězům televizních diváků,“ dodává Helena Třeštíková. Síla reality před kamerou však mnohdy může zaskočit.

Dokumentární film Marcela je pohledem do života zcela obyčejných lidí v Čechách na přelomu dvou historických epoch – končícího socialismu a nastupujícího kapitalismu. Je to experiment, ve kterém se tvůrci dokumentu pokusili pracovat s příběhem, na jaký jsme běžně zvyklí u hraných filmů. Co s námi však dělá obraz takto zachycené autentické reality života? Tento film je také pokusem o rozšiřování hranic kinematografie, hledání jejích nových možností a výrazových prostředků.



FILM MARCELA NA FESTIVALU JEDEN SVĚT

Světová premiéra filmu proběhne v rámci slavnostního zahájení festivalu Jeden svět 28. února v kině Světozor.

„Jsem velice rád, že festival zahajujeme Marcelou a důvodů je hned několik,“ vysvětluje rozhodnutí programového oddělení festivalu Jeden Svět Igor Blaževič. „Film Marcela se nám velmi líbil. Jedná se o nesmírně silný příběh zpracovaný s velkou trpělivostí, péčí a téměř láskyplným vztahem k hrdince. S Helenou Třeštíkovou spolupracujeme už dlouhá léta. Její filmy jsme promítali i v minulých letech, jeden rok byla v porotě Jednoho světa a hlavně se mnohokrát zúčastnila projekcí svých filmů v rámci projektu Jeden svět na školách. Tím, že poprvé zahajujeme festival českým filmem, chceme zároveň zdůraznit, že v tomto roce bude jedním z důležitých témat Jednoho světa zamyšlení se a debata o tom, jak se českému dokumentu daří v mezinárodním kontextu“, dodává Blaževič.



ROZHOVOR S HELENOU TŘEŠTÍKOVOU


Proč si myslíte, že právě příběh paní Marcely Haverlandové způsobil v průběhu vysílání Manželských etud po 20 letech mezi lidmi takový zájem?
Marcelin příběh byl dramatický a dojemný. Marcela byla divákům sympatická tím, jak statečně nese svůj těžký život.

Co vás vedlo k tomu s Marcelou začít znovu točit v tak těžké životní situaci, která ji potkala poté, co tragicky zahynula její dcera Ivana?
Chtěla jsem ještě dotočit události, které následovaly po Ivanině smrti a přiblížit Marcelin zápas o vyrovnání se s životní tragédií. Film využívá částečně materiálu z televizní verze ve zkrácené podobě a částečně je doplněn novým materiálem. V černobílé části z osmdesátých let jsou zařazeny také scény, které v televizní verzi tehdy nebyly použity.

Jak přistupovala k natáčení sama Marcela?
Marcela se na natáčení vždycky těšila, protože se dělo něco, co ji aspoň trochu odvedlo od její chmurné reality.

Dokážete posoudit, jak vnímá Marcela fakt, že ztratila svoje soukromí?
Myslím, že to takto vůbec nevnímá. Cení si kontaktů s lidmi, kteří se jí ozvali po vysílání a solidarity, kterou pocítila.

Odehrály se do dnešního dne v životě Marcely nějaké další podstatné události, které už ve filmu nemohly být zachyceny?
Marcela bojuje sama se sebou, se svou depresí a  chystá se na stěhování do Prahy. Umožnila jí to  finanční sbírka, kterou televizní diváci spontánně zorganizovali po odvysílání jejího příběhu.

Jaký tým lidí stojí za natáčením celého cyklu Manželských etud? Spolupracujete například s nějakým psychologem..?
Marcelin osud je tak křehký, že do něj nemohu intervenovat s nějakým týmem. Jsou to jen opravdu nejdůležitější lidé. Kameraman, zvukař. Žádní asistenti, žádní psychologové.

Co bude dál s Manželskými etudami? Chtěla byste za čas s těmi lidmi točit dál, chtěli by oni?
Určitě bych se chtěla k projektu po několika letech vrátit a aktéři Manželských etud s tím víceméně počítají. Nejde o to natáčet nekonečný seriál pro pobavení, ale využít času pro dokumentování toho, co si člověk bez odstupu často ani neuvědomuje – jakési skryté povahy doby. Docela si dovedu představit, že by v natáčení života další generace protagonistů pokračovala další generace filmařů…

Do jaké míry se z vašeho pohledu změnila za čtvrtstoletí česká rodina?
Mladí lidé vstupují do manželství daleko později a je více párů, které spolu žijí nesezdány. I po narození dětí. Zdá se, že generace rodičů je více stranou, protože mladé páry obvykle mají kde bydlet a tedy své soukromí. Ale to jsou obecné změny, které vidíme ze statistik. Zřetelnou změnu cítím v životním tempu rodin. Dnešním rodinám život přináší více možností, více příležitostí a tedy i více možností odlišení. Nůžky mezi aktivními a pasivními se rozvírají.

Časosběrné snímky točíte vlastně už od počátku vaší kariéry, proč jste si vybrala právě tento přístup?
Zpočátku to byla jen intuice. Zajímalo mě plynutí času a změny, které to přináší. Postupně jsem si ten způsob natáčení definovala jako svůj způsob práce a snažila se takhle zpracovat různá témata. Už jsem to naznačila k předminulé otázce. Věřím, že zatímco se já ptám na určitý konkrétní příběh a kamera zaznamenává konkrétní prostředí, s dostatečným časovým odstupem v tom vidíme i mnoho obecného, co jsme si v době natáčení nebyli schopni uvědomit nebo rozpoznat. A když mám pak možnost se s kamerou vrátit a reagovat už na to rozpoznané, natočený materiál se stává i záznamem něčeho obecnějšího, než jenom konkrétním příběhem.

Na jakých projektech v současnosti pracujete nebo jaké máte například v plánu?
Je rozpracované pokračování o vězni Reném a pokračování příběhu, kterým jsem kdysi začínala. Tehdy jsem sledovala, jak se narodil jakýsi Honzíček. Postupně jsem se k němu několikrát s kamerou vrátila a v příštích dvou letech bych to chtěla dokončit. Dnes je mu třiatřicet a rozhodně nežije nezajímavým životem.

Míváte někdy potřebu komentovat životy těch, o kterých točíte?
Rozhodně ne. Jsem pozorovatel.

Jak se vám opouští jednotlivé osudy, nebo s vámi jdou životem dál?
Všechny lidi, se kterými jsem kdy točila, alespoň podvědomě nějak sleduji, ale s většinou z nich jsem v přímém kontaktu. A nemyslím tím jenom péefka k Novému roku. Někdy i míchám postavy z různých filmů dohromady. Například jedna aktérka z filmu „Sestřičky“ se stala realitní makléřkou a sháněla byt Marcele z „Manželských etud.“

Věříte v osud?
Jsem realista a věřím v aktivní usilování, ale jsou i události, které mi do takového konceptu nějak nezapadají.


Více o festivalu Jeden svět

Zdroj: tz