Dá se říct, že jste lásku k fotografování zdědil. Vzpomínáte si na své první snímky? Dostalo se vám pochvaly nebo naopak?
Ano, dá se říct, že jsem ho zdědil. Vzpomínám si, jak mi dal táta asi ve třinácti do ruky foťák a řekl, běž něco fotit, jednou se tím budeš živit! První vážnější fotky vznikly, když mě poslal vyfotit odstraněnou sochu Gottwalda, která ležela na dvoře bílého domu - tenkrát stranických kanceláří, dnes nemocnice. Přelezl jsem dva ploty s foťákem, kterej jsem neuměl skoro nastavit, ale dopadlo to dobře a dokonce ty fotky vyšly někde v novinách. Takže pochvala taky přišla.
Indiáni věřili, že jim fotografové kradou duši a za nedovolené focení třeba i skalpovali. Myslíte si, že mají pravdu či naopak?
Pokud mají pravdu, tak jsem o duši připravil hodně lidí a naštěstí mě nikdo neskalpoval. Možná to bude i tím, že nejsem bulvární fotograf. Navíc pochybuju, že existuje někdo, koho ještě nikdo nikdy nevyfotil. Takže jsou všichni zřejmě bez duše.
Troufnul byste si diskutovat s nějakým Indiánem a přesvědčit ho o kráse fotografie?
Nevím, jak to bylo dřív, ale před pár lety jsem fotil na výstavišti nějaké indiány, kteří svoji roli brali dost vážně. Podporovali stánek ministerstva životního prostředí svými tanci a hrou na různé nástroje. Když jsem je vyfotil s ministrem, tak mě jeden oslovil a měl zájem o fotky. Nebyl problém mu je poslat na email. Takže evidentně neměl zájem mě skalpovat nebo se nějak přít o krásu fotografie.
Fotil jste i v zahraničí. Na které focení nejraději vzpomínáte?
Fotil jsem ve spoustě zemí, tam se člověk nejvíc inspiruje. Asi ale nepatřím mezi fotografy, kteří mají potřebu fotit v Guatemale či podobném, člověkem moc neposkvrněném, místě. Mám raději rušnější místa, i když například v Egyptě se mi taky moc líbilo. Nemůžu říct, že nejraději, ale nejvíc vzpomínám na focení v New Yorku, kde jsem byl 11. Září 2001 a na vlastní oči viděl teroristické útoky.
Učíte se ještě něco k focení? Od koho byste si rád vyslechl nějaké rady a s kým si popovídal o jeho životě s fotoaparátem?
Dnes, kdy používám převážně digitální techniku, je pořád co se učit. Těším se na setkání s mým jmenovcem Antonínem Kratochvílem, abych ho pochválil, jakou mi dělá reklamu. Jinak ve škole pro mě bylo velice inspirativní konzultovat svoje snímky s Jindřichem Streitem a samozřejmě nejvíc jsem se o životě s fotoaparátem dozvěděl od táty.
Kterou svou fotografii či fotografie považujete za poklad?
Každou, která je dobře zaplacená. Ale i takové, které vznikaly spontánně, případně hodně fotek, které jsem udělal na střední škole uměleckých řemesel v Brně. Dělal jsem každý rok Pfka a tvořil hodně pohybově zaměřené snímky, ty patří mezi moje poklady.
Kde nebo co momentálně fotíte?
Snažím se fotit vždy tam, kde se něco děje, a nejvíc fotím asi v Městském divadle Brno, kde jsem jako fotograf zaměstnán.
Více najdete na stránkách Antonína Tino Kratochvila: www.tino.cz
Ano, dá se říct, že jsem ho zdědil. Vzpomínám si, jak mi dal táta asi ve třinácti do ruky foťák a řekl, běž něco fotit, jednou se tím budeš živit! První vážnější fotky vznikly, když mě poslal vyfotit odstraněnou sochu Gottwalda, která ležela na dvoře bílého domu - tenkrát stranických kanceláří, dnes nemocnice. Přelezl jsem dva ploty s foťákem, kterej jsem neuměl skoro nastavit, ale dopadlo to dobře a dokonce ty fotky vyšly někde v novinách. Takže pochvala taky přišla.
Indiáni věřili, že jim fotografové kradou duši a za nedovolené focení třeba i skalpovali. Myslíte si, že mají pravdu či naopak?
Pokud mají pravdu, tak jsem o duši připravil hodně lidí a naštěstí mě nikdo neskalpoval. Možná to bude i tím, že nejsem bulvární fotograf. Navíc pochybuju, že existuje někdo, koho ještě nikdo nikdy nevyfotil. Takže jsou všichni zřejmě bez duše.
Troufnul byste si diskutovat s nějakým Indiánem a přesvědčit ho o kráse fotografie?
Nevím, jak to bylo dřív, ale před pár lety jsem fotil na výstavišti nějaké indiány, kteří svoji roli brali dost vážně. Podporovali stánek ministerstva životního prostředí svými tanci a hrou na různé nástroje. Když jsem je vyfotil s ministrem, tak mě jeden oslovil a měl zájem o fotky. Nebyl problém mu je poslat na email. Takže evidentně neměl zájem mě skalpovat nebo se nějak přít o krásu fotografie.
Fotil jste i v zahraničí. Na které focení nejraději vzpomínáte?
Fotil jsem ve spoustě zemí, tam se člověk nejvíc inspiruje. Asi ale nepatřím mezi fotografy, kteří mají potřebu fotit v Guatemale či podobném, člověkem moc neposkvrněném, místě. Mám raději rušnější místa, i když například v Egyptě se mi taky moc líbilo. Nemůžu říct, že nejraději, ale nejvíc vzpomínám na focení v New Yorku, kde jsem byl 11. Září 2001 a na vlastní oči viděl teroristické útoky.
Učíte se ještě něco k focení? Od koho byste si rád vyslechl nějaké rady a s kým si popovídal o jeho životě s fotoaparátem?
Dnes, kdy používám převážně digitální techniku, je pořád co se učit. Těším se na setkání s mým jmenovcem Antonínem Kratochvílem, abych ho pochválil, jakou mi dělá reklamu. Jinak ve škole pro mě bylo velice inspirativní konzultovat svoje snímky s Jindřichem Streitem a samozřejmě nejvíc jsem se o životě s fotoaparátem dozvěděl od táty.
Kterou svou fotografii či fotografie považujete za poklad?
Každou, která je dobře zaplacená. Ale i takové, které vznikaly spontánně, případně hodně fotek, které jsem udělal na střední škole uměleckých řemesel v Brně. Dělal jsem každý rok Pfka a tvořil hodně pohybově zaměřené snímky, ty patří mezi moje poklady.
Kde nebo co momentálně fotíte?
Snažím se fotit vždy tam, kde se něco děje, a nejvíc fotím asi v Městském divadle Brno, kde jsem jako fotograf zaměstnán.
Více najdete na stránkách Antonína Tino Kratochvila: www.tino.cz
