Můžete prosím na začátek vysvětlit co jsou to vlastně gajdy?
Gajdy jsou naprosto jednoduše dudy. Jedná se o zastaralý, nicméně stále používaný výraz pro dudy. V zásadě se skládají z několika částí - první je přední píšťala, zvaná "přednička". Na ni se hraje hlavní melodie. Uvnitř obsahuje plátek, nahoře ji obvykle zakončuje vyřezávaná hlava kozla a dole roh nějakého blíže neurčeného zvířete (podle výrobce). Další částí je zadní píštala, zvaná huk. Ta vydává jeden stabilní neměnný tón, který je prvním tónem stupnice, ve které ladíme dudy.
Tyto dvě části spojuje dřevěná "trubka", kterou má při hře hráč na rameni. Na ni je připojen tzv. měch, vak z kůže nějakého zvířete, tradičně to bývá koza. Tento měch se při hře drží pod pravou paží a je na něj vyvíjen tlak, čímž se do obou píšťal vžene vzduch. Ovšem do tohoto měchu se musí vzduch nějakým způsobem také dostat, aby ho mohl předat dál. O to se stará „dymák“ - věc velice podobná tomu, čím kováři rozdmýchávali oheň v peci, jen poněkud menší. Ústí z něj zahnutá dřevěná trubka, která se připojuje na spoj v měchu. Ústí přes trup na levou stranu pod levé podpaží. Na levé ruce musí mít hráč řemínek, aby si mohl dymák k ruce fixovat. Na dymáku se totiž nachází jistá kovová úchytka, do které se řemínek lehce zafixuje. Nyní má tedy hráč obě ruce volné a může ovládat přední píšťalu. Nicméně při tom musí levou rukou pomocí dymáku hnát vzduch do měchu pod pravou paží. Tou hráč tlačí na měch a žene vzduch z měchu do trubky na rameni, pomocí které se vzduch dostane do přední i zadní píšťaly. Je třeba správně zkoordinovat tyto pohyby, aby se hrálo plynule.
Jak se ladí takové dudy?
Dudy mohou být laděny pouze v jedné stupnici. Ve výjimečných případech ve dvou, maximálně půl tónu vzdálených od sebe. Větší rozdíly už by neumožňovala konstrukce dud. Dudy se obvykle ladí šroubky přímo u dírek na přední píšťale. Tyto šroubky zmenšují či zvětšují otvor pro průchod vzduchu v dírce, čímž je ovlivněna výška tónu. Huk se ladí jedním šroubem, který je umístěn v trubce spojující obě píšťaly (umístěné na rameni). Také existují dudy, které tyto dolaďovací šroubky nemají. Ty se pak musí ladit tak, že se otvory v přední píšťale zalepují nejčastěji voskem. Zadní píšťala se ladí prodloužením či zkrácením jejího spoje uprostřed. Skládá se totiž ze dvou části. Pření píšťala má obvykle pouze osm tónů, a to od základního tónu všechny až po sextu a dolů pouze dva, a to půltón a kvartu. Ovšem toto rozložení se mění spolu s typem dud. Typické je pro české dudy. Existují nejen české, ale moravské, slovenské, polské, maďarské, skotské, středověké a spousta dalších. Do některých dud hráč dokonce sám fouká.
Používají se obecně v gajdošské kapele i jiné nástroje, nebo pouze gajdy?
V gajdošské kapele obecně hrají prim housle, gajdy hrají terc a kontry viola. Dalším nástrojem je kontrabas, případně rytmika – „vozembouch“. Záleží na aktuálním složení muziky a na regionu.
Jak dlouho existují Brněnští gajdoši? Kolik vás dohromady je? Můžete se nám v krátkosti představit?
Někdy kolem roku 1965 začala trojice folklorních nadšenců - primáš Miroslav Meloun a dudák Otakar Pokorný, spolu s muzikantem a skladatelem Emanuelem Kuksou - muzicírovat v Brně a blízkém i vzdálenějším okolí jako „Gajdošská muzika z Brna“. Postupně se připojovali další muzikanti, a tak se instrumentální složení rozrostlo o další housle, violu, kontrabas, hoboj, klarinet, flétnu, niněru, vozembouch, grumle a další. Muzika vystupovala samostatně nebo jako doprovodný soubor např. ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Vznikla i taneční skupina pod vedením J. Šafaříkové. Repertoár tvořily písně a tance z Brněnska, Hanácka, Valašska, ale i Lašska a Slovácka. Vystřídala se zde řada skvělých zpěváků jako např. Prokop Hála, Světla Juříčková, Dušan Holý, Milada Veselková, Václav Kovařík a další. Pod názvem „Brněnští gajdoši“ soubor vystupoval na folklorních přehlídkách, festivalech a soutěžích doma i v zahraničí. V této činnosti pokračuje dodnes. V Brně se věnujeme zcela nezištně vystoupením v domech důchodců, na schůzích důchodců, v ústavech tělesně a duševně postižených. Hrajeme různým souborům, které nemají vlastní muziku, k tanci. V současné době má soubor deset muzikantů a zpěváků: primáše, dva tercáše, kontráše, basistu, dudáka, flétnistku, dvě zpěvačky a zpěváka.
Vystupujete v lidových krojích? Jaký používáte?
Používáme stylizovaný brněnský městský kroj. Mužský kroj tvoří prostá bílá košile s dlouhými rukávy, pestrý oranžovo-červený trojhranný šátek, tmavohnědá krátká vesta bez rukávů s šůsky a ozdobnými „zlatými“ knoflíky, černé dlouhé kalhoty a černé polobotky. Ženský kroj tvoří kartounová, drobně květovaná jupka s dlouhou, mírně širokou sukní a bílými punčochami s černými střevíci.
Je zájem o tuto muziku i v zahraničí? Jaké cesty jste již podnikli?
Zájem je i v zahraničí. Soubor vystupoval ve Folkstonu (Anglie), Dijonu (Francie), Izmiru (Turecko), Goeppingenu (Německo) a v Oravskej Polhore (Slovensko).
Mají mladí vůbec ještě zájem a hraní na gajdy, nebo se musí hledat jak jehla v kupce sena?
Mladých dudáků je poměrně dost, záleží ale na regionu. U nás v současné době zastupuje mladé student, dudák Karel Zháněl.
A co na Moravě či v Čechách, jaký svátek či festival nejraději navštěvujete?
Líbí se nám „Dudácké festivaly a slavnosti ve Strakonicích“ a festivaly „Brněnsko tančí a zpívá“.
Jak jste se dostal vy osobně k hraní na gajdy? Byla to již rodinná tradice nebo vás inspiroval někdo ze sousedů či přátel?
Rodinná tradice to tedy rozhodně nebyla. V rodině mám sice hodně příbuzných, co na něco umí či uměli hrát, nicméně k dudám jsem se dostal tak nějak náhodou. Chodil jsem na hodiny klavíru do hudební školy. A jednoho dne (tuším, že to bylo ve třetím ročníku) mi moje učitelka klavíru řekla, že na školu přišla nová učitelka, která učí hru na dudy. Následovala otázka, zda bych to nechtěl vyzkoušet. Tak jsem to zkusil a už jsem u toho zůstal. Moje učitelka hry na dudy je pro mne dodnes velice váženou osobou a jen jí a rodičům vděčím za to, co z této aktivity všechno vyvstalo. (odpověděl dudák Karel Zháněl)
Využíváte lidový repertoár nebo si skládáte i nové písničky?
Využíváme vlastní úpravy lidových písní. Nové písně neskládáme.
Jaký tanec se ke gajdošské muzice tancuje?
Jednoduchá odpověď – většinou polka, valčík, gúlané, točené, vrtěné…. To záleží na regionu, ve kterém gajdošská muzika působí.
Další informace najdete na: www.brnensti-gajdosi.wz.cz
Gajdy jsou naprosto jednoduše dudy. Jedná se o zastaralý, nicméně stále používaný výraz pro dudy. V zásadě se skládají z několika částí - první je přední píšťala, zvaná "přednička". Na ni se hraje hlavní melodie. Uvnitř obsahuje plátek, nahoře ji obvykle zakončuje vyřezávaná hlava kozla a dole roh nějakého blíže neurčeného zvířete (podle výrobce). Další částí je zadní píštala, zvaná huk. Ta vydává jeden stabilní neměnný tón, který je prvním tónem stupnice, ve které ladíme dudy.
Tyto dvě části spojuje dřevěná "trubka", kterou má při hře hráč na rameni. Na ni je připojen tzv. měch, vak z kůže nějakého zvířete, tradičně to bývá koza. Tento měch se při hře drží pod pravou paží a je na něj vyvíjen tlak, čímž se do obou píšťal vžene vzduch. Ovšem do tohoto měchu se musí vzduch nějakým způsobem také dostat, aby ho mohl předat dál. O to se stará „dymák“ - věc velice podobná tomu, čím kováři rozdmýchávali oheň v peci, jen poněkud menší. Ústí z něj zahnutá dřevěná trubka, která se připojuje na spoj v měchu. Ústí přes trup na levou stranu pod levé podpaží. Na levé ruce musí mít hráč řemínek, aby si mohl dymák k ruce fixovat. Na dymáku se totiž nachází jistá kovová úchytka, do které se řemínek lehce zafixuje. Nyní má tedy hráč obě ruce volné a může ovládat přední píšťalu. Nicméně při tom musí levou rukou pomocí dymáku hnát vzduch do měchu pod pravou paží. Tou hráč tlačí na měch a žene vzduch z měchu do trubky na rameni, pomocí které se vzduch dostane do přední i zadní píšťaly. Je třeba správně zkoordinovat tyto pohyby, aby se hrálo plynule.
Jak se ladí takové dudy?
Dudy mohou být laděny pouze v jedné stupnici. Ve výjimečných případech ve dvou, maximálně půl tónu vzdálených od sebe. Větší rozdíly už by neumožňovala konstrukce dud. Dudy se obvykle ladí šroubky přímo u dírek na přední píšťale. Tyto šroubky zmenšují či zvětšují otvor pro průchod vzduchu v dírce, čímž je ovlivněna výška tónu. Huk se ladí jedním šroubem, který je umístěn v trubce spojující obě píšťaly (umístěné na rameni). Také existují dudy, které tyto dolaďovací šroubky nemají. Ty se pak musí ladit tak, že se otvory v přední píšťale zalepují nejčastěji voskem. Zadní píšťala se ladí prodloužením či zkrácením jejího spoje uprostřed. Skládá se totiž ze dvou části. Pření píšťala má obvykle pouze osm tónů, a to od základního tónu všechny až po sextu a dolů pouze dva, a to půltón a kvartu. Ovšem toto rozložení se mění spolu s typem dud. Typické je pro české dudy. Existují nejen české, ale moravské, slovenské, polské, maďarské, skotské, středověké a spousta dalších. Do některých dud hráč dokonce sám fouká.
Používají se obecně v gajdošské kapele i jiné nástroje, nebo pouze gajdy?
V gajdošské kapele obecně hrají prim housle, gajdy hrají terc a kontry viola. Dalším nástrojem je kontrabas, případně rytmika – „vozembouch“. Záleží na aktuálním složení muziky a na regionu.
Jak dlouho existují Brněnští gajdoši? Kolik vás dohromady je? Můžete se nám v krátkosti představit?
Někdy kolem roku 1965 začala trojice folklorních nadšenců - primáš Miroslav Meloun a dudák Otakar Pokorný, spolu s muzikantem a skladatelem Emanuelem Kuksou - muzicírovat v Brně a blízkém i vzdálenějším okolí jako „Gajdošská muzika z Brna“. Postupně se připojovali další muzikanti, a tak se instrumentální složení rozrostlo o další housle, violu, kontrabas, hoboj, klarinet, flétnu, niněru, vozembouch, grumle a další. Muzika vystupovala samostatně nebo jako doprovodný soubor např. ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Vznikla i taneční skupina pod vedením J. Šafaříkové. Repertoár tvořily písně a tance z Brněnska, Hanácka, Valašska, ale i Lašska a Slovácka. Vystřídala se zde řada skvělých zpěváků jako např. Prokop Hála, Světla Juříčková, Dušan Holý, Milada Veselková, Václav Kovařík a další. Pod názvem „Brněnští gajdoši“ soubor vystupoval na folklorních přehlídkách, festivalech a soutěžích doma i v zahraničí. V této činnosti pokračuje dodnes. V Brně se věnujeme zcela nezištně vystoupením v domech důchodců, na schůzích důchodců, v ústavech tělesně a duševně postižených. Hrajeme různým souborům, které nemají vlastní muziku, k tanci. V současné době má soubor deset muzikantů a zpěváků: primáše, dva tercáše, kontráše, basistu, dudáka, flétnistku, dvě zpěvačky a zpěváka.
Vystupujete v lidových krojích? Jaký používáte?
Používáme stylizovaný brněnský městský kroj. Mužský kroj tvoří prostá bílá košile s dlouhými rukávy, pestrý oranžovo-červený trojhranný šátek, tmavohnědá krátká vesta bez rukávů s šůsky a ozdobnými „zlatými“ knoflíky, černé dlouhé kalhoty a černé polobotky. Ženský kroj tvoří kartounová, drobně květovaná jupka s dlouhou, mírně širokou sukní a bílými punčochami s černými střevíci.
Je zájem o tuto muziku i v zahraničí? Jaké cesty jste již podnikli?
Zájem je i v zahraničí. Soubor vystupoval ve Folkstonu (Anglie), Dijonu (Francie), Izmiru (Turecko), Goeppingenu (Německo) a v Oravskej Polhore (Slovensko).
Mají mladí vůbec ještě zájem a hraní na gajdy, nebo se musí hledat jak jehla v kupce sena?
Mladých dudáků je poměrně dost, záleží ale na regionu. U nás v současné době zastupuje mladé student, dudák Karel Zháněl.
A co na Moravě či v Čechách, jaký svátek či festival nejraději navštěvujete?
Líbí se nám „Dudácké festivaly a slavnosti ve Strakonicích“ a festivaly „Brněnsko tančí a zpívá“.
Jak jste se dostal vy osobně k hraní na gajdy? Byla to již rodinná tradice nebo vás inspiroval někdo ze sousedů či přátel?
Rodinná tradice to tedy rozhodně nebyla. V rodině mám sice hodně příbuzných, co na něco umí či uměli hrát, nicméně k dudám jsem se dostal tak nějak náhodou. Chodil jsem na hodiny klavíru do hudební školy. A jednoho dne (tuším, že to bylo ve třetím ročníku) mi moje učitelka klavíru řekla, že na školu přišla nová učitelka, která učí hru na dudy. Následovala otázka, zda bych to nechtěl vyzkoušet. Tak jsem to zkusil a už jsem u toho zůstal. Moje učitelka hry na dudy je pro mne dodnes velice váženou osobou a jen jí a rodičům vděčím za to, co z této aktivity všechno vyvstalo. (odpověděl dudák Karel Zháněl)
Využíváte lidový repertoár nebo si skládáte i nové písničky?
Využíváme vlastní úpravy lidových písní. Nové písně neskládáme.
Jaký tanec se ke gajdošské muzice tancuje?
Jednoduchá odpověď – většinou polka, valčík, gúlané, točené, vrtěné…. To záleží na regionu, ve kterém gajdošská muzika působí.
Další informace najdete na: www.brnensti-gajdosi.wz.cz
