Tak co ten tvůj... jak se jmenuje?"
"Ivan."
"No, Ivan. Chodíš s ním ještě?"
"No, chodím..."
"Něco se děje?"
"No, on je takovej...""Hodnej, co?"
"No, právě, že strašně hodnej," usmála se Monika. "Tak hodnej, že to není možný. Udělá mi snídani, odveze mě do práce, vyzvedne, jede se mnou nakoupit..."
"No, to je průser, co..." smála se Martina. "Ty jsi nepoučitelná. Tobě to nestačilo co máš za sebou?"
"Na to se nemůžeš takhle dívat. Já jsem si říkala, že už si najdu jenom hodnýho kluka. No, a teď ho mám. Už dva týdny se chystám, že mu to řeknu. Že to nepůjde. Že se s ním rozejdu. Říkám si, po kině, po večeři, a nemám odvahu. Jsem v situaci, že můžu jednomu ublížit, za ty všechny hajzly a nejde to. Máme takovej pěknej vztah bez chuti a bez zápachu. Nebo nevím jak to vystihnout."
"No vystihlas to asi dobře, ale to nic nemění na tom, že jsi pitomá. Strašně pitomá."
"Já vím... neříkej mi to... No a taky je tu ještě David."
"Ten, co mu kupuješ ty trička, cédéčka a on s tebou chvíli je, a pak zmizí a zase se objeví?"
"Takhle o něm nemluv. Díváš se na to moc zjednodušeně."
"No pardon, zapoměla jsem. Je to nespoutaný umělec. To už je lepší?"
"Jsi jedovatá."
"Nejsem. Jen se na to nemůžu dívat, jak se v tom plácáš, milá sestro."
"Plácám, plácám. Ale jsou věci, které k životu potřebuješ. Když už víš, že existují. Třeba takové Kapské Město."
"Co to meleš? Jaký město? Řešíme tady tvoje úlety, co to má dělat s městem?"
"No, že když víš, že existuje, tak taky víš, že ho chceš vidět. Kdybych o něm nevěděla, tak na něj nebudu myslet."
"No, tomu ani trochu nerozumím. Mohla bys mi, vypatlaná sestro dát nějaký jiný, originálnější příklad k tomu, abych konečně pochopila, proč si tak vydatně kurvíš život s těma mizernejma chlapama? A když máš konečně vedle sebe někoho, kdo by tě nosil na rukách, tak jediný na co myslíš, je jak se ho zbavit?! Stačí mi na to úplně jednoduchá odpověď!"
"Neřvi na mě..."
"Já ne tebe neřvu."
"Ale řveš... Víš, jednou, když mi bylo asi 15, tak jsem se jedný cikánky, která s námi někdy chodila ven, ptala, jaký to je..."
"A co?"
"No sex, milování... Říkala, že je to jako na houpačce. Když se zhoupneš hodně vysoko, a pak padáš... Tak s Ivanem se nehoupu, nepadám. A nikdy se to nezmění..."
"Tak se budeš celej život plácat od houpačky k houpačce?"
"Asi budu. A co ty? Jak si na tom ty?"
"Mám dvě děti, jestli sis nevšimla."
"Všimla, máš na tričku nějakou omáčku, pod stolem rozdrcený sušenky a myslím, že jsi rok nebyla u holiče."
"No takže houpačka to nebude, spíš kolotoč..." usmála se Martina.
"A jsi takhle šťastná?"
"Jsem. Běž se podívat vedle do pokoje. Spí tam dva andělé."
"Dáme si čokoládu?"
"Jasně..."
