Zprávu akvária o touze hlavonožce po svobodě ochotně sdílela většina světových zpravodajství. Chobotnice, samec Inky, se prostě rozhodl, že už ho to v nádržce obklopené návštěvníky nebaví, a zřejmě se vrátil do moře. Odtud také původně pocházel: v roce 2014 byl dodán do zařízení v Napier rybáři, kteří ho omylem chytili u Pania Reef.
Jestli útěk skutečně proběhl tak, jak jej v rekonstrukci popisují správci zmíněného zařízení, není úplně jisté. Riskantní únikový manévr totiž zahrnoval protáhnutí se ošetřovateli nedovřenou skulinou krycí desky nádrže, dvoumetrový „seskok" do volného prostoru zázemí expoziční místnosti, překonání 2,5 metrů „suché“ podlahy v návštěvnickém prostoru a na konec protáhnutí se odkrytým odtokovým kanálkem. Ten byl se svým patnácticentimetrovým průměrem mnohem menší, než tělo chobotnice, ale to by zase tak nevadilo. Inky sice dosahoval velikosti fotbalového míče, ale když nemáte v těle žádné kosti, není ani úzký prostor žádnou překážkou.
Chobotnice se totiž dokáže protáhnout prakticky jakýmkoliv otvorem, kterým proleze i její zoban. Jestli se úzkým potrubím protlačil osmi metry k venkovní nádržce na nádvoří mezi budovami akvária (a tam si na něm pochutnali rackové), nebo patnácti metry ve směru přepadu vedoucího přímo do moře, se už asi nedozvíme. Stejně jako jestli mu na svobodu nepomohl nějaký sběratel nebo chovatel, případně nějaký návštěvník. Podstatné je, že druhý den namísto dvou vystavovaných chobotnic byla v akváriu jen jedna. A novozélandské Národní akvárium k tomu muselo zaujmout patřičné stanovisko. Vysvětlení vycházející z kombinace filmových scénářů Velký útěk, Vykoupení z věznice Shawshank a Hledá se Nemo naprosto zabralo.
K únikům zvířat ze zoologických zahrad a chovatelských zařízení do volné přírody tu a tam dochází. A nejsou to zrovna dobré zprávy - pro nikoho. Při útěcích dochází často ke zranění zvířat. Z pražské zoo nedávno ulétlo 18 ibisů skalních, všechny se je nakonec podařilo pochytat, jeden však zahynul na přežrání se. Zvířata zdaleka ne vždy mají to štěstí, že se navrátí do prostředí, jež by jejich přirozenosti vyhovovalo. Velké či jedovaté druhy navíc mohou ohrožovat i lidské životy. Příkladem může být rok 2012, kdy v zoologické zahradě v Kolíně nad Rýnem napadl tygr svojí ošetřovatelku a utekl z výběhu. Tygr byl na útěku zastřelen. Mnohem lepší konec měl útěk sněžného levharta, který o dva roky později utekl v liberecké zoologické zahradě. Zvíře bylo z neznámého prostředí vystresované a vyplašené. Ani jemu, ani žádnému návštěvníkovi zoo se nic nestalo.
Příběh Inkyho rozhodně není jediný slavný útěk, existuje řada pozoruhodných příběhů. Tlupa osmi malp chovaných v brazilské zoo, které se naučily s pomocí kamenů rozbíjet zámky mříží, mýval ze zooparku v Sommersetu, který si vyhloubil tunel na svobodu, nebo tučňáka číslo 337, který na jeden měsíc vyměnil tokijský Sea Life Park za mořskou zátoku. A co teprve Ken Allen, dospělý samec orangutana, kterému se ze zoologické zahrady v San Diegu podařilo uniknout hned třikrát a své finty naučil i ostatní orangutany.
Ne každý pohyb zvířete ale musí mít podobu útěku ven. Do původně nezabezpečeného výběhu nandankananské zoo v Indii se například z džungle proplížil tygr, kterému se servis bezpečného výběhu a pravidelné stravy vyloženě zalíbil. Překvapení tamních ošetřovatelů, když rázem měli o jednoho tygra navíc, pravděpodobně nebralo konce.
Videa:
Když uteče mandril, nevypadá to ještě nijak nebezpečně ...
ale když uteče gorila, je potřeba evakuovat celou zoo a zvíře uspat.
Na medojedy si ale jen tak někdo nepřijde.
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
