Jak se to dá všechno vůbec zvládnout? Pořádná psí smečka spotřebuje dost jídla, ale i času – veterinární prohlídky, očkování, trénování...
Teď je rok 2007 a já vlastním jednadvacet psích miláčků. Dalo by se říci, že se můj chov rozšiřuje geometrickou řadou. Nejprve to byla jedna Jovka, pak další dvě Róza a Korča, pak jsem si pořídila Heduš. Poté přišla první štěňata Anička s Eliškou a přibyla Tessy, Ajka a Pepina. No a následovala B-štěňata od Hedy a pak C-štěně Karel od Báry, D- štěňata a F-štěňata.
Zvládnout se to dá naprosto skvěle, ale ostatní věci se pak už stíhají dost špatně. Dokonce to dopadlo až tak, že jsem už ani neměla čas chodit do práce a zůstala jenom doma u psů. Nemůžu tvrdit, že jsem hned byla v naprostém klidu, a to jsem tenkrát měla asi jen 12 psů. Chvíli jsem se opravdu strachovala, co s námi vůbec bude, protože se vše sice nějak rýsovalo, ale dost nejasně. Ještě tenkrát sílily tlaky v místě, kde jsem bydlela a v podstatě jsem se odtamtud musela kvůli psům vystěhovat, protože moji spoluobčané nebyli z naší přítomnosti příliš odvázaní. Už tenkrát jsem se psy jezdila na firemní akce a dostali jsme i příležitost u filmu - nebo spíš u reklamy, a tak se pomalu začalo rozjíždět mé nejisté povolání velkomajitelky psího spřežení, žijící se svými psy v karavanu na pronajaté louce pod lesem, kde tenkrát nebylo vůbec nic, jen prostor, ve kterém nikomu nevadilo psí vytí a štěkání. Když o tom tak přemýšlím zpětně, bylo to tenkrát vážně dost drsné. Můj tehdejší partner ode mne utekl, protože mu to asi přišlo moc složité, a dnes mohu říci, že mne tím opravdu velice duševně podpořil, protože to už horší být nemohlo.
Dnes provozuji Musherskou školu, spolupracuji s německou cestovní kanceláří, která mne celou zimu zásobuje skvělými lidmi. Občas jedeme na nějakou tu reklamu, nebo firemní akci a vše funguje naprosto skvěle.
Najdeš si čas i sama na sebe? Vyjedeš si někam bez pejsků na dovolenou? Nebo jsi jejich „maminka“ která se od svých čtyřnohých dětiček nechce, nebo ani nemá chuť odtrhnout?
Bude to spíš ta druhá varianta. Já prostě bez psů nikam nejezdím a když už musím, tak jsem z toho většinou velmi nervózní. Dovolené se tedy snažím koncipovat ve stylu „celozávodní“ dovolená, prostě tak, že jedeme všichni. Vloni jsme absolvovali dovolenou ve Finsku. Tam jsem s pejsky ujela asi 380 km po zamrzlých jezerech. Letos jsme už trávili v únoru deset dní v Itálii na závodech a na podzim se chystám do Dánska, také na závody a jsem tam pozvaná od přátel na pár dní. Samozřejmě, že jedu k lidem, kteří mají také psy a plánujeme společné tréninky na pobřeží Severního moře. Prý tam mají nekonečné pískové pláže, kde je písek tvrdý jak beton a psům se po něm krásně běží. Už se na to moc těším.
Z celého mého vzdělání si nejvíce cením toho, že jsem se naučila anglicky. Díky této maličkosti mám vlastně otevřený svět přátel po celém světě, kteří mají stejného koníčka. Je to naprosto úžasné a nádherně si to užívám.
Kolik psů zapřaháš při závodech k saním?
Na závodech jezdím většinou s osmi psy. Letos budu mít už slušnou desítku, ale u té osmičky zůstanu. Až budu velká holka, tak je tu kategorie se 14 psy, ale to při závodech nad 1000 km. A tak velká holka ještě nejsem, protože to se jedná o závody na Aljašce. Taky je pěkné mít nějaký ten sen do budoucnosti.
Tví krásní čtyřnozí přátelé se zúčastnili i mnoha soutěží a filmového natáčení. Na co z těchto událostí ráda vzpomínáš?
Tak výstavy a filmování to je úplně jiný svět. Filmování mám moc ráda, pokud po nás nechtějí nějaké naprosté zběsilosti. Je to tak, že se tím dostávám do světa show byznysu a mohu to jen s otevřenou pusou sledovat. Je to svět, ke kterému běžní smrtelníci vzhlíží jako k nějakému božstvu, které se objevuje na televizních obrazovkách. A je úžasné vidět, jak to funguje. Na natáčení miluji Catering, možnost jíst všechno z těch všech dobrot, co vám pořád servírují. Vidět všechny ty úžasný lidi, co se objevují na billboardech, v časopisech a v televizi. A samozřejmě skvělé peníze, které umocňují vše pozitivní.
Čím nejraději chválíš své psy?
Moji psi mají nejraději drbání, a pak samozřejmě cokoliv k jídlu. Možná to i upřednostňují v opačném pořadí. Já pamlsky normálně nepoužívám, akorát snad u filmu, a to pak zabírají piškoty, anebo salámky.
Na jaké závody se v nejbližší době chystáš?
Po letošním výletě do Itálie, kde jsem vyhrála mistrovství Evropy na dlouhou trať v čistokrevných psech, jsem přišla na to, že tady dole v Evropě nemám s kým závodit. Netvrdím, že jsem tak výjimečně dobrá, ale je to tím jaké mám psy a jak s nimi trénuji a také i vzhledem ke sněhovým podmínkám letošní zimy.
Rozhodla jsem se pro příští rok, že pojedu konečně na pořádné, velké závody. Takovéto závody se jezdí na Aljašce, na což nemám peníze, a nebo ve Skandinávii. Už mnoho let s obdivem sleduji na internetu závodníky bojující na trati 500 a 1000 km na norském závodě jménem Finnmarkslopet (www.finnmarkslopet.no). Letos mne napadlo, proč já tam vlastně nejedu, vždyť to není až tak nedosažitelné. Takže 10. března 2008 budu v norké Altě startovat na 500 km. Mým cílem bude závod dokončit. Vyhrát pravděpodobně budu muset přijet až někdy příště…
Pro mne to momentálně znamená, že musím začít vše připravovat: veterinární krevní testy pro vstup do Norska, nějaké sponzory, vybavení a veškerý nutný materiál, no a hlavně na ten závod natrénovat jak sebe, tak i psy. Mám obavu, že to bude pěkná dřina.
Je mi jasné, že v Norsku nevyhraju, ale je pěkné mít nějaký cíl, a pro ten něco dělat. Pak aspoň můžu mít pocit, že dělám něco smysluplného. A teď mne napadlo něco oduševnělé: Smyslem cesty není cíl, ale cesta. A nebo tak nějak…
Pokud si chcete prohlédnout skvělou fotogalerii psů husky a dozvědět se něco o možnosti zkusit si zajezdit s nefalšovaným psím spřežením, mrkněte na www.huskies.cz
Teď je rok 2007 a já vlastním jednadvacet psích miláčků. Dalo by se říci, že se můj chov rozšiřuje geometrickou řadou. Nejprve to byla jedna Jovka, pak další dvě Róza a Korča, pak jsem si pořídila Heduš. Poté přišla první štěňata Anička s Eliškou a přibyla Tessy, Ajka a Pepina. No a následovala B-štěňata od Hedy a pak C-štěně Karel od Báry, D- štěňata a F-štěňata.
Zvládnout se to dá naprosto skvěle, ale ostatní věci se pak už stíhají dost špatně. Dokonce to dopadlo až tak, že jsem už ani neměla čas chodit do práce a zůstala jenom doma u psů. Nemůžu tvrdit, že jsem hned byla v naprostém klidu, a to jsem tenkrát měla asi jen 12 psů. Chvíli jsem se opravdu strachovala, co s námi vůbec bude, protože se vše sice nějak rýsovalo, ale dost nejasně. Ještě tenkrát sílily tlaky v místě, kde jsem bydlela a v podstatě jsem se odtamtud musela kvůli psům vystěhovat, protože moji spoluobčané nebyli z naší přítomnosti příliš odvázaní. Už tenkrát jsem se psy jezdila na firemní akce a dostali jsme i příležitost u filmu - nebo spíš u reklamy, a tak se pomalu začalo rozjíždět mé nejisté povolání velkomajitelky psího spřežení, žijící se svými psy v karavanu na pronajaté louce pod lesem, kde tenkrát nebylo vůbec nic, jen prostor, ve kterém nikomu nevadilo psí vytí a štěkání. Když o tom tak přemýšlím zpětně, bylo to tenkrát vážně dost drsné. Můj tehdejší partner ode mne utekl, protože mu to asi přišlo moc složité, a dnes mohu říci, že mne tím opravdu velice duševně podpořil, protože to už horší být nemohlo.
Dnes provozuji Musherskou školu, spolupracuji s německou cestovní kanceláří, která mne celou zimu zásobuje skvělými lidmi. Občas jedeme na nějakou tu reklamu, nebo firemní akci a vše funguje naprosto skvěle.
Najdeš si čas i sama na sebe? Vyjedeš si někam bez pejsků na dovolenou? Nebo jsi jejich „maminka“ která se od svých čtyřnohých dětiček nechce, nebo ani nemá chuť odtrhnout?
Bude to spíš ta druhá varianta. Já prostě bez psů nikam nejezdím a když už musím, tak jsem z toho většinou velmi nervózní. Dovolené se tedy snažím koncipovat ve stylu „celozávodní“ dovolená, prostě tak, že jedeme všichni. Vloni jsme absolvovali dovolenou ve Finsku. Tam jsem s pejsky ujela asi 380 km po zamrzlých jezerech. Letos jsme už trávili v únoru deset dní v Itálii na závodech a na podzim se chystám do Dánska, také na závody a jsem tam pozvaná od přátel na pár dní. Samozřejmě, že jedu k lidem, kteří mají také psy a plánujeme společné tréninky na pobřeží Severního moře. Prý tam mají nekonečné pískové pláže, kde je písek tvrdý jak beton a psům se po něm krásně běží. Už se na to moc těším.
Z celého mého vzdělání si nejvíce cením toho, že jsem se naučila anglicky. Díky této maličkosti mám vlastně otevřený svět přátel po celém světě, kteří mají stejného koníčka. Je to naprosto úžasné a nádherně si to užívám.
Kolik psů zapřaháš při závodech k saním?
Na závodech jezdím většinou s osmi psy. Letos budu mít už slušnou desítku, ale u té osmičky zůstanu. Až budu velká holka, tak je tu kategorie se 14 psy, ale to při závodech nad 1000 km. A tak velká holka ještě nejsem, protože to se jedná o závody na Aljašce. Taky je pěkné mít nějaký ten sen do budoucnosti.
Tví krásní čtyřnozí přátelé se zúčastnili i mnoha soutěží a filmového natáčení. Na co z těchto událostí ráda vzpomínáš?
Tak výstavy a filmování to je úplně jiný svět. Filmování mám moc ráda, pokud po nás nechtějí nějaké naprosté zběsilosti. Je to tak, že se tím dostávám do světa show byznysu a mohu to jen s otevřenou pusou sledovat. Je to svět, ke kterému běžní smrtelníci vzhlíží jako k nějakému božstvu, které se objevuje na televizních obrazovkách. A je úžasné vidět, jak to funguje. Na natáčení miluji Catering, možnost jíst všechno z těch všech dobrot, co vám pořád servírují. Vidět všechny ty úžasný lidi, co se objevují na billboardech, v časopisech a v televizi. A samozřejmě skvělé peníze, které umocňují vše pozitivní.
Čím nejraději chválíš své psy?
Moji psi mají nejraději drbání, a pak samozřejmě cokoliv k jídlu. Možná to i upřednostňují v opačném pořadí. Já pamlsky normálně nepoužívám, akorát snad u filmu, a to pak zabírají piškoty, anebo salámky.
Na jaké závody se v nejbližší době chystáš?
Po letošním výletě do Itálie, kde jsem vyhrála mistrovství Evropy na dlouhou trať v čistokrevných psech, jsem přišla na to, že tady dole v Evropě nemám s kým závodit. Netvrdím, že jsem tak výjimečně dobrá, ale je to tím jaké mám psy a jak s nimi trénuji a také i vzhledem ke sněhovým podmínkám letošní zimy.
Rozhodla jsem se pro příští rok, že pojedu konečně na pořádné, velké závody. Takovéto závody se jezdí na Aljašce, na což nemám peníze, a nebo ve Skandinávii. Už mnoho let s obdivem sleduji na internetu závodníky bojující na trati 500 a 1000 km na norském závodě jménem Finnmarkslopet (www.finnmarkslopet.no). Letos mne napadlo, proč já tam vlastně nejedu, vždyť to není až tak nedosažitelné. Takže 10. března 2008 budu v norké Altě startovat na 500 km. Mým cílem bude závod dokončit. Vyhrát pravděpodobně budu muset přijet až někdy příště…
Pro mne to momentálně znamená, že musím začít vše připravovat: veterinární krevní testy pro vstup do Norska, nějaké sponzory, vybavení a veškerý nutný materiál, no a hlavně na ten závod natrénovat jak sebe, tak i psy. Mám obavu, že to bude pěkná dřina.
Je mi jasné, že v Norsku nevyhraju, ale je pěkné mít nějaký cíl, a pro ten něco dělat. Pak aspoň můžu mít pocit, že dělám něco smysluplného. A teď mne napadlo něco oduševnělé: Smyslem cesty není cíl, ale cesta. A nebo tak nějak…
Pokud si chcete prohlédnout skvělou fotogalerii psů husky a dozvědět se něco o možnosti zkusit si zajezdit s nefalšovaným psím spřežením, mrkněte na www.huskies.cz
