O víkendu 20. – 21. července se v podhradí Kunětické hory nedaleko Pardubic odehrál hudební festival. I když je to poměrně známá turistická lokace, dostat se tam bez automobilu není až zas taková legrace. Jelikož selhaly veškeré spoje z Pardubic, zvolily jsme, já a moje kamarádka, variantu stop. Ano ano vím, není to dvakrát rozumné, ale co jsme měly dělat? U benzinové pumpy vyslyšel naše nářky jeden pán a vyzval nás, ať naskočíme. Dojely jsme tedy na Kunětickou Horu v černém cadilaku s pánem, co vypadal podezřele, ale byl vcelku sympatický.
V porovnání s jinými letními festivaly, se nám zdál tento festival malý, ale útulný. Navíc v romantickém prostředí pod hradní dominantou. Stan jsme rozbalily přímo pod skálou a zabydlely se. Pak už jen zbývalo: „Hurá!!! Jdem se bavit!!!“
Na dvou pódiích vystoupilo za dva dny devatenáct skupin a interpretů nejrůznějších žánrů. Hlavním dnem byla samozřejmě sobota. Počasí přálo náramně, možná až moc. Slunce totiž pařilo jak o závod, ale přesto se lidé jen líně nepovalovali ve stínu a šli si i zatančit. Osvěžovala je přitom hasičská jednotka z nedalekého Hradiště mohutným kropením.
V areálu se potuloval herec Jan Budař a nevím, jestli jsem vypadala nějak směšně, ale kdykoli jsme se potkali, ze široka se na mě smál.
Sobotní odpoledne začalo v duchu bigbítu ve znamení Hudby Praha a pomalu se překlenulo přes rockově popové Wohnout a Divokej Bill, až k popové Anetě Langerové a kapele Kryštof. Nevím, jestli se moje tělo nastavilo na nějaký ochranný režim, ale během vystoupení kapely Kryštof jsem usnula. Probudila jsem se ve stanu úplně sklouznutá dole. Z toho plyne poučení, nestavte si stan z kopce!
Večer pak přišel s trochu drsnější Vypsanou Fixou, Michle’s Uncle a elektropunkovými Moimir Papalescu nad The Nihilists. Jelikož mám pro posledně zmíněné kapku slabost, rozhodla jsem se, že nutně potřebuji jejich trsátko. A tak jsem si spokojeně odnesla do stanu trsátko Georgie Denis 0,75 modré barvy a celý svět byl krásný.
Úplně poslední kapelou, která zakončila celý festival byla Galia Mesiah. Všechny kapely měly hodinová vystoupení, což na většině velkých festivalů vůbec není zvykem, obvykle se hraje kolem třiceti až čtyřiceti minut, jen hlavní hvězdy dostávají větší prostor.
Festival České hrady neláká návštěvníky na žádnou zahraniční superhvězdu, předkládá, co se v našich luzích a hájích urodilo, snaží se o stylovou pestrost a hlavně pohodu. Dokonce i členové ochranky nebyli v klasických černých uniformách, ale v červených tričkách, a dokonce někteří i vesele tančili. Všude byla spousta dětí, které se zdá se, dobře bavily, hlavně na Anetě Langerové. Zkrátka počasí se povedlo, kapely nezklamaly, všeho byl dostatek… no náramně vydařený večírek. Doufám, že se organizátorům podaří udržet stejnou atmosféru i na dalších místech a v dalších letech.
V neděli jsme zabalily stan, v hospůdce v podhradí jsem si daly polévku gulášovku, a jelikož nám jel autobus, nemusely jsme na stopa. I když… ale i tak bylo o čem vyprávět.
