"Jaké to asi tak může být v muzeu sexu", říkala jsem si při procházce na Staroměstské náměstí. Zahlédla jsem totiž křiklavou výlohu s červeným designem a spoustou světla. Nachází se v pražské Melantrichově ulici a netrvalo dlouho a má zvědavost zvítězila. Zašla jsem se podívat na prastaré nástroje lásky, i když většina z nich vypadala jako mučidla.
Muzeum se nachází v budově ze 17.století na ploše jejích tří pater. Sbírka předmětů pochází z celého světa a je prý "jedinou expozicí mechanických erotických zařízení, jejichž smyslem je přinášet rozkoš a umožňovat zvláštní a neobvyklé polohy při souloži."
Poslechněte si ale, jak to tam ve skutečnosti probíhá.
Nejdříve narazíte na příjemnou pokladní (jak jinak než v červeném tričku), která se tváří jako když prodává vstupenky do Technického muzea. O zde vystavovaném artiklu však ví vše, a také o jeho obdivovatelích. Všechny prostory jsou snímány kamerami, po prohlídce jsem se příliš nedivila. Zaplatila jsem 150,- Kč vstupného a to jsem ještě měla kliku. Nejste-li student nebo nevlastníte-li novinářskou placku, dáte ještě o stovku více.
I vyrazila jsem přes turniket, který připomínal vstup na vlek. Protočila jsem se cvaknutím vstupenky a ocitla se v prvním sále mezi různými obleky a korzety. Dlouhými košilemi s různými dírkami navíc a barevnými sexy korzety jsem prošla až do promítacího sálu, kde běžel černobílý film. A v něm postavy, které připomínaly (vlastně jimi i byli) herce z němých filmů. Akorát se tito oddávali sexy hrátkám a dle jejich doby nebyli tito žádnými modely či modelkami. Tu špek navíc, tu neoholeno a tak dále. V sále se nabízely židle jak v malém kině, no raději jsem si přečetla následující informační text:
...Máme radost, že vám můžeme představit dva španělské pornografické filmy natočené kolem roku 1925, které svou jemnou perverzností odrážejí zvrácený vkus španělské vládnoucí vrstvy té doby.
Říká se, že tyto dva filmy byly natočeny na osobní objednávku krále Alfonse XIII., jenž byl dědečkem současného krále Juana Carlose a, spolu se svými dvořany, rovněž velkým milovníkem těchto "radovánek pro veselé deštivé večery".
Ve filmech vystupuje několik režisérových osobních přátel s několika pouličními prostitutkami z barcelonské čínské čtvrti.
"Zpovědník aneb farářovo požehnání".
Farář, za cílem uspokojit své prostopášné choutky, přesvědčuje své kajícnice, že jim může být odpuštěno, pouze pokud se podrobí jeho přáním. Nutí je být nahé a využívá přitom jejich zranitelnosti.
"Dámský kabinet".
Starý příběh o lékaři, který zneužívá své pacientky. Lékařova manželka se mstí tím, že souloží s jeho sluhou a s komornou. V tomto filmu můžeme zhlédnout, a to i podle názoru odborníků, jednu z vůbec prvních milostných scén ve třech v dějinách pornografického filmu. To, že se nám oba filmy dochovaly, je hotový zázrak. Filmotéka ve Valencii, která se zabývala jejich zrestaurováním, mlčí o historických náhodách, které jim umožnily přečkat bouřlivá období republiky, občanské války i španělského frankismu.
Se zvláštním potěšením vás tedy zveme ke zhlédnutí těchto filmů a doufáme, že vám udělají stejnou radost, s jakou jsme my tyto dvě perly pornografické kinematografie objevili.
U kina byl i závěs, člověk si mohl navodit dojem soukromí. Proto asi ty kamery.
Vyšla jsem po schodech do prvního patra, kde jsou v převážné většině vystaveny různé mechanické a důmyslné stroje. Najdete zde pásy cudnosti jak pro ženy, tak pro muže, dále jakési elektronické zařízení, které se údajně na noc připojovalo na penisy mladých mužů. Při ztopoření dalo rodičům na vědomí, že se děje něco nepatřičného. Dále jsou zde různá křesla a lavice s okovy, řemínky a různými stupátky. U nejednoho z nich je napsáno, že byly nalezeny kdesi na venkově. Jedná se tedy o originální lidovou tvořivost.
Ve třetím patře jsou již "jen" různé sexuální pomůcky, zde to vypadá spíše jako v sexshopu. Najdete zde sadomosochistické potřeby včetně stěn s mnoha pásy na dokonalé znehybnění těla, a pocit strachu a úzkosti, který snad takto nezaměřený jedinec snad může v posledním patře muzea mít, dokreslují kožené kukly. Některé mají otvory na oči, některé jen na pusu, některé jsou zcela bez. To mi tak nějak stačilo.
Při odchodu jsem se ptala sympatické pokladní, zda sem také chodí Češi. Prý jen velmi zřídka, většinou po zveřejnění nějaké zprávy v mediích. V ten moment se dovnitř nahrnula skupinka Japonců, kteří vděčně pobrali nabízené letáčky a už pelášili dál. Zřejmě šlo o zájezd typu Evropa za tři dny a času nebylo nazbyt. Ale myslím, že když snad půjdete Melantrichovou ulicí a právě nebudete vědět, kam vyvést svou slečnu, zkuste ji tam zatáhnout. Přesvědčíte-li ji, bude váš den včetně večera jistě o něco pestřejší.
www.sexmachinesmuzeum.com
Jak je v muzeu sexu
06.12.2005
"Jaké to asi tak může být v muzeu sexu", říkala jsem si při procházce na Staroměstské náměstí. Zahlédla jsem totiž křiklavou výlohu s červeným designem a spoustou světla. Nachází se v pražské Melantrichově ulici a netrvalo dlouho a má zvědavost zvítězila.
Autor: Jindřiška Kleknerová
:: Fotogalerie ::
