Jak se zrodil kalendář

Bez kalendáře se lidé obešli naposledy před pěti tisíciletími. Rozvoj civilizace přinesl nutnost pořizovat záznamy o uplynulých dnech a plánovat budoucnost. Pravidla pro počítání času bylo třeba sjednotit.

V dobách nejstarších civilizací lidé určovali běh dnů a let podle fází měsíce. Vznikl nejstarší lunární kalendář doložený v babylonské říši okolo roku 3500 př. n. l. Nový den v něm začínal večerem ve chvíli, kdy bylo možné na obloze poprvé spatřit měsíc. Počátkem nového měsíce pak byl oka­mžik, kdy se na obzoru po temné fázi znovu objevil první srpek nového měsíce.
Měsíční cykly jsou pravidelné a trvají 29,5 dne. První babylonský kalendář měl proto vždy střídavě dvacet devět a třicet dnů a trval dvanáct měsíců, což je délka jednoho lunárního roku. Byl tu však problém. Lunární rok trvá 354 dní, ale sluneční rok vycházející z pohybu Země okolo Slunce je o jedenáct dní delší, trvá 365,25 dne. Ve starověku to příliš nevadilo. Jak velká to může být komplikace, se ukázalo až později.

STAROVĚK
Lunární kalendář babylonského typu časem přejali starověcí Římané. Provedli v něm jednu důležitou úpravu – počet měsíců v roce snížili z dvanácti na deset. Rok začínal na jaře a končil v zimě. Měsíce získaly jména podle římských bohů a číslice označující jejich pořadí. Pátým měsícem byl Quintilis, šestým Sextilis. Září bylo sedmým měsícem, získalo tedy jméno September. Stejně tak dostal jméno říjen, listopad a prosinec (October, osmý měsíc, November, devátý měsíc a December, desátý měsíc).

Podle legendy byl zakladatelem tohoto římského kalendáře král Romulus v době, kdy založil Řím. Bylo to v roce 753 před naším letopočtem, ale pro Římany to byl rok nula. Všechna data se počítala od založení Říma – Ab Urbe Condita, zkráceně AUC.

Desetiměsíční kalendář byl ne­praktický. Neshodoval se s fázemi Měsíce, slunečním rokem a časem ani s ročními obdobími. Krátce po vzniku kalendáře proto byly přidány další dva měsíce, jména měsíců zůstala ve větší míře zachována a v moderních jazycích se používají dodnes.

CAESARŮV PŘÍNOS
V roce 46 př. n. l. se kalendář lišil od průběhu ročních období o devadesát dní. Julius Caesar se poradil s astronomy, mezi nimiž nechyběl proslulý Sosigenes z Ale­xandrie, a ti mu navrhli zcela opustit lunární cykly a počítat čas podle Slunce. Délka slunečního roku v délce přibližně 365,25 dne (přesněji 365 dní, 5 hodin a 49 minut) byla známa již od roku 330 př. n. l., kdy ji vypočítal řecký astronom Kallippos. Nejčastěji se měřila podle jarní rovnodennosti, kdy Slunce stojí přímo nad zemským rovníkem a délka dne a noci je stejná.

Rok 46 př. n. l. vešel do římských dějin jako rok zmatku. Caesar se rozhodl přejít na solární kalendář tak, že dočasně prodloužil délku stávajících dvanácti měsíců a k nim přidal ještě dva další. Rok v tomto jediném případě trval 445 dní, což mnozí Římané velmi těžko chápali.
V následujícím roce už kalendář plně odpovídal ročním dobám. Zrodil se juliánský kalendář. Jeho rok měl 365 dní, byl tedy o necelých šest hodin kratší než sluneční rok. Caesar tuto nerovnost vyřešil zavedením přestupného roku, který se opakoval každé čtyři roky a byl o jeden den delší.

Juliánský kalendář se osvědčil, ačkoli byl o jedenáct minut delší než skutečný rok. Tak malého rozdílu si nikdo nepovšiml, protože jeden den navíc by rok počítaný podle juliánského kalendáře získal až po 131 letech.

ŘEHOŘOVY REFORMY
Záhy po nástupu křesťanství se církevní představitelé museli vypořádat s otázkou, kdy mají slavit Velikonoce. Roku 325 n. l. na shromáždění v Nikaji v dnešním Turecku se shodli, že velikou noc budou slavit vždy první neděli po prvním úplňku následujícím po dni jarní rovnodennosti, který toho roku připadl na 21. březen.

Uplynulo několik století a pro­b­lém Velikonoc bylo nutné řešit znovu. V polovině šestnáctého století se den jarní rovnodennosti podle juliánského kalendáře vzdálil od 21. března o deset dní. Katolická církev oslovila papeže Řehoře XIII., aby zjednal nápravu. Papež se stejně jako kdysi Caesar poradil s astronomy a roz­hodl se vrátit rovnodennost na 21. březen. Zkrátil měsíc říjen o deset dní, ponechal přestupné roky s výjimkou těch, kterými končilo století. V takovém případě byl jeden den navíc přidán jen u roku, který byl dělitelný číslicí 400. Přestupným rokem tak byl rok 1600, ne však léta 1700, 1800 a 1900. Řehořem prosazené schéma bylo tak přesné, že se lišilo od skutečného roku o pouhou půlminutu. Takový kalendář by mohl fungovat až do roku 2880, kdy by bylo třeba opět provést opravu a přidat jeden den. Gregoriánský kalendář (Řehoř = Gregor) byl na světě.

ROK BEZ VÁNOC
Řehořova reforma byla provedena v době, kdy Evropou zmítaly náboženské války. Většina katolických zemí včetně Itálie, Španělska, Portugalska nebo Polska gregoriánský kalendář přejala. Protestantské státy se k papežskému vynálezu stavěly rezervovaně. Nezbývalo jim než opět uměle krátit roky, což mívalo pozoruhodné následky.

V roce 1582, v době zavedení gregoriánského kalendáře, byli například obyvatelé dnešní Belgie zcela připraveni o Vánoce. Ulehli 21. prosince 1582 a vzbudili se 1. ledna 1583. Sváteční dny musely být obětovány ve prospěch srovnání kalendáře se slunečním rokem.

Mnoho protestantských států přijalo gregoriánský kalendář v le­tech 1700 a 1701, Velká Británie a její kolonie včetně amerických v roce 1752. Tou dobou bylo z ro­ku nutné odstranit jedenáct dní. Po středě 2. září 1752 následoval čtvrtek 14. září 1752. Ačkoli v tomto případě lidé nepřišli o žá­d­né svátky, ztráta dní vyvolala velké pozdvižení a někde i pouliční nepokoje.

SOUČASNOST
Současný kalendář používá velká část zemí světa, ne však všechny. Islámské země se dodnes drží lunárního kalendáře tak, jak byl běžný ve starověku. Měsíce stejného jména se v islámském kalendáři stěhují po různých ročních obdobích. Nový rok se například každých sedmnáct let přesune ze zimy do léta.

V Egyptě byly donedávna užívány solární kalendáře založené na pozorování hvězdy Sirius a pe­riodách rozvodnění Nilu. Židé odvozují počátek svého kalendáře ode dne stvoření světa, k němuž mělo dojít v roce 3761 př. n. l. Délka roku podle hebrejského kalendáře může být 353, ale také až 385 dnů. V dnešním Izraeli se tradiční hebrejský kalendář používá vedle civilního gregoriánského ke stanovení náboženských svátků a jiných událostí. Dvojí kalendář, tradiční a gregoriánský, dnes stojí vedle sebe také v Indii a v Číně.

Délka roku se již neodvozuje od oběhu Země okolo Slunce, ale stanovuje se pomocí atomových hodin. Jeden den roku odpovídá oscilaci izotopu cesia Cs 133, k níž dojde 290 091 200 500 000 000krát. Je to přesnější určení délky roku, než je skutečná doba oběhu Země. Aby se obě hodnoty srovnaly, musí se atomovými hodinami měřený kalendářní rok jednou za několik let opravit přidáním jedné sekundy navíc. (hh)

REVOLUČNÍ KALENDÁŘ
V roce 1793 byl ve Francii vyhlášen nový republikánský kalendář. Jeho počátkem, rokem 1, byl předchozí rok 1792, rok nula se nepočítal. Každý z dvanácti měsíců dostal nový název podle charakteru roč­ního období (germinal – měsíc rašení, thermidor – měsíc parna, brumaire – měsíc mlh). Každý měsíc měl třicet dnů rozdělených na tři desetidenní týdny, devět dnů bylo pracovních, jeden odpočinkový. Ke gregoriánskému kalendáři se Francie vrátila v roce 1806 za Napoleonovy vlády. Roku 1871 revoluční kalendář nakrátko vzkřísila Pařížská komuna.

Zdroj: 100+1