Nápad z UCLA se řadí mezi ty do detailu propracované. Ne nadarmo jejich studii otiskl i prestižní žurnál Nature, který se snílkovským tématům vyhýbá. A už sama myšlenka, že by k pokrytí celosvětové spotřeby ryb vlastně stačila jen plocha odpovídající přibližně rozměrům Michiganského jezera je prostě atraktivní. Nejprve ale několik čísel: Organizace pro zemědělství a výživu (FAO) uvedla ve své statistické ročence, že roku 2016 byl poprvé překonán spotřební práh dvaceti kilogramů rybího masa na osobu, respektive na obyvatele planety Země. Ve hře je tedy něco kolem 73,8 milionů tun rybiny, což mimo představuje tržní komoditu v ceně zhruba 148 miliard dolarů.
Ne všude se rybám holduje stejně, a prim ve spotřebě mají obyvatelé přímořských oblastí. V řadě takových regionů světa tvoří rybí maso zásadní část jídelníčku. S popularitou ryb souvisí ještě dva fakty. V řadě oblastí, kde jsou ryby intenzivně konzumovány, je to často jediný dostupný zdroj živočišných bílkovin. Druhý fakt pak odráží trend zdravého životního stylu: mořské ryby ve vnitrozemí se nyní jí častěji, protože jsou považovány nejen nutričními specialisty za zdravější. Ryby jsou prostě velký byznys, s velkým potenciálem do budoucna. Limitou dalšího růstu je ale přetěžení, či spíše přelovení oceánů.
Z těch druhů, které jsou lidmi konzumovány, je nyní 57 % ve stavu přelovení. Jejich populační počty soustavně klesají. A dalších 30 % druhů konzumovaných ryb je nyní buď ve fázi akutního přelovení, nebo se po prodělání výrazného populačního propadu teprve vzpamatovávají. A právě z této situace “těží“ svůj potenciál práce z UCLA. Ta navrhuje příbřežní rybochovná zařízení jako krok, který by umožnil plné obnovení populací ryb v oceánech, a přitom nebral lidem zdroj potravy. Akvakultury, systémy řízené produkce ryb (a korýšů) nejsou rozhodně nic nového.
Ale způsob, jakým lidé UCLA tuto osvědčenou myšlenku uchopili, originální je. Namísto budování takových zařízení v zálivech, ústích řek nebo stísněné mezi ostrovy navrhují přesun rybochovných zařízení na otevřené moře. Sice stále na dohled pobřeží, na pevninských šelfech, ale přesto na větší hloubce. Ta by ostatně také umožnila zvýšit objem celé produkce. Jenže kde se do toho pustit? Kapitál a technologii drží pod palcem především Evropa a Severní Amerika. Produkce v jim blízkých mořích zdaleka nedosahuje takového výkonu.
Navíc by tu rybí chovy narazily na bariéru vícenákladů souvisejících s dodržováním nejrůznějších legislativních norem. Rybí farmy v mělkých mořích jsou totiž poněkud znečišťujícím faktorem. Proto tým vedený Peterem Kareivou a Rebbecou Gentry hledali místo, kde by se dostatečná hloubka vody odrazila ve snížení environmentálních dopadů takové velkokapacitní produkce. V potaz brali také biologické nároky 180 druhů nejčastěji konzumovaných ryb. Díky tomu jim z globální mapy potenciálních chovných lokalit vypadala řada míst. Ta znečištěná haváriemi, v dosahu potenciálního znečištění z ropných plošin, nebo ta lodní dopravou příliš frekventovaná.
Výsledek byl poměrně překvapivý. Z hodnocení se “vylouplo“ několik regionů, jako například pobřeží Guineji v Africe, Bangladéše v Asii či u jihoamerické Uruguaji. Tyto země představují “zlatý střed“ z poptávaných parametrů. A jako z udělání většinou leží na dohled dalším zemím (pokud jimi nejsou samy), které se nejvíce potýkají s rostoucí populací a problémem nasytit hladovějící. Jim blízké země, jako například Argentina, Indonésie nebo Indie, v sobě navíc nesou příslib ideálního a stabilního odbytiště. Produkce by tak mohla probíhat ideálně přímo v místech spotřeby, a současně by z nyní ekonomicky slabších zemí mohla udělat světové producenty ryb.
“Ze začátku by něco takového bylo pochopitelně nákladné, a klasický mořský rybolov by ještě dlouho hrál prim,“ říká Kareiva. “Postupně by ale tlak na rybí populace v oceánech ustával, protože rybochovy akvakultur jsou konkurenčně lepší.“ Rozvolněné tempo nástupu rybích akvakultur by zároveň dalo čas rybářům přizpůsobit se změně trendu. “Potřebujeme prostě najít další zdroj proteinů pro nasycení rostoucí lidské populace, ale rybí populace jsme už přetěžili. Tato studie ukazuje, že pěstování ryb v oceánech může hrát velkou roli ve výživě lidí, aniž by to vedlo k další degradaci oceánů nebo přelovení volně žijících druhů ryb.“
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
Jak uživit svět? Řešením mohou být příbřežní rybochovy
11.09.2017
Odborníci z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) tvrdí, že nejlepší řešení skýtá rybí maso. Ovšem ne to volně nalovené v mořích, ale spíše vypěstované v příbřežních rybochovných zařízeních. Relativně malá plocha, zabírající jen něco kolem 0,025 % povrchu oceánů, pokrytá těmito intenzivními procesně-produkčními jednotkami, by dokázala pokrýt celosvětovou spotřebu. Informuje o tom server Nature.
