Zcela první novinářská projekce filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště byla naplánována na jedno zářijové páteční odpoledne.
Podle pozvánky účast přislíbili Jan Budař, Richard Krajčo, Magdaléna Borová, producent Čestmír Kopecký a režisér Vladimír Morávek. Na Jana Budaře jsem měla velký zálusk, zakoupila jsem si dokonce zbrusu nový diktafon, a dychtivě vykročila na projekci tolik očekávaného filmu.
Přicházela jsem ke kinu Evald a jak už se mi tak stává, zahlédla jsem ihned svůj cíl. (Při mé úplně první novinářské projekci, jsem se srazila ve dveřích s mým „favoritem“, kritikem Tomášem Baldýnským.)
Jan Budař právě přicházel, tedy rychlými kroky a s hlavou skloněnou kopíroval zdi budovy a dovedně budil dojem, že tam vůbec není a že to vlastně není on…
Novináři přišli všichni, kinosál byl naplněn k prasknutí. Fotografové cvičně cvakali do prázdna a netrpělivě postávali v uličce.
Konečně to začalo
Upoutávky na film se objevily na plátně, před námi, prvními diváky filmu, se v krátkých a vtipných scénách míhali: Budař, Krajčo, Zagorová, Gott, Zázvorková. Začínali jsme se těšit na film, uvelebovali se v křeslech. Jenže najednou se opět rozsvítilo. Před nás nastoupil celý tvůrčí klan a pan Morávek řekl přibližně toto: „Chtěli bychom se vám hrozně, hrozně, hrozně (to řekl asi 7krát) omluvit, jelikož se film nestihl dodělat. Pracujeme ve dne v noci, já sám už tři noci nespal, ale nestihli jsme to. Honza Budař, který je autorem hudby, stále není spokojen – hudba u jedné scény není dostatečně tklivá. Tak nám to promiňte…“
Následovalo čtení Morávkových zápisků z natáčení. Většinu novinářů čtení veselých příhod z natáčení nepromítnutého filmu pobavilo, a tak byla pohroma v podobě uražených zástupců medií zažehnána.
Shledala jsem celou akci jako vcelku uspokojivou
Režisérovi zápisky byly nejen zábavné. Kromě toho, že zmínil obvyklé trable s financemi a dozvěděli jsem se tak, že celý štáb jedl kolínka s rajskou nebo se strouhankou (rohlíků zbylo dost z natáčení Nudy v Brně), byla řeč i o Stelle Zázvorkové. A byla to řeč dojemná a adekvátní.
Byli vyznamenáni
Stella Zázvorková byla stoprocentní dámou i ve svých posledních dnech. Režiséra oslnila svou nonšalancí, se kterou požadovala vyškrtnutí slov „stará a hluchá“, jenž měla popisovat její roli. „Škrtněte prosím, že jsem stará a hluchá. To jste totiž naletěl. My, staré dámy, jen rády předstíráme, že neslyšíme a nevidíme - pro skutečnou dámu se totiž leccos vidět a slyšet ani nehodí,“ citoval její slova pan Morávek.
Svou scénu natočila za necelých 40 minut a stihla by to i dříve, kdyby totiž nerozesmívala celý plac.
9 dní poté zemřela. Ve vile se rozhořely svíčky, vše se zastavilo. Kdosi stále opakoval: „Byli jsme vyznamenáni, byli jsme vyznamenáni.“ Scéna ve filmu Hrubeš a Mareš byla jejím posledním záběrem před kamerou.
Jak dopadl rozhovor s Janem Budařem
Budař zodpovídal kolektivní dotazy novinářů vcelku zlehka. Dokonce rozvinul teorii o undergroundu, to aby nakonec řekl, že vlastně neví, co to underground je. Spisovnému a stále se hlasitě a vděčně řehtajícímu Krajčovi nezbylo, než s ním souhlasit.
Tisková konference skončila a Budař se dal na úprk. Ale neúspěšně. Byl u východu polapen jakousi novinářkou. Zahlédla jsem jeho útrpný výraz a nohu nakročenou k východu.
Své poznámky a nový diktafon jsem schovala do tašky, a šla si dát kafe do kavárny na nábřeží. Určitě to pro mě i pro Budaře byla ta lepší varianta.
Nezoufejme však. Jistě to nebyl můj poslední pokus Jana Budaře polapit. Třeba o něm ještě na stánkách našeho magazínu uslyšíte. Uviidíme, vždyť vše teprve začíná…
