Severní pobřeží Mexického zálivu zaplavil koncem srpna bezprecedentním úhrnem srážek hurikán Harvey. Větrem nebyl rekordní, příchodem na pevninu zeslábl, ale jeho putování se natolik zpomalilo, že za několik dní napršelo i přes metr vody. Karibské ostrovy pustošil hurikán Irma s nejsilnějším větrem, který kdy ze strany Atlantiku dosáhnul pevniny. Destrukci někde působil vítr kolem jeho oka s průměrnou rychlostí dosahující až 300 km/h, jinde velký vzestup hladiny tam, kde vodu po dlouhé dráze hnal ke břehu gigantický vzdušný vír s poloměrem až 300 km. Floridu, již zeslabený kubánskou pevninou, pustošil již méně, ale vlivem ještě dvakrát většího poloměru přihnal jak vodu z moře, tak i velké srážky. Nyní se přes některé Karibik sune jen o trochu slabší hurikán Maria, plnou silou udeřil na ostrov Dominica, již menší na Portoriko.
Jak fungují hurikány, čili tropické cyklony? Jsou to vlastně gigantické „tepelné stroje“ poháněné skupenským teplem kondenzující vodní páry. To teplo pochází z oceánu, který se naopak výparem ochlazuje. Když je velmi prohřátý do hloubky až přes sto metrů, může hurikán dosáhnout té největší intenzity. Musí ale nad takovými teplými oblastmi putovat, aby byl zespodu stále „živen“ parou z ještě neochlazené vody.
Bohužel, tak velice prohřáté vody se nyní vinou globálního oteplování vyskytují častěji. A jejich teploty dosahují rekordních hodnot. Není pak divu, že se i tropické cyklóny rozvíjejí do rekordní síly. A i když k zesilování na maximum nemají vhodnou dráhu, tak vinou anomálně vysokých teplot mohou na krajinu vylít nebývale devastující srážky. Ještě horší byly ale letos monzunové deště v Nepálu, Indii a Bangladéši.
Oteplování Země způsobené přidanými skleníkovými plyny, hlavně oxidem uhličitým z fosilních paliv, má i mnoho dalších důsledků. Označujeme je souslovím „klimatická změna“. Valná většina důsledků je škodlivá. Proč? To není těžké pochopit. Nejdůležitějším přírodním zdrojem je totiž... stabilní klima. Takové, jaké globálně panovalo posledních deset tisíc let, ač s regionálními výkyvy. Zahrnovalo i hurikány, povodně a sucha. Lidé si takové události spadající do obvyklého rozmezí zvykli zvládat. Nyní se ale už vyskytují extrémy mimo někdejší rozmezí. A není pochyb, že dále porostou.
Na vině je výhradně lidstvo, jehož emise zesilují skleníkový jev. Přírodní popudy k oteplování, totiž úbytek velkých sopečných výbuchů emitujících oxidy síry a rostoucí výkon Slunce, se uplatňovaly naposled v první půli 20. století, od té doby je jejich trend opačný. Skutečnost, že o rozhodujícím vlivu sílícího skleníkového efektu stále ještě nějací lidé pochybují, může plynout z toho, že jej doopravdy neznají. Skleníkový jev (viz box) je totiž velice mohutný, „dvakrát silnější než slunce“. My jsme jej ještě „o trochu“ zesílili. A proto, jak nehádáme, ale víme díky měření teplot v hloubkách oceánů, nyní Země nevrací do vesmíru na 400 000 GW z toho, co dostává od Slunce. To si lze těžko představit, ale vydělíme-li to velikostí povrchu Země, pak je výsledek jednoduchý: je to téměř 1 W/m2. Takovým tempem se oživená Země neohřívala snad nikdy, až na krátkodobé epizody zotavení po obrovských sopečných explozích. Asi ani na konci prvohor, při tehdejším obrovském vymírání způsobeném zřejmě též emisemi z fosilních paliv. Tehdy ovšem spálených působením horkého magmatu pronikajícího mezi uhelné sloje v místech dnešní Sibiře.
Svět se v prosinci 2015 v Paříži shodl, že si přeje oteplování zastavit pokud možno tak brzy, aby se planeta neohřála více než o dalšího půl stupně Celsia (jeden stupeň už máme za sebou...). Každý stát nabídl svůj příspěvek k takovému cíli. Ano, jde o příspěvky nedostatečné. Aby ale bilance antropogenního toku uhlíku do ovzduší klesala rychleji a dostala se do půli století k nule, k tomu je potřeba zaujetí a nasazení obyvatel oněch států. Média k tomu mohou pomoci, když o klimatické změně budou informovat... dle solidních zdrojů.
Podstatou skleníkového jevu je mnohem vyšší propustnost ovzduší pro sluneční sálání*, což je záření vlnových délek převážně pod 3 μm, než pro sálání zemského povrchu a ovzduší samého s vlnovými délkami nad 3 μm. To je totiž pohlcováno a vyzařováno klíčovými příměsemi ovzduší, jejichž molekuly jsou tvořeny více než dvěma atomy - skleníkovými plyny. Skleníkový efekt = jev, že na povrch planety sálá též její atmosféra. Sálání zemského ovzduší dolů je veliké, na metr čtvereční povrchu dopadá tohoto infračerveného záření v průměru třetina kilowattu. Slunečního záření získává povrch Země dvakrát méně.
*sálání = emise záření vlivem teploty tělesa
Autor: Jan Hollan, pracovník CzechGlobe, Ústav výzkumu globální změny AV ČR.
Zdroj: Ekolist.cz
Jan Hollan: Důsledky oteplování a proč máme chránit klima
25.09.2017
V úterý 6. září se Poslanecká sněmovna usnesla, že souhlasí s ratifikací Pařížské dohody (již v dubnu tak učinil Senát). A brněnské zastupitelstvo schválilo přistoupení k Úmluvě starostů a primátorů v oblasti klimatu a energetiky. V ní se signatáři zavazují „snížit do roku 2030 emise CO2 alespoň o 40 % a přijmout integrovaný přístup k mírnění změn klimatu a adaptaci na ně“. Jsou to důležité, povzbuzující zprávy, leč překryly je jiné.
