Na japonských ostrovech se odedávna setkávaly vlivy zcela odlišných kultur. Obyvatelé, kteří dnes tvoří jednotné etnikum, pocházejí z příslušníků čínské, korejské, uralsko-altajské, malajské i polynéské kultury. Na ostrově Hokkaidó dodnes žije několik tisíc původních obyvatel Ainuů. Mají některé rysy bělošské rasy, například větší ochlupení, a podle výzkumů jsou patrně příbuzní s uralskými obyvateli Sibiře. Srdcem země je soustava čtyř největších ostrovů. Nejsevernější je Hokkaidó, následuje Honšú, Šikoku a nejvíce na jihu Kjúšú. K nim patří více než 3900 menších ostrovů, ale obydleno je jen kolem čtyř set. Na jihozápadě je to významný řetěz ostrovů Rjúkjú, na jihu Boninské ostrovy a další. Osud menších ostrovů vždy závisel na čtyřech hlavních a měnil se podle toho, zda plnily vůči centru ochrannou úlohu nebo ne.
Neznamená to však, že by souostroví bylo vždy pevně řízeno jedinou centralizovanou mocí. Periferie ovládaly zejména v desátém až čtrnáctém století pirátské tlupy, které byly pro japonské panovníky i vládce sousedních zemí větší pohromou než tvrdé přírodní podmínky menších ostrovů.
Nejsevernější ostrov Hokkaidó má kosočtverečný tvar a jeho střední a východní část pokrývají hory. Žije tam jen pět procent obyvatel Japonska. Jsou pro něj typické velmi studené zimy a mírná léta. S nejdůležitějším ostrovem Honšú ho spojuje od roku 1988 podmořský tunel Seikan. První projekty tohoto tunelu se rodily od padesátých let minulého století poté, co došlo ke katastrofě námořního trajektu, při níž zahynulo 1400 lidí. V té době bylo lodní spojení mezi oběma ostrovy jediné. 54 kilometry dlouhý tunel se začal stavět v roce 1964 a dokončen byl v roce 1988. Také ostrovy Honšú a Kjúšú jsou spojeny podmořským tunelem otevřeným už v roce 1975. Na trati Tokio - Kjóto - Fukuoka jím projíždí pověstný rychlovlak šinkansen, který trať dlouhou téměř 1200 kilometrů urazí za pouhých šest hodin. Se Šikoku spojuje ostrov Honšú silniční a železniční most. Japonsko má dnes také největší visutý most na světě dlouhý téměř čtyři kilometry (přesně 3911 metrů), který spojuje hlavní ostrov Honšú s ostrovem Awadži.
Na ostrově Honšú žije zhruba 80 procent obyvatel a je tam řada důležitých měst: Ósaka, Kóbe, Hirošima a především Kjóto, historické a duchovní centrum Japonska a také hlavní město Tokio. Deset procent populace připadá na Kjúšú a zbytek na Šikoku a další ostrovy. Extrémy jsou pro Japonsko typické. Na severu panují chladné zimy bohaté na sníh, zatímco souostroví Rjúkjú ležící jihozápadně od hlavních ostrovů má subtropické monzunové podnebí s věčně zelenými deštnými pralesy, palmami a mangrovovými porosty.
Neklidné podmínky
Japonské souostroví tvoří mohutný oblouk v Tichém oceánu u pobřeží východní Asie. Táhne se na severu od ostrova Sachalin na jih až do blízkosti Tchaj-wanu. Tvoří ho především horský pás, který vystupuje z hloubky 4000 metrů a dosahuje v podobě hory Fudži na ostrově Honšú výšky 3766 metrů. Je pokládána za vyhaslou sopku, naposledy byla aktivní v roce 1707. Podle tradice vyrostl sopečný kužel Fudži při zemětřesení v roce 286 př. n. l. Pro Japonce je Fudži posvátná a každoročně ke svatyni na jejím vrcholu putují desetitisíce poutníků. Jméno Fudži údajně znamená věčný život. Poloha uprostřed seizmicky neklidné pacifické oblasti měla od nepaměti za následek častý výskyt otřesů země, ničivých záplav, sopečných erupcí, tajfunů a sesuvů půdy, ale i přívalů sněhu na pobřeží Japonského moře. Šedesát z více než 250 sopek je dodnes aktivních. Japonsko postihuje ročně zhruba 1500 zemětřesení. S výjimkou zemětřesení lze všechny přírodní jevy předvídat. Přicházejí pravidelně a Japonci se jim za staletí naučili čelit.
Zemětřesení v roce 1923 si vyžádalo v Tokiu a Jokohamě 150 tisíc obětí. V roce 1948, jen tři roky po prohrané válce, jejíž následky byly stále vidět, přišlo ničivé zemětřesení v městě Fukui na ostrově Honšú. Výsledek: čtyři tisíce mrtvých. V roce 1959 za sebou nechal o tisíc mrtvých více tajfun. O tom, že ani technický pokrok a nová konstrukce budov nezachrání vše, svědčí zemětřesení v Kóbe v roce 1995, po němž zbylo pět a půl tisíce obětí. Ani mořská zemětřesení v Japonsku nejsou výjimkou a jsou provázena obvykle mohutnými tsunami.
Nadbytek i nedostatek
Podobně jako řada jiných průmyslově vyspělých zemí nemá Japonsko vlastní zdroje fosilních paliv a dalších surovin, které musí dovážet. Souostroví je však velmi bohaté na vodu. Ta je základem pro zemědělství, zejména pěstování rýže, v níž je Japonsko soběstačné, ale i pro rozvoj velkých měst a výstavbu hydroelektráren. V šedesátých letech, v době překotného hospodářského růstu, tvořila energie z vodních zdrojů polovinu veškeré vyrobené energie. Později byly hydroelektrárny nahrazeny geotermálními a jadernými zdroji a dnes produkují jen deset procent z celkového množství vyrobené elektřiny.
K nerostnému bohatství Japonska vždy patřil obsidián, z něhož se v pravěku vyráběly nástroje a později i luxusní ozdobné předměty. Je to tmavá, sklovitě lesklá vulkanická hornina (sopečné sklo), tvrdá a nekrystalická. Patří mezi polodrahokamy. Dále síra – hlavní složka střelného prachu a také vzácné kovy. V šestnáctém století se v Japonsku těžila třetina veškeré produkce světového stříbra, v sedmnáctém významně stoupla těžba mědi. Vývoz vzácných kovů byl však postupně omezován. V období Edo (skončilo v roce 1867) začala být uplatňována politika opětovných investic získaných z těžby vzácných kovů, což vedlo k rychlému rozvoji domácího průmyslu.
Lesy a moře
Množství lesů poskytuje dostatek dřeva pro výstavbu domů, nábytku a potřeb všeho druhu. Tradiční dřevěné domy v zimě výborně chrání před mrazem i sněhem. Obrovské bohatství skrývají okolní moře. Produkce ryb a mořských řas patří k největším na světě. Přesto velmi vysoká domácí poptávka způsobila, že i část mořských plodů se do země musí dovážet. Japonská kuchyně je velmi pestrá a zdravá. Ryby, dary moře a zelenina v ní představují základní složky. Právě stravě se připisuje skutečnost, že Japonci se dožívají nejvyššího průměrného věku na světě – ženy 85,6 roku, muži 78,7 roku.
Proměny obyvatel
O japonských ostrovech se často říká, že jsou přelidněné. I tady jsou ale extrémy. Přelidněná jsou pouze velká města, kde žijí čtyři pětiny obyvatel. Většinu ostrovů pokrývají hory a obyvatelné oblasti tvoří jen osmadvacet procent území. Pobřeží není příliš široké a bylo zastavěno velmi hustě, horské oblasti jsou prakticky bez lidí a jsou osidlovány jen pomalu. Rychlý růst měst uspíšil i odchod obyvatel z venkova v době strmého ekonomického růstu. Dnes zemědělství potřebuje stále více pracovních sil, aby mohla být uspokojena stoupající poptávka po potravinách. Demografické proměny a soustředění obyvatel do milionových měst přináší řadu problémů. Japonská kultura se s nimi zatím dokáže vyrovnat. Zásluhu na tom má tradiční výchova, která klade neobvykle vysoký důraz na jednotu, týmovou spolupráci, ohleduplnost a zdvořilost.
Základní údaje
Rozloha: 372 824 km2 (z toho přes 7000 km2 připadá na vodní plochu)
Počet obyvatel: 127 mil.
Hlavní město: Tokio (12 mil. obyv.), na východním pobřeží ostrova Honšú
Náboženství: z 80 procent převládá šintoizmus a buddhizmus, každý z nich má řadu sekt
Zajímá vás Japonsko? Přečtěte si také seriál Japonské střípky
Zdroj: 100+1
