Krátká porada nad autoatlasem. Vyhrává severní trasa. V Jihlavě sjíždíme z dálnice a následuje vyhlídková jízda Žďárskými vrchy. Po rozbitých okreskách nejde jet rychleji než sedmdesátkou. Těžko se vyhnout protijedoucím autům. Osudným se stává Avie Charvát. Předjet ji nejde, a tak se kocháme. Panorámata jsou krásná, hluboké lesy, kopce, malé ztracené vesničky. Charvát je neúprosný, nechce nás pustit před sebe. Čas už nehraje roli, v mírné hysterii si zpíváme cokoli co nás napadne, včetně hymny a Internacionály. Zachrání nás objížďka a místní domorodec, který nám poradí, že silnici sice frézují, ale můžeme ji při troše opatrnosti projet. “Co, když tam budou policajti?“ „Budu předstírat epileptický záchvat!“. Charvát narozdíl od nás nemá odvahu a my prožíváme vítězství.
Koncert začíná za hodinu a my máme před sebou 190 km. Před půl desátou nás správce parkoviště naviguje na „barzo dobre místo. Pak to vemte 'ďurou vedle trafa'". Tam stojí stará tovární hala. Vevnitř běží koncert. Dvě pódia, na jednom kytara, na druhém heligonka. Mezi nimi přebíhá Jarek, zpívá, hraje. Nad námi projíždí kamery a snímají prostor na dvě velká plátna. Lidi sedí, postávají s pivem v ruce, žádná tlačenice. Pohoda. Zpíváme jako o život, jako bychom chtěli dohnat tu půlku koncertu, o kterou jsme přišli. Mám žízeň: „Království za pivo!“. Vedle se objeví ruka s kelímkem čerstvě točeného. „Jak to, že jste přišli až teď? Problemy v robotě?“ Stručně vylíčím anabázi. „To jedete z Prahy k nam na jeden koncert? A na otočku?!“ V tu chvíli zazní hymna „Baníčku“. Při větě „Bijte Pražaky“ se na ostravského chachara usměju. Zarazí se. „Mně se to netýká, já jsem ze Žižkova, to Praha není“. „Tož to je fakt!“ Před jedenáctou vše končí. Ďurou v plotu trafa prolézají stovky lidí. „Dobre místo na parkovani“ stojí opravdu zato. Po víc jak půl hodině odjíždíme. Jako poslední. Stodolní žije, jako vždy. Putyky otevřené, všude plno lidí. Dáme pivo, jen řidič sedí smutně u zázvorové limonády. V jednu vyrážíme zpátky. Před tím mi stačí místní taxikář přejet nohu. Ve Stodolní nejste ani na chodníku v bezpečí.
Nad Ostravou se blýská. Jedeme vstříc bouřce. Blesky osvětlují celou oblohu, chvílemi to vypadá jak ve dne. Do toho liják, že není vidět na krok. Místo spánku mám obličej přilepený na okně a pokouším se předvídat, jestli ještě jedeme po silnici nebo míříme do polí. Řidič mi to usnadňuje tím, že se asi každých 5 minut ptá, jestli jedeme správně. Na druhý pokus zajíždíme na parkoviště u pumpy. Poprvé jsme málem vjeli do maďarského kamionu. Prodavačka mi zahlásí, že v rádiu hlásili, „že só záplavy“. Myslím, že mě už nic nepřekvapí. Jenže ano. Odpoledne s námi bojoval Charvát. Teď se rozhodly 3 kamiony před námi, že se budou na dálnici přejíždět. Rezignovaně posloucháme „vtipné“ komerční rádio a doufáme, že to řidiče přestane bavit. Nakonec přestane. Tak a teď už se nic nestane. Ozve se rána. Řidič dupne na brzdu, auto zatancuje na mokrém asfaltu, stavíme. Máme lehce škráblý předek auta, daleko za námi leží mrtvý zajíc...
V půl šesté jsem doma. Na otázku, jaké to bylo, skomíravě odpovídám jen „bylo to fajne“. A v duchu si říkám, jestli to „bude pěkne, až to se mnou definitivně sekne“. Nemám k tomu daleko.
Původně to měla být jen zpráva o koncertě. Bylo na něm 4,5 tisíce diváků, Jarek hrál a zpíval sám, bez jakéhokoliv doprovodu, otřískaná hala Karolina s rezavými sloupy a polorozbitými okny měla svůj neopakovatelný industriální půvab, všichni zpívali, tancovali. Už dlouho jsem nezažila tak pohodový koncert. Atmosféru umocňovalo obrovské charisma Jarka Nohavici. Bylo to opravdu fajne. Ale jestli ještě jednou uvidím Charváta, změním heslo „bijte Pražáky“ na „bijte Charváty“.
PS: toto je zpráva o cestě na koncert Jarka Nohavici, ne o Nohavicovi samotném, v poslední době se o něm hodně píše v úplně jiných souvislostech
