Málokdo si u nás asi povšiml, že zkraje podzimu vydali Die Ärzte v pořadí již své dvanácté řadové album, nazvané Jazz ist anders. Škoda, je skvělé.
Tahle berlínská partička už funguje něco málo kolem čtvrt století, pomineme-li dočasnou nečinnost v letech 1989–1993, a její osobitý styl, vyrůstající z punkových kořenů, se díky občasným přesahům k jiným hudebním odnožím (funky, blues, elektronika, pop, jazz) stal její nezaměnitelnou image. Mnohdy si však nejste úplně jisti, jestli si kapela více utahuje z vás, nebo spíše sama ze sebe, protože sebeironií pánové nikdy nešetřili.
Možná také právě proto patří v Německu mezi jedny z nejpopulárnějších rockových kapel současnosti. Jejich zpravidla přímočará muzika se silnými melodiemi, podmanivé vokály a propracované aranže (zpěvu se víceméně účastní každý z trojčlenné kapely, ačkoli kytarista Farin Urlaub hraje prim) tvoří už po léta záruku toho, že při poslechu jejich studiových počinů se rozhodně nebudete nudit. Některé „vychytávky“ oceníte třeba až po čase, kdy získáte patřičný odstup a nedáte na první prchavý dojem.
Přiznám se, že jsem měl trochu obavy, jak obstojí novinka ve srovnání s předchozím monumentálním albem Geräusch (2003), což bylo dvojcédéčko napěchované 26 skladbami o celkové stopáži 96 minut, jehož naposlouchání mi trvalo něco kolem půl roku, přičemž jsem se nikdy nedostal k tomu, pustit si ho v klidu celé na jeden zátah. Přitom toto album lze dnes už považovat za jedno z nejlepších v historii kapely vůbec.
Čtyřletá pauza, kterou pánové vyplnili sólovými projekty a neustálým koncertováním, ale ukázala, že stále mají co nabídnout. Novinka je sice možná zdánlivě o poznání klidnější, přesto většina skladeb nepostrádá razanci a vtíravou melodičnost, která vás dříve či později dostane natrvalo do svých spárů, takže se k albu budete dost často vracet.
Silnou stránkou kapely byly vždy texty a ani teď tomu není jinak. Pocity vykořeněnosti, osamění (Breit, Nur ein Kuss, Allein), či zhnusení vlastním bytím (Living Hell), se střídají s životní vyrovnaností a nadhledem (Himmelblau, Vorbei ist vorbei). Na přetřes se dostanou i generační střety mezi dospělými a dospívajícími (Junge), přičemž v propojení s hudbou a zpěvem si právě třeba u této písničky nejste jisti, zdali to pánové myslí vážně, či nikoliv. To samé platí třeba také o příjemné „milostné“ písni Niedliches Liebeslied.
Album Jazz ist anders se skutečně povedlo. Die Ärzte dostáli svému renomé a jak vidno (či spíše slyšno), je potřeba s nimi i do budoucna počítat. A to je jedině dobře, protože kapel, které hrají tak dlouho a mají stále čím zaujmout, aniž by se během své dlouholeté činnosti přízpůsobovaly dobově podmíněným módním vlnám, není zrovna mnoho. Die Ärzte mezi takové naštěstí nikdy nepatřili a ani dnes nepatří.
