Je dobré si připomínat příběhy lidí, kteří to zažili

Vzpomeneš si ještě, co jsi dělala 26. prosince 2004, když tsunami v Asii udeřila?
Na to se nedá zapomenout, zrovna jsem totiž balila kufry na cestu na Srí Lanku. Jezdila jsem tam již několik let, ve městě Tangalle jsem měla přátele. Když jsem se dozvěděla, co se stalo, snažila jsem se s nimi navázat spojení. Po třech dnech mi přišla esemeska od kamaráda Bathiho: Jsme v pořádku. Ale přišli jsme úplně o všechno. Nemáme peníze na jídlo, jsme bez elektřiny, bez vody i telefonu. Až začne fungovat spojení, napíšu Ti všechno v e-mailu. Můj bratr Janath je mrtvý. A mnoho dalších lidí. Na pobřeží je všechno úplně zničené, i náš dům.

Co jsi dělala dál?
Hned jsem věděla, že jim musím nějak pomoci. Uspořádala jsem sbírku mezi známými a peníze poslala Bathimu, který pak pro celou vesnici nakoupil jídlo na dva týdny. Pak jsem uspořádala veřejnou sbírku v Říčanech, odkud pocházím, z výtěžku jsme chtěli v Tangalle postavit novou školu. To se nakonec také povedlo - čtyři měsíce po tsunami jsem jela na Srí Lanku položit základní kámen. Byla jsem tehdy už hodně unavená; organizace sbírky i příprava celé té stavby byla náročná. Přiznám se, že už jsem tehdy moc nechtěla v těchto aktivitách pokračovat.

Zjevně jsi pak ale změnila názor, protože s Adrou si v projektech pomoci pokračovala. Jak ses vlastně dostala k Adře?
Cesta z letiště v Colombu do Tangalle vedla celá kolem pobřeží. Je to asi 200 kilometrů, ale jeli jsme to tehdy po poškozených silnicích celý den. Po celou dobu mě doprovázel stejný deprimující obrázek: trosky domů, vraky lodí, naplaveniny a mezi tím vším postavené stany, v nichž žili lidé, co přišli o střechu nad hlavou. V tropických vedrech se nedalo ve stanech být, do toho ještě přišly monzunové deště, takže ve stanech bylo i několik centimetrů vody. Mezi lidmi také ještě panoval strach, po takové katastrofě nikdo nechtěl zůstat u pobřeží, ale prostě neměli kam jinam jít. Po návratu jsem tedy ještě s Helenou Baranovou, která stejně jako já organizovala individuální pomoc, zamířila do Adry s nápadem na stavbu obydlí pro oběti tsunami. Společně jsme se pak rozhodli postavit dvacet nových domů pro postižené rodiny z Tangalle, k tomu ještě školku a dětské hřiště.

Tak vznikla Cheskagama, tedy v překladu Česká vesnice…
Ano, „gama“ znamená vesnice, ale výraz pro „Česko“ v sinhálštině neexistuje. Proto jsme se rozhodli použít naše české slovo, které se Sinhálcům foneticky vyslovené moc líbilo a začali ho používat. Česká vesnice je oproti projektům ostatních organizací zajímavá tím, že její obyvatelé pocházejí z jedné čtvrti – jsou to vlastně Bathiho sousedé –, takže se všichni jenom přesunuli o pár kilometrů dál a původní vazby mezi nimi zůstaly. I díky tomu si Českou vesnici vzali za svou a pečují o svoje domy a zahrádky.

Česká vesnice se líbila i srílanskému premiérovi...
Ano, přijetí u premiéra nám domluvil Sudheera Magage, srílanský lékař žijící v Česku, který také pomáhal Adře realizovat projekty po tsunami. Čekali jsme, že půjde o běžnou několikaminutovou audienci, ale premiér si s námi povídal hodinu, až jsme byli nervózní, protože podle protokolu jsme my jako hosté nesměli setkání ukončit. Premiér nás přijal v tradiční bílé sukni - sárongu, byl bos, zajímal se o naše humanitární projekty, chvíli jsem si s ním povídala sinhálsky, dokonce nás pozval k sobě na chatu...

To už jsi byla zaměstnankyní Adry a jako taková ses významně podílela i na ostatních projektech na Srí Lance. Jaké to byly?
Jednou jsem se jela podívat, jak pokračuje stavba domů v České vesnici, a Bathi mě vzal kousek dál. Přímo za plotem žili původní obyvatelé toho kraje v chatrčích uplácaných z hlíny. Široko daleko byly jenom tyhle chudé rodiny. Tsunami je přímo nepostihla, a přesto, nebo spíš právě proto žili v horších podmínkách než lidé zasažení katastrofou, pro které jsme stavěli nové domy. To se samozřejmě stalo zdrojem konfliktů. Proto jsme začali pomáhat i starousedlíkům, aby spolu ti lidé dokázali žít pohromadě. Postavili jsme několik domů i pro ně, budovali jsme vodní nádrže, kuchyně či odpady u starších obydlí.

Mnoho lidí vlivem tsunami přišlo o práci, aby mohli obnovit svou živnost, rozdávali jsme postiženým pracovní nářadí, vybavení pro dílny či obchůdky, sítě rybářům. V Payagale ADRA financovala vybudování výrobny lodí, které pak dostali rybáři. Projekt si získal popularitu i v ČR, neboť lodě nesou jména lidí, firem či organizací, díky nimž byly získány prostředky na pomoc po tsunami. Zaměstnanci společnosti T-Mobile tehdy dokonce odhlasovali pro jednu loď jméno Jára Cimrman.

Je nějaký projekt, na který jsi obzvlášť pyšná?
Všechny projekty na Srí Lance byly pro mě srdcovou záležitostí. Možná bych ale zmínila projekt, který není úplně typický. Díky velkému množství prostředků ADRA mohla zaplatit i stavbu dvou varovných věží na jihu Srí Lanky. Před tsunami zde neexistoval žádný systém výstrahy, a proto také zahynulo tolik lidí. Naše dvě věže patřily mezi prvních pět postavených. Dnes jich je přes sedmdesát a několikrát se již osvědčily v provozu. Naposledy loni v dubnu při zemětřesení v Indonésii, kdy byla kvůli hrozbě tsunami evakuována část pobřeží.

Katastrofa v jihovýchodní Asii přitáhla velkou pozornost z celého světa, některé zdroje uvádějí, že na pomoc Asii putovalo 14 miliard dolarů, celkové škody byly přitom odhadnuty na 15 miliard. Srovnatelné události, jako bylo například zemětřesení na Haiti v roce 2010 nebo cyklon Nargis v Barmě v roce 2008, ale takovou reakci nevyvolaly. Čím si to vysvětluješ?
Někde jsem se dočetla, že ačkoliv jev tsunami byl popsaný a známý, lidstvu chyběla historická zkušenost s podobně velkými škodami způsobenými tsunami. Bylo to po mnoha desítkách let poprvé, co udeřila v takové síle a v tak hustě obydlené oblasti – ostatně zemětřesení, které vlnu tsunami tehdy způsobilo, patří mezi pět nejsilnějších zemětřesení od roku 1900. Roli podle mne hrálo i „načasování“ na období Vánoc, to, že zasaženy byly oblíbené turistické destinace, a fakt, že mezi oběťmi bylo mnoho cizinců.

Jak ta katastrofa zapůsobila na tebe osobně?
Dlouho jsem na Srí Lance nemohla jít do moře. Oceán je na jihu dost divoký, a tak se mi tam dodnes stává, že v mé představě roste každá druhá blížící se vlna do obřích rozměrů. Ta vysoká vodní hradba mě léta pronásledovala ve snu, přitom jsem vlastně až doteď téměř žádné záběry neviděla. Ale těch vyprávění bylo tolik… Jednoho mého známého našli tehdy vyplaveného dva kilometry od pláže, jiný známý, který tenkrát pracoval na pláži, mi vyprávěl, že ten den pozval k moři svého kamaráda, kterého tsunami zabila, a on si jeho smrt nepřestává vyčítat. Povídal, jak je vlna strhla a jak dlouho je nesla, jak on potom svého kamaráda marně hledal. Nikdy prý nezapomene hlavně na ohlušující řev oceánu, když vlna přicházela. Mám pocit, jako bych tam byla s nimi.

Film Nic nás nerozdělí je - pokud mě vědomosti neklamou - první filmové zpracování tsunami z roku 2004.  Je velmi sugestivně natočen a na lidi působí skutečně silně. Jak zapůsobil na tebe, když máš k událostem v Asii takové osobní vazby?
Vím, že na internetu koluje spousta reálných záběrů tsunami z roku 2004, vznikly již i nějaké dokumentární filmy. Dlouho jsem se těmto záběrům záměrně vyhýbala a i teď jsem měla obavy, jak zvládnu tenhle film, který přichází téměř deset let po katastrofě. Zapůsobil na mě ještě silněji, než jsem čekala. V některých pasážích mi bylo až fyzicky špatně. Na druhou stranu mi ale hodně dal. Je dobré si neustále připomínat příběhy těch, kteří obdobné události zažili na vlastní kůži, abychom náhodou v návalu vší té „projektové dokumentace, logframů, měřitelných výstupů, tabulek a rozpočtů“ nezapomněli, proč a pro koho to vlastně děláme. To, jak se obyčejní lidé dokázali vyrovnat s hrůzou tsunami, co dokázali rodiče udělat a překonat pro záchranu svých dětí i jiných lidí, jak ukazuje i tento film, je neuvěřitelné a obdivuhodné. Myslím, že bychom si to měli připomenout vždy, když v našich pohodlných životech budeme mít pocit, že na něco nemáme sílu.


Nic nás nerozdělí - český trailer.


Zdroj: tz ADRA