Je tam někdo?

16. listopadu 1974 vyslal radioteleskop Arecibo umístěný v kráteru vyhaslé sopky na ostrově Portoriko signál namířený ke kulové hvězdokupě Messier 13 v souhvězdí Merkura. Byla to zpráva šifrovaná ve dvojkovém kódu a skládala se z 1679 znaků. Obsahovala údaje o Zemi a sluneční soustavě. Při správném dešifrování z ní bylo možné vyčíst náčrtek lidské postavy a radioteleskopu, schéma DNA a několik dalších informací. Zpráva byla odeslána na vlnové délce 12,6 centimetru a na místo určení poletí 25 tisíc let.

Vzkazy v lahvi
O tři roky později, na konci léta roku 1977, byla vypuštěna do vesmíru sonda Voyager I. Nese gramofonovou desku z mědi, která by měla vydržet bez poškození miliardu let. Na zadní straně desky jsou instrukce k jejímu přehrání a některé fyzikální údaje o Zemi a o nejbližších pulzarech. Na samotné desce je dvouhodinový zvukový záznam. Jsou tam hudební skladby Bacha, Beethovena, Mozarta, Stravinského, lidová hudba různých národů, zvuky zvířat i neživé přírody, pozdrav v šedesáti jazycích včetně češtiny a krátké poselství amerického prezidenta a generálního tajemníka OSN. Nechybějí ani digitalizované obrázky pozemského života a nebeských těles. Vědci doufají, že civilizace, která sondu zachytí, bude schopná desku přehrát a vzkaz rozluštit.

Pokusy o navázání kontaktu s mimozemšťany tím zdaleka neskončily. V roce 1999 začal inženýr Alexandr Zajcev z Ruské Akademie věd vysílat vlastní poselství k nejbližším hvězdám podobným Slunci. Některé méně energeticky náročné radioteleskopy umožňují jednotlivcům za poplatek odeslat vlastní vzkaz do vesmíru.
Podobá se to házení lahví s poštou do oceánu. Dlouhé čekání na odpověď je v takovém případě pravidlem, ale uplynulá desetiletí strávená neúspěšným nasloucháním se některým vědcům zdají dlouhá. Rozhodli se proto pro aktivnější přístup. Prvním krokem bude konference připravovaná na letošní duben v League City v Texasu. Bude se na ní mimo jiné řešit, co a jak vysílat do vesmíru.

Jazyk vesmíru
Vzkaz z radioteleskopu Arecibo byl možná až příliš komplikovaný. Někteří vědci navrhují nahradit podobné rádiové pohlednice ze Země matematickými vzorci. Už před třemi stoletími se objevila myšlenka vyznačit v sibiřských lesích obrovský náčrtek Pythagorovy věty tak, aby jej mohli spatřit případní hosté z vesmíru.

V roce 1960 vypracoval profesor matematiky Hans Freudenthal metodu předávání lidských vědomostí kosmickým inteligentním bytostem matematickým jazykem. Vydal knihu o pěti stech stranách nazvanou Lincos – Lingua cosmica, jazyk vesmíru. Lincos podle něj neměl být praktickým návodem pro šifrování kosmických dopisů, ale abstraktním schématem jazyka, který může být přizpůsoben aktuální technice.

Nejprve měly být odvysílány číslice a znaky jako plus, minus, děleno, rovná se atd. Poté se podle Freudenthala měly mimozemské civilizace dozvědět něco o základech algebry a o nerovnostech. Pak měly být odvysílány signály vyjadřující plynutí času, jednotky pro jeho měření, pojmy pro vyjádření předčasnosti a následnosti. Lidské chování Freudenthal znázornil pomocí principů teorie her. Použil k tomu čtyři abstraktní osoby, z nichž jedna se chová jako učitel, dává ostatním třem pokyny a ti je plní. Potom jsou za svůj výkon hodnoceni. Toto hodnocení pomocí matematických vzorců ukazuje, jaké chování lidé pokládají za správné a jaké za špatné.

Freudenthal se také pokusil vysvětlit, čím se lidé liší od jiných živých bytostí, definoval pojmy hmota a pohyb, pokusil se objasnit teorii relativity a vzorec E = mc2.

Kdy aritmetika nepomáhá
Kniha Lincos se stala vzorem pro další rozvoj komunikace s mimozemskými inteligencemi. Její hlavní výhodou a současně nevýhodou je příliš velký důraz na aritmetiku. Mimozemšťané možná počítají zcela jinak, než že jedna plus jedna se rovná dvěma. I na naší planetě žijí kmeny, pro něž je tento způsob počítání nesrozumitelný. Neznají například obecnou číslovku jedna. Mluví-li o jednom prstu nebo o jednom sobu, vždy použijí jiný výraz.

Totéž platí o jazyce. Indoevropské jazyky, kam patří většina evropských jazyků včetně našeho, pracují s mnoha abstraktními pojmy, které jsou jiným kulturám nesrozumitelné.

Severské kmeny třeba neznají obecný pojem sob, ale vždy hovoří o bílém sobu či o šedém sobu. Domorodé kmeny z Amazonie či Austrálie nedokážou obecně konstatovat, že člověk běžel. Vždy musí přesně určit, kde, kdy a kam člověk běžel. Někteří vědci se proto domnívají, že mohou existovat vyspělé civilizace, které fungují na zcela jiných principech než naše.

Astronomové Yvan Dutil a Stephane Dumas z Kanady se domnívají, že nejlepším prostředkem komunikace mezi civilizacemi jsou obrázky. Sestavili proto jakousi mezihvězdnou rosettskou desku se sérií obrázků o rozlišení 127 krát 127 pixelů. Nechybí mezi nimi ani obrázek muže a ženy, který nesly sondy Pioneer ze sedmdesátých let. Jiní vědci naopak navrhují odvysílat do kosmu třeba celý obsah internetového vyhledávače Google.

Kam vysílat?
Otázkou je, kam by měla být naše poselství směrována. Vysílat signály naslepo do vesmíru by vyžadovalo mít k dispozici neomezené množství energie, více než dnes lidstvo dokáže vyrobit. Radioteleskopy se proto zaměřují na hvězdy podobající se Slunci a na planety zemského typu. To ale nestačí. I když se podaří vytipovat deset tisíc planet podobných Zemi, bude záležet na stupni vývoje určité civilizace. Život na Zemi existuje asi čtyři miliardy let, teleskopy pro vysílání a příjem signálu z vesmíru asi čtyřicet let. Mají-li mimozemské civilizace k dispozici potřebnou techniku stejně krátce jako my, bude nutné oslovit sto milionů planet pozemského typu. A ani pak není úspěch zaručen.

Jak mohou vypadat?
Jak by mohli mimozemšťané asi vypadat? Jsou-li nějaké projevy života uvnitř naší sluneční soustavy, mohli by žít například v oceánech na Jupiterově měsíci Europa. Ty jsou sice pokryty ledem, ale pod ním mohou být vrstvy vody bohaté na živiny a zahřívané žhavým jádrem. Živočichové by tam zřejmě byli velmi malí, největší by vážili jen několik gramů.

Pokud jde o inteligentní bytosti odjinud než z naší sluneční soustavy, je pravděpodobné, že půjde o predátory, masožravce nebo alespoň všežravce jako člověk. Platí-li i ve vesmíru Darwinovy zákony, budou predátoři inteligentnější než býložravci. Ulovit jiného živočicha vyžaduje mnohem více psychického i fyzického úsilí než uškubnout rostlinu. Dále je pravděpodobné, že mimozemšťané budou mít zrakové orgány a končetiny, kterými mohou ovládat nástroje. Mohou to být chapadla, jaká mají chobotnice, protože ty se mohou hodit mnohem lépe než pouhé dva páry končetin. Mimozemšťané zřejmě budou schopni pracovat společně, protože jedině tak lze dosáhnout potřebné technické úrovně společnosti.


Zdroj: 100+1