Jsem optimista

Když jsem optimista. Doma se po ránu všichni tváří kysele. Udělám jim báječnou snídani, připomenu, kdo má co udělat, kam jet a popřeji jim krásný den. Jak jinak.

Vyjdu z domu... a... šlápnu do hovna. Štěstí, řeknu si. Pěkně to klouže. Dostala jsem od mámy k vánocům kapesníky. Myslím, že už asi po 24., nebo tak nějak. Vytáhnu jeden z exemplářů z kabelky a pečlivě si botu otírám. A ještě kousek nohavice. Je mi líto, ale musím kapesníček s pomněnkama vyhodit. Promiň mami. Pospíchám. Najednou za sebou slyším: Dobře vám tak! To se vám to vymstilo, co? Buďte tak laskavá, madam a po tom svým čoklovi si to ukliďte! Otočím se a... ta osoba řve opravdu na mě. Kousek ode mě nějaký "roztomilý" pudlík koná svoji potřebu. Jo, na vás mluvím, na vás! Vod toho tady ty pytlíky jsou paní!Vod toho. Né na ozdobu! Jsem trochu konsternovaná, ale přece jen dojdu pro pytlík a uklidím to teda.

Teď už si ale vážně musím trochu pospíšit. Přecházím přes přechod, kde bych měla mít pravděpodobně přednost. Brzdy zakvílí a z okénka se ozve ,,krávo jedna stará, chceš přejet?" Krávo, krávo, říkám si v duchu. Nejsem kráva a stará už vůbec ne. A přejet - to už vůbec nechci. nestačím mu to už říct. Odpálí to a vidím už jen kouř. Skočím do tramvaje a zhluboka dýchám. Jsem optimista, mám dobrou náladu, čeká mě úžasný den.

Ještě musím na poštu. Tam to šlape. Čekám ve frontě jen 20 minut. Nikdo se nerozčiluje. Je tam klid. Trochu pospíchám, ale co. Zbytek týdne už se sem nedostanu. Ale tady udělám zásadní chybu. Překročím diskrétní zónu. A jsem v průšvihu. Ta zpočátku nenápadná osoba za přepážkou se zvedne a sjede mě jak spratka. Jsem malá, menší a pak ještě menší, až nejem vůbec vidět, a pak se bez mučení přiznám. Chtěla jsem tomu pánovi přede mnou nahlížet přes rameno, zjistit jeho adresu a vzápětí mu ukrást důchod. Paní ještě chvíli prská, ale za chvíli už jsem před poštou, nadechnu se a pokračuji. Život je krásný.

Dorazím do práce. Tam se uklidním. Teplé barevné tóny, tichá hudba, dokonalaá relaxace. Na stole od šéfa několik vzkazů. Červené vykřičníky, podtržené pasáže. S klidem to odsunu. Kdybys věděl, co už mám dneska za sebou. Tohle je proti tobě lázeň, milej generální. Cholerický neurotik se sklony k agresivitě mě už pro zbytek dne nerozhodí.

Odpoledne ještě musím stihnou nějaké nákupy. Auto si vzal manžel. Něco na něj leze, zřejmě to bude vážné, protože večer mu teplota vystoupala až na 37°C a s tím se tedy nehazarduje! Kdybych žila nějaký čas v Africe, možná bych zvládla jeden balík vody odnést na hlavě, ale takhle mám jen dvě ruce vytahané po kolena a voda bude z vodovodu. Jak se tak vleču do domu, trochu se zasním. Nějaký gentleman například, který by mi otevřel vchodové dveře, abych to nemusela všechno pokládat na zem a hledat klíče. Ani by mi nemusel pomáhat, stačilo by sakra, kdyby mi podržel ty dveře. Sakra. Ani to ne. Ten prevít, co šel přede mnou, mi je pustil skoro na nos!

Doma to všechno fláknu na chodbu. Všechny je seřvu. Oni už vědí proč. Pak si dám panáka. Udělám jim večeři, vyžehlím, utřu prach, podám manželovi televizní program, protože je nějaký zesláblý a nemůže se moc hýbat.
Večer se podívám do zrcadla a řeknu: Tak co, ty krávo stará?

Ráno se probouzím jako beznadějný optimista. Otevřu oči a myslím na to, že mě čeká úžasný den......