Jsme jen trubci

Která pak z nich to je? Blíží se ke mně trochu kredenciózní madam celkem mladého vzhledu, ale ne… to ne… to prosím ne...! Tak tamhle ta, na druhé straně chodníku se bezradně rozhlíží drobná blondýnka, vypadá dojemně, s přilepeným ukazováčkem na puse, rozhlíží se. Jejím směrem ale už běží nějaký svěží chlapec, který si ji odvádí. Chvíli se za nimi dívám a když se chci vrátit pohledem k té madam, tak vedle mě stojí ta bytost. Je to skutečně ona? Je jako ze snu. Bílou, trochu smutnou tvář zdobí krásné oči s modrozeleným leskem. Vypadá celá tak křehká. Ožívá ve mně okamžitě ochraňovatel, utěšitel, hrdina. Odvedu si jí do restaurace. Je tak milá, miloučká! Dělám ze sebe kašpárka, povídám nesmysly, chci, aby se smála. Daří se mi to celkem dobře. Trochu jí musím opít… jen tak trochu, vypadá lehce nervózní. Jen aby ztratila zábrany, jen tak lehce. Povídám všechny ty hlouposti, které potřebuje slyšet. Trochu jsem jí během řeči přejel prstem po hřbetu ruky. Nebrání se, je to dobré. Chvílemi se  trochu zamračí, nevím…nevím, možná už povídám víc, než je zdrávo, přeháním, ale vždycky to přece zabírá… Pokusím se odhrnout jí z čela pramínek vlasů, ale trochu ucukne. Cože? Hroutí se mi to? Objednávám víno, jako možnou záchranu, volím jinou taktiku, kladu spoustu otázek a teď povídá ona, směje se… je to dobré, začínám být klidný. Když se nadechne, trochu se jí rozjedou knoflíčky na halence a ukáže se mi kousek bílé krajky… hlava se mi trochu točí… to víno… ta vůně… ta představa. Trochu mě zaskočila… něco mi vyvrací… v něčem se mnou nesouhlasí… nemám pravdu... je to jinak... Tohle nemám ve scénáři! Sakra, tohle nemám ve scénáři, žádný kecy! Já si tě chci, kočičko, odvést domů, položit si tě do postele, za tímto účelem čerstvě povlečené. Zoufale objednávám další víno, ale už mluvím z cesty, nebo se mi to zdá? Blíží se zavírací hodina a já ještě nemám podloženou svojí jistotu, která byla ve mně po první sklenici.
Naprosto mě ohromilo, když se nechala doprovodit domů a pozvala mě dál. Taky má rozestláno. Potvora… jsou to potvory… všechny ty zbytečný manévry, drahoty… kdo je na to zvědavej? No, úvahy si nechám na později.
Tu domnělou nevinnost zahodila s několika kousky oblečení a z nesmělé byla divoká… jen trochu. Hlavní slovo tu mám přece já...
Ve sprše jsem přemýšlel o nějaké obratné řeči na ráno. Pospíchám za matkou, je nemocná… musím nakrmit kocoura… tohle zabírá.
Když jsem vyšel z koupelny, ležela přikrytá. Drahá, nebylo by něco malého k snědku? Ne… nebylo… Už můžeš jít. Stačí, když za sebou zabouchneš.
Co… co…???? To přece mám říkat jááááá!
Jsem zase jenom trubec… Ale přesto znovu… a… zas... zkouším to rád.




Věčný Rozsévač

upravila L.Č.