Tak už ho konečně známe! Hlasitá fanfára a vavřín na krk!
Pohár pro nejoblíbenějšího politika měsíce listopadu zdvihl nad hlavu Vítězslav Jandák.
Jupí!
Oslavy budou jistě halasné a usměvavé, stejně jako náš ministr kultury. Snad se otevře nějaká lahvička slivovice či kdosi nakrojí voňavé uzené.
A bude se zpívat a tancovat !
Široká veřejnost nemá ráda nažehlené, vysportované elegány. Ba ani zaryté škarohlídy či nudné realisty. Teoretik s kufrem plným grafů ať radši vezme nohy na ramena.
Je třeba muže činu! Schází-li činy, tak alespoň bujará gesta, jadrná slova či zarputilé pohledy. Ne náhodou na druhé místo usedl věčně se mračící premiér Paroubek. Proč by se smál ? Copak je po smíchu nějaká poptávka ?
Jaké je tajemství úspěchu ? Jandák prozrazuje: Chovám se nepoliticky – proto vyhrávám.
Ovšem je to poněkud podivné prohlášení od politika-ministra kultury. Má se snad řezník nechovat jako řezník ? Má si na špalek občas položit hrábě ?
Nebo je to úplně jinak. Možná by měl mít každý politik svého nepolitického druha. Jakéhosi zdatného kašpárka, artistu, hudebníka a vypravěče vtipů v jedné osobě. Usměvavého a pečlivě oholeného.
Jeho veřejné výstupy by pak sledovaly jediný cíl – učinit svého politika nejoblíbenějším a úspěšným ve volbách.
Pro Jandáka, muže od fochu, by však šáša pracoval pouze na poloviční úvazek.
Možná bychom se tak přes slzy smíchu konečně dožili pocitu, že politika není pouze potupná druhořadá fraška.
Juchuchu, tatínku, už skáče! Elá, hop, hop, hop..
