Časy, kdy se území vombatů severních rozkládalo od Nového Jižního Walesu až po Queensland, patří už dávno minulosti. V současnosti jich v přírodě žije méně než 200 kusů, a jimi obývané území se prakticky smrsklo na 15 kilometrů čtverečních rozlohy Národního parku Epping Forest. Příčina takového kolapsu? Lidé. Respektive vypásání rozsáhlých ploch hospodářskými zvířaty, které už nezanechaly dostatek dostupné potravy pro vombaty. Lov pro maso hrál v ohrožení vombatů spíše třetiřadou roli: většinu času totiž tráví tito vačnatci v bezpečí svých podzemních labyrintů a na povrch vylézají jen v noci.
Jen ploty k záchraně nestačí
Když tedy biologové konečně dosáhli ochrany zbytků osídleného území (navíc oploceného proti psům dingo), očekávali navýšení jejich početních stavů. To se ale nestalo. Zájem vombatů o páření je minimální a produkce mláďat zanedbatelná. Jedinou nadějí k zachování druhu se tak stal záchranný chov, o který by se rádi postaraly australské zoologické zahrady. Jenže je tu problém: netečné samce a poměrně agresivní samice je problém spárovat. Dát je k sobě v nevhodnou dobu znamená lítý boj mezi potenciálními partnery, který může vyústit v jejich smrtelné zranění.
Výzkumníci z Univerzity v Queenslandu proto dlouho marně hledali odpověď na to, kdy je pro páření vombatů severních ta nejvhodnější doba. Docent Stephen Johnston vcelku správně předpokládal, že by postačilo porozumět hormonálnímu cyklu samic. Tím by se dalo natrefit na moment, kdy dosáhnou správného rozpoložení a budou svolnější ke kontaktu se samcem. A skutečně, z odebíraných vzorků moči vombatů v zoo se hormonální křivky podařilo rekonstruovat. Mělo to ale jednu podstatnou nevýhodu. Opakované odběry vzorků totiž samice z jejich „příhodné nálady“ vyrušují. K definitivnímu řešení tedy muselo přispět celoroční pozorování vombatích samic v Epping Forest.
Video
Když máte samici za zadkem
Ukázalo se, že se u nich inklinace k páření projevuje i specifickým chováním. Samice v náladě více přešlapují a lehce podupávají, více funí a chňapají zuby po své srsti. Když tehdy potkají samce, neváhají. Svou náklonnost a momentální připravenost mu dají najevo tím, že jej několikrát kousnou do zadku. Ovšem ne tak agresivně, jako při normální potyčce.
Johnston upozorňuje, že záchranný chov v zoologickém zařízení (a tím i záchrana tohoto druhu) by nebyl možný bez propojení výzkumu na vombatech v zajetí a pozorováními z volné přírody. „Chovatelé se teď budou muset snažit identifikovat námi sledované chování samic v zoologických zahradách a brát ho jako signál k zahájení páření,“ dodává Johnston.
Autor: Radomír Dohnal
Zdroj: Ekolist.cz
