Když on má šaty

Václav odjížděl každou první sobotu v měsíci za matkou. Milena si ten den vždy chtěla udělat celý pro sebe, odpočívat, ale jako obvykle skončila vždy u uklízení a přerovnávání celého bytu. Václav jí pokaždé domlouval, ale ona se na to v podstatě stejně těšila. Byla to svým způsobem také relaxace.
Po 23 letech společného života už neměli potřebu se kvůli něčemu přít. Někdy měla chuť právě tu sobotu strávit s ním, ale také nechtěla narušovat jeho rituál. Ostatně, měla z toho lepší pocit, než kdyby jezdila ona k nim. Odpoledne už měla vše, co měla v plánu udělat, hotové a chtěla odnést do sklepa nějaké přebytečné věci. Při každém úklidu objevila něco přebytečného, ale nedokázala se toho zbavit úplně. Tak se ve sklepě kupily krabice s porcelánem, starými přehozy, posledně tam odnášela vysokou lampu. Leželo to tam všechno trochu chaoticky, zabíralo zbytečně mnoho prostoru a tak se rozhodla to trochu urovnat.

Vynosila největší věci na chodbu a pustila se do krabic s myšlenkou, že by snad i něco vyhodila. Aspoň něco malého. Z krabice za dveřmi vyčuhovalo cosi černého. Opatrně zatáhla a vytáhla z ní dámskou punčochu. S krajkou. Podlomila se jí kolena. Se srdcem bušícím někde v krku ji otevřela a se zděšením se v ní prohrabovala. Vyhazovala z ní černé šaty, podvazky, saténové prádlo… On…on.. má nějakou kurvu, vzlykala. Ruce se jí třásly.

Seděla na zemi a všechno to měla kolem sebe rozházené. Ani nevěděla, jak dlouho to trvalo. Ty soboty. Jezdí za ní ty soboty. Hajzl jeden. Nikdy na to nemyslela, že by mohl chtít jinou ženu. Nikdy, nikdy. Ale proč tady má její věci? To je neuvěřitelné. On si nosí do našeho domu ještě její oblečení. Do domu, kde jsme vychovali naše děti. Na dně krabice byly ještě další dvě menší. Když se trochu uklidnila, jednu z nich otevřela. Byly v ní boty. Lodičky na jehlovém podpatku. Na ženu trochu velké. Otočila je a viděla číslo 43. Václavovi kupovala minulý týden pantofle. 43. To je jeho číslo. 43,43,43, opakovala si v duchu. Ne, ne, to nemůžou být jeho boty, to jsou jenom boty nějaký kurvy, za kterou jezdí v sobotu a ona je nechce mít doma, protože by ji manžel zabil, protože nechce aby je nosila. Určitě to tak je. Prosím, ať to tak je…. Neměla odvahu otevřít tu druhou krabici.

Naházela všechno zpět a vrátila se nahoru.

Na dně šuplíku vyhrabala cigarety. Přestala s tím před rokem, ale na to teď nemyslela. Z mrazáku vyndala vodku a nalila si ji do sklenice, která byla po ruce. Až k okraji. Trochu víc upila a hned se dostavil ten lehce otupující pocit. Ruce se jí třásly a vykouřila několik cigaret za sebou. Pořád brečela. Pak na chvíli usnula. Když se probudila, cítila se trochu lépe. Šla se podívat do zrcadla a zhrozila se. Na obličeji měla černé šmouhy, přesto, že se ráno jen trochu nalíčila řasenkou. Dala se trochu do kupy a vrátila se do sklepa. Vyndavala ty věci opatrně z krabice a prohlížela si je. V hlavě se jí promítaly vzpomínky. Jak byli spolu na první dovolené v Tatrách, jak celý týden pršelo a oni byli skoro celou dobu pod peřinou, jak se s ním pohádala, když koupil tuhle pitomou lampu, jak ji pevně držel, když Markétka ležela v nemocnici a oni čekali tři dny, jestli otevře oči. Nebo jak klečí na zahradě a domlouvá kytkám, jak je ráno trochu zmuchlanej, jak jí dá pusu na tvář, když odchází. Jak se pokaždé rozčílí, když má brýle jinde, než kam si je položil. Jak pokaždé zapomene na její narozeniny. Jak kytku přinese kdykoli jindy, jen ne když skutečně má. Střídavě brečela a usmívala se. Přejížděla dlaní po hladkých černých šatech, když se znovu rozbrečela, až se jí třásla ramena.

Na dně krabice se na ni zase dívala ta malá, poslední.
Otevřela ji a bylo tam spoustu fotek. Nemohla ho poznat. Paruka z dlouhých černých vlasů. Na dalších fotkách bylo víc žen. Nebo mužů, v některých případech to nebylo poznat. Ty fotky jí padaly z ruky, ale chtěla si je prohlédnout všechny. Byly tam i nějaké staré, z doby, kdy ještě spolu chodili. Byla na nich ta holka, která jí vždy něčím vadila. Jak po něm koukala. Tak přece jen, řekla si. Otočila ji a bylo na ní napsáno Tobě. Trochu se pousmála nad tím, že ji tu schovává po tolika letech, jako malej kluk. Když se znovu vrátila do bytu, byla už o poznání klidnější. Zapálila si ještě cigaretu a sedla si k televizi. A pak znovu do sklepa. Vzala celou tu bednu a odnesla ji nahoru. Některé věci dala do pračky a některé vyprala v ruce, protože se jí zdály příliš jemné. Až když to všechno viselo na sušáku, tak šla v klidu spát. Ráno to všechno pečlivě složila. Krabice teď celá voněla jasmínem. Než to všechno odnesla zase dolů, něco tam ještě přidala. Měla v šuplíku zrcátko. Otvírací, ve zlatém pouzdře. Nedávno si chtěla udělat nějakou radost a koupila si ho za nekřesťanské peníze. Ještě ho ani nevyndala z krabičky. Rozbalila ho, trochu přeleštila, aby na něm nezůstaly stopy od prstů a položila ho navrch. Když zavírala dveře od sklepa, slyšela, že před domem zastavilo auto. Václav. Přivítali se letmou pusou. U večeře mu pak řekla, že by se ráda podívala do Tater.