Má maminka vždycky chtěla mít kluka. A sportovce.
Má holku. Holku, jež hraje florbal s medicinbalem a fotbal má spojený jen s mužskými a televizí... Holku, pro níž je slovo sport naprosto vulgárním podstatným jménem.
To, že jsem nesportovně založená (lidově řečeno - naprostý dřevo), jsem zjistila už brzy v dětství.
Když si při tělocviku dva kapitáni měli vybírat členy do družstva, raději hráli v oslabení, než aby si vybrali mě. A tak jsem osaměle seděla na lavičce a koukala. V lepším případě.
V tom horším jsem hrála. Pak se se mnou už nikdo nebavil...
Na všech letních táborech jsem trpěla. Volejbal, basketbal, fotbal, vybíjená...
Nikdy jsem podobné názvy neslyšela, ale podvědomě mi způsobovaly husí kůži.
V dopisech domů vždycky stálo:
Musím ráno cvičit -
to je zdejší móda -
v potoce tu teče
jen studená voda.
Ještě bych tu umřela
a pak bych vám scházela.
Přijeďte si pro mne!!
Doufala jsem, že mě to s přibývajícími léty přejde. Třeba, že se zamiluju do sportovce
a třeba tedy i do sportu.
Do sportovce jsem se opravdu zamilovala. O to víc jsem na sport žárlila. V roušce zamilovanosti mě pozval na bowling, abych se seznámila s jeho rodinou. Když mě představoval kamarádům, zvolil už raději neutrální restauraci. Tam se přece nesportuje, tak není co zkazit.
To nejhorší mě ale čekalo na střední.
Uběhnout 3 km do 18 minut.... Prosím?
Skočit přes kozu..... Kozu?
Vylézt na švédské bedny... To teda chudáci Švédi.
A šplhat...
Tak jsem si šla udělat reparát. Svůj první. Nakonec jsem ho zdárně udělala. A navíc - nemohla jsem tušit, co vše tím získám.
Po čase jsem tedy přestala mít mindráky a naopak začala svůj "talent" přiživovat.
A úspěšně se mi to daří. Kolik podobně "nadaných" fanoušků jsem si tímto hnutím "Stop - sport" získala!
Závěrem bych chtěla jenom dodat, že: "S chutí a radostí a se vší silou sledovat
nejbližší cíl, je jediná cesta, jak dosáhnout toho nejvzdálenějšího!"
Tak to mě čeká krásná, lenošivá budoucnost.
