Činoherní studio slavilo v loňské sezóně nevšední úspěch. Po řadě peripetií se souboru podařilo jako prvnímu na světě získat souhlas k jevištnímu ztvárnění románu „Klub rváčů“. Kniha amerického spisovatele Chucka Palahniuka bývá nezřídka označována za kultovní. Popularitu díla navíc značně umocnil i oceňovaný stejnojmenný film s Edwardem Nortonem a Bradem Pittem v hlavních rolích. Divadelní inscenace poprvé stanula na scéně 25. dubna 2008 v Ústí nad Labem. Činohernímu studiu poskytl souhlas k uvedení světové premiéry samotný spisovatel.
Chuck Palahniuk se narodil roku 1962 a dnes patří k nejvýraznějším americkým autorům. Po studiu žurnalistiky zjistil, že ho tento obor neuživí, a tak se protloukal jako pracovník v továrně na nákladní automobily. Během tohoto období na začátku 90. let napsal dvě díla, která již svými názvy dávala tušit depresivní ladění autorova vidění současného světa. „Nespavost“ i „Neviditelné zrůdy“ smetli nakladatelé ze stolu kvůli přílišné pochmurnosti. Ovšem Palahniuk se nenechal počátečním odmítnutím odradit a v roce 1996 stvořil „Klub rváčů“. Tato kniha mu zajistila zájem čtenářstva a umožnila mu, aby se profiloval jako profesionální spisovatel. Do dnešního dne vydal několik dalších titulů – například: „Program pro přeživší“ (2000), „Zalknutí“ (2001), „Ukolébavka“ (2002), „Běženci a exulanti“ (2003), „Deník“ (2003), „Strašidla (2005), „Chvástavost“ (2007), „Šňupání“ (2008).
Ale vraťme se nyní ke „Klubu rváčů“. Hra zobrazuje příběh mladého člověka, který se na začátku jeví jako slušně vydělávající zaměstnanec, sedící den co den ve firmě u svého notebooku. Postupně stále více pociťuje odcizenost okolního světa, což v něm vyvolává pocity zoufalství a bezmoci. Začíná trpět nespavostí a pravidelně dochází na sezení podpůrných skupin, kde se pod záminkou vlastní předstírané choroby setkává s lidmi umírajícími na rakovinu. Zde mu do života vstupuje labilní Marla Singerová, k níž si vytvoří zvláštní pouto. Postupně u něj propuká schizofrenie, která ho spolehlivě vede do pekel. Se svým alter egem založí „Klub rváčů“, přičemž se zrůdnou důsledností provádí likvidaci sebe i svého okolí. Celkový vývoj hlavního hrdiny neumožňuje divákovi ochromenému gradující brutalitou ani na okamžik pomýšlet na „happyend“.
„Klub rváčů“ může být vnímán řadou rozličných způsobů. Od vulgární hry plné násilí bez hlubšího smyslu, přes propracované anarchistické zvěrstvo, deprimující výpověď o dnešní komerční společnosti zjevně postrádající morální hodnoty, až po zoufalé zobrazení člověka trpícího zhoubným rozštěpením vlastní osobnosti na dvě zcela protichůdné identity.
Klíč k jedné z možných interpretací můžeme vystopovat v promluvách hlavních hrdinů. Já říká: „Všechno je strašně daleko, ničeho se nemůžeš dotknout a nic se nemůže dotknout tebe… Nespal jsem tři týdny. Tři týdny beze spánku a všechno se stává netělesným zážitkem.“ Tato slova svědčí víceméně o tragédii jednoho lidského osudu. Tyler konstatuje: „Naše generace nemá svou velkou válku nebo svou velkou krizi, ale vedeme svou velkou válku ducha. Máme svou velkou revoluci proti této kultuře. Naší velkou krizí jsou naše životy.“ Tento výrok je daleko více obecnějšího rázu a dal by se označit za tragédii jedné lidské generace.
Vzhledem k tomu, že Já a Tyler jsou jedna a táž schizofrenní osoba, označila bych za ústřední téma díla právě zoufalou snahu o nalezení vlastní identity v chaotické společnosti. Zkrátka, všudypřítomná průměrnost, citová vyprahlost mezilidských vztahů i celková šedivost lidských životů může jednoho dne dohnat člověka k těžké formě šílenství, potažmo k zahubení sebe sama.
Na divadelním ztvárnění „Klubu rváčů“ se podepsal značně naturalistickým režijním vedením Filip Nuckolls. S jeho pojetím odpovídajícím způsobem koresponduje scéna Lukáše Kuchinky, kostýmy Jany Smetanové i hudba Ondřeje Švandrlíka, která představuje v této inscenaci velmi zásadní úlohu během celého představení.
Výběrem herců se divadlo trefilo do černého. Obdiv patří Marku Němcovi v roli Já za fascinující výdrž při mluvení s obludně opuchlou pusou plnou ampulek s umělou krví, jíž vydatně plive při bitkách i mimo ně. Dále Janu Plouharovi, který obdařuje úlohu Tylera zcela autentickým projevem zavrženíhodného zla a grázlovství nejvyššího stupně. V neposlední řadě pak svérázné Tereze Hofové, jejíž Marla Singerová maskuje zranitelnost a obavy skrze fazónu „sjeté“ vulgární holky. Z dalších výkonů je nutno vyzdvihnout ještě Matúše Bukovčana coby autenticky vykresleného Šéfa, jehož autorita končí tam, kde vstupuje na scénu jeho manželka v podání Nataši Gáčové.
Osobně preferuji poněkud lyričtější divadelní kusy – snad proto na mě hra působila příliš brutálně a nedokázala mě plně oslovit. I přesto však musím konstatovat, že potlesk ve vyprodaném Švandově divadle na Smíchově při hostování ústeckého Činoherního studia byl 28. listopadu 2008 na české poměry nevídaně dlouhý a burácivý. Tyto projevy zájmu dokládají, že inscenace dokáže současného mladého člověka upoutat – někdy více, jindy méně, ale v něčem určitě.
---------------------------------------------
Činoherní studio Ústí nad Labem
Chuck Palahniuk
Klub rváčů
Hrají: Marek Němec, Jan Plouhar, Tereza Hofová, Nataša Gáčová, Matúš Bukovčan, Vladimír Čepek, Dan Dittrich, Jan Holík, Jan Jankovský, Pepa Kadeřábek, Vojta Kadeřábek, Michal Kříž, František Marek, Jiří Maryško, Kryštof Rímský a Roman Říha
Dramatizace a dramaturgie: Johana Součková, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Ondřej Švandrlík, pohybová spolupráce: Rosťa Novák, produkce: František Fabián, režie: Filip Nuckolls
Podrobnosti: www.cinoherak.cz
