Poněkud nesourodá čtveřice v čele se solidně vyhlížejícím, avšak lehce sucharským Robertem (Lukáš Melník), jeho partnerkou atraktivní a rozháranou cellistkou Simonou (Barbora Poláková), extrovertním vtipálkem Tomášem (Jaroslav Plesl) a znalcem historie s přezdívkou Funés (Zdeněk Julina) spolu zažívá na cestě za svou nejsvobodnější skladbou řadu humorných situací, ale i nedorozumění. Čas tráví i v legendární hospodě Ponorka v historickém centru svého rodného města, kam chodí také odvázaná „Batrflaj“ (Pavlína Štorková) a „dvorní“ psychoterapeutka kvarteta Sylva (Lenka Krobotová). Mezi hlavními hrdiny dochází k neustálým zádrhelům a lehce bizarním situacím, až konečně jeden neplánovaný večírek přinese jistou katarzi i radost a s ní vytoužený pocit štěstí.
Druhý celovečerní film režiséra Miroslava Krobota vstoupí do kin tři roky po uvedení jeho filmového debutu Díra u Hanušovic, který vidělo v kinech více než 150 tisíc diváků a který byl oceněn třemi Českými lvy v hereckých kategoriích.
Do hlavních rolí komedie o čtyřech muzikantech, třicátnících, kteří se snaží v životě najít pocit štěstí, obsadil Krobot Barboru Polákovou, Jaroslava Plesla, Lukáše Melníka a Zdeňka Julinu. Ve snímku, který se celý natáčel v historickém centru města Olomouce, dále hrají Lenka Krobotová, Pavlína Štorková, Jiří Schmitzer nebo Jana Štěpánková.
Rozhovor s Miroslavem Krobotem
Váš filmový debut vidělo v kinech 153 tisíc diváků, vy jste původně očekával 10 tisíc. Byl tento velký divácký úspěch důvodem, že jste šel do dalšího filmového projektu, nebo jste s myšlenkou na další film koketoval už předtím?
Asi půl roku po uvedení Díry u Hanušovic do kin jsme si s Lubošem Smékalem řekli, že by nás bavilo napsat scénář k filmu, který by byl jiný než Díra u Hanušovic. Nevím, jestli to byla reakce spíš na kladné, nebo na záporné reakce na Díru. Vůbec jsme netušili, co napíšeme, ale stalo se to závazkem, který jsme brali vážně. Asi jako když si slíbíte, že vyrobíte kus nábytku, a nemáte tušení, jestli to bude kredenc, nebo židle, a už vůbec ne, jak bude vypadat.
O druhých filmech se říká, že jsou pro režiséry celkově těžší než debuty, teprve na nich se často ukáže, co v režisérovi vlastně je. Jak jste ke svému druhému filmu přistupoval vy?
Asi toho ve mně jako režisérovi moc není, protože Kvarteto pro mě bylo snazší než Díra u Hanušovic. Kromě menší technické náročnosti filmu jsem byl připravenější a zkušenější, scénář se neměnil, film je z režijního hlediska natočený, jak jsem si představoval. Tím neříkám, že v něm nejsou chyby, které zpětně vždycky vyplavou na povrch.
Opět jste spolupracoval na scénáři s kamarádem a povoláním psychologem Lubošem Smékalem. Znamená to, že ve dvou se vám pracuje lépe a dáváte přednost autorským projektům? Nebo co vás k tomu vedlo?
S Lubošem vlastně přímo navazujeme na naše literární pokusy kdysi na gymnáziu. Dost se u toho nasmějeme. Kromě toho se pracovně otravujeme, jen jak je to nezbytně nutné. Pracujeme úsporně, aby nás to nepřestalo bavit. Většinou něco začneme a ono se nám to pod rukama rozjede jinam, takže musíme proces tvorby přerušit. Příště se to ovšem opakuje. Měli bychom s tím něco udělat, protože to není moc produktivní způsob práce. Na druhé straně nás takhle baví. Právě rozjíždíme projekt divadla v netradičním prostoru v Olomouci, kde by se mimo jiné uváděly i naše autorské věci.
Dají se nějak srovnávat vaše dva filmové počiny a má takové srovnávání vůbec význam?
Pro srovnávání obou filmů nevidím důvod. Po příběhu vesnické komunity jsme se rozhodli pro intimní a individualizovaný příběh z města. Jinakost obou filmů byla součást zadání, které jsme si dali.
Psali jste scénář s myšlenkou na nějakého konkrétního diváka?
Podle našeho data narození by se dalo čekat, že se budeme zabývat bilančními tématy. Nakonec to dopadlo tak, že jsme napsali scénář o vztazích třicátníků. Kvarteto je film o tom, jak my šedesátníci vidíme vztahy a vztahová dramata třicátníků. Je docela možné, že budeme pro smích, ale třeba bude náš pohled někoho zajímat. Naši drzost omlouvá snaha zaznamenat ducha doby, kterou žijeme a která je stejná pro třicátníky i šedesátníky. Takže Kvarteto by mohlo být pro všechny divácké adresy.
Jak můžete stručně shrnout příběh Kvarteta?
Kvarteto soudobé hudby má několik týdnů do premiérového koncertu. Pro jeho členy, kteří jsou přátelé, je to i období rozhodování o vlastních osudech. Koncert se blíží a vztahy mezi nimi se dramatizují. Přispívají k tomu i jejich rodiče a jejich představy, jak by se měli jejich potomci zachovat. Dochází ke konfliktům, nedorozuměním a zklamáním. Naděje, že postavy dosáhnou toho, po čem touží, je oslabována jejich vlastní nerozhodností a vnitřní nejistotou. Premiérový koncert se nakonec přece jen uskuteční.
Psali jste scénář s myšlenkami na konkrétní herce? Proč například padla volba na Báru Polákovou do hlavní role? Sáhnul jste i po jiných hercích než z Dejvického divadla, co vás k tomu vedlo?
Poměrně důkladný casting probíhal během psaní scénáře a jeho poslední verze vznikala se znalostí, kdo bude hrát hlavní role. Výslednou podobu scénáře to ale nijak neovlivnilo. Při castingu byly důležité nejen herecké předpoklady jednotlivců, záleželo i na správné chemii kvarteta jako celku. Jeho členové měli z uměleckého prostředí krajského města vyčnívat a současně se nad něj nepovyšovat. Měla je spojovat hudebnost… odtud volba Báry Polákové… a smysl pro humor.
Podruhé jste do jedné z větších filmových rolí ve vašem snímku obsadil Jaroslava Plesla? Má to nějaký konkrétní důvod?
Postava Tomáše byla jediná, na kterou jsme nedělali casting, protože jsme se s Lubošem rozhodli pro Jaroslava Plesla. Možná je to naposled, kdy Jaroslav může vzhledem k věku hrát podobnou postavu, a byla škoda toho nevyužít. Podle mě hraje Tomáše moc hezky a mladě a současně je to promyšlený a zralý výkon.
Jak velkou roli hraje ve vašem novém filmu prostředí Olomouce, kde se celý film točil?
Olomouc je krásná a mám k ní osobní vztah, což ještě nebyl důvod tam točit film. Potřebovali jsme najít zažité, konzervativní a estetizované prostředí, kde se slušně žije a nehrozí skoro žádné nebezpečí. Mělo jít o město, jehož historie zavazuje a možná i trochu omezuje, město s kulturním zázemím včetně divadla, filharmonie a několika kin. To Olomouc velmi dobře splňovala. Město, kraj, ale třeba i Univerzita Palackého nám při natáčení vyšly všemožně vstříc, za což chci i touto cestou poděkovat.
A jakou roli hraje ve vašem životě hudba, že se stala také jednou z hlavních linií ve vašem novém filmu? A proč zrovna hudba Aloise Piňose?
Hudbu Aloise Piňose si pamatuji ze studií v Brně, kde tehdy působil na JAMU. Tehdy mě zaujaly jeho experimenty na pomezí hudby a divadla. Teď se mi znalost jeho hudby hodila, protože kvarteto mělo hrát soudobou vážnou hudbu nejlépe autora z generace jejich rodičů. Na konci filmu slyšíme hudbu, kterou složil jeden z členů kvarteta, což znamená posun od interpretace k přímé autorské tvorbě. Stará poučka zní: když to neumíš říci slovy, pusť správnou hudbu, ta to řekne za tebe… Přesně to jsem udělal na konci filmu.
Jaký je pro vás zásadní rozdíl mezi divadelní a filmovou režií? Co vás začalo táhnout k filmu?
Divadlo je ve srovnání s filmem svobodnější a cítím se v něm lépe. Když potřebujete v divadle inscenovat manželskou hádku v obyváku stačí k tomu dva herci a jeviště. Když potřebujete totéž ve filmu, potřebujete k tomu postavit obyvák s veškerým nábytkem. Moje filmové režie jsou vlastně jen pokusy přenést do filmové řeči divadelní poetiku. Jako divadelní režisér jsem víceméně realista, což se pro filmovou režii hodí.
Možná je to předčasné, ale myslíte si, že budete ve filmové režii pokračovat?
Na jaře budu režírovat šestidílný seriál pro Českou televizi s názvem Zkáza Dejvického divadla. Jak patrno, bude pojednávat o zkáze Dejvického divadla a doufám, že to bude zábava. Další filmový projekt je tak daleko, že o něm nebudu mluvit, ale pokud k němu dojde, bude to úplně něco jiného než Díra u Hanušovic nebo Kvarteto.
Zdroj: tz, PRESS KIT
